Pokud něco současná společnost potřebuje jako sůl, je to popfeminismus čili masivní diskuse o feministické či chcete-li genderové agendě. Jestliže manosféra se svými ultrakonzervativními představami, včetně toxické maskulinity coby normy, zachvacuje vyplašené hlavy mladých mužů jako stepní požár, feminismus má stále image něčeho spíše akademického – v lepším případě. V tom horším se gender stal neodmyslitelnou součástí konspirací, které dnes proudí především z obou mocností někdejší studené války. Feminismus tak prý stojí za domnělým úpadkem Západu, všudypřítomnou dekadencí, sociálně inženýrským rozvratem tradičních rodin a zavilostí k mužům, z moskevské perspektivy je navíc součástí evropského fašismu a všeobecné úchylnosti. A tak si běžní muži, jejichž ekonomickou soběstačnost vykostil globalizovaný kapitalismus a jeho přesun průmyslu především do Číny, díky tomu snadno našli kolektivního viníka: samozřejmě liberály a jejich ideologie, včetně feminismu a „genderismu“.
Kdyby před 200 lety existoval internet, určitě by byl plný uhlobaronských brocastů vinících z úpadku civilizace konec dětské práce, ztrátu dětské poslušnosti a podražení tovaru.
Současné ultrakonzervativní narativy tedy často dokládají „zvrácenost“ liberálních elit existencí politik, které pomáhají LGBTQ+ lidem a dalším marginalizovaným skupinám včetně žen. Naopak apelem na „zdravý rozum“ i všelijakými hoaxy mobilizují předsudečnost svého publika proti „systému“. Na vlastní podstatu liberálních deregulačních politik, které razantně prohlubují ekonomickou nerovnost a bezmoc sociálně nejslabších, ale nikdy doopravdy nezaútočí. Přitom ani spojení ekonomického liberalismu s lidskými právy není úplně svazkem z lásky. Ekonomický liberalismus používá lidskoprávní agendu jako svým způsobem fíkový list a například feminismus v jeho éře posílil spíše pro jeho vlastní nezájem o „ideologie“, neboť měl svou vlastní hegemonickou volnotržní. Ta měla vyřešit všechny problémy lidstva komodifikací a privatizací. To jsou ovšem úvahy, které se do krámu ani tzv. antisystémovým politikům nehodí, protože i oni sami ze současného systému těží. Naopak lichocení pošramocenému mužskému sebevědomí tlakem na udržení žen ve sférách nízkých výdělků a v bezplatné druhé směně je přeci tak snadné a přirozené. Make Sexism Great Again!
Právě kniha Toxická feminita – jistě stále kniha plná písmenek a nikoli blazeovaný brocast plný efektních nesmyslů – je textem, který má potenciál českou debatu lehce posunout, nebo alespoň vyvést z temnoty nejhlubších „bromylů“. Text si především uchovává novinářskou čtivost a zůstává na něm patrné, že vznikl z „bezpočtu rozhovorů s matkami, přítelkyněmi a kolegyněmi, ale i s přáteli a kolegy, s odborníky obou pohlaví z oblasti sexuální práce, psychoterapie, pedagogiky a trauma-senzitivní práce s tělem…“ Autorka a její příklady, ať osobní nebo z nejbližšího okolí, sice trochu bezděčně simulují alternativní verzi brocastu, zároveň text zůstává ukotven ve znalosti feministického myšlení, ale i ve zkušenosti „přibližně 20 let angažovaného konzumu západní popkultury.“
Toxické feminní chování je jednou z nejběžnějších strategií, jak se ženy snaží na individuální úrovni získat nějaký prospěch z patriarchátu. Jde o univerzální mechanismus, jímž lze snadno vysvětlit nijak vzácnou existenci žen, které podporují misogynní fungování společnosti, což může mít napříč kulturami různé podoby, někdy velmi zákeřné a život ohrožující. Tady je nutné mít na paměti, že kniha Sophia Fritz vychází především z přímé zkušenosti autorky a ukazuje, jak funguje toxická feminita na Západě.
Fritz je vzdělanou a profesně úspěšnou autorkou, která vyrostla „na Bravíčku“ v bohatém a svobodomyslném Německu, patří ke generaci Z a je heterosexuální cis ženou. Její konfliktní zkušenost s muži a patriarchátem se odehrává převážně na poli randění, ve věcech vzhledu a místy ze zahanbení z nedostatečné asertivity a nedůstojného řešení konfliktů s kamarádkami. Přesto si relativně progresivní společnost zvykově uchovává bič, jímž jsou ženy umenšovány v hodné holky a disciplinovány. A tak zatímco toxickou maskulinitu vnímáme jako nový fenomén zrozený z manosféry, jakkoliv vychází ze starého dobrého off-line šovinismu, který ohrožuje ženy z vnějšku, přítomnost toxické feminity si skoro neuvědomujeme právě proto, že je mezigeneračně všudypřítomná, kontinuální a hlavně proto, že vychází od žen, včetně těch nejbližších. Je to příslovečný slon v místnosti. A jakkoliv je vypjatě ženský svět navenek atraktivně nekomplikovaný, jeho hlavním motorem je internalizovaná misogynie, frustrující nenávist k sobě i ostatním ženám. Nepochybně i to všechno jsou důvody, proč se Toxická feminita stala bestsellerem (alespoň v Německu).
Zlí kluci v proměnlivém světě
Toxicita ve smyslu nějaké sady genderovaných vlastností se většinou spojuje s muži. Toxická maskulinita je primární termín a v médiích se skloňuje už delší dobu – společnost si zkrátka všimla, že jí „zlí kluci“ přerůstají přes hlavu. Zachvátila je manosféra formovaná frustrovanými incely, pornem, ale také četnými zbohatlíky, kteří mají zájem na upevňování liberální formy kapitalismu, konečně už i bez onoho fíkového listu zbytečných ohledů na lidská práva, pracovní podmínky nebo stav globálních ekosystémů. Všechno to víří kolem přízraku toxické maskulinity. Její definice je zároveň celkem jednoduchá, už proto se s ní většinou neidentifikují žádní velcí myslitelé či je doslova přístupná dětem.
Toxická maskulinita tedy ztělesňuje vypjatou podobu maskulinity vycházející z tradičních představ o mužství. Patří sem neschopnost empatie, společenská dominance, agresivita nebo zkrátka všechno, co klukům vštěpujeme, když je vedeme ke dravosti ve sportu tím, že jim říkáme, že „kluci nepláčou“, a nad jejich výchovnými prohřešky mávneme rukou se slovy, že „to jsou prostě kluci“. O toxicitě lze pak mluvit tehdy, když se toto esenciální chlapáctví přehoupne do misogynie, homofobie, násilného chování včetně sexuálního násilí, šikany a dalších společenských patologií namířených zdaleka nejen vůči ženám, ale v důsledku vůči všem včetně cis hetero mužů.
Tradiční výchova dává klukům více svobody, prostoru a tolerance než dívkám. Za to od nich očekává, že se i v dospělosti ujmou tradičních pozic jako jejich otcové: budou oddaní práci, kariéře, ekonomicky zajistí rodinu. Problém je, že už většina jejich otců tohle ve feminizující se sféře práce druhé poloviny 20. století nezvládla. Nejde jen o fakt, že většina rodin s dětmi s jedním platem sotva vyžije, ale také o to, že pro muže je z těchto tradičních nároků velmi snadné vyklouznout. V nejhorším případě se symbolickou pokutou v podobě výživného na děti. Zhoršující se ekonomická realita dopadá sice na všechny gendery, na ženy ale stále významně tíživěji. Přesto masově nezakládají fóra, kde by klábosily o podřadnosti mužů, nebo se nesnaží omezovat jejich reprodukční práva ani tělesnou integritu. Proč?
Ženy navzdory svým přetrvávajícím znevýhodněním přesto díky emancipaci historicky (spíše než ekonomicky) a hlavně ve sféře osobní svobody a práv získávají. Jestli se někomu na globálním severu v dohledných dějinách nežilo nikdy lépe, tak trochu paradoxně stále diskriminovaným ženám. Zároveň neprojevují důraznější odpor také proto, že jsou to pořád ještě hodné holky, jak si záhy ukážeme.
A kolik tedy ztrácejí muži? Pokud se dnes bavíme o tom, že mladým generacím se povede hůře než jejich rodičům, tak budoucím mužům relativně o to hůře. Stále méně pak budou moci spoléhat na ekonomicky závislou partnerku, která tiše obstará druhou neplacenou směnu. Díky MeToo a prolamování kultury mlčení kolem sexuálního násilí a zneužívání se jim také komplikují vyhlídky na suverénní dominanci v oblasti sexu, kde bylo tradičně (tj. cis heterosexuálům) téměř vše povoleno.
Manosféra před nejmladší generací mužů rozvinula lákavou reklamu na budoucnost, jakkoliv ta je už z říše halucinací: „Koupil bych si byt, káru a nějaký děvky,“ odpovídá v reelsku z ulice klučík v olbřímích baggy džínsech na otázku, co bys dělal, kdybys měl hodně peněz. Podobně chňapou po retropřeludu borce v rychlý káře Turkovi voliči. Ta kára ale nakonec tak rychlá nebude, protože v ní budou muset nejspíš i bydlet.
Ukradly jim ty sny feministky? Když devalvovaly cenu práce? Nebo když se nechtěly nechat sexuálně napadat a zneužívat? Co když ale cenu ženské práce devalvovaly bangladéšské děti stejně jako tu mužskou čínští horníci a slévači? Koho vlastně kapitalismus víc potřebuje – hodné pracovité a extrémně přizpůsobivé holky, nebo zlé dravé kluky? A neskončíme nakonec na společné skládce? A poslední hádanka: proč algoritmus chce, aby kluci útočili na feminismus místo na kapitalismus? Aby se propadali do sebezraňujících pochybností tváří v tvář toxickým alfám a sigmám? Kdyby před 200 lety existoval internet, určitě by byl plný uhlobaronských brocastů vinících z úpadku civilizace konec dětské práce, ztrátu dětské poslušnosti a podražení tovaru.
Hodná holka do každého systému
Ze stručně popsaného mechanismu toxické maskulinity vyplývá především to, že toxická feminita se míjí s běžným bromylem, že se to s feminismem přehnalo a kyvadlo dějin musí ženy zase vrátit ke sporáku. Nebo? Musí snad rozvášněné davy fanynek po krasobruslařských utkáních rozhánět těžkooděnci? Jsou vztahy českých učitelek se studenty veřejným tajemstvím? Číhají ženy pod skrytými identitami na sociálních sítích na mladíky? Posílají české manažerky fotky svých přirození stážistům? Častují ženy v ulicích středoškoláky sexistickými komentáři? Nebo jsou to snad muži, kteří mizí z politiky, protože sněmovna se stala hluboce neefektivní ženskou žvanírnou? Nikoliv, podstata toxické feminity je jinde. Jde naopak o strategii, kterou ženy volí, aby se zavděčili vládnoucímu genderu tím, že naopak posílí jeho stereotypní očekávání ohledně své hyperfeminity. Je to mechanismus, kdy se ženy stylizují do svůdných, neambiciózních a zcela závislých a svým způsobem bezradných bytostí, aby profitovaly skrze přízeň mužů, ale také aby skrze jejich zájem umenšovaly sílu jiných žen. A taky strategie, kterou popkultura zná jako pick-me girl. Ženu, která svou hodnotu odvozuje od zájmu mužů.
Někomu zní spojení „vládnoucí gender“ nebo „mužská privilegia“ podezřele a bude tvrdit, že muži přece vše konají i ve prospěch žen, respektive rodin. Bohužel, dějiny mu nedají za pravdu. Existuje dlouhá tradice západního myšlení, která vlastně neví, co si s ženami počít. A ať už se vrátíme k bizarním úvahám starořeckých filozofů o ženách nebo ženě z Adamova žebra, belgická feministka a psychoanalytička Luce Irigaray tuto tradici interpretuje jako vylučování žen z nadřazeného světa idejí (myšlenky, slova) do světa subordinované primitivní materie, přičemž ženské z toho pak vychází jako to vyloučené. Ženy se proto v rámci patriarchální společnosti stávají běžně neviditelnými, nevyslyšenými. Tomu odpovídají i jejich způsoby socializace, které Fritz shrnuje v kapitole Hodná holka, jež má zároveň spoustu příznačných podkapitol (Až moc milá, I feel you, Mám tě ráda, Zachraň mě, Romeo, BFF, Mom’s gaze).
V důsledku to totiž není jen toxická maskulinita, co útočí na ženy. Stejně tak jim škodí toxická feminita, která je tlačí do omezených vzorců chování hodných holek, které nikomu nepřekážejí. Jedním z nejčastějších slov, které Sophia Fritz v této souvislosti používá, je proto umenšení či umenšování. Patriarchát pro ně má jen velmi omezenou škálu rolí, rolí, bez nichž by život ani lidská důstojnost neexistovaly, přesto ženám skrze ně sebral důstojnost i svobodu. Sophia Fritz pak především popisuje psychologicko-společenské mechanismy, které nás tzv. tlačí do podřízenosti, submisivity, nevýbojnosti, spořádanosti, schopnosti vytvářet mužům komfort, zevrubně číst emoce druhých, mediovat konflikty.
Umenšování se ale samozřejmě týká i představ o tom, jak má žena vypadat, jak se má chovat a že nemá mít nároky. Proč je taková feminita toxická? „Ženy tady sice mohou být, ale jakmile překročí vymezené hranice, musejí počítat s postihem — rozsáhlý sexistický slovník dokáže důrazně vyjádřit zostouzení, zahanbování a vyloučení. Z pečující matky se rychle stává kvočna, z vášnivé milenky kurva, ze sebevědomé šéfové primadona. Ženám se pomocí nálepek upírá jejich individuálnost, najednou už jsou jen prototypy ženskosti. Cestou od ženy k fúrii a nakonec pizdě postupně přicházejí o lidskost, což usnadňuje nelidské zacházení,“ vysvětluje například Fritz.
K tomu zároveň přihazuje spoustu příkladů, jak se v toxických vzorcích ženy navzájem udržují a kontrolují. Jak matky přenášejí svoje nereflektované ponížení v nenávisti k dcerám, jak s nimi soupeří, žárlí na ně – protože v patriarchátu je atraktivita spojená s mládím snad jedinou mocí ženy, kvůli níž je zároveň zatracována a démonizována. Toxická feminita se také projevuje přehnaným přizpůsobováním, ustupováním, přebíráním cizích pocitů nebo líbivostí. Sophia Fritz nakonec hořce konstatuje: „Někdy mám pocit, že mě nic nepoškodilo tak jako výchova v hodnou holku.“
A jakkoliv většina příkladů se týká mezilidské interakce s partnery nebo kamarádkami, socioekonomické vysvětlení tu nechybí. Je to shodou okolností právě kapitalismus, který těží z pilných včeliček s nízkým sebevědomím, ale i z nezávislých superžen, pečujících matek a neplacených pečovatelek. Nejen, že roztáčejí kola spotřeby a produktivity a pomáhají mužům udržet si pozici moci, ale jejich společenská podřízenost je zároveň naučila jednat zákeřně, využívat pasivní agresivitu, vyhýbat se otevřené komunikaci, a naopak využívat všelijaké zákulisní cestičky a aliance s ostatními ženami za účelem šikany jiné, často vymykající se, ženy.
Když je mrcha sama doma
Sophia Fritz je v Toxické feminitě nejpřesvědčivější právě v líčení zrodu a fungování hodné holky, další prototypy už vyznívají trochu improvizovaně. Jednou je toxická feminita definována psychologicky (narcistka), jindy funkcí (mamka), rolí (oběť) nebo profesní pozicí, přičemž tyto aspekty se sice mohou různě překrývat a umocňovat, v důsledku jde ale vždy zase o hodnou holku. Akorát, že například v případě „mamky“ se její zodpovědnost za kde co přenese ještě na děti, manžela, jejich úspěchy, čisté ponožky a bujnost muškátů za okny. Podobně „silná žena je hodná holka 2.0.“, kterou s ostatními projevy toxické feminity spojuje perfekcionismus, který je pro svou nedosažitelnost frustrující, rozkládající sebedůvěru i schopnost spolupráce – všechno, co hyperkapitalismus potřebuje. Tady stojí za to sdílet i autorčiny rozpaky, když připomene, že symboly feminismu a představitelky silných žen byly ve své době Spice Girls, Carrie Bradshaw a Bridget Jones. Stejně tak role „oběti“, další z kapitol, se v určitém smyslu týká všech. V kategorii silná žena i mamka by se přitom daly uplatnit už zaužívané typy strážkyně patriarchátu nebo včelí královna, které oba hrají v udržování toxické feminity ústřední roli, ale autorka je vůbec nezmiňuje.
Nakonec záplavu ženských toxických stereotypů, příkladů a trefných postřehů završí tak trochu pocit, jestli vůbec může být žena netoxická. A řešení přichází nakonec trochu překvapivě s mrchou (bitch), která je jediná mimo systém, mimo labyrintózní předivo toxických feminit. Je to silná žena, která ale ušetřila spoustu energie přesvědčováním okolí o tom, že není mrcha. A Fritz dodává: „Je-li silná žena pokračováním hodné holky, pak je mrcha nejhorší noční můrou obou dvou.“
Mrcha přitom není žádnou novinkou, ale je to koncept formulovaný v roce 1968 Jo Freeman v The BITCH Manifesto, který Fritz zmiňuje. Co vybrat z nedlouhého textu? Bitch se identifikují výhradně skrze sebe a to, co dělají. Jsou to subjekty, ne objekty. Nadávku, která je měla vyřazovat z kolektivu správných žen, si daly do štítu. Stejně jako všechny vlastnosti, které by patriarchát ženám rád upřel: Mrchy jsou silácké, zlomyslné, nepřátelské, upřímné, protivné, houževnaté, tvrdé, kompetentní, soutěživé, nezávislé, tvrdohlavé, náročné, cílevědomé, hrozivé, drzé, mužné, hlučné a bouřlivé. Bitch mají energii, kterou se ženám muži pokusili uloupit tím, že si ji přivlastnili označením za mužskou.
Mrchy čili bitches jsou zkrátka vším, co se nachází mimo vesmír pořadu Sama doma, abychom měli i nějaký hezký český příklad. Tato show pro ženy „doma“ je dokonalým ztělesněním toxické feminity a veškerého jejího divadla: Upjatě nestárnoucí moderátorky, jež neopouští křeč profiúsměvu, zřídka vystřídaném obočím v pozici „starost“, přeplácané bydlenkovské studio a především nekončící agenda toho, co mají mít ženy pod kontrolou: tisícero chorob svých a svých blízkých, sváteční výzdobu, nějaký ten módní trendík, recepty, výchovné problémy dětí, velikonoční dekorace, neškodné pohodové povídání o něčem neškodně pohodovém, třeba jak to všechno, děvčata, zvládat. Není divu, že tento pořad již od roku 1998 nikomu nepřekáží a nikdo se ho nepokusil zrušit. Snad, že by pozvali do studia nějakou bitch, což ze známých důvodů nikdo nedopustí.
Co si v budoucnosti chladných mrch počne manelama rozježděné ego mladého muže? Těžko říct. Snad mu lze jen vzkázat: Nikdy se neboj mrch, protože ty jediné ti řeknou na rovinu, že jsi toxický debil.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás