Českými sociálními sítěmi se nedávno začaly rozléhat hlasy naštvaných mužů v reakci na kampaň Konsentu. Minimalistická a citlivá kampaň upozorňující na sexuální obtěžování v MHD je podle nich útokem na samotnou podstatu mužství – to je totiž v jejich představách nejspíš neoddělitelně spjaté s nevyžádanými pohledy na ženská těla ve veřejném prostoru. Kdo se v takovém prostředí může cítit bezpečně? Pro koho je vůbec město postaveno a jak nás a naše těla ovlivňuje?
Magdalena se skrze sdílení osobních nepříjemných zážitků dostává k tomu, jak by mohlo vypadat město pro všechny. Jaký rozdíl vytváří široký chodník, častější noční tramvaje, zaoblené rohy budov nebo menší lavičky? Na poli urbanistiky a městského plánování stále bohužel dominují muži a feminismus tam proniká jen velmi těžko. Možná i proto se v dnešních městech mnoho lidí stále necítí bezpečně. Města jsou nepřátelská k chodkyním a cyklistkám, k lidem s kočárkem i k lidem se sníženou mobilitou. Muži, kteří města navrhují, se totiž dle výzkumů častěji městem pohybují v autech (a i proto je pro ně pohyb bezpečnější). Ženy naproti tomu tráví čas venku spíše chůzí nebo v městské dopravě. Přesto pro ně město není uzpůsobeno.
Karolína popisuje, že právě město a veřejný prostor je hmatatelnou realitou, která nás přímo ovlivňuje a určuje náš harmonogram. Ženy, ale také trans a queer lidé tak musí často plánovat dopředu, jakou zvolí cestu, aby pro ně byla bezpečná, jaké si vezmou oblečení, aby nebylo moc vyzývavé, kdy kam pojedou, případně jestli si raději rovnou nevezmou taxi a pohybu venku se úplně nevyhnou. Nejenže musí trávit mnohem více času přípravou na cestu veřejným prostorem, ale při zvolení bezpečnější varianty cesty taxíkem je pro ně pohyb po městě nákladnější.
Ženy obecně dlouho nezaujímaly ve veřejném prostoru rovnocenné místo. V popkultuře byly situovány do kuchyně, do domácnosti, a pokud byly mladší, do pokoje, kde s kamarádkou klábosily o tom, kdo se jim zrovna líbí. Změnu prostředí, v němž žena existuje, ukazuje urbanistka Leslie Kern na seriálu Sex ve městě, který staví nezávislé kamarádky doprostřed města, jež se pro ně stává přirozeným prostředím. Idea courání, nakupování a klábosení nad Cosmopolitanem je ale také problematická. Bezstarostné pobíhání na podpatcích ulicemi v určitém smyslu reprezentuje koloniální narativ propagující jeden (západní) typ města, do kterého zapadá pouze určitý typ (bílých, cis, bohatých) osob. Popkulturní vyobrazení tohoto typu měst i v zemích globálního Jihu má pak za následek ničení komunit, které fungují na úplně odlišných principech. Západní město takové, jak ho známe, není bezpečným a přívětivým prostorem pro všechny.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás