První máj, tedy Svátek práce neboli Mezinárodní den boje za práva pracujících, zavedla v roce 1889 Druhá internacionála na připomínku stávky amerických dělníků v Chicagu, která proběhla 1. května 1886. Dělníci tehdy stávkovali za čtyřicetihodinový pracovní týden, kterého však dělnické hnutí dosáhlo až mezi válkami. Svátek práce tak není oslavou práce jako takové, ale mnohem spíše boje pracujících za lepší pracovní podmínky. Je to tedy svátek navýsost aktuální.
Abychom nelitovali toho, jak jsme svůj život strávili, je potřeba si uvědomit, že První máj není jen svátek práce nebo lásky. Je to svátek boje za lepší pracovní podmínky.
Na dlouhém boji za osmihodinový pracovní den je dnes asi nejzajímavější to, že sto let po jeho zavedení sice vedeme debaty o dalším zkracování pracovní doby, ale zároveň mnoho lidí pracuje déle než čtyřicet hodin týdně. Ať už v provozech, kde se automaticky předpokládá, že budete v práci o půl hodinu dříve, případně tam musíte pracovat pravidelně přesčas, nebo tam, kde si se zákoníkem práce příliš hlavu nelámou a nechávají lidi pracovat celý týden dvanáctky. Kromě toho je v Česku zcela běžné, že lidé mají zaměstnání dvě, nebo dokonce tři, aby se vůbec uživili. Anebo pracují sice pro jednoho zaměstnavatele, ale na různé typy smluv, aby mohli zákonem danou dobu překračovat. Typicky tak vedle hlavního pracovního poměru mají ještě dohodu o provedení práce. Způsobů, jak obejít zákoník práce, je mnoho.
Při debatách, které o pracovních podmínkách vedu, často padá otázka, zda je v současné době možné, aby se pracující spojili podobně, jak tomu bylo v minulosti, a dokázali bojovat za svá práva. Pracovní trh se výrazně proměnil a je zřejmé, že je to v některých ohledech těžší, třeba proto, že v řadě profesí nejsou lidé zaměstnaní, ale pracují jako osoby samostatně výdělečně činné. Velká část lidí také pracuje úplně nebo částečně načerno, protože jinak by jim značnou část výdělku vzali exekutoři. To všechno jsou překážky, které brání pracujícím lidem brát se za svá práva. Kromě toho je v Česku do značné míry omezeno právo na stávku. Česká republika má sice právo na stávku zakotvené v Listině základních práv a svobod, a je tedy součástí ústavního pořádku, ale fakticky je upravuje jediným zákonem, který je s tímto právem v rozporu.
Na otázku, zda je dnes vůbec možné se sjednotit a bojovat za lepší pracovní podmínky, pochopitelně nemám kladnou odpověď. Přesto je to jediná možnost. Už nějaký čas přemýšlím nad tím, jak to udělat, abychom měli více času na život – nebo na lásku. Prostě na to, být se svými blízkými a mít dost volného času, abychom mohli svému životu dát i jiný smysl, než je realizace ambicí skrze práci. To platí i pro ty, kdo svou práci milují a vidí v ní hluboký smysl. Bohužel šťastlivců, kteří si prací, již považují za poslání, vydělají na život a mají navíc ještě dost času na sebe a na rodinu, je málo.
Původní idea osmihodinové pracovní doby byla založená na představě, že člověk stráví osm hodin prací, osm hodin spánkem a osm hodin mu zbude na zábavu, vztahy a tak podobně. V situaci, kdy tolik lidí stráví spoustu času třeba už jen tím, že musí do práce dojíždět, se toto rozdělení ukazuje jako neživotné. Dilema, zda bojovat za to, co pro nás vybojovali dělníci v minulém století, anebo mít větší požadavky a chtít pracovat třeba jen šest hodin čtyři dny v týdnu, se může zdát obrovské. Přitom na sklonku života prý lidé nejvíce litují právě toho, že nebyli dost s rodinou a že příliš mnoho času věnovali práci.
Abychom nelitovali toho, jak jsme svůj život strávili, je potřeba si uvědomit, že První máj není jen svátek práce nebo lásky. Je to svátek boje za lepší pracovní podmínky, tedy také za vyšší platy a kratší pracovní dobu, a to právě proto, abychom měli čas prožívat své vztahy a lásku v nejširším slova smyslu. Proto bych si přála, abychom na to pro samou únavu z přepracovanosti nezapomínali a bojovali za své právo mít čas i na lásku.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás