Přijímací zkoušky na střední školy jsou zločin na dětech

O přijímacích zkouškách na střední školy toho mnoho k diskuzi není. Jejich problémem není, jestli jsou některý rok těžší a jiný lehčí, zda jednou byla divná otázka v matematice a jindy zase v češtině. Jediným jejich problémem je pouze to, že existují. Nejsou zde proto, aby zkoumaly, zda některé dítě „má“ nebo „nemá“ na absolvování střední školy, ale aby nějak vyřešily, že je míst především na všeobecně vzdělávacích školách s maturitou málo. Proto je nutné děti selektovat a segregovat. Těch míst přitom není málo kvůli působení jakéhosi přírodního zákona či neznámé kletby bohů, ale prostě proto, že jsme nepostavili a neotevřeli více škol typu gymnázium.

Šutry ke vzdělanostní společnosti

Aby se od tohoto nedostatku kapacit odvedla pozornost jinam, pořádají se přijímačky z češtiny a matematiky, takže to vypadá, že se zkoumají jakési kompetence ke studiu. Mít maturitu z gymplu je totiž vzácnost a musí se s ní šetřit. Přitom by bylo možné zvolit k testování i jiné disciplíny. Dokonce skoro jakékoli. Děti by například mohly v jednom bloku zkoušky žonglovat s kameny, u toho recitovat zpaměti pořekadla a náhodně by je někdo šimral za uchem. Kdo vydrží nejdéle, dostane nejvíce bodů. V druhém bloku by měli aspiranti na maturitu za úkol rýsovat rovnoběžné čáry bez pravítka v časovém limitu, současně by po nich někdo křičel a svítil jim baterkou do očí, aby se zajistila dostatečná míra stresu.

Obrovská část dětí je v České republice tlačena ke studiu školy, na kterou jít vůbec nechce, což je často důsledek tlaku českého průmyslu.

Stejně jako z češtiny a matematiky bychom dokázali vyrobit z výkonů dětí jakési body, seřadit je a udělat čáru podle toho, kolik dětí kde berou a upřednostnit ty, které zvládnou nedělat mnoho chyb pod tlakem, což jediné skutečně měří a oceňuje stávající systém. Na žonglování i kreslení čar ve stresu by se daly pořádat celý rok přípravné kurzy, takže pro rodiče s příslušnými zdroji by se nezměnilo nic a na střední školy by nejspíš zamířily podobné skupiny dětí.

Ve skutečnosti by má z prstu vycucaná absurdní varianta byla alespoň férovější třeba k ukrajinským či obecně k dětem odjinud, protože by lépe eliminovala rozdílné sociální a kulturní zázemí. A nejspíš by o trochu lépe vyrovnávala také ekonomické znevýhodnění dětí z chudších a chudých rodin. Žonglování pod časovým tlakem se dá cvičit i před bytovkou ve vyloučené lokalitě.

Náš současný systém přijímacích zkoušek je natolik nesmyslný, že je nakonec lepší skoro cokoli, co vás zrovna napadne. Jenomže kdyby děti místo češtiny žonglovaly s šutry, možná by se lidé v této zemi svých politiků přece jen důrazněji ptali, co je to za blbost, jestli je to nutné, až by nakonec padla ta jediná podstatná otázka, proč nejdou na střední všeobecnou školu s maturitou prostě všichni, kdo chtějí.

Jak jsme zjistili v posledních letech masivního přetlaku dětí na všeobecné školy, v některých regionech je nutné napsat testy na 90 procent, zatímco v méně vytížených stačí k přijetí třicet procent i méně. Někde tedy vezmou přesně každého, kdo si podá přihlášku a daný člověk prostě projde střední školou a na konci dostane maturitu, jinde se z téhož dělají stresující dostihy, jako by se děcka nehlásila na gympl, ale na Oxford. Přijímačky prostě neřeší žádnou kvalifikaci ke studiu, je to jen selekce.

Montovnou na věčné časy

Selekce, které jsou děti v jiných zemích buď částečně nebo zcela ušetřeny, protože do všeobecného vzdělávacího proudu na střední škole zamíří každý, kdo chce a případně splní nějaké nezbytné minimum. To taky znamená, že v evropských zemích je v průměru okolo poloviny dětí ve všeobecném středoškolském proudu, u nás jsme s odřenýma ušima na 30 procentech. Většina zemí v Evropě prostě nemá zájem likvidovat potenciál svých dětí, ani si šlapat po vlastní budoucnosti. Ne každá země chce být až do konce světa montovnou a zdrojem levné pracovní síly bez přidané hodnoty. Česko ano. Navzdory všem politikům skoro všech stran, kteří neustále opakují fráze o vzdělanostní společnosti, budoucnosti, dětech a podobně, aby pak ohlásili rekordní investice nikoli do vzdělání, ale do pokládky asfaltu nových dálnic.

Obrovská část dětí je v České republice tlačena ke studiu školy, na kterou jít vůbec nechce, což je často důsledek tlaku českého průmyslu. Jak ukázal loňský průzkum PAQ Research, při odstranění všech bariér by v Česku do všeobecného středoškolského proudu s maturitou zamířilo okolo poloviny dětí, tedy podobně jako kdekoli jinde v Evropě. Děti i rodiče tedy máme stejné, politiky nikoli.

Jeden kilometr dálnice stojí zhruba čtvrt miliardy. Za každý kilometr jsme mohli mít několik nových skvělých škol. Je to jen otázka priorit, jestli jezdit rychle autem, nebo mít budoucnost. Česko volí ježdění autem.

Zrovna dnes, kdy v době turbulentních globálních změn, klimatické krize a nástupu umělé inteligence není nikdo schopný říct, na jaký svět vlastně děti připravujeme, se zrovna Český stát tváří, že tohle jediné ví. Všeobecné vzdělání oddaluje rozhodnutí o specializaci na pozdější dobu a nechává tak každému do budoucna poměrně otevřené pole možností k rozhodnutí. Proto zrovna sem chtějí rodiče děti dostat, proto sem chtějí samy děti, proto je v tomto proudu tak velká část populace jinde v Evropě a státy bariéry ke vstupu na všeobecné střední školy odstraňují. Je to v zájmu všech zúčastněných od dětí přes rodiče po stát a jeho budoucnost včetně daňových výnosů.

Česká republika drží kurz gympl či lyceum maximálně pro třicet procent, zbytek na odborné či praktické školy s úzkou profilací, aby jakákoli budoucí změna byla co nejtěžší a nejkomplikovanější, a to vše doprovodí extrémně stresujícími přijímacími zkouškami. Říkejme tomu třeba zločin na dětech.