Konzervativci našli na kempu společnou hodnotu: nenávist

Čeští konzervativci objevili kouzlo pospolitosti a komunitního života. Opět se sjeli s kámošstvem na další sraz, aby hledali, co je spojuje. A nic nespojuje lépe než peníze spřízněných miliardářů a sdílená nenávist ke všemu, co označují termíny „progresivismus“ či „woke“. 

Zatímco levice běžně tápe a obtížně hledá novou vizi, k níž by se všichni mohli vztahovat, Klímovi se povedlo vytvořit utopický manifest, byť ho z neznámého důvodu prezentuje coby varování a hrozbu.

Kemp pořádá Společnost pro obranu svobody projevu, což –⁠⁠ jak už to u podobných názvů bývá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ znamená všechno jiné, než název evokuje. Asi jako Korejská lidově demokratická republika. Spolku předsedá herní magnát a internetový vztekloun Daniel Vávra a méně známý Vlastimil Veselý. Tomu se před pár lety věnoval (tehdy ještě na Twitteru) novinář Michal Kašpárek, který rozkryl anonymní účet, za nímž se tento hrdina za svobodu slova dodnes ukrývá.

Veselý zde z anonymity útočí třeba na příchozí ukrajinské uprchlíky či varuje, že největší hrozbou Evropy není Rusko, ale Německo, totalitní země stojící proti rodině a životu. Jindy Veselý nadává neziskovkám vysávajícím veřejné rozpočty, přičemž sám je celá léta se svou neziskovkou přisátý na rozpočet města Brna. 

Kemp v minulosti (není jasné, zda i tentokrát) sponzoroval konzervativní fosilní miliardář Pavel Tykač. Takto vypadá disidentská konzervativní scéna (nejen) v Česku již dlouho – napojená na celou mediální síť a sponzorovaná těmi nejbohatšími miliardáři. 

Veselý ve svém spíše unylém úvodním projevu oznámil začátek konzervativní revoluce, aby pak v závěru konstatoval, že „woke progresivisté umlčují většinové názory omezováním svobody slova,“ tunelují demokracii a nahrazují ji intervencí tajných služeb a zpolitizovaných soudů. Zato konzervativci prý chtějí demokracii uchovat, ovšem jako „demokracii bez přívlastků, protože ta liberální nás přivedla až příliš blízko režimu podobajícímu se tomu totalitnímu, který jsme před 35 lety odmítli.“ Toto pronesl hlavní pořadatel konference, na kterou jezdí vedle obvyklých extremistů a jiných motoristů také politici ODS, hnutí ANO nebo novináři typu Kaisera z Echa24 nebo Plesla z MF Dnes, byť oba jsou spíše smutným důkazem, že za novináře je v Česku možné vydávat v podstatě cokoli od šutru po plíseň na zdi. 

Z dalších zveřejněných projevů měla své kouzlo zvláště přednáška politologa a rektora soukromé Metropolitní univerzity Michala Klímy, kterého možná mnozí zaznamenali coby „antivaxera“ během epidemie covidu. Zde se Klíma v úvodu vymezil tvrzením, že coby politolog zde není v roli aktivisty, aby někomu stranil, ale prostě jen popíše nový spor mezi národním konzervativismem a woke progresivismem. Po tomto úvodu už pak profesor politologie výhradně útočil na vše, co se mu podařilo nějak označit za „woke“ nebo „progresivní“ a nebyl daleko od toho, aby za příliš „woke“ označil i vzduch nebo vodu.

Přesto bylo možné v této těžké době v jeho projevu nalézt povzbudivá a útěšná slova. Zatímco světem pochoduje ze Spojených států neoreakcionářská revoluce, díky Klímovi snadno nabudete dojmu, že směřujeme k utopii. Tu pojmenoval jako „světový multikulturní socialismus“. Cílem progresivní revoluce je podle něj přetvoření člověka, budování harmonické planetární společnosti a světového multikulturního socialismu, směřování „k nadpozemské společnosti, kde jsou si všichni rovni, bratry a sestrami, soudruhy a soudružkami.“

Zatímco levice běžně tápe a obtížně hledá novou vizi, k níž by se všichni mohli vztahovat, Klímovi se povedlo vytvořit utopický manifest, byť ho z neznámého důvodu prezentuje coby varování a hrozbu. Nejspíš hrozbu pro konzervativní gulag, který musí nutně vypadat přesně obráceně. Tedy jako svět, kde si lidé rovni nejsou a nikdy nebudou, kde místo bratrství a sesterství vládne válka všech proti všem. Což je víceméně svět, ve kterém žijeme. Proč by měl někdo chtít něco takového zachovat, bohužel zůstává bez odpovědi. 

Na Klímovi je třeba ocenit také jeho přednes, který se ze všeho nejvíce blíží tradičním přednáškám Divadla Járy Cimrmana. S ním nabývá jeho projev značně subverzivního potenciálu, když na konzervativní konferenci představuje utopickou vizi jako hrozbu, kterou musíme zastavit, abychom mohli nadále žít životy naplněné strachem a věčným utrpením. Nakonec ten kemp nebyl taková blbost, jak se zprvu zdálo.