Sejm schválil zákon, který dovoluje dočasně pozastavit právo žádat o azyl. Stalo se tak krátce po smrti přeživšího holokaustu Mariana Turského, který zemřel 18. února 2025. Turski byl za války vězněn v lodžském ghettu, odkud se dostal do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Přežil dva pochody smrti, než se v Terezíně 9. května 1945 dočkal osvobození lágru Rudou armádou. Jeho poselství znělo: „Nebuď lhostejný!“ Byl jedním z těch, kteří se celý život snažili o to, aby lidé na hrůzy genocidy nezapomněli. Polská média u příležitosti jeho úmrtí připomínala zejména jeho projev z roku 2020. Nabádal v něm, aby lidé nebyli neteční k překrucování faktů, zneužívání historie nebo diskriminaci menšin. Turski upozorňoval, že holokaust nespadl z nebe, že začal plíživě tím, jak si lidé postupně zvykali, že je normální vytlačovat jiné na okraj společnosti. Kromě udržování povědomí o holokaustu podporoval také osvobozenecká hnutí v Africe a vystupoval proti rasové segregaci.
V souvislosti s Turského odkazem je namístě se zamyslet, jak si Polsko v otázce lhostejnosti k bezpráví stojí dnes. Osudy uprchlíků, kteří nejsou Ukrajinci nebo Bělorusové, napovídají, že je nadále na čem pracovat.
Selektivní právo
Nově schválený zákon dovoluje pozastavit právo žádat o azyl až na šedesát dní. O dalším prodloužení by pak musel rozhodnout Sejm. Pro hlasovalo 386 poslanců, proti bylo 38, nikdo se nezdržel. Sejm vzal v potaz jen úpravu strany Polsko 2050, a tak nebudou smět být rozdělovány rodiny. K tomu, že bude tato zásada dodržována, se však příliš upínat nelze. Dnes není jasné ani to, jak pohraničníci určují, koho odvezou k běloruské hranici a koho do detenčního centra. Otázkou proto je, jak budou kontrolovat rodinné vazby mezi uprchlíky.
Snaha kriminalizovat pomoc potřebným na polsko-běloruské hranici vyústila v bezprecedentní soudní proces. V něm čelí pětice aktivistů trestnímu stíhání za to, že se postarala o uprchlíky.
Toho, kdo dlouhodobě sleduje dění na bělorusko-polské hranici, by nemělo ukonejšit ani rádoby jemnější zacházení s dětmi bez doprovodu, těhotnými ženami, starými, nemocnými nebo pronásledovanými. Zákon říká, že se na ně pozastavení práva na azyl vztahovat nebude. Uvidíme, jelikož o tom budou rozhodovat pohraničníci, kteří již dnes vracejí za čáru skoro všechny bez rozdílu. Představa, že se zpřísněním pravidel začnou být lidštější, je tedy naivní. Stát stojí na jejich straně a tleská jim, i když jednají protiprávně.
S novou zákonnou úpravou dlouhodobě nesouhlasí humanitární a lidskoprávní organizace. Opatření kritizují, protože je v rozporu s ústavou i mezinárodním právem. Nárok žádat o mezinárodní ochranu nelze kriminalizovat, ač se o to současná i minulá polská vláda snaží. Nový dokument například obsahuje ničím nepodložená tvrzení o tom, že se mezi migranty nacházejí lidé naverbovaní organizovaným zločinem. Tato sekuritizační a dehumanizující rétorika způsobuje, že polská společnost vidí uprchlíky jen jako nebezpečí a nástroj hybridní války, kterému je potřeba se bránit. Opomíjí skutečnost, že migranti jsou často ze zemí jako Somálsko, Eritrea, Súdán, Sýrie nebo Jemen, dlouhodobě zabředlých v krizi nebo válečném konfliktu.
Aby lékaři nepomáhali příliš
Od roku 2021 zemřelo na polsko-běloruské hranici 89 lidí. Úděl těch, kvůli nimž Polsko zmilitarizovalo příhraniční prostor sousedící s Běloruskem, se část polských občanů a humanitárních organizací pokouší alespoň zmírnit. Volají především po spravedlivém zacházení s uprchlíky, nikoli po bezmyšlenkovité akceptaci všech žádostí o azyl.
Dění v bělorusko-polském pohraničí v období mezi listopadem 2022 a 2024 mapuje report mezinárodní organizace Lékaři bez hranic z počátku února. První rok humanitární krize není zahrnut, protože organizace tehdy musela kvůli vládním omezením své působení na místě na čas zcela přerušit. Do zakázaného pásu neměl tehdy bez povolení přístup nikdo, ani novináři nebo humanitární pracovníci. Omezená je působnost Lékařů bez hranic i v současnosti. Práci v místech, kam si musí shánět povolení, jim navíc komplikuje přemíra kontroly ze strany pohraničníků. Přesto se ukazuje velmi výmluvně rozsah utrpení, jemuž uprchlíci na východní hranici Polska čelí. Vzácné u nich nejsou omrzliny, lidé také bývají podle lékařů podchlazení a absolutně vyčerpaní. Neblahý fenomén představuje takzvaná zákopová noha. Už od počátku humanitární krize o ní mluví jak média, tak aktivisté. Jde o zranění známé z první i druhé světové války, způsobené dlouhým pobytem ve vlhku a chladu. V krajním případě může způsobit i trvalé poškození tkáně.
Počasí ale není jediným původcem zranění. Lékaři bez hranic se zmiňují rovněž o násilí ze strany pohraničníků. Loni narostlo dvojnásobně. Stopy po bití, kopání, slzném plynu nebo kousancích od psů zaznamenali Lékaři bez hranic při svých výjezdech u poloviny případů. Většina migrantů trpěla hlavně kvůli brutalitě běloruských pohraničníků. Není vzácné, že je nutí překročit hranici do Polska násilím. Mezi jejich metody patří bití kovovými pálkami, kopání, pepřový sprej, vyhrožování zbraněmi či psy, dále zabavování jídla, vody nebo ničení osobních věcí. Lékaři bez hranic tak zaznamenali u ošetřovaných silný strach před možným návratem do Běloruska. Obavám navzdory ale zažila většina uprchlíků minimálně dva pushbacky. O tom, že jsou tyto nucené návraty za hranice do Běloruska nelegální, se přitom ví dlouho. První výrok potvrzující nezákonnost pushbacků padl již v roce 2022.
Polští pohraničníci sice stále v brutalitě ty běloruské nepřekonají, přesto ani v jejich případě nelze hovořit o normálním zacházení – pokud tedy není nově v normě bránit lékařům pomáhat uprchlíkům nebo odvážet lidi za zelenou hranici přímo z nemocničního lůžka. Jen loni zachytili Lékaři bez hranic nejméně 13 takových případů. K dalším šikanám provozovaným polskými pohraničníky patří třeba ničení oblečení či telefonů. Celkově vedla militarizace k větší surovosti ze strany bezpečnostních složek. Od uvolnění pravidel pro použití zbraně jsou migranti také častěji vystavováni násilí, včetně zranění gumovými projektily, která se dříve neobjevovala.
O důležitosti solidarity rozhodne soud
Dlouhodobá snaha kriminalizovat pomoc potřebným na polsko-běloruské hranici vyústila v bezprecedentní soudní proces. V něm čelí pětice aktivistů trestnímu stíhání za to, že se postarala o uprchlíky. Jejich prohřešek proti společnému soužití spočívá v tom, že v březnu roku 2022 nakrmili, napojili a převlékli iráckou rodinu se sedmi dětmi ve věku od dvou do šestnácti let a jednoho Egypťana. Potkali je v lese. Všechny poté posadili do auta a převezli do nejbližšího města. Místo projevů sympatií se ale aktivisté dočkali zadržení a obvinění – nejdříve za pašeráctví a organizaci nelegálního překročení hranice. Prokuratura se ze začátku dokonce zasazovala o uvalení tříměsíční vyšetřovací vazby. Soud však nesouhlasil.
V dalších měsících pětici vyslýchala pohraniční stráž, kontrarozvědka ABW a prokuratura. Ta pak v prosinci 2023 přišla s novým obviněním. Obžaloba už se netýkala pašování, ale ulehčení pobytu. Hrozí za to až pět let za mřížemi. Polské právo ovšem nikomu neukládá, aby než někomu pomůže, dotyčného ztotožňoval a zjišťoval, odkud a kam měl namířeno. Naopak platí povinnost poskytnout pomoc, je-li ohroženo něčí zdraví nebo život. Za těchto okolností se na výraz solidarity se souzenými začali někteří lidé sami udávat, protože také pomáhali migrantům na bělorusko-polské hranici.
Obhajoba chce pro obviněné naprosto logicky a správně zproštění obžaloby a osvobození, nikoli prominutí trestu. Vždyť, co by jim také měl soudce odpouštět, když jen naplnili přání Mariana Turského a nebyli lhostejní k utrpení jiných? Debatu o tom, jestli je pomoc uprchlíkům možné považovat za trestný čin jen proto, že jdou ze špatné světové strany, je nutné smést ze stolu hned v zárodku. Jedná se o zřejmý pozůstatek rasistické minulosti.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás