Prager zas a znovu. Vedení Prahy torpéduje rekonstrukci Pragerových kostek

„Kostky“, jak se přezdívá budovám bývalého Projektového ústavu hl. m. Prahy a dnes sídlu CAMPu: Centra Architektury a Městského Plánování, zoufale vyžadují rekonstrukci. Jedná se o unikátní soubor tří pavilonů vyznačující se materiálem, kterému dominuje důmyslně řešená ocelová konstrukce, inovátorské technicistní pojetí a zcela osobité provedení, jenž spočívá v prolamování hmoty fasády skleněnými prvky. Vyložením kovových nosníků na šest metrů docílil Prager pocitu levitace a odhmotnění, což ještě umocňuje užité sklo. Pavilony měly sloužit jako sídlo Sdružení projektových ateliérů, které ovšem nepřežilo nástup normalizace. Po dokončení první etapy výstavby se tak objekt stal domovem Výstavby hlavního města Prahy a jejího projektového ústavu, z něhož se do těchto prostor nastěhoval Pragerův ateliér GAMA. Projekt, jenž poháněla právě tato motivace vytvořit vhodné prostředí pro architektonický ateliér, se tedy vyznačoval uvolněným a dle potřeb proměnitelným prostorem a v kontextu Pragerovy tvorby představuje dílo s užitnou funkcí přímo ve vztahu k osobě architekta. Od roku 2013 zde sídlí Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) a v roce 2017 se do prostor nastěhoval i výše zmíněný CAMP.

Když se stavba dostala do světových dějin architektury, tak nezáleží na tom, jestli je hezká nebo ošklivá.

Přestože již bylo vše připravené na plánovanou rekonstrukci, vedení města (SPOLU+Piráti+STAN) se nyní rozhodlo projekt nezařadit do rozpočtu na příští rok.

„Je to absurdní. Vše je připraveno: je zpracovaný projekt, rekonstrukce má stavební povolení, dokonce je těsně před schválením vybraného dodavatele stavby. Začít by se mohlo klidně na jaře. Projektová příprava už teď stála miliony.” Těmito slovy se k celé situaci vyjádřila opoziční zastupitelka Kristýna Drápalová (Praha Sobě), vůči které se následně vymezil radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček (STAN). Ačkoliv Hlaváček na svých sociálních platformách proklamuje, že se „Pragerovy kostky musí zrekonstruovat,“ údernost jeho počátečních slov se z textu postupně vytrácí, až se zcela rozmělní v kapitulujících frázích typu „CAMP se velmi zažil a může fungovat kdekoliv“ a „město musí uvažovat ekonomicky“. 

Město se snaží uvažovat ekonomicky, přesto zařízne detailně plánovanou a potřebnou rekonstrukci významné historické památky, zatímco primátor Prahy Bohuslav Svoboda (ODS) v médiích obhajuje roční bonus v částce 857 tisíc a služební byt v centru pro asistentku ředitele magistrátu Martina Kubelky a primátor Ostravy Jan Dohnal (opět ODS) se za erární peníze bude prohánět v autě za tři miliony korun. Děkovat pak můžeme především radnímu pro rozpočet Zdeňku Kovaříkovi (ODS), který se netají tím, že se mu budova nelíbí. Jakoby snad osobní preference – bez jakékoliv hlubší znalosti dějin architektury – měly být nějakým relevantním faktorem.

V současnosti tedy hrozí, že bude unikátní architektonický komplex dále chátrat nebo dojde k jeho prodeji. V nejhorším případě k demolici. Praha by tak přišla o další exemplář z už tak vyzobané historické mozaiky druhé poloviny 20. století. Případ Kostek bohužel není ojedinělý a ilustruje obecnější nepochopení vybraných architektonických děl z této doby – často nesprávně označovaných za komunistické – a binární vnímání skutečnosti bez hlubšího ponoru do dané problematiky. 

Když neznalost úřaduje

Primitivní antikomunismus stále udává směr a vynáší rozsudky nad stavbami a objekty ve veřejném prostoru, jejichž umělecká hodnota bývá často zcela ignorována ve prospěch černobílé ideologie. Tato zkreslující a silnými emocemi prostoupená mentalita, často poháněná hrabivostí developerů – stavby totiž stojí na lukrativních parcelách –  nás již připravila o komplex Transgas na Vinohradech, obchodní centrum Ještěd v Liberci, Hotel Praha či o telefonní ústřednu v Dejvicích. Nedávno taktéž došlo k odstranění výdechu z metra na náměstí Jiřího z Poděbrad od sochaře Petra Šedivého a v ohrožení je i budova Chemapolu ve Vršovicích. Před očima nám pomalu mizí celá jedna historická vrstva, zatímco ve veřejném prostoru vznikají kontroverzní projekty, které porušují zákony (Penta a budova u Masarykova nádraží), nebo instagramová architektura necitlivá vůči svému místu (rekonstrukce Máje na Národní třídě). 

Zcela mylné je i samotné nálepkování téměř všeho, co vzniklo v druhé polovině 20. století, jako „komunistické/bolševické“, čímž se tyto pojmy více a více vyprazdňují. Snažit se degradovat vše, co se mi nelíbí, touto lacinou nálepkou je samozřejmě velice lákavé pro svou jednoduchost, je to však nejen intelektuálně líné, ale i fakticky nepravdivé. Tak například brutalismus (jeden z proudů poválečné architektury, jenž je obvykle chybně označován za příklad komunistického slohu) naopak představuje moderní západní styl, který v posledních letech nabývá na popularitě především u mladší generace. Ta bývá méně zatížená prizmatem minulého režimu, skrze nějž se na tyto stavby dívají jejich rodiče a prarodiče. Hledí na něj optikou oproštěnou od zkreslujících ideologických rámců socialistického režimu. 

Jak píše kritik architektury Jonathan Glancey: „Brutalismus je zpátky v módě.“ Poválečná architektura obecně – nejenom brutalismus, který představuje pouze jeden z jejích segmentů – se nyní navíc stává i součástí turistických výprav ze západu, což je jen dalším z důvodů, proč bychom vybrané objekty měli patřičně zachovávat a umístit na seznam chráněných památek.

Samozřejmě, že ne každé dílo z této doby si zaslouží speciální ochranu. Na základě podobné logiky ale taktéž ne každé dílo vzniklé v daném období představuje něco apriori špatného. Mám pochopení k traumatické stopě, kterou lidé se zkušeností s minulým režimem podvědomě promítají do těchto děl. Je však třeba učit se ve vztahu k vybraným objektům hledět za horizont ideologie a binárního světa a nesklouzávat k povrchnímu hodnocení „líbí se mi X nelíbí se mi“. Jak totiž říká Rostislav Švácha, historik architektury, místopředseda Klubu Za starou Prahu a člen Komise pro ochranu památkového fondu vzniklého ve druhé polovině 20. století při NPÚ: „Když se stavba dostala do světových dějin architektury, tak nezáleží na tom, jestli je hezká nebo ošklivá.“

Samotné architektonické řešení však nepředstavuje jedinou kvalitu Pragerova komplexu. Ve spojení s CAMPem, jenž zde sídlí, a s Emauzským klášterem areál utváří jedinečnou identitu místa, které se stalo oblíbenou lokalitou. Jedná se tak o sociokulturně významné prostředí, kam chodí trávit volný čas lidé z různých socioekonomických a věkových vrstev. Probíhají zde letní kina, výstavy a přednášky a Kostky tudíž ztělesňují jedno z kulturně důležitých míst, kde se mohou lidé setkávat, diskutovat nebo odpočívat. Po nedávném uzavření Kasáren Karlín nebo galerie Bauhaus v Ostravě bychom měli o takové prostory bojovat a starat se o ně. A ne je nechávat chátrat a torpédovat snahy o jejich péči. Co bude dál, naznačuje Kristýna Drápalová po neúspěšném pozměňovacím návrhu: „Teď přijdou na řadu petice, jednání a protesty“. 

Autorka je teoretička umění.