V neoliberalismu jste sami sobě tyranským šéfem

Podle nové studie psychologů Thomase Currana a Andrewa Hilla, publikované v časopisu Psychological Bulletin, je perfekcionismus na vzestupu. Oba autoři došli k závěru, že „poslední generace mladých lidí pociťuje, jak na ně ostatní zvyšují nároky, sami také zvyšují nároky na jiné a navíc mají vyšší nároky i sami na sebe“. Curran a Hill se s pojmenováním prapříčiny této rostoucí snahy vyniknout příliš nemažou: je to neoliberalismus. Neoliberální ideologie uctívá soutěžení, a naopak potlačuje spolupráci; podporuje ambice jednotlivců a jejich hodnotu poměřuje podle profesního úspěchu. Není tedy divu, že společnosti fungující podle těchto hodnot vytvářejí lidé, kteří nadmíru hodnotí druhé a sami mají strach z toho, že budou hodnoceni.

Nerealistické cíle a strach ze selhání

Psychologové dřív mluvili o perfekcionismu jako o jednodimenzionálním jevu zaměřeném pouze na vlastní já. Toto chápání perfekcionismu ostatně ve všeobecném povědomí přetrvává. Jenže v posledních několika desetiletích začali vědci tento význam rozšiřovat. Curran a Hill se opírají o víceúrovňovou definici a popisují tři druhy perfekcionismu: zaměřený na sebe, zaměřený na ostatní a naordinovaný společností.

Kvůli perfekcionismu sebou navzájem pohrdáme, máme strach z ostatních a pochybujeme o sobě samých.

Perfekcionismus zaměřený na vlastní já znamená, že člověk má sklony mít až nerealisticky vysoké cíle a standardy, zatímco perfekcionismus zaměřený na ostatní má tendenci k nerealisticky vysokým očekáváním od ostatních. Ale „perfekcionismus naordinovaný společností je z těchto tří druhů ten nejhorší,“ tvrdí Curran s Hillem. Jde o pocity paranoie a úzkosti, které vyvolává neustálý a ne vždy bezdůvodný dojem, že všichni jen čekají na to, až uděláte chybu, aby vás mohli odepsat. Tato přehnaná vnímavost vůči nesplnitelným očekáváním ostatních způsobuje sociální odcizování, neurotické sebezpytování, pocity hanby a bezcennosti a „pocit, že jste přehlceni patologickými obavami a strachem z negativního hodnocení, který se vyznačuje soustředěním na vlastní chyby a nadměrnou citlivostí na kritiku a selhání“.

Ve snaze dobrat se zjištění, jak moc je perfekcionismus provázaný s kulturou, vypracovali Curran a Hill analýzu dostupných psychologických dat a hledali v ní tendence jednotlivých generací. Přišli na to, že lidé narození po roce 1989 v USA, Velké Británii nebo v Kanadě mají podle výsledků mnohem vyšší hodnoty všech tří druhů perfekcionismu než předchozí generace a že se tato tendence v průběhu času zvyšovala lineárně. Nejdramatičtější změnu zaznamenali vědci v oblasti perfekcionismu vytvářeného společností, který se v porovnání s ostatními dvěma druhy zvýšil dvojnásobně. Jinými slovy: každým rokem narůstá úzkost mladých lidí z toho, že budou tvrdě hodnoceni jak svými vrstevníky, tak i v rámci širší kultury.

Epidemie duševních chorob

Curran a Hill přičítají tuto změnu vzestupu neoliberalismu a meritokracii. K neoliberalismu patří tržně založené oceňování komodit – a za komoditu se považuje všechno, co si jen dokážete představit. Od poloviny sedmdesátých let začaly neoliberální politicko-ekonomické režimy systematicky nahrazovat veřejné vlastnictví a kolektivní vyjednávání deregulací a privatizací, čímž se jednotlivec začal prosazovat na úkor skupiny v samotném jádru společnosti. Meritokracie – myšlenka, že společenský a profesní status jsou přímo navázány na inteligenci, ctnosti a tvrdou práci – zatím každého jednotlivce přesvědčuje o tom, že neúspěch je známkou vnitřně dané bezcennosti.

Jak autoři uvádějí, neoliberální meritokracie vytvořila ostré prostředí, v němž je každý ambasadorem své značky, jediným mluvčím svého produktu (vlastního já) a jednatelem svého byznysu – a to vše v nekonečném moři soutěžení. Podle Currana a Hilla tento stav způsobuje, že „silná touha po soutěžení, výkonu a úspěchu se ocitá ve středobodu moderního života“ mnohem víc než u minulých generací.

Autoři se odvolávají na data, podle nichž dnes mají mladí lidé menší zájem účastnit se skupinových aktivit jen tak pro zábavu a místo toho se věnují svým individuálním zájmům, díky nimž se cítí produktivní nebo úspěšní. Když po vás svět vyžaduje, abyste neustále dokazovali svoji hodnotu, a vy nemůžete setřást podezření, že respekt od vrstevníků je silně podmíněný, potom je trávení času s přáteli méně lákavé než zůstat doma a pečlivě si aktualizovat profily na sociálních sítích.

Curran a Hill tvrdí, že jedním z následků nárůstu perfekcionismu je i řada epidemií vážných duševních chorob. Perfekcionismus je silně propojený s úzkostmi, poruchami příjmu potravy, depresí a myšlenkami na sebevraždu. Neustálé nutkání dosáhnout dokonalosti spolu s nevyhnutelnou nemožností jejího dosažení zhoršuje symptomy duševních chorob u lidí, kteří jsou k nim náchylní. Dokonce i mladí lidé bez diagnózy duševní choroby mají častější tendenci k nepříjemným pocitům, jelikož společensky zvýšený tlak na dokonalost přispívá k vytváření atmosféry nepřátelství, podezírání a odmítání, ve které je pomyslná hodnotící komise stále ve střehu – a v prostředí společensky zakořeněného perfekcionismu si navíc lidé uvědomují své odcizení. Zkrátka: dopady vzrůstajícího perfekcionismu jsou nejen emočně bolestivé, ale i doslova smrtelné.

Návrat ke kolektivním hodnotám

Kromě toho je tu ještě jeden důsledek nárůstu perfekcionismu: je čím dál těžší vybudovat solidaritu, která nám jako jediná dokáže pomoci odolávat řežbě neoliberalismu. Bez zdravého sebehodnocení nemůžeme vytvářet silné vztahy a bez silných vztahů se nelze spojit s ostatními do kolektivu nebo množství potřebného k tomu, aby se současný politicko-ekonomický systém otřásl, natož pak zhroutil.

Není těžké vypozorovat paralely mezi těmito třemi rovinami perfekcionismu a takzvanou „call-out culture“, což je v poslední době převažující tendence na levici. Jde o stav, kdy všichni vyčkávají, až někdo udělá zásadní chybu, sami mají vysoko nastavené laťky ctnostné skromnosti, a přitom jsou ochromeni tajným strachem (opět ne zcela bezdůvodným), že ostatní se bez nich obejdou a že jejich soudný den nejspíš přijde už zítra. Tento vzorec je stejného druhu jako ostatní projevy neoliberálního meritokratického perfekcionismu – ať už se týká přijímaček na univerzity nebo nutkavého vylepšování profilů na Facebooku či Instagramu. A protože nás spíše rozděluje než spojuje, neexistuje žádná možnost založit takové hnutí, které by mohlo udeřit přímo do jádra dnešní moci.

Kvůli perfekcionismu sebou navzájem pohrdáme, máme strach z ostatních a sami pochybujeme o sobě samých. Znemožňuje to vytváření solidárních vazeb a společných akcí potřebných pro boj proti neoliberálnímu kapitalismu, který je toho všeho příčinou. Jedinou možnou odpovědí na atomizující a odcizující perfekcionismus je odmítnout absolutní individualismus a vrátit společnosti kolektivní hodnoty. Je to gigantický úkol – ale v situaci, kdy neoliberalismus svírá naši psychiku čím dál těsněji, je to také jediná cesta vpřed.

Autorka je novinářka.

Z anglického originálu Under neoliberalism you can be your own tyrannical boss, publikovaného na webu Jacobinmag.org, přeložila Linda Fořtová.