Konec elitářství. Nastal čas pro zelený populismus

Dosavadní české klimatické politiky jsou postaveny jako cukr pro bohaté a bič pro chudé. Negativně dopadají v první řadě na lidi s nízkými příjmy, na okrajové části země a prekarizované pozice. Podporují tak vžitou představu, že ochrana klimatu znamená především omezování a mohou si ji dovolit jen ti bohatší. Tak to ale nikdy nebylo, udržitelnost za cenu nerovností je protimluv. Politiky ochrany klimatu mají omezovat spotřebu a životní styl těch nejbohatších, na kterých ostatně spočívá největší díl odpovědnosti za současný stav. Už příliš dlouho čekáme na nový typ zelených politik, které nebudou především vycházet vstříc byznysu, ale nabídnou pozitivní vizi právě většinovému voličstvu. Je důležité připomenout, že tohle není jen otázka taktiky a prosaditelnosti, ale samotné podstaty spravedlivé transformace, která se někde po cestě vytratila.

Zelené hnutí se tak ocitá v kleštích mezi obranou asociálních klimatických politik, které vládnoucí středové strany vydávají za jedinou možnou cestu k transformaci, a rostoucím všeobecným odporem proti čemukoliv s přívlastkem zelené nebo udržitelné.

Étos transformace jako příslibu lepšího světa pro všechny dnes zelenému hnutí málokdo věří. Zelený populismus nemusí být po vzoru hnutí ANO jen komunikační strategie postavená na průzkumech. Naopak má jít o nové zvážení obsahu, programových priorit a minimálních podmínek klimatických politik. Současně s tím přichází možnost vrátit politice emoční a symbolický rozměr, který zcela převálcoval náš důraz na data a vědu. Místo věčného vyčíslování a predikování potřebujeme postavit sebevědomý narativ namířený proti skutečným viníkům environmentální krize.

Problém nespravedlivé transformace se týká prakticky všech dnes platných opatření, ale uveďme několik příkladů. Zaprvé dotace a bonusy (cukr) na zateplování, čisté zdroje energie nebo elektroauta jsou dostupné především movitější části populace. Souvisí to s požadovanou spoluúčastí, administrativní náročností, ale také praktickými omezeními jako jsou složité investice do pronajatých nemovitostí. Zatím spíše omezenou výjimku představuje Nová zelená úsporám Light, od letoška možná vznikne i možnost zateplování pro lidi v pronájmu.

Zadruhé protržní nástroje zvyšující cenu zboží a služeb o příplatek na negativní dopady (bič – např. emisní povolenky, daně z paliv, příplatky za energie) citelněji dopadají na chudší domácnosti. Bohatí lidé si budou moci dražší palivo nebo zpoplatněný vjezd do centra dovolit a právě nižší dostupnost těchto statků může ještě přispět k pocitu výlučnosti a udělat z neudržitelného chování statusový symbol. Naopak chudí jsou souvisejícím zdražováním ohroženi v naplňování svých základních potřeb, jako je např. vytápění.

Zatřetí menšina prostředků vybraných na poplatcích se vrací prostřednictvím dotací, sociálních opatření nebo investic do udržitelné společenské infrastruktury. Vzniká tak dojem „drahosti” zelených politik, protože odčerpávají prostředky z různých sektorů, ale z pohledu průměrného spotřebitele přinášejí mnohem menší benefity. Každá analýza sociálních dopadů klimatických politik vypočítává (viz např. CDE, SEEPIA nebo Sklenář), že vyplácení vybraných prostředků všem (tzv. klimatická dividenda) nebo přímo nízkopříjmovým domácnostem by zcela zahladilo negativní efekty opatření, ale tento případ nikdy nenastal ani se o něm u nás neuvažovalo.

Začtvrté kromě zmíněných dotací střední třídě směřuje část prostředků investovaných do transformace i k firmám, které jsou díky investičním pobídkám, dotacím a lepším podmínkám na trhu ochotny investovat do zelených technologií, pokud je to vyjde levněji. Takové pobídky mají opět regresivní charakter, protože dotují zisky (obvykle spíše větších) firem. To je přetrvávající problém v transformačních regionech, kde se investice soustředí do megaprojektů často zaštítěných fosilními giganty.

Hrdinství rezervované jen pro bohaté

V pozadí výše popsaných problémů je samotný způsob, jakým o udržitelnosti uvažujeme. Jednak ji pořád bereme především jako morální otázku. Jako by udržitelné chování bylo známkou jakéhosi individuálního osvícení, kterého každý musí dojít sám. Tento narativ reprodukuje dilemata vyšší střední třídy, pro kterou létat nebo nelétat na eurovíkendy je čistě lifestylová volba. Dotace do udržitelných alternativ pak jako by těmto lidem vycházely vstříc a laskavě je žádaly, aby měli na paměti budoucnost světa při nákupu svého městského SUV. Pokud to nedělají, což je přesně dnešní případ, pak se diskutuje buď o vyšších dotacích nebo se katastroficky předjímá, že „společnost” dosud není na klimatickou výzvu připravena a nedá se tedy bohužel nic dělat.

Morální rámování předem vylučuje všechny skupiny lidí, co si takové volby nemohou dovolit dělat. Bohatí dostávají na vybranou, jestli se zachovají v souladu se svým svědomím, chudí rovnou čelí omezení svých možností. V takové chvíli je dovětek o morální nutnosti udržitelného chování  samozřejmě výsměch, protože slouží jen k legitimizaci omezení nařízených zvenku. Není divu, že jakákoliv snaha mobilizovat étos globální odpovědnosti je pak předem podezřelá jako narativ útlaku a vyvolává agresivní reakce. Vlastní zkušenost „hrdinného odpírání si”, se kterou privilegovaní prožívají environmentální otázky, se pak snadno stává karikaturou, pokud je projektována na vrstvy, které si bez velkých fanfár musejí odpírat neustále.

Matt Huber v této souvislosti volá po opuštění morálního environmentalismu profesionálních tříd (udržitelného expertstva včetně autora tohoto článku a většiny našeho zeleného hnutí) a hledání environmentalismu chudých. Ten by měl přinášet materiální výhody zjevné i bez složitých propočtů a víry v dlouhodobé výsledky vědeckých modelů a tržních mechanismů.

Současně jako bychom pořád zapomínali, že původci klimatického problému nejsou chudí, ale právě bohatí. Emisní stopa dvou třetin nejchudších lidí světa je stejná jako jednoho procenta nejbohatších. Deset procent nejbohatších lidí na planetě je odpovědných za plnou polovinu emisí ze spotřeby. Tato „uhlíková nerovnost” navíc setrvale roste, dokonce i v rámci nejrozvinutějších ekonomik, jejichž celkové emise se snižují. To jasně ukazuje na malý zásah nejbohatších vrstev jinak úspěšnými klimatickými politikami.

Ale spotřebou to nekončí, bohatá třída má obrovský vliv i prostřednictvím svého investičního chování, politických preferencí, vedoucích rolí ve firmách a organizacích a v neposlední řadě jako společenské vzory. Napadnou nás zde krajní příklady jako fosilní oligarchové využívající své zaměstnance jako rukojmí pro zajištění budoucích zisků, nebo naopak „prozřelí” miliardáři investující do klimatické filantropie. Úhrnný dopad několika procent nejmajetnějších na udržitelnost ve všech popsaných dimenzích je ale výrazně negativní a samozřejmě mnohem horší než jakékoliv jiné části populace planety. Z těchto znaků vychází obecný pojem „elit” používaný dále – jde o nejbohatší procento, lidi s velkým politickým nebo byznysovým vlivem i vyšší management ve službách oligarchů.

Konec světa a konec měsíce

Je načase si přiznat, že naše představy o politikách udržitelnosti byly dosud šité na míru právě této vrstvě lidí. Zelená dohoda pro Evropu je na prvním místě strategií růstu. Staví tedy udržitelnost jako podřízenou ekonomickým zájmům. Její plánovaný update staronovou předsedkyní komise von der Leyen pak nereaguje primárně na obavy širokých vrstev z chudnutí a omezování jejich možností, ale hlavně na obavy velkého byznysu o svou výnosnost a konkurenceschopnost. Zelené hnutí se tak ocitá v kleštích mezi obranou asociálních klimatických politik, které vládnoucí středové strany vydávají za jedinou možnou cestu k transformaci, a rostoucím všeobecným odporem proti čemukoliv s přívlastkem zelené nebo udržitelné.

Zelená dohoda našlapuje po výše rozebíraných vžitých představách o udržitelnosti. Na straně firem se i reporting slibující dostupnost a transparentnost dat a jejich nepřímý vliv na udržitelnost musel odložit po nátlaku velkého byznysu. Podobně na emisních povolenkách zdarma distribuovaných průmyslu firmy dokonce vydělaly. Naopak cenové signály mířené na větší část populace už roky tvrdě dopadají a sociální inovace slibující zlepšení kvality života – energetická demokracie, patnáctiminutové město, zkracování pracovní doby, lepší veřejné služby – jsou dostupné maximálně střední třídě, ale spíš než v politikách a reálném světě se zatím vyskytují v akademických diskuzích. Sociální opatření, která by měla dopady zdražování aspoň mírnit, pak zůstávají v rukách národních vlád, což je v českém případě katastrofa a všechna podniknutá opatření dopadají opět regresivně (hůře na nejchudší). Dobrá data nemáme, ale příklad energetické krize dobře ukazuje obrovský nárůst energetické a dopravní chudoby u nízkopříjmových a perifernějších domácností s důrazem na důchodkyně, důchodce a rodiny s dětmi. Zde dobře vynikají i plošná zmírňující opatření, ze kterých benefitovaly hlavně bohatší domácnosti s vyšší spotřebou.

Odpor ke klimatickým politikám pak nelze vnímat jako signál, že společnost na ně dosud není připravena, protože na jednostranné snížení kvality života nebude připravena nikdy. Nepomůže tlačit na pilu emocionálními příklady zkázy způsobenými změnou klimatu v jiných částech světa. Nepomůže ani snaha apelovat na sdílenou národní identitu a opakovat poučky o tom, že se „nám” (myšleno české společnosti, jako kdyby její zájem byl rovnoměrně rozdělený a všemi sdílený) to dlouhodobě vyplatí. Pokud je kdokoliv vystaven volbě mezi koncem světa a koncem měsíce, kdy nebude mít peníze na základní potřeby, nesmíme se divit, že odvrací nejdřív bezprostřednější hrozbu.

Pokud to s udržitelností myslíme vážně, musíme uznat, že odpor proti jejím politikám je dnes oprávněný. Podobná situace nastala v roce 2018 ve Francii a vyústila v povstání hnutí žlutých vest, které poukazovalo právě na nerovnost dopadů. Vyšší daň na pohonné hmoty, která znedostupňovala mobilitu hlavně venkovskému obyvatelstvu, doprovázely daňové úlevy pro největší firmy. Od té doby se v transformačních politikách považuje za samozřejmost, že transformace bude buď minimalizovat dopady na chudší, zranitelnější a perifernější skupiny, nebo nebude vůbec. Z tohoto hlediska jsou však naše dnešní politiky zcela nefunkční. Pokud prohlubují nerovnosti místo aby je zahlazovaly, jdou proti všem teoretickým představám o udržitelnosti (dokonce i zelený růst počítá se snižováním nerovností).

Spouštěče a mobilizace hněvu

Pokud vidíme hlavní problém zelených politik v „populismu” a „dezinformacích”, přistupujeme opět na Huberovo pojetí profesionální třídy a děláme z obrovských skupin lidí jen pasivní oběti oligarchie. Populismus a dezinformace mohou být naopak nástroji hněvu a jedinou dostupnou zbraní proti elitám. Nekonzistentní výroky o klimatu a udržitelnosti nejsou jádrem politiky Motoristů nebo SPD. Tím je úspěšná práce se spouštěči nebo triggery, které zrcadlí každodenní žitou zkušenost podstatné části populace.

Tyto spouštěče mohou odkazovat na traumatické minulé zkušenosti nebo silně politizovaná témata. Sociologové Mau, Lux a Westheuser popisují spouštěče v německé společnosti jako otázky spravedlnosti, autonomie, kontroly a normálnosti. Spravedlnost míří na diskriminaci nebo naopak neférové výhody, normalita podtrhuje kontinuitu životního stylu i morálních hodnot, kontrola a její ztráta souvisí se zrychlujícími změnami a autonomie reaguje zejména na vnucené změny chování.

Tyto čtyři oblasti pomáhají rámovat rozhořčení nad tím, že něco už skutečně překračuje únosnou mez zejména v souvislosti se změnami, a mobilizují politickou podporu nebo naopak odpor. Dobrým příkladem může být lež o přidávání hmyzí mouky do potravin, na kterou ochotně naskočila i poslankyně SPD. Zde je zjevný pocit ohrožení normálnosti (co jsme vždycky jedli) a autonomie (přidávání hmyzu do neoznačeného pečiva).

Mau, Lux a Westheuser popisují i „únavu z transformace”, která může být zvlášť relevantní i pro české periferní oblasti, které se dosud nevzpamatovaly z šokové doktríny devadesátých let. Lidé s touto špatnou zkušeností pramenící z nezvládnutých dřívějších politik pak celkem pochopitelně odmítají jakékoliv další transformace a nevěří státu, že je zvládne ukočírovat bez zničujících dopadů na ně samé. Vzhledem k desítky let neřešeným problémům exekucí, nezaměstnanosti a nefunkčním veřejným službám v periferních oblastech nezbývá, než dát těmto obavám za pravdu. Těžko si představit, že by transformace pokračující v současných kolejích nedopadla na tyto lidi ještě hůře.

Problém tak není v hloupé populaci, která si neumí přečíst klimatologické scénáře a spočítat si, že náklady transformace jsou pro ČR nižší než náklady nečinnosti. Většinový odpor je postavený na distribuci nákladů a hrozeb v rámci české společnosti a v tomto směru je velmi dobře podložený a pochopitelný. Nestačí proto vyvrátit vědeckou rovinu tvrzení ultrapravice a pak celý politický segment onálepkovat jako prolhaný. Je třeba pracovat jak s kvantifikovatelnými indikátory dopadu na chudé (což se zatím skoro neděje a veřejně dostupná data ani nemáme), tak i se subjektivně vnímanými obavami nebo traumaty a nedůvěrou ve společenské uspořádání. To nesmí mít podobu vzdělávací kampaně pro nechápavé, ale naopak aktivní zájem o situaci a perspektivu dotčených lidí a její zviditelňování ve veřejné diskuzi. Velkohubá prohlášení ultrapravice nakonec vždycky zůstanou u řečnického pultíku a reálné výsledky politik marginalizované skupiny stejně opět zklamou. Zelený populismus by ale mohl nabídnout víc, protože skutečnou podstatou udržitelnosti JE transformace směrem ke spravedlivější společnosti. Jak by tedy vypadal politický program zeleného populismu?

Transformace, kvůli které nezchudneme

Zjevná změna oproti současnosti je nepřijatelnost jakéhokoliv rozevírání nůžek kvůli klimatickým opatřením. Každé zdražování musí být více-než-kompenzováno všem s podprůměrným příjmem. Toho lze snadno dosáhnout klimatickou dividendou, která všechny příjmy z poplatků vrací prostřednictvím bonusu pro všechny. Všichni s podprůměrnou spotřebou tedy dostanou víc, než zaplatí. Obecně je ale také třeba strmě zdražovat vysokou spotřebu (energie, materiálů, vody) a naopak zlevňovat první jednotky spotřeby, což je doslova opak dnešního fungování cenových signálů. Můžeme si to představit jako určité množství elektřiny zdarma pro každého, ale současně progresivní zdražení další spotřeby. Nikdo by neměl trpět energetickou chudobou, ale ani energií plýtvat. Tento přístup dobře vysvětluje koblihový model Kate Raworth, kdy prioritou je jednak dostat chudé přes základní práh uspokojení potřeb, jednak udržet bohaté pod maximální udržitelnou spotřebou.

Ještě horší než vyšší ceny jsou obavy ze ztráty práce. Technokratická argumentace, že vznikne podobný počet míst jako zanikne, se neosvědčuje, protože jednak vyžaduje často nereálné rekvalifikace, jednak nebere v úvahu mzdy a další podmínky v daných zaměstnáních. Konečně zanedbává i samotné propuštění a nutnost změny práce, což může být velká psychická zátěž, jíž předchází dlouhodobé obavy.

Vydírání oligarchů propouštěním nebo lhaní Hospodářské komory o neprokázané změně klimatu pak mimo expertní kruhy zdaleka nevzbuzuje takový odpor, protože se dotýká skutečného (a opět dobře odůvodněného) strachu zaměstnaných. Není pak divu, že i podstatná část odborů zelenou transformaci odmítá. Možným řešením je nečekat na trh, až milostivě vytvoří zelená pracovní místa, ale začít vynucovat lepší podmínky a současně nabízet práci ve veřejném sektoru. Udržitelné hospodářství bude vyžadovat obří investice a velké množství práce, proto dává smysl nasměrovat tyto zdroje do vytvoření pozic ve veřejném sektoru spíš než do pobídek pro nové továrny. Konkrétní podobu nabízí jak americký návrh Green New Deal, tak opatření garantovaných pracovních míst v návaznosti na rozšiřování veřejných služeb.

Kromě individuálního příjmu budou hrát klíčovou roli celospolečenské infrastruktury. To může znamenat lepší veřejnou dopravu, veřejně vlastněné sítě a produkci čisté energie, opravárenská centra a knihovny věcí, veřejné komunitní zahrady a dostupné volnočasové aktivity, urbanistiku vstřícnou k veřejnému prostoru a chůzi, renovaci starých budov a zateplování všech obytných domů, ochranu krajiny, ale i kvalitní veřejné zdravotnictví nebo školství, jejichž souvislost s klimatem je často podceňována. To všechno jsou služby, které si prakticky nikdo nemůže koupit sám pro sebe. Celospolečensky jsou ale dostupné a umožňují výrazné úspory energií a materiálů oproti individuální spotřebě při současném vytvoření „veřejného luxusu”. I když není možné, aby každá domácnost měla vlastní bazén, snadno si dokážeme představit síť dostupných veřejných plováren.

Pozitivní pobídky politik by měly přicházet alespoň současně, ale ideálně před negativními dopady zdražování. Domácnosti bez finančních rezerv těžko budou dělat investice nebo si odkládat peníze stranou při placení dražších služeb. Klimatické politiky nemohou být slepé k tuzemským sociálním problémům, jakými jsou pracující chudoba, exekuce nebo odlehlé periferie bez pokrytí základními službami. I z dostupných dat STEMu se ukazuje, že hůře zajištění lidé častěji topí uhlím nebo bydlí v nezatepleném domě. Penalizace těchto skupin zdražováním nesmí předcházet pozitivním pobídkám, na které by mohly dosáhnout bez ohledu na spoluúčast a administrativní zdatnost. V tomto ohledu vypadá slibně plánovaný Sociální klimatický fond, který by měl nabízet i krátko- a střednědobá zmírňující opatření a jehož spuštění by mělo o rok předcházet samotnému systému EU ETS2, na který reaguje.

Symboly v politice

S tím souvisí otázka chápání odporu a vnímání transformace jako vnucené zvenčí. Jednak v tomto směru nemáme ani základní data o dopadu na domácnosti podle příjmových skupin – výše citované zdroje jsou obvykle spíše odhady nebo zahraniční modely nahrubo přenesené na českou situaci. Pro pochopení je navíc zásadní nejen statistika, ale také subjektivně vnímané přínosy a náklady politik – na tomto základě by šlo lépe kompenzovat dopady. Konečně by populace neměla ovlivňovat transformaci jen prostřednictvím focus groups a statistik veřejného mínění, jako je tomu v současné politice. Každá transformační teorie pracuje s participací, zahrnováním lidí do rozhodnutí a prostorem pro hlubší diskuzi o těchto změnách, než jakou mohou nabídnout média. To je obrovská výzva právě u lidí, kteří mají hluboko do kapsy a jiné starosti nebo nedůvěřují státu. Nicméně náš stát se o hledání řešení ani nesnaží a zapojování občanů do tvorby politik zůstává minimální.

Populismem proti elitám, ale tentokrát doopravdy

Konečně klíčovým prvkem populismu je rozšíření politik z výpočtu nákladů a přínosů na emocionální a symbolickou rovinu. Zde přicházejí ke slovu spouštěče spojené zejména s otázkou stability a toho, co považujeme za normální nebo společensky přijatelné. Pokud zákazy a cenovými incentivami nutíme nízkopříjmové ke změnám v chování, pak by bylo třeba velmi jasně komunikovat, že změny se netýkají jen jich. Odpovědí mohou být opatření mířící na ekonomické a politické elity.

Pokud zdražuje nafta obyvatelstvu periferních oblastí, které se bez auta nikam nedostane, pak by dávalo smysl sáhnout elitám na možnost využívat velká auta ve městech nebo létat. Ve Francii se ukázalo, že obzvlášť u bolestivých klimatických opatření může doprovodná politika zaměřená na životní styl elit citelně zvýšit přijatelnost. I když emise například soukromých tryskáčů nebo nadměrných aut ve městech nemusí být v národním měřítku významné, symbolický význam obětí, který musejí přinášet všechny vrstvy populace a ze kterých se nelze snadno vyplatit vyšším poplatkem, je zásadní. Okamura nebo Babiš roky mlátí prázdnou slámu nadáváním na elity, aniž by se měli ke skutečným krokům. Zde ale skutečně potřebujeme výrazně změnit jejich životní styl a tuto změnu vynucovat. Kromě extravagantních způsobů dopravy a zmíněné nadměrné spotřeby elektřiny a dalších zdrojů by dávalo smysl omezit i vlastnictví velkého počtu nemovitostí nebo zafixovat maximální hodnotu příjmů.

Součástí populismu je i sebevědomá a přímočará rétorika směřující ke konkrétním problémům, které se mají řešit přednostně, a vykreslující budoucí představu světa. Dnešní zelené politiky toto sebevědomí postrádají. Zůstávají chyceny v pasti postupných malých kroků a spoléhání na to, že si populace změn nevšimne. To pak souvisí s defenzivní rétorikou i odváděním řeči daleko do budoucnosti nebo na druhou stranu světa, kde klimatická krize řádí mnohem neúprosněji. Transformaci je ale třeba propojit s představou lepšího světa pro většinu lidí i v České republice a jako takovou ji hájit a prosazovat. A to se musí dít nejen z odborných a profesionálních politických pozic, ale také v přímé spolupráci s dalšími hnutími, odbory a iniciativami zdola.

Strategie na příštích 50 let

Zelený populismus neznamená, že si stačí vyzobat několik populárních opatření a spoléhat na ně. Skutečná udržitelnost bude vyžadovat desetiletí trvající změny v našem ekonomickém, politickém i kulturním a sociálním životě. První kroky na této cestě ale mají obrovský význam. A to platí nejen symbolicky, ale i koncepčně – dnešní politiky rámují představivost o transformaci na dlouhé roky dopředu a dost možná ovlivňují i cíl, do kterého jednou dorazíme. Proto mi nepřipadá šťastné spojovat se se současnými elitami, které vposledku brání stejně jen svou vlastní pozici a nás nutí popírat samotnou podstatu transformace pod pohrůžkou, že bez nich neprosadíme vůbec nic. Dosavadní tempo transformace se nezdá politicky udržitelné, ale stejně by nás nedoneslo do budoucnosti teplejší o méně než 2 °C. Potřebujeme přidat na rychlosti i přijatelnosti, i když to bude za cenu otevřeného konfliktu s mocnými.

Zelený populismus nemá být jen způsob, jak dosud podezřívavým masám mazat med kolem pusy, ale skutečný pokus o rozdělení nákladů na transformaci spravedlivě a únosně. Pokud chce zelené hnutí po veřejnosti, aby si dokázala představit radikálně odlišný svět a nebála se k němu směřovat, pak se ani ono samo nesmí bát nových způsobů přemýšlení, které postaví na hlavu dosavadní zelené politiky v kulisách statu quo a pod taktovkou starých elit. Udržitelnost nikdy nebyla pouze otázkou životního prostředí oddělenou od sociálních dopadů. Buď budeme napříště důslednější ve vynucování skutečně spravedlivé transformace a předřadíme potřeby nízkopříjmových a jinak ohrožených skupin všemu ostatnímu, nebo můžeme celý projekt rovnou vzdát.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.

Text vznikl díky finanční podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.