Pouhých 40 let stála v Brně brutalistní hmota obchodního domu Prior, pozdějšího Tesca. Sama byla jen fragmentem původních plánů, podle nichž měly existovat v lokalitě dva takové Priory a k nim ještě dvacetipatrový Dům obchodu a služeb. I bez nich patřil Prior k symbolům Brna a tvořil jeho identitu stejně jako Petrov, Špilberk nebo vila Tugendhat. Což je zřejmé právě dnes, kdy jeho plochu tvoří nekonečná halda sutin, po nichž se jako v apokalypse projíždí bagry, aby kamsi pohřbily další kus brněnské historie. Nezaměnitelnou stavbu nahradí skrumáž generického proskleného developmentu, který se marketing developera snaží prezentovat coby nový veřejný prostor. Prostor tak hladký a bezbarvý, že uprostřed něj nikdo nepozná, v jakém městě se zrovna nachází.
Brno by srovnalo se zemí i římské Koloseum, protože co s barákem, který už stejně nějak nefunguje a je rozbitý.
Budovu přitom mohlo odkoupit město a tisíce metrů čtverečních využít coby kulturní prostor, jak například navrhovala historička architektury Šárka Svobodová z 4AM. Vždyť městu podobné volné a snadno adaptovatelné budovy zoufale chybí, jak ukázal případ kina Scala, které se muselo kvůli narušené statice budovy zavřít a město pro něj nedokázalo najít adekvátní prostor. Narozdíl od Divadla Bolka Polívky, který má coby poslušný předvolební klaun ODS prioritu, a tak pro něj Brno nechalo zdemolovat část interiéru Bílého domu. Zachránit Tesco a využít jej pro nové účely, aby dál sloužilo lidem, to už by zavánělo podezřením, že je snad Brno normálním evropským městem, a to opravdu není ani nutné hledět na Západ.
Není to jen Tesco/Prior. Podobně město nechalo srovnat se zemí třeba hotel Myslivna,s nímž zmizely na skládce cenné vnitřní umělecké artefakty. Jakmile totiž něco vzniklo zhruba od padesátých let 20. století dále, nikoho to v Brně nezajímá. A tak v případě Myslivny osud uměleckých děl i samotného objektu ignorovalo Muzeum města Brna, Moravská galerie i Národní památkový ústav. Ten ostatně na svých stránkách promuje vilu Tugendhat jako reprezentanta toho nejnovějšího, co stojí ve městě za pozornost. Od té doby už se v architektuře nic zajímavého nestalo.
Podobný osud má potkat Velodrom v areálu Výstaviště, které na svém místě funguje od osmdesátých let 19. století. Jenomže Brno chce na jeho místě postavit fotbalový stadion, aby mělo hezky pohromadě hokej i fotbal.
S fotbalem se pak pojí poslední brněnská katastrofa. Tou je plán srovnat se zemí právě fotbalový stadion za Lužánkami, kdysi největší a nejslavnější stadion v republice. Politici dekády slibovali, že ho na místě zachovají, až se rozhodli jej raději zničit podobně jako nedaleký hokejový stadion, z něhož zbyla jen díra v zemi. Stadion sám pomalu zarůstá a mění se v divočinu, kterou ti odvážnější využívají k trávení volného času. Jakékoli chytřejší město by ruiny zachovalo a adaptovalo pro nové využití coby součást nového veřejného parku, aby historie nemizela a duše města definitivně nepošla. Ale taková už jsou jiná města, zatímco my jsme v Brně. Brno by srovnalo se zemí i římské Koloseum, protože co s barákem, který už stejně nějak nefunguje a je rozbitý. Z berlínského letiště Tempelhof by brněnští politici udělali parkoviště.
Třeba takové, jaké plánují mezi ulicemi Skořepka a Křenová, kde chce město postavit v dopravně přetíženém bulváru parkovací dům pro stovky aut, aby tak Křenovou auty ještě více zahustilo a zahubilo v ní jakýkoliv pokus o život. Samotný parkovací dům je pak představitelem naprosté rezignace na jakoukoli architekturu, jsou to prostě jen patra betonu pro autíčka. Takovou architekturu má město nejraději – nelidskou a mrtvou. Cokoli jiného rozjezdí buldozery.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás