Jak uzdravit Krušné hory?

Hraniční pás Krušnohoří představuje jednu z největších „slepých skvrn“ ochrany přírody a krajiny v České republice. Impozantní, avšak doposud těžce zkoušené pohoří dlouhodobě doplácí na neexistenci zvláštní velkoplošné ochrany – tedy na deficit péče i pozornosti. Příslibem řešení je potenciální vyhlášení chráněné krajinné oblasti (CHKO) aktuálně projednávané mezi Ministerstvem životního prostředí a dotčenými kraji. Může to být závěrečný moment letitého boje o ekologickou hodnotu Krušných hor. Avšak první nezbytnou podmínkou světlejších zítřků je nastavení vhodného postupu definitivní nápravy ekologických škod minulosti.

Jaká je další perspektiva Krušných hor? Těžce zkoušené území by v první řadě mělo přestat být „slepou skvrnou“ tuzemské ochrany přírody a krajiny. Obnova ekologických kvalit tohoto horstva musí pokračovat – pokud možno nerušeně.

Horstvo mezi Čechami a Saskem vykazuje obvyklé znaky obdobně výrazných geomorfologických celků střední Evropy. Se vším respektem k lokálním zejména kulturním specifikům – pohoří jako Šumava či Krkonoše na straně jedné a Harz či Mittelgebirge na straně druhé jsou si podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ve všech případech se jedná o rozsáhlá přírodě blízká území, ovšem historicky trvale osídlená člověkem. Území, která aspirují na velkoplošnou ochranu nejen přírody, ale i krajiny. Příroda a člověk zde nutně nemusí jít proti sobě; v místních kontextech se jedná o falešné dilema. Hodnotná krajina totiž vzniká právě tehdy, je-li koexistence obou aktérů v udržitelné rovnováze. Právě tato rovnováha mezi ekologickou hodnotou územních celků a kulturní hodnotou antropogenních vkladů je jedním ze středobodů Evropské úmluvy o krajině. Naším cílem by, v souladu s touto úmluvou, mělo být „uzdravení“ Krušných hor v obou popsaných rovinách.

Těžené Krušné hory

Krušné hory jsou kerným pohořím, jehož několikasetmetrové jihovýchodní svahy vytvářejí skutečnou přírodní hradbu mezi Čechami a Saskem. Tyto svahy vznikají ve třetihorách, kdy dochází k radikálnímu zdvihu kry Krušných hor oproti sníženému podkrušnohorskému prolomu (tedy dnešní oblasti severočeských pánví), s návazným již výrazně pozvolnějším klesáním v severním směru. Geologický proces tak formuje velmi rozdílné předpoklady pro budoucí přírodní i společenský vývoj na jednotlivých stranách horstva. Zatímco svahy klesající do Čech jsou prudké a de facto neobyvatelné, na svazích skloněných do Německa se jedná o pozvolnější klesání s relativně hustým osídlením. V Čechách tudíž dochází k výrazné ekonomické izolaci horských sídel vůči větším podkrušnohorským městům, zatímco v Německu podobný jev takřka nespatřujeme. Pro přírodní společenstva je rozdíl snad ještě markantnější. Zatímco na české straně zaznamenáváme opakovanou radikální proměnu ve flóře i fauně příslušné k jednotlivým ostře vymezeným výškovým stupňům, na straně německé dochází spíše k pozvolnému prolínání. Složitější socioekonomická situace je pomyslnou daní české strany hor za výraznější přírodní a krajinnou hodnotu.

Člověk sem přichází pozdě – znatelně teprve v průběhu pozdního středověku. A rozhodně se přitom nejedná o kolonizaci ryze zemědělskou, jíž dříve procházelo české vnitrozemí. Vrcholové partie Krušných hor totiž hospodaření nepřejí. Přežijí jen ty nejodolnější plodiny. Chov hospodářských zvířat je zde sice jistě možný, ale taktéž mimořádně náročný. A tak Krušné hory, trvale kryté obtížně prostupným pohraničním hvozdem, nehrály významnější dějinnou roli až do 15. století. Teprve tehdy se jejich tvář začala poprvé výrazně měnit – v souvislosti s těžbou.

Koncem středověku a počátkem novověku nastává doslova „stříbrný věk“, kdy se zejména v Jáchymově a okolí ve velkém etabluje dobývání především stříbra a cínu. Ačkoli v následujících staletích těžba opět oslabí, osídlení hlubokých horských údolí již přetrvá. Hornický kraj se pozvolna transformuje v kraj řemesel. Extrémní bohatnutí pozvolna přechází v obstojnou a dlouhodobě udržitelnou prosperitu. Popsaný stav vytrvá až do přelomu 19. a 20. století, kdy se Jáchymov svým významem opět vrací na mapu světa. Jsou to právě místní ložiska smolince, která zavdávají materii pro světově významné objevy v oblasti radioaktivity. Zhmotňuje se předzvěst vědeckotechnického boomu, ale nakonec též vůbec nejpochmurnější etapy v dějinách Krušných hor. Druhá polovina 20. století je v tomto kraji na začátku rámována uranovými pracovními tábory sovětského typu a na konci ekosystémem kompletně zničeným kyselými dešti.

Po etapě, kdy jsou hory exploatovány coby zdroj podstatné části klíčových prvků periodické soustavy a kdy podhůří trhá světové rekordy v těžbě a spalování hnědého uhlí, se na počátku 21. století vyskytujeme v situaci, kdy vlastně nevíme, jak s tímto regionem naložit dál. Uhelný kraj pod horami čeká ekologická a snad i ekonomická a sociální transformace. I hory se opět zelenají. Má však toto milosrdné zelenání jasný záměr, koncept a plán, anebo se jedná pouze o přirozenou reakci přírody, zatímco viník – člověk – zatím nejistě přešlapuje?

Krajina jako průsečík přírody a člověka

V jádru prezentované úvahy se vyskytuje táž otázka, s níž se čím dál častěji setkáváme i v diskuzích o rekultivaci krajiny hnědouhelných pánví – nebylo by nejlepší prostor opustit a ponechat jej přírodě, aby mohlo k postupné obnově dojít samovolně? Rovněž odpověď je zde v podstatě totožná – uvažujeme-li, že člověk zůstane součástí ekosystému a bude území i nadále alespoň sporadicky obývat, pak je postupná samovolná náprava jistě jednou ze správných cest, ovšem nikoli jediným zázračným univerzálním všelékem. Ekologie je do velké míry vědou právě o vzájemném působení mezi člověkem a jeho životním prostředím. A je to právě prostor Krušných hor, kde by ekologie jako věda měla být povinna vymezit hranice antropogenního využívání území, z nichž paralelně vyplynou hranice bezzásahovosti.

Podtrženo a sečteno – pokud člověka zcela nevyloučíme z užívání území, nelze jej vyloučit ani z jeho revitalizace. S uvedeným souvisí i etický rozměr celé věci. Ačkoli je místní tlak na ekosystémy oproti podhůří z důvodu řidšího zalidnění obecně menší – a tedy prostor pro samovolnou obnovu větší – odpovědnost viníka bychom i přesto neměli v žádném případě relativizovat. Jestliže je antropogenní vliv ústřední příčinou nastalého stavu, musí tento element přijmout klíčový díl iniciativy též za definici a realizaci vhodných předpokladů nápravy škod. Příroda samozřejmě nepotřebuje proaktivního člověka, aby učil rostliny růst a živočichy se množit. Avšak potřebuje jej krajina, průsečík vzájemného působení přírody a člověka – aby formuloval hranice tohoto prolínání. Hranice vědomé a smysluplné, nikoli nahodilé a fluidní. Za předpokladu respektu k ekologickým principům a vědeckým poznatkům nemusí nutně docházet k sebevyloučení člověka z ekosystému. Jde především o to poučit se a konat rozumněji než v minulosti. Jde o sebereflexi, nikoli o sebepotlačení. Jde o nalezení vhodné míry autoregulace.

Konkrétní akty autoregulace, vhodné pro ochranu přírody a krajiny Krušných hor, by měly být následující. Náprava historických chyb – zabraňování dalším chybám – vedení systematické diskuse o využívání území a jeho ochraně – dohled nad využíváním území a systém kompenzace tohoto využívání – definování obecně přijatelné cílové podoby území.

Náprava historických chyb

Jednoznačně nejzávažnější historickou chybou člověka ve vztahu ke Krušným horám bylo způsobení téměř kompletní devastace lesních ekosystémů prostřednictvím kyselých dešťů v průběhu 20. století. Princip kyselého deště spočívá v reakci průmyslových emisí oxidu siřičitého a oxidů dusíku s molekulami vody v atmosféře a následném spadu škodlivé směsi ve formě srážek s mimořádně nízkým pH. V momentě, kdy dojde ke kontaminaci ekosystému v místě spadu, jedná se o problém pro všechny jeho součásti, nejzřetelněji je však patrný na rostlinách. Celé severní Čechy územně spadají do jádra tzv. Černého trojúhelníku, tedy rozsáhlého území okolo trojmezí někdejších ČSSR, NDR a PLR – s hustou sítí uhelných elektráren a příbuzných průmyslových komplexů. Tyto industriální kapacity s minimálními ekologickými opatřeními (ale zato s maximálními objemy spáleného uhlí) zde zejména v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let zformovaly jednu z nejvíce znečištěných oblastí tehdejší Evropy, především pak v ohledu kvality ovzduší.

Přestože řada pokusů o obnovu zcela zničených lesních porostů započala ještě v posledním desetiletí komunistického režimu, veškeré větší snahy realizované před rokem 1990 můžeme směle označit za vysoce kontraproduktivní. Tato marnost měla dva základní důvody. Zaprvé nebyla odstraněna hlavní příčina devastace, tedy znečištění ovzduší, zadruhé byly zcela ignorovány klíčové ekologické vazby, tedy vztahy mezi rostlinami a jejich stanovišti. Vedle toho, že znečištěná lesní půda byla namísto dekontaminace strhávána a v dobré víře dále nenávratně poškozována, byly rovněž ve velkém vysazovány nepůvodní – a tedy více či méně nevhodné – druhy dřevin. Samozřejmostí bylo uplatnění těžké techniky, lokálním specifikům a citlivosti stanovišť navzdory. V souhrnu se jednalo o ignoraci nejzákladnějších ekologických principů podněcovanou čistě technicistním pohledem na les coby výrobní kapacitu průmyslové produkce instantně rostlého stavebního dřeva.

Teprve po roce 1990 dochází k postupné ekologizaci uhelných elektráren, jež spočívá především v úpravě technologického procesu spalování – a to tak, aby nastala výrazná změna chemického složení vypouštěných emisí (jak v obsahu konkrétních látek, tak i po stránce jejich koncentrací). Na krušnohorských stanovištích dochází v téže době k důslednějšímu uplatňování přírodě blízkých postupů. Rizikem však zůstává stále přetrvávající averze vůči pohledu na les coby primárně ekosystém a teprve sekundárně zdroj ekonomického zisku. Vzhledem k míře poškození by přitom absolutní prioritou měla být právě regenerace – která ovšem potrvá přinejmenším další vyšší desítky let. Krušnohorské lesy současnosti zůstávají pod závojem mladé vitální vegetace stále ještě velmi křehkým pacientem, jehož celkové uzdravení je zatím v nedohlednu. Nejefektivnější autoregulací, jejímž prostřednictvím lze tyto ekosystémy významně podpořit, se tak stává dočasná rezignace na zisky z lesního hospodářství zejména ve smyslu těžby, zpracování a prodeje dřeva. Uvedené se týká nejen obnovovaných porostů, ale i těch původních, které éru kyselých dešťů přežily.

Smutnou realitou současnosti je, že na ostrou kritiku chyb minulých můžeme plynule navázat neméně ostrou kritikou chyb aktuálních. Ačkoli snad nejzákladnějším vstupním předpokladem celkového zlepšení stavu území je neprohlubování devastace jeho hodnot, v Krušných horách jako by stále panovala obecně zvýšená tolerance k necitlivým zásahům. Vzorovým příkladem bezdůvodného ničení přírodní hodnoty krajiny je kauza kácení horských bučin, která se jen za poslední dekádu nárazově opakovala hned několikrát. Týká se především acidofilních bukových lesů, které se snad pouze souhrou šťastných náhod dochovaly zejména v prostoru nad Dolem ČSA a jsou mimořádně hodnotným lesním komplexem. Společně s areálem zámku Jezeří se tyto několikasetleté porosty staly tichými přeživšími symboly někdejšího krajinného rázu, přičemž – ač smrtelně ohroženy – jen těsně unikly celkové likvidaci. Zaznamenané pokusy o náhradu vykácených buků rychleji rostoucími jehličnatými dřevinami jsou pak již jen cynickým zdůrazněním nejen ekonomické, ale i odborné zvůle. Čím jsou popsané tendence umožněny? Medvědí službu veřejnému zájmu zde projevuje mix neprůhledné vlastnické struktury, omezených pravomocí dohledových orgánů a především obecné lhostejnosti. Krušným horám však nejvíce prospějeme pravým opakem – zejména nulovou tolerancí dalšího ničení.

Vedení systematické diskuse o využívání území a jeho ochraně

Politika územního rozvoje České republiky v platném znění klasifikuje Krušné hory jako specifickou oblast, tedy jako jedno z území oproti zbytku státu dlouhodobě rozvojově znevýhodněné. Toto zařazení je vhodným začátkem úvah o koncepčním plánování místního rozvoje a důležitým předpokladem aktivního řešení lokálních problémů. Mezi klíčové úkoly územního plánování bude v místních souvislostech patřit zřejmě nejen uspořádání sídelních celků a ekonomických aktivit, ale možná především sestavení koncepce ochrany přírody a krajiny a nastavení regulativů. Krušné hory zůstávají jediným tuzemským pohořím bez ucelené ochrany, přitom však se zcela evidentním potenciálem zvláštní velkoplošné ochrany – alespoň CHKO.

Využíváním území se v tomto textu rozumí jednak rozvoj sídel a infrastruktury, zejména však provozování ekonomických aktivit. Kontroverzním tématem současnosti je obnovování a rozšiřování těžebních kapacit. A zdaleka přitom nejde jen o notoricky známé lithium. Pestré hornické aktivity ke Krušným horám historicky obecně patří, a potenciální problém tak rozhodně netkví v jejich podstatě jako takové. Dokladem dějinného významu těžby je koneckonců i stále ještě relativně nedávné vyhlášení Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří coby památky UNESCO. Velice ovšem záleží na konkrétním provedení – tedy na ekologických, ekonomických a sociálních externalitách. Těžba surovin by v Krušných horách měla být dále akceptovatelná pouze tehdy, pokud bude schopna svým výnosem převyšovat své negativní dopady, a to s přímým kompenzačním efektem na životní prostředí a komunitu v dotčených lokalitách. Popsaný přístup znamená výraznou inovaci v podpoře udržitelného rozvoje. Praxe doposud spíše ojedinělá, v severních Čechách pak prakticky neznámá.

Kam dál?

Jaká je další perspektiva Krušných hor? Těžce zkoušené území by v první řadě mělo přestat být „slepou skvrnou“ tuzemské ochrany přírody a krajiny. Obnova ekologických kvalit tohoto horstva musí pokračovat – pokud možno nerušeně. Přírodní a krajinný rozměr zůstává prioritním hlediskem. A ačkoli i využití území člověkem má svou nezpochybnitelnou tradici, při veškerých budoucích zásazích bychom měli být pokorní a uvážliví.

Podstatou územního plánování je kvalifikované rozplétání složité sítě zájmů, vlivů, limitů a hodnot. A přesto ani sebelepší plánovací dokumentace nedokáže převzít odpovědnost za individuální lidské jednání. A ani ta nejpromyšlenější regulace neobstojí vůči společenské lhostejnosti. Definování obecně přijatelné cílové podoby území tak nakonec záleží na každém z nás. Momentální definice je vždy plodem kontinuální diskuse, kterou o unikátním krajinném celku vedeme. Takto se průběžně formuje kolektivní mentální obraz sledovaného objektu, jehož báze se posléze do plánovací dokumentace vtělí. Tato definice se vyvíjí – jako silná výpověď o nás, o naší době a o jejích hodnotách. Každý na ni můžeme uplatňovat svůj drobný vliv. Mnoho drobných vlivů může být v úsilí o „uzdravení“ Krušných hor rozhodující silou. Pamatujme, že tyto hory jsou navzdory své mohutnosti ve skutečnosti mnohem citlivějším ekologickým systémem, než se na první pohled může zdát.

Autor je krajinný architekt.