Tradičně politicky stabilní Německo stíhá v poslední době jedna mimořádná událost za druhou. Nejprve 6. listopadu minulého roku předčasně padla tříbarevná vláda sociální demokracie (SPD), Zelených a liberálů z FDP pod vedením kancléře Olafa Scholze. Potom předseda křesťanských demokratů z CDU/CSU Friedrich Merz letos v lednu prohlasoval parlamentem své usnesení k migraci, a to za pomoci do té doby přísně ostrakizované AfD. A podobný krkolomný hlasovací manévr zopakoval už jako vítěz předčasných voleb v březnu, když Bundestagem ještě v jeho starém složení protlačil uvolnění dluhové brzdy na zbrojení a investice do infrastruktury.
Vládu a jejího šéfa samozřejmě incident oslabuje i navenek, směrem k německé veřejnosti, kterou si chtěla získat svou efektivitou, profesionalitou a věrohodností vládnutí jako rozhodující strategií proti dalšímu posilování AfD.
Shodou okolností se poslední neobvyklý výkyv odehrál na den přesně půl roku po tom prvním. V úterý 6. května totiž dolní komora německého parlamentu nezvolila Friedricha Merze novým německým kancléřem hned na první pokus, jak tomu v poválečných dějinách Německa bylo zatím pokaždé. Jakkoli se s něčím takovým vůbec nepočítalo, není to ve zpětném pohledu až tak překvapivé. I když se kvůli tajnosti hlasování pravděpodobně nikdy nedozvíme, kterých 18 poslanců a poslankyň Merzovi svůj hlas odepřelo, důvodů k symbolickému protestu měli lidé z obou stran smluvené velké koalice CDU/CSU s SPD opravdu dost.
Pro žádnou z těchto stran není taková vláda vyloženě preferovanou možností. Jenomže jiná prostě nebyla na základě výsledků početně možná. V SPD oživuje trauma z role juniorního koaličního partnera ve tří ze čtyř vlád Angely Merkelové, která platí za jeden z důvodů současných nevalných volebních výsledků strany. Friedrich Merz zase neváhal ještě v předvečer voleb titulovat svou politickou konkurenci jako „levicové blázny“, i když už tehdy se schylovalo k tomu, že se bez nich ve vládě neobejde.
Rostoucí AfD i zklamaní spolustraníci
Důvodů pro chybějící hlasovací disciplínu je ale v obou stranách mnohem víc. V kancléřské CDU/CSU to vře především kvůli tomu, jak rychle Merz obrátil v souvislosti s dluhovou brzdou. Zatímco během kampaně byl ještě velmi striktně proti jejímu uvolňování, což také odpovídá většinové politické pozici v jeho straně, po volbách doslova v řádu dní obrátil. Jeho zdůvodnění turbulentní geopolitickou situací – do oněch několika dní skutečně spadá přelomová schůzka Trumpa, Vance a Zelenského v Bílém domě – sice objektivně nějaký smysl dává, mnoho spolustraníků mu ale přesto nemůže tento krok odpustit, a to i proto, že mají velký problém vysvětlit ho svým voličům.
Celý manévr platí také za jeden z důvodů, proč se v dubnu poprvé – prozatím jen jednorázově – ocitnula na prvním místě německých průzkumů AfD. CDU/CSU si totiž od únorových voleb stihla pohoršit o zhruba pět procentních bodů, zatímco AfD si o podobný počet procentních bodů polepšila. I to je bezprecedentní vývoj, obvykle se totiž zvolené strany po volbách ještě o něco vyšvihnou.
Kromě programových důvodů to má zřejmě prapůvod i v procesní stránce celé věci. Jakkoli ústavní soud shledal postup Merze v souladu s ústavou (dosluhujícímu Bundestagu zkrátka nadále náleží veškeré jeho pravomoci, dokud se neustaví nový, i když už fakticky jsou navolené nové většiny), zůstala po něm určitá antidemokratická pachuť. Zejména AfD, jejíž blokovací menšinu v novém Bundestagu Merz tímto způsobem obešel a která exceluje v disciplíně očerňování etablovaných stran jako nepoctivého kartelu postupujícího proti skutečné vůli lidu, ji očividně náležitě vytěžila.
Není tak divu, že mnozí spolustraníci Merzovi bezpodmínečně nefandí. Protože s ohledem na velký infrastrukturní balíček považovali protlačená opatření spíše za vítězství SPD, žádali od Merze náležitou odhodlanost v koaličních vyjednáváních. I z nich jsou ale spíše zklamaní – celkově se Merzovi a jeho týmu nepodařilo, poněkud nepřekvapivě, vtělit do koaliční smlouvy takovou konzervativní změnu kurzu, jakou před volbami sebevědomě propagoval. V textu se neobjevují srdcová témata CDU/CSU jako zrušení legalizace marihuany zavedené minulou vládou či návrat k jaderné energii. Irituje ale také počet ministerstev, které konzervativci sociálním demokratům přenechali. Ačkoli dosáhli ve volbách jen na zhruba polovinu hlasů co konzervativci, do budoucna obsazují sedm ministerstev z celkových 16 včetně mocného ministerstva financí, tedy takřka polovinu.
Vznětlivý a netrpělivý autoritář Merz
V neposlední řadě je pak Merz ve vlastních řadách na pranýři za svou personální politiku – ministerstva obsadil z velké části nečekaně a ignoroval přitom důležité vnitrostranické kvóty. Z jedné z nejmocnějších spolkových zemí Severního Porýní-Vestfálska je tak v novém kabinetu například jen samotný Merz, zkrátka přišel taky celý východ země. Naproti tomu si hned dvě postavy stáhl z byznysu, což je v Německu spíše neobvyklé a zejména u nové ministryně hospodářství vzbuzuje toto rozhodnutí nezodpovězené otázky po možném střetu zájmů, protože přichází z lobbistického prostředí v energetice. Nevoli nakonec budí také obsazení předsedy poslaneckého klubu ultrakonzervativcem Jensem Spahnem, který nejenže není Merzův spojenec, ale nadto neplatí kvůli svým přepjatým ambicím za nijak loajálního. Je tak tedy otázkou, jak má zrovna tato osoba v roli klíčové pro shánění většin přispívat k Merzovu bezproblémovému vládnutí.
V SPD panovaly výhrady proti Merzovi odjakživa, je to zkrátka hodnotový konzervativec s volnotržním přesvědčením, který nikdy nevynechal příležitost k vyhraněné provokaci, a to zejména v posledních letech jako vůdce opozice vůči vládě vedené SPD. Potud relativně obvyklý politický folklór. S vyloženou nedůvěrou na něj nicméně hledí nemalá část strany po incidentu letos v lednu, kdy prolomil tabu německé politiky nikdy nehlasovat s AfD, a to dokonce pouze pro efekt, protože dotčené usnesení nemělo žádný hmatatelný politický dopad. V SPD se tak ptali, jak mají takovému politikovi věřit, že si v případné společné vládě při neshodách prostě většinu neopatří opět tímto způsobem.
Ve vyjednáváních o uvolnění dluhové brzdy a následně i těch koaličních se sociálním demokratům také naplno vyjevil Merzův problematický charakter – vyjednávat podle četných mediálních rešerší neumí a nebaví ho to, je vznětlivý, netrpělivý a autoritářský, nejeví zájem ani o věcné detaily, ani si neumí s lidmi budovat spolehlivé pracovní vztahy. Není to až takové překvapení – v žádné exekutivní roli nikdy předtím nebyl, a tak mu zkrátka chybí i obdobná velmi specifická zkušenost. Kdyby za něj v krizových momentech jednání nezaskočily jiní a SPD se nezachovala velkoryse a státotvorně, možná by nebyly ani obranný a investiční balíček, ale ani nová vláda. Tím se velmi liší od svojí předchůdkyně Angely Merkel, která právě v zákulisní diplomacii, přesvědčování i chytrých mocenských manévrech excelovala.
V řadách SPD však u zmařené kancléřské volby nemuselo jít jen o protest proti Merzovi, ale i proti předsedovi vlastní strany Larsu Klingbeilovi, který vyjednávání s CDU/CSU vedl a v nové vládě obsadí křeslo vicekancléře a ministra financí. Mnohé zaskočil tím, že z historicky nejhoršího výsledku SPD nevyvodil žádné důsledky, nýbrž ho využil k upevnění své pozice. Za volební debakl má pykat jeho spolupředsedkyně Saskia Esken, která nedostala ani ministerské křeslo, ani neobhájí předsednictví na červnovém sjezdu. To řada lidí považuje za vysoce problematické, a to i z genderového hlediska.
Koaliční sázka na nejistotu
Vedle obsahových výhrad ke koaliční smlouvě, které se týkají zejména plánovaného zpřísňování migrační a sociální politiky obecně také vadí Klingbeilův styl vedení strany. Okatě protežuje svoje spojence a nesnaží se o konstruktivní zapojení jiných ideových proudů. Symptomatický byl způsob, kterým obsadil sociálně-demokratická ministerstva – pozitivně lze hodnotit, že jde zčásti i o mladé politické talenty, zhusta ženy pod 40. Právě tím však zároveň iritoval řadu zaslouženějších politiků, kteří zrovna nepatří do jeho okruhu, a tak na ministerstvo prostě nedosáhli. Klingbeil si poněkud nešťastně nechal vyhlášení jmen až na den před volbou kancléře, čímž pravděpodobně přispěl k tomu, že si i z řad SPD někdo svou čerstvou frustraci při volbě kancléře vylil vhozením volebního lístku s „NE“.
Nešlo zřejmě o žádnou koordinovanou akci. Z celkem 18 chybějících hlasů pro novou koalici se jednalo s velkou pravděpodobností o jednotlivce z obou stran, kteří se rozhodli tímto způsobem vyjádřit nesouhlas s novým vládním projektem anebo jedním z jeho čelných protagonistů. Spekuluje se také, že mnozí z nich zřejmě netušili, že v Bundestagu je opakování volby náročnější než kupříkladu v zemských sněmech, kde to jde v podstatě bezprostředně. V parlamentu je nyní hodně nováčků a kvůli citlivosti věci nebylo úplně možné se někde dopředu na přesný postup doptávat.
V Bundestagu nejprve na pár hodin vypukla bezradnost, chaos a nejistota, zda další pokus o zvolení kancléře nebude muset pár dní počkat, aby následně SPD a CDU/CSU s pomocí hlasů Zelených a Die Linke změnili agendu jednání a mohli volbu opakovat týž den odpoledne. V té už Merz potřebné většiny dosáhl, z čehož je zřejmé, že opozice z vlastních řad nebyla fundamentální, ale spíše symbolická.
Z celého incidentu nicméně přesto Merz, Klingbeil i jejich vláda vychází výrazně oslabená, nejen vnitřně tím, že není jasné, kdo a proč k takovému radikálnímu protestu přistoupil a zda něco takového hrozí při dalších hlasování do budoucna, ale i tím, že strany navzájem v krizové situaci neprokázaly elementární loajalitu, ale okamžitě začaly tvrdit, že odpadlíci mohli být jedině z té druhé. V chaotických hodinách mezi první a druhou volbou zaskočila také koaliční nepřipravenost na tento byť nepravděpodobný scénář a opět se projevila Merzova neochota a neschopnost vyjednávat – sám údajně v zákulisí k řešení vypjaté situace mnoho nepřispěl.
Vládu a jejího šéfa samozřejmě incident oslabuje i navenek, směrem k německé veřejnosti, kterou si chtěla získat svou efektivitou, profesionalitou a věrohodností vládnutí jako rozhodující strategií proti dalšímu posilování AfD. Ale i směrem do zahraničí, kde se na Merze sází jako na důležitého hráče ve všech současných geopolitických krizích. Jak silnou pozici může v této situaci zaujmout, když ani jeho domácí podpora očividně není zcela jistá?
Ačkoli by samotní Němci i mnozí další všude po světe rádi slyšeli něco jiného – Merzova a Klingbeilova velká koalice je očividně spíš sázkou na nejistotu.
Autorka je politoložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás