Během několika posledních dnů světová i česká média zaplavily články o druhé tváři ledového muže, které jindy oslavovaného rekordmana a ikony otužování pro změnu vylíčily jako domácího tyrana a alkoholika. Obyčejný chlápek, který v kádi ledu přelstil nástrahy civilizace, čímž si podmanil zdaleka nejen blyštivý svět showbyznysu, jako by se náhle než osvícenému ledovému guru podobal spíš všem těm zpustlým chlapům, na které lze narazit kdekoliv na periferii. Trochu moc pijou, bývají nerudní až agresivní, většinou nejsou v kontaktu se svými dětmi a nenávidí jejich matky. Wim Hofovi se tento osud podařilo hacknout a nově nabytá sláva i bohatství přikryly jeho upachtěnouminulost jako jiskřivý sníh, v němž se tak rád nechává fotografovat.
Vzorce násilí
Možná by to tak zůstalo navždy, kdyby si jeho druhá manželka Caroline zděšeně nepřečetla dopis od britského producenta připravovaného životopisného filmu o Wim Hofovi. Filmaři ji chtěli vyzpovídat – vždyť s jejich hvězdou strávila deset let života, má s ním dnes jednadvacetiletého syna Noaha a vychovávali spolu její další dvě děti z předchozího manželství. Jenže zkoprnělá Caroline právě podstupovala terapii, která ji měla zbavit přetrvávajících traumat ze svazku s Wimem Hofem, manželství plného strachu, ponižování, násilí včetně sexuálního a v neposlední řadě i setrvalého materiálního nedostatku. Navíc nejen svědky, ale terčem násilí a šikany byly také děti, ty z předchozích vztahů i společný syn Noah. Ten je dnes tanečníkem v Bavorském státním baletu v Mnichově, navzdory machistické šikaně, jíž byl od otce kvůli svému „nemužnému“ zájmu v dětství vystaven. Dodnes se vyrovnává s posttraumatickou stresovou poruchou a poslední, po čem by toužil, je jakýkoli kontakt s otcem nebo s ním spojená pozornost médií.
Nakonec nejen rétorika, ale i cenové hladiny kurzů a přednášek jsou cíleny především na manažerskou třídu. Dlouhodobý stres a hladiny kortizolu samoživitelky nebo důchodce tyhle dobrodince zajímají jen málo.
Etapa života, na niž sám Hof ve své knize Ledový muž vzpomíná jen sporadicky a v duchu historek o tom, jak si jeho děti přály mít „normálního taťuldu, který nedělá v zimě stojky v šortkách ve sněhu“, zevrubně popsal nizozemský deník Volkskrant. Kromě svědectví traumatizované rodiny text obsahuje zprávy zainteresovaných úřadů, lékařů i soudů, které poměry v dysfunkční rodině opakovaně řešily. Zmiňuje Hofovo odsouzení k veřejně prospěšným pracím za domácí násilí, stalking i finální zákaz přiblížení se k bývalé ženě a dětem. Součástí rozsáhlého textu jsou i komentáře odbornic na sexualizované násilí, které vysvětlují vzorce jednání pachatele domácího násilí i to, proč je těžké od něj odejít.
Portrét je to o něco méně heroický než ten, který si sepsal Hof v Ledovém muži. Jediným pojítkem mezi oběma Hofovými tvářemi je snad jen přesvědčení o vlastní velikosti. Například v autobiografii přeložené do 44 jazyků své první manželství se Španělkou Olayou líčí jako „nádherné“. A to přestože žili převážně ve squatech, měli spolu postupně čtyři děti. Svou bezvýhradnou lásku k Olaye zdůrazňuje v knize opakovaně a nebýt toho, že začala trpět psychickými problémy, které vyústily v sebevraždu skokem z osmého patra, zřejmě by se nenašel důvod, proč by spolu nežili šťastně až dosud.
Hipík bez stálé práce a se čtyřmi malými dětmi se ale vrhl do dalšího vztahu, tentokrát s Caroline. Ta dnes vzpomíná, že jí jeho situace tehdy přišla dojemná a chtěla mu pomoci. Hof na ni záhy navíc tlačil skrze další dítě, které si přál. Tentokrát mělo být „zdravé“ – podle Caroline Hof o Olaye totiž mluvil jako o „tmavé a nezdravé“.
Nizozemským deníkem citovaná profesorka kriminologie Jane Monckton-Smith celou situaci vysvětluje jako souběh varovných signálů, kdy očerňování předchozí rodiny i tlak na další dítě proti přání partnera v podstatě fungují jako grooming, kdy má budoucí oběť pocit výjimečnosti i zavázanosti násilníkovi, který nad ní naopak získává kontrolu. První násilný útok pak také přijde už během Carolinina těhotenství, tedy v době, kdy se ženina pozornost už cele neupírá jen na muže vyžadujícího obdiv.
Ke společnému štěstí rozrůstající se rodiny nepřispívala ani socioekonomická situace. Hof v Ledovém muži pochvalně vzpomíná, že přestože neměl dům, peníze ani práci, nizozemský sociální systém jej velkoryse zaopatřil – tedy, jak sám píše: „takže jsem nás dokázal uživit.“ Vzpomínky Caroline mají ale jiný, realističtější odstín. Rodina žila v dlouhodobém existenčním stresu, ocitli se dokonce bez energií a hrozilo jim bezdomovectví, navíc Wima Hofa sociální dávky ponižovaly, cítil se frustrovaný… a pil. V této souvislosti padne zmínka o denní dávce třinácti piv, že pak následuje násilí a psychické týrání, je scénář v podobných případech téměř nevyhnutelný.
Wim Hof, který byl zároveň schopný na sebe strhnout pozornost a rychle si získávat přátele prostřednictvím svých sportovně-otužileckých kousků, začínal mít úspěch a objevovat se v médiích. Jeho nejbližším ale tyranův profesní vzestup klid nepřinesl. Namísto satisfakce v Hofovi narůstalo velikášství, pocit nadřazenosti a nekritizovatelnosti. Vnitřní nejistota jej neopustila, žárlil i na Carolininu pozornost k dětem. A protože se cítil vyvoleným či s ohledem na své superschopnosti skoro nadčlověkem, vyžadoval po Caroline spoustu péče. Caroline také zmíní, jak ji i děti označoval za „průměrné lidi“ a že když se u ní rozvinula cukrovka, vysvětlil jí, že si ji zaslouží a dodal posměšné, že je „Mrs Diabetes“, zatímco on je „Iceman“.
Proč ženy v takových svazcích zůstávají? Pro to má vysvětlení Monckton-Smith, která studovala stovky případů femicidy. Žena, která žije v násilném vztahu, se především bojí, že se situace může ještě zhoršit. Právě spouštěčem toho nejhoršího včetně ohrožení života jejího i dětí může být právě rozhodnutí násilníka opustit. Instinkt zachránit sobě a dětem život přebije vše ostatní. A vzhledem k četným případům femicidních vražd nebo různých mstivých napadení, kdy pachatelovo ego rozchod nezvládne, je tato obava bohužel zcela reálná.
Zároveň je nutné zdůraznit, že Caroline nemlčela, situaci rodiny opakovaně řešily příslušné orgány, o násilí existuje dostatek důkazů včetně policejních a lékařských záznamů a nakonec i faktu Hofova odsouzení. Přesto tu stát nebyl tak důsledný, jako by byl možná v případě jen obyčejného násilníka a opilce. Po letitém trýznění, manipulaci, ponižování a strachu bylo manželství nakonec rozvedeno. A právě představa, že Caroline s dětmi se stanou stafáží filmu, jenž bude Wim Hofa dále heroizovat, byl poslední kapkou, která chyběla k tomu, aby žena promluvila i do médií. Samotný Wim Hof popsané situace zlehčuje a Caroline líčí jako ženu, která je na „válečné stezce“ a chce se mu mstít.
Nobelova, nebo Darwinova cena?
Začteme-li se do autobiografické knihy, která je zároveň líčením Hofovy otužovací metody, vystoupí před námi jen zdánlivě jiná tvář Wim Hofa. Ve skutečnosti by o sobě totiž jen málokdo než skutečně narcistní egoman napsal knihu, v níž svou vlastní podobiznu vyvede v až komicky velikášském duchu, který je nikoliv nepodobný životopisům mystiků a svatých. A to včetně analogických literárních postupů, jako jsou neobvyklé okolnosti narození s prvky zázraku, následovaného toposem moudrého dítěte (puer senex), muže, který projde tvrdou životní zkouškou, a nakonec díky svému nesmírnému úsilí dojde mystického poznání, jímž evangelizuje svět.
„Dost možná díky svému nezvyklému počátku jsem vždycky toužil po něčem jiném, po něčem víc, po něčem hlubším, mystickém – po něčem zvláštním. Vzpomínám si, že ve čtyřech letech jsem dostal vidění, až jsem zalapal po dechu. Viděl jsem světlo. Světlo! Co to je? Úplně mě to ohromilo. Vůbec jsem nepřemýšlel, jen jsem byl uprostřed světla. Ale co to bylo? Nevěděl jsem to tehdy a nevím to dodnes. Ale ta vzpomínka je nesmazatelná,“ líčí Wim Hof například jeden z dětských zážitků. Ve dvanácti se zabýval jógou, buddhismem, hinduismem, psychologií a přestal jíst maso. A snad že se u něj školní úspěchy – na rozdíl od jeho bratrů – nedostavovaly, došel k neomylnému závěru: „Už od narození jsem byl předurčen, abych se vydal na jinou misi.“
Tvrdá zkušenost dítěte, které na kole doručuje poštu v kopcovitém městě, naznačuje první zázraky – „byl jsem silný jako armádní příslušníci speciálních sil“ a „při závodech, které se konaly na sittardském festivalu, jsem ujel na rotopedu kilometr za minutu a dvě sekundy. Moc jsem to nepřeceňoval, dokud profesionální cyklista nedojel za minutu čtyři a pak další za minutu šest.“ Wim Hof se ale kupodivu nestal ani vojákem, ani profesionálním sportovcem, místo toho došel „osvícení“, když se jednoho dne probudil v melounovém poli s neobvyklým pocitem, přičemž „ve třech následujících týdnech (jsem) zůstal v tomto transcendentním stavu bytí.“
Své čtenáře ale zároveň utvrzuje v tom, že jeho metoda není žádným náboženstvím, ale že jde o vědu. Text je pak prošpikovaný větami jako „mysl je neurologický sval, který je schopen ovlivnit molekulární systém“, jindy popisuje svou rezistenci vůči fekální bakterii E. coli apod. Vědecká komunita je ale nadšenému otužilci a sběrateli rekordů ve skutečnosti spíše zdrojem další frustrace. Hof se stejnou měrou odkazuje na poněkud nekonkrétní uznání vědců a odborných publikací, jako zároveň líčí jejich odměřenost. Například pří popisu experimentu s „nevěřícími vědci“ a absolventy svého kurzu, kteří vydrželi bez nádechu až za kritickou hranici saturace kyslíkem. Celou věc obratem vysvětluje: „Protože se (lidem, co podstoupili pokus, pozn. aut.) změnila biochemie. A s tím nárůstem zásaditosti se aktivuje adrenální osa v mozku To posune tělo za hranici podmiňování, za hranici komfortní zóny, a umožní mu přestát a překonat stres.“
Jinde popisuje odmítnutí, že pokud by se jeho „medicínský průlom“, kdy lze v ledové vodě rozdýchat rakovinu, artritidu, bipolární poruchu a hlavně všemocný zánět, skutečně prokázal, musely by se přepsat učebnice. Hof se přesto jen těžce smiřuje s faktem, že dosud nezískal Nobelovu cenu. „K mému velkému zklamání jim (tj. objevům, pozn. aut.) vědecký establishment věnoval jen pramalou pozornost. (…) Domníval jsem se, že si zasloužíme Nobelovu cenu… ale vědci jsou jako tvrdohlavé stádo, které postupuje vpřed rychlostí želv,“ posteskne si.
Těžko říci, jestli se nakonec Hofovi vůbec dá věřit aspoň recept „jak si vyléčit kocovinu za dvacet minut“, který spočívá ve třiceti hlubokých nádeších (a výdeších). I jeho součástí je odmítání medicínských a farmaceutických produktů, které prý nefungují. Základní složka otužilecké nauky totiž kromě vystavení se chladu, dýchání a správného nastavení mysli spočívá v odmítání civilizačního pohodlíčka provázeného despektem k medicíně, zdravotnictví a farmacii. To Hofa přivedlo až ke splynutí s dezinformacemi kolem big pharma, spřátelení se s ikonou manosféry Jordanem Petersonem a spol. až po neslavné vystoupení na Colours of Ostrava, kde publikum opět utvrzoval ve svých prakticky nadpřirozených silách.
Spíše než Nobelovu cenu, mohl Hof nakonec získat cenu Darwinovu, když se v roce 2008 pokusil o v mnoha ohledech stěží pochopitelný kousek, tedy provést si ve veřejné kašně klystýr. Výsledkem byla hluboká poranění, na něž málem zemřel, leč západní medicína jej dala po měsících do kupy.
Jak prodat dýchání v pozdním kapitalismu
Sebestředný excentrik zároveň představuje psychologický typ, kterého miluje a potřebuje pozdní kapitalismus. Mnoha všelijakým guruům se daří kumulovat moc a majetek v zásadě jen díky přesvědčení, že jsou víc než ostatní lidé. K tomu jim pak už jen stačí vymyslet nějaký fyzický rituál či praxi a obalit to specifickým kvazi náboženským jazykem.
Kvazi náboženské se u nich příznačně postmoderně sytí z kde čeho: od východních náboženských systémů, jakoby středověké mystiky, novopohanských představ, ale i z poznatků vědy nebo manažerských příruček. Fyzické pak může představovat taky kde co – včetně v zásadě nevinných věcí, kam by patřilo i třeba wimhofovské otužování. Nikoliv neobvyklé je naopak sexuální zneužívání, kterým lokálně proslul „guru Jára“, či kombinace týrání a sexuálního zotročení, jako tomu bylo v nedávno zmapovaném případu kutnohorské sekty. V sofistikovanějších kauzách může jít i o provázaný systém řekněme tělocvičné osvěty a mocenského zneužití k sexuálním útokům v multi-levelovém obchodním modelu, jako tomu bylo u jogína Bikrama Choudhury.
Zatímco české případy spíše překvapují bizarností svých detailů a celkem nepokrytě sexuálně predátorskou motivací v kombinaci s velkou mírou podnikatelské improvizace, aféra kolem bikram jógy nebo učení ledového muže přeci jen komplexněji reagují na nepochybnou civilizační poptávku. Proto se taky oběma povedlo ochočit si média, celebrity a na svých receptech na život vybudovali značný byznys. A přestože se často prodává „probuzení“ či „osvobození“ od nemoci zvané civilizace, povaha ústředního aktéra jako by byla definována především sebestředností, bezohledností a až umanutostí, stejně jako nikoliv nevýznamným vztahem k penězům, slávě nebo sexu.
Alespoň částečnou odpověď na to, jak je to v informačním věku možné a proč je to relativně časté, lze najít právě v povaze naší civilizace. Ta je založena na extrémní soutěživosti, zároveň je technicistní a technokratická – pomíjí naše nemateriální potřeby (často vztahy, na něž prostě „nemáme čas“), zato nás korumpuje pohodlím a konzumem. Ve výsledku život dnes také znamená mentální přetížení na jedné straně, a naopak fyzickou deprivaci na druhé. Současné společenské trendy, jako je toxická manosféra, radikalizace náctiletých chlapců, fenomén incelů nebo politický posun na pravici až k extrému potom napovídají, že zvláště na muže tento nepoměr dopadá tíživěji a hůře se mu přizpůsobují. Hledání smyslu a řádu, jako je ten od ledového muže, na tuto poptávku odpovídají ideálně kombinací banálních životních mouder, a naopak až extrémních fyzických výzev – například organizovaných pochodů v mraze v letním oblečení na Sněžku apod.
To je ostatně vidět i na popularitě Wim Hofa a jeho metody, respektive fungování tohoto ekonomického modelu, kdy v jednotlivých zemích má své certifikované následovníky. Ti mají také své příběhy, kdy byli nuceni překonat problematické období, nemoc, těžký rozchod apod., aby našli novou životní sílu a sebekontrolu v otužovacích cvičeních.
Jestli je na celém byznysu něco paradoxní, tak je to právě ona anticivilizační mise, kterou ale shodou okolností zrovna naše komplikovaná civilizace umí skvěle zobchodovat. Zatímco během memoriálu Alfreda Nikodéma se do vánoční Vltavy noří hrstka otužilců již dlouhé dekády, aniž by kdokoliv zbohatl, Wim Hof něco tak elementárního uměl zabalit do daleko nablýskanějšího obalu a vybavit to „příběhem“, „filozofií“ i reklamní „nadsázkou“ o tom, že jde o recept na všechno – a především na obtížně léčitelné nemoci. Vyjevuje se v tom kouzlo kapitalistického realismu (Mark Fisher), tedy že tento ekonomický systém umí vstřebat vlastní kritiku, aniž by došel újmy. Celá metoda a její obchodní schéma založené na certifikovaných koučích, seminářích a přednáškách je jen potvrzením a zbytněním systému, proti němuž vystupuje, respektive jehož kritiku prodává.
Právě proto je tak kompatibilní s komunitami biohackerů, kulturou koučů, kteří si vzájemně vydávají certifikáty, paralelním vzdělávacím systémem, který o co je neformálnější, o to je komerčnější. Je to svět, který má sice jakousi kontracivilizační auru, operuje (para)psychologií, často prvky východních náboženství, ale jeho byznys od doplňků přes kurzy, přednášky apod. vás bezpečně vede především k maximalizaci pracovního výkonu. Všechny ty mentoringy, adaptogenní byliny, koktejly suplementů, mental wiringy, nejlepší verze sebe sama, jiné mentální dimenze fungování, stress managementy, neurofeedbacky, somatické coachingy, šamani, guruové, lektoři – všechno v důsledku operuje s čistým individualismem, vyladěním sebe sama k lepšímu byznysovému výkonu. Nakonec nejen rétorika, ale i cenové hladiny kurzů a přednášek jsou cíleny především na manažerskou třídu. Dlouhodobý stres a hladiny kortizolu samoživitelky nebo důchodce tyhle dobrodince zajímají jen málo. Je zkrátka snazší si představit, že nemocnou civilizaci individuálně hackneme, než kolektivně změníme, abych parafrázovala známý výrok o konci kapitalismu.
Epilog
Rozpoznat manipulátora není z podstaty vždy jednoduché a asi jen málokdo žádného v životě nepotkal, nebo mu alespoň dočasně nepodlehl. Nakonec i mnozí z Hofova okolí se k jeho nově odhalené soukromé tváři staví spíše rezervovaně, znají jej prostě nanejvýš jako zábavného excentrika. Když se kdysi provalilo sexuální zneužívání a vydírání na Bikrama – populární drahé kurzy bikram jógy, které si oblíbila i Madonna, se postupně přejmenovaly na prosté „hot jógy“ a tak fungují dodnes. Je otázka, jak na medializaci Hofova příběhu zareagují vyznavači jeho metody.
Na možná nejznámější z nich, kteří se pyšní i prvenstvím v šíření metody v Česku a na Slovensku, jsem se obrátila s dotazem, jak kauzu vnímají. Odpověděl mi jen Slovák Martin Tham, kterého celá věc šokovala: „Wima poznam ako láskavého empatického človeka, to čo je tam popísané v článku, tak znie ako opis psychopata s narcisticko manipulatívnou poruchou osobnosti a čo som študoval, tak táto porucha sa takmer nedá liečiť. S Wimom som strávil dokopy týždne života a nemal jednu známku agresie v jeho prejave a to som ho videl riešiť aj konfliktnú situáciu so synom Enahmom. Ak tie veci naozaj robil, mrzi ma to.“ Dodává také, že by ocenil, kdyby se Wim Hof případně přiznal a situaci odkomunikoval, i kdyby to mělo ublížit jeho popularitě. Sám za sebe, si ponechává nedůvěru v média, která bere s rezervou, jakkoliv to celé vypadá vzhledem k svědkům věrohodně. Pokud by se prokázalo, že je Hof násilník, otužování, dýchání a nastavení mysli bude propagovat nadále, přehodnotí ale, zda se bude odkazovat k Wim Hofovi.
Nakonec tak z otužování bude zase jen otužování, tím spíše, jak bude odtávat sníh, do něhož se Wim Hof pokusil pohřbít svou celkem nemystickou minulost a dost možná tu nejhorší verzi sebe sama.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás