Nákup oblečení, aplikace pleťové masky nebo víkend v lázních. Takto je nám nejčastěji prezentovaný koncept sebepéče. V rychlém tempu pozdního kapitalismu je sebepéče často vnímaná jako způsob vyrovnávání se se stresem – jako nástroj, jak si vzít zpět alespoň část svého času a peněz a udělat pro sebe něco hezkého. Když je mnoho žen denně osm hodin v práci a pak se vrátí domů, kde se musí postarat o celou rodinu, je legitimní požadovat volno alespoň na pár hodin týdně. Ať už jde o courání se po nákupech nebo třeba uvolnění na masáži. V tomto ohledu, jak píše Brigid Delaney, může být sebepéče vnímaná jako „deklarace ženských práv“, tedy právo na volný čas.
Zároveň je však tato emancipační praxe v dnešní podobě úzce spjatá s konzumem a finančním statusem. Dovolit si sebepéči tak, jak je celospolečensky vnímaná, nemůže každý. „Péče o sebe sama není jen činnost, ke které bychom měli směřovat, ale také finanční status, kterého bychom měli dosáhnout. Je to další cíl. Je to něco, v čem můžete být lepší než ostatní. Je to další připomínka toho, že bezpečí a péče jsou výsadou bohatých. Je to také připomínka toho, že bezpečí a péči si musíme umět zajistit sami. Toto je jen rozšíření kapitalistické myšlenky, že buď povstaneme, nebo padneme sami,“ píše americká spisovatelka Ijeoma Oluo. Apeluje tak na ničivé dopady třídních nerovností stejně jako na vypjatý individualismus dnešní sebepéče.
Konzumní vnímání sebepéče je nicméně velmi odlišné od původního záměru celého konceptu. Sebepéči začaly tematizovat černé feministky v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jako jediný způsob, jak přežít v prostředí plném útlaku. Lesbická básnířka a radikální myslitelka Audre Lorde v eseji A Burst of Light napsala, že „péče o sebe není aktem sebestřednosti, je to zachování sebe sama a to je akt politické války“. Její pojetí sebepéče funguje tak, že na své tělomysli sledujeme různé formy útlaku. Tomuto útlaku pak můžeme díky nabytým znalostem vzdorovat na systematické rovině. Sebepéče je v tomto pojetí radikální a hlavně kolektivní akt, skrze nějž můžeme zlepšovat své podmínky k přežití.
Ačkoli byl koncept do velké míry vykraden bílými lidmi a západními korporáty, i dnes mají některé formy sebepéče podvratný potenciál. Například když si v práci, v níž nevidíme smysl, protáhneme pauzu na oběd. Sebepéče totiž může být i odmítnutí uspěchaného života soustředěného na kariéru. Tuto verzi péče o sebe sama je potřeba si připomínat stejně jako radikální historii pojmu.
Jako jedinci neexistujeme ve vakuu – sebepéče má být nutně spojená s péčí a starostí o druhé. Jen tak může sloužit jako nástroj opravdové emancipace. Způsoby, jak na to, najdete v novém dílu podcastu Hysterie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás