Poslední v loňském roce natočený díl podcastu Dějiny bez konce jsme věnovali ohlédnutí se za uplynulým rokem v historii. Probrali jsme sérii o rozkladu poválečného antifašismu, kterou připravovali pro Alarm Ondřej Bělíček a Ondřej Crhák. Zastavili jsme se zejména u posledního rozhovoru s Martou Havryshko o vzpomínání na druhou světovou válku na Ukrajině, kde v souvislosti s probíhající válkou s Ruskem v současné době dominují krajně pravicové paměťové narativy. Ondřej Bělíček pak na toto téma doplňuje, že se těší v příštím roce na vydání nové knihy historika Quinna Slobodiana, která se věnuje ideologickým kořenům americké krajní pravice, trumpismu, ale také jak a kdo tyto myšlenky šíří v Evropě. Součástí dílu je také rozhovor s historikem Thomasem Martinem o jeho knižní novince The End of Empires and a World Remade: A Global History of Decolonization (Konec impérií a přetvoření světa. Globální dějiny dekolonizace), která vyšla v nakladatelství Princeton. Thomas Martin působí jako profesor na univerzitě v Exeteru a je považovaný za předního odborníka na dějiny francouzského kolonialismu. Přečtěte si krátkou ukázku z rozhovoru.
Když hovoříme o dekolonizaci v první polovině 20. století, můžeme najít nějaká hnutí nebo osobnosti, které inspirovaly kolonizované země k boji o nezávislost?
Existují dvě vlny dekolonizace. První je převážně asijská, hlavně jihoasijská. Jejím typickým příkladem je nezávislost Indie v roce 1947. Druhá vlna pak probíhá v Jihovýchodní Asii a zejména Africe. Můžeme zmínit alžírskou revoluci nebo jižní Afriku a boje proti bělošským režimům, ať už šlo o Angolu, Mosambik nebo známější Jihoafrickou republiku v období apartheidu. Kdo však tento proces vede? A o co v jejich boji jde? Historici dnes píšou globální dějiny z pohledu kolonizovaných skupin a objevují něco, co bylo lokálně známo už dlouho. A to konkrétně ten fakt, že napříč zeměmi, komunitami, náboženskými skupinami existovala spojitost a tou byl boj za konec diskriminace, dehumanizace a uznání jejich práva na sebeurčení. Pokud je tato úvaha správná, a já si myslím, že ano, pak je dekolonizace procesem zdola. Je řízena obyčejnými lidmi. Dekolonizace je odlišná od komunismu v tom, že neměla jednotnou ideologii, která by byla spojena s prací a myšlením jednotlivců.
Je globalizace, postupná ekonomická, kulturní a politická integrace světa motorem dekolonizace? Nebo je tomu naopak?
Ano, existuje spousta antikolonialistů, kteří formulovali myšlenky antikolonialismu, ať už máme na mysli Sunjatsena, Mahátmu Gándhího, Kwame Nkrumaha, George Padmorea a další. Řekl bych však, že většina lidí, kteří se nacházeli na dně společnosti, jednala na základě svých nejzákladnějších impulsů. Nemohli vlastnit půdu, dědit majetek, předávat svůj majetek nebo bohatství svým dětem stejným způsobem, jako to mohli dělat ti, kteří jim vládli. Mohli být zatčeni nebo zabiti za činy, které nebyly trestné, pokud by je spáchali lidé z jiné etnické skupiny. Tento antidiskriminační pocit obrovské nespravedlnosti je něčím, o co v antikolonialismu skutečně šlo.
Ano, ale například ruská revoluce musela být impulsem, který tento proces dekolonizace urychlil. Byl to obrovský signál pro ostatní, že je možné svrhnout utlačovatele. Když mluvíme o druhé polovině 20. století, pak samozřejmě druhá světová válka a její destruktivní povaha byly něčím, co celý proces ještě více urychlilo. Jaké byly hlavní problémy po druhé světové válce, které skutečně nastartovaly celý dekolonizační proces ve světě?
Souhlasím s vámi. Antikolonialismus se skutečně stále více identifikoval s marxismem. V průběhu 20. století je mnoho dekolonizačních bojů vedeno levicovými politickými skupinami, které jsou v koloniálních režimech postaveny mimo zákon. Řekl bych, že čínská revoluce je stejně důležitá, ne-li důležitější než sovětská. Zároveň obě světové války byly jednoznačně dezintegrační v tom smyslu, že podkopaly moc evropských imperiálních států. Všechny tyto státy jsou těmito konflikty oslabeny.
Až do takové míry, že se nedokážou postarat ani o základní fungování svých kolonií…
Přesně tak. Po druhé světové válce se ukazuje, že velmoci nedokážou své kolonie spravovat. Impérium totiž do značné míry klame svou skutečnou silou. Když je vážně ohroženo z více stran, velmi rychle se zhroutí. Jakmile jsou Francie, Holandsko a Belgie v roce 1940 napadeny Německem, jejich koloniální državy v Africe a Asii jsou v podstatě uvrženy do politického chaosu. Když Japonsko zaútočí na území v jihovýchodní Asii, což udělalo v Indočíně v roce 1940, v Indonésii v roce 1941 a v Malajsii a Singapuru v roce 1942, během několika týdnů a měsíců fyzicky odstranilo evropskou koloniální přítomnost z velké části jihovýchodní Asie. Celá tato koloniální struktura byla velmi křehká.
Chtěl bych se ještě dotknout otázky rozdělování kolonií a jejich území, protože to je také otázka první poloviny 20. století. Myslíte si, že toto rozdělování mělo za cíl vyvolat nové konflikty, aby se koloniální mocnosti mohly tvářit jako strážce míru a stability?
Většina lidí si vybaví rozdělení indického subkontinentu a Palestiny. Měli bychom však zahrnout i příběh Koreje a Vietnamu, které byly svévolně rozděleny na konci druhé světové války s naprosto katastrofálními důsledky. Když se podíváme na tyto dva poslední příklady, můžeme jasně pozorovat, že vnější aktéři, zástupné mocnosti jako Sovětský svaz, Čína nebo USA a jejich spojenci v jihovýchodní a východní Asii podporují místní režimy s cílem zlepšit své vlastní geopolitické vyhlídky, což je strašlivě nezodpovědné a má to děsivé důsledky.
Přesuneme-li se k Britské Indii, existují tvrzení, že rozdělení si v podstatě vynutila neschopnost obyvatel Indie dohodnout se na jednotném unitárním státu. Je však naprosto zřejmé, že tomu tak bylo jen proto, že Velká Británie hinduistickou většinu a její hlavní představitele – Indický národní kongres, pronásledovala po celá desetiletí. Británie také zvýhodnila Muslimskou ligu, která se stane dominantní politickou silou ve státě Pákistán. Rozdělení je tudíž přímým důsledkem vlastních kroků Británie, které tomu předcházely. Podobně v případě Palestiny je nejzřejmější odpovědí to, že zejména po holokaustu, ale také díky velmi značnému vlivu židovské lobby v americké politice a potažmo v OSN, Palestinci nedostávají dostatečný a spravedlivý prostor při určování toho, jaká bude budoucnost jejich země. To je také důsledek toho, že Velká Británie během arabského povstání na konci třicátých let a dále během druhé světové války pronásledovala palestinské politické představitele v tak velké míře, že nebylo možné zajistit, aby slovo Palestinců mělo stejnou váhu jako slovo Židů, kteří měli také své relevantní argumenty, ale zároveň se s nimi zacházelo mnohem vstřícněji než s Palestinci.
Vaším hlavním argumentem v knize je, že samotný proces dekolonizace nebyl dezintegrační, ale spíše byl spojen s globalizací nových nezávislých zemí, které se rozhodly být součástí nových globálních ekonomických a společenských aliancí. Mohly si vybrat, zda budou součástí západních aliancí, těch sovětských, nebo také aliancí tzv. nezúčastněných zemí. Jak byste tyto alternativy charakterizoval? Jaké byly mezi nimi hlavní rozdíly?
To je zásadní otázka. Je globalizace, postupná ekonomická, kulturní a politická integrace světa motorem dekolonizace? Nebo je tomu naopak? Přetváří nebo mění dekolonizace způsob, jakým je globalizace chápána? Myslím si, že je to to druhé. Je jednoduché si představit, že proces, který způsobuje rozpadání impérií po celém světě, je nutně dezintegrační. Jde o to, že dekolonizace je možná pouze díky všem těm novým spojenectvím mezi antikoloniálními aktivisty, skupinami, lidmi a komunitami napříč globálním Jihem, kteří sdílejí zkušenost s diskriminací v rámci kolonialismu a chtějí s ní skoncovat.
Jistě, chápu, jak to myslíte. Druhá světová válka byla dezintegrační, ale na druhou stranu dekolonizace je něco, co znovu pomáhá vlastně spojovat svět a vytváří prostor pro nový druh globalizace.
Ano, myslím, že to je to, o co šlo. Problém je v tom, že svět stále více ovládá volnotržní kapitalismus, který je v zásadě pod kontrolou Američanů a je výrazem moci bohatých světových průmyslových kapitalistických společností. Od čtyřicátých let 20. století až do současnosti tyto společnosti určují podmínky, za nichž se obchoduje. V tomto ohledu státy, které prošly dekolonizací a nabyly své nezávislosti, neuspěly. Nepodařilo se jim tento systém rozbít. Pokusily se vytvořit sdružující platformu Nového mezinárodního hospodářského společenství, kde se upozorňovalo na tento problém. Byla zde snaha upozornit svět na to, že většina nově nezávislých států jsou vývozci zboží a získávají bohatství z prodeje surovin, které se pak v průmyslových společnostech přeměňují na produkty. Ale podmínky, za nichž se tyto suroviny prodávají, neurčují oni. A tak se z nich opět staly kolonie. Pokud tento argument dovedete do logického konce, pak je možné říci, že dekolonizace ve skutečnosti neproběhla a to, co zažíváme nyní, je forma neokolonialismu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás