„Kdykoliv se jí někdo jenom dotkne, začne plakat bolestí. Říká nám, že se cítí, jako by její tělo zevnitř hořelo. Prosí o maso nebo vajíčka, ale na trzích nejde sehnat vůbec nic,“ popisuje matka Shurooq z Gazy pro online deník +972 svou 12letou dceru Rahaf.
Biopolitický záměr dostat miliony lidí do jedné zóny, zatímco ze zbytku Gazy se stane zóna pro zabíjení, připomíná mix děsivých vzpomínek z 20. století – na jihu koncentrační tábor, ve zbytku vyhlazovací válka.
Tahle slova by neměl o svém dítěti říkat žádný rodič. Natož pozorovat, jak jim vypadávají vlasy, vystupují žebra a téměř úplně se přestávají hýbat. Jenže v dnešní Gaze jde o děsivě běžnou záležitost. „Doktoři nám řekli, že dětí jako Rahaf jsou stovky. Může je prý zachránit jedině pořádné jídlo. Koupila jsem jí aspoň vitamíny v lékárně, ale když jsem jich chtěla za týden koupit víc, došly,“ dodává Shurooq.
K 5. květnu – tedy za zhruba první dva měsíce úplné izraelské blokády Gazy – zde na problémy s podvýživou zemřelo 57 dětí. Situace se přitom dál drasticky a rychle zhoršuje. Minulou středu vydala OSN zprávu, podle níž Světový potravinový program vydal za den v Gaze 260 tisíc porcí jídla. Jen o týden dřív to přitom bylo 840 tisíc. Po více než 80 dnech blokády se totiž tenčí zásoby ve skladech, celá řada humanitárních organizací vydávajících jídlo zavřela na přelomu dubna a května. Chybí také palivo, léky a další základní potřeby umožňující přežití.
Kromě pomalého zabíjení hladem od víkendu eskaluje také bombardování a pozemní ofenziva izraelské armády. Jen za tuto středu, 21. května, zabili izraelští vojáci 82 lidí. Palestinská novinářka Donya Abu Sitta ve své reportáži pro server DropSite popisuje pondělní útok na město Chán Júnis, resp. to, co z města zbylo.
„Bylo to poprvé, co jsem na vlastní oči viděla raketu vypálenou z letadla. Když explodovala nedaleko od nás, viděla jsem, jak se uvolňuje obrovská oranžová ohnivá koule. Bzučení dronů nad hlavami bylo ohlušující, ale křik a nářek lidí byl ještě hlasitější. Všichni na ulici se hystericky rozprchli a běželi o svůj holý život,“ píše Abu Sitta. „Sice jsme vydrželi téměř 600 dní téhle vyhlazovací války, ale nevěřila jsem, že přežijeme tento den. Byla to živá noční můra.“
Jen pár hodin poté izraelská armáda představila tamním obyvatelům mapu oblasti, ze kterých je vyhání. Šlo o téměř 80 procent území. Některé rodiny z místa prchly, jiné zůstaly. „Dobře víme, že Izrael opakovaně útočil přesně na ta místa, kam Palestincům nařídil utéct. Kam máme tedy jít? Zůstaneme v našem, říkáme si navzájem. Pokud je naším osudem smrt, ať umřeme v našem domově,“ vysvětluje rozhodnutí svojí rodiny palestinská novinářka.
Kolik hladovějících dětí je dost?
Tyto hororové obrazy plné dronů a bombardérů ale zůstávají ve stínu jiné izraelské zbraně – hladu. V současné akutní situaci je potřeba, aby do Gazy putovalo 600 kamionů s pomocí denně. K úternímu večeru jich Izrael vpustil pět – kdyby nešlo o hladomor, bylo by to možná i směšné. V tomto kontextu pronesl Tom Fletcher, šéf Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA), hojně citovanou větu: „14 tisíc dětí zemře, pokud se k nim nedostaneme [s pomocí] do 48 hodin.“ S největší pravděpodobností však šlo o chybu.
Takový počet obětí by totiž odpovídal zhruba třetině z 53 tisíc oficiálních zabitých za celých 19 měsíců genocidy. Největší počty obětí v jednotlivých dnech navíc vždy způsobovaly nálety na rezidenční budovy či uprchlické tábory. Fletcher si nejspíš tento údaj spletl s číslem z reportu IPC (mezinárodní organizace zaměřená na měření a klasifikaci hladomoru), který má indikovat počet dětí v nejhorším stádiu akutní podvýživy. Ani ta však nemá nastat okamžitě, jde o projekci trvání současného stavu do března 2026.
Ať už šlo o chybu nebo záměrné přehánění, její následky neponese vysoký diplomat sedící v ženevských kancelářích, ale především Palestinci ve zdemolované Gaze. Izraelská propagandistická mašinerie tento přešlap už teď využívá k diskreditaci OSN jakožto distributora humanitární pomoci, ale hlavně reálného utrpení Palestinců. K tomu vytváří obraz toho, že velká světová média, která Fletchera citovala, jsou nepřátelsky naladěná proti Izraeli. Takové tvrzení ale neobstojí přinejmenším ze dvou důvodů – Fletcherovo tvrzení zaprvé rozporovala BBC, která je ale přitom dle fantazií sionistických propagandistů „notoricky protiizraelská“, zadruhé to ignoruje celou realitu dlouhých měsíců genocidy, v nichž největší západní média většinu času nekriticky přebírala tvrzení izraelské armády, dehumanizovala Palestince skrz všemožné vedlejší věty, v nichž vždy musely zaznít zmínky o 7. říjnu (ale nikdy o dekády trvající okupaci a kolonizaci Palestiny), úřadech kontrolovaných Hamásem (ale nikdy o izraelských ministerstev kontrolovaných kahanistickou ultrapravicí) nebo třeba izraelském právu na sebeobranu (zatímco když se brání Palestinci, jde samozřejmě o terorismus).
Jenže v této dlouhodobě živené a široce sdílené verzi izraelské imaginace „stojí proti Izraeli celý svět“. S tímto tvrzením souhlasily v roce 2010 dvě třetiny Izraelců, o pět let později dokonce tři čtvrtiny. Jako kdyby Izrael nedostával miliardovou vojenskou podporu a diplomatické krytí na půdě OSN od USA, nejmocnější země světa, a zároveň nebyl 8. největším globálním exportérem zbraní.
Ďábel v evropských detailech
Tato dosud paranoidní představa dostává v posledních dnech alespoň trochu reálné základy. Celá řada západních politiků a institucí – včetně konzervativních médií jako Independent či Financial Times – totiž opouští pozice bezpodmínečné podpory Izraele. V pondělí vydali společné prohlášení nejvyšší představitelé Velké Británie, Francie a Kanady. „Nebudeme přihlížet, jak Netanjahuova vláda pokračuje ve svých nehorázných krocích,“ píše se v něm. I když jde stále jenom o slova, jsou jednoznačně nejráznější za dosavadních 19 měsíců genocidy. Kromě již dříve znějícího odsouzení či rozhořeční se v něm poprvé píše také o následcích v případě, že Izrael pomoc do Gazy nevpustí – pak přijdou blíže nespecifikované „konkrétní kroky“.
Znamená to, že budou izraelští politici a vojáci dohnáni k odpovědnosti? Zdaleka ne. Jak už to tak bývá v případech, kdy lidé v pozicích moci dělají ústupky, ďábel se skrývá v detailech. Očekávat je od deklarativního prohlášení by bylo naivní, ale i v něm lze najít několik signálů. Text sice zmiňuje nedostatek jídla a blokování humanitární pomoci, ale nezazní v něm ani slovo o Mezinárodním trestním tribunálu, který vydal zatykač na izraelského premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Gallanta – mimo jiné právě kvůli válečnému zločinu využití hladovění jakožto zbraně. Stejně tak nepadne zmínka o Mezinárodním soudním dvoru, kde je hladovění jedním z klíčových argumentů v probíhajícím procesu, v němž Izrael čelí nařčení z páchání genocidy. Prohlášení zmiňuje také Západní břeh a vymezuje se vůči osadníkům, vůči nimž hrozí „cílenými sankcemi“.
Z toho lze očekávat novou várku postihů pro pár jednotlivců, nikoliv však systémové kroky, které by směřovaly ke stažení investic západních firem z okupovaných území, nebo širší sankce zamířené na celý osadnický ekonomický systém. Pár ozbrojených fanatiků (jakkoliv nebezpečných) by totiž na Západním břehu nic nezmohlo, kdyby neměli v zádech dekády trvající vojenskou okupaci, čím dál brutálnější vojenské razie, právní systém i každodenní infrastrukturu řízenou podle pravidel apartheidu a stupňující se antipalestinský rasismus v celé izraelské společnosti. Zákaz cestování a využívání západních bankovních účtů pro pár jednotlivců tak představuje jen příliš slabou náplast na velmi intenzivní krvácení palestinského území a lidu.
Ještě ostřejší kontrast pak nabízí srovnání s Gazou. Západní politici si pečlivě vybírají slova do svých prohlášení tak, aby moc nenaštvali Izrael a zároveň si zachovali aspoň fasádu lidskosti tváří v tvář očividné genocidě. Lidé v Gaze si volí v lepším případě mezi tím, kdo z jejich rodiny bude dnes jíst. V horším případě se rozhodují, jestli umřít hladem a vyčerpáním na útěku, nebo po výbuchu izraelskýchi bomb v ruinách svého domu.
Peníze na prvním místě
Nejlepší odhad o tom, zda budou v Londýně, Paříži a Ottawě následovat svá slova i konkrétními činy, nabízí pohled na dosavadní kroky. A není to příliš optimistický výhled. Britský ministr zahraničí David Lammy sice v úterý oznámil odstoupení od vyjednávání nové obchodní dohody s Izraelem, to ale neznamená, že by spolu státy zpřetrhaly ekonomické vazby. Naopak, dohoda o volném obchodu, jež vešla v platnost v roce 2020, stále platí. Pozastavena byla pouze jednání o její rozšířené verzi, pro niž byl jako horizont vytčen rok 2030.
Další příklad je probíhající genocidě ještě blíž – už loni v září labouristická vláda oznámila pozastavení 30 licencí na vývoz zbraní do Izraele. Dalších 330 jich nechala běžet, což Lammy obhajoval tím, že jde o produkty jako „helmy a bezpečnostní brýle“. Ve skutečnosti však pokračoval jak vývoz munice, tak i součástek do stíhaček F-35, které izraelská armáda dle vlastních slov používá k bombardování Gazy, Libanonu i Sýrie. Samotné britské letectvo pak ze své základny na Kypru i v době úplné blokády letos na jaře podniká průzkumné lety nad Gazou, což otevírá otázku možného sdílení zpravodajských informací s izraelskou armádou.
Francie má specifickou pozici v rámci EU, která představuje pro Izrael největšího obchodního partnera. Na začátku loňského roku pokoušeli obchodní dohodu bloku kvůli porušování lidských práv zrevidovat Irsko a Španělsko, což zůstalo bez odezvy. Šéf unijní diplomacie Josep Borell dokonce svolal jednání za zavřenými dveřmi mezi Evropskou komisí a zástupci Izraele. To však proběhlo už za nové komise, v níž Borella ve funkci vystřídala Kaja Kallas. Česká média ji pro její rázné postoje k Rusku zbožňují – Seznam Zprávy ji po vzoru neoliberální ikony Margaret Thatcher přezdívají „Železná lady“, v Respektu ji zase dávají za vzor pro budoucnost „neoidealistické“ hodnotové zahraniční politiky. Jak to vypadá v praxi? Pod jejím vedením otázka revize obchodní dohody úplně zmizela z agendy.
Dnes je však situace odlišná – přezkoumání dohody podporuje podle diplomatických zdrojů 17 z 27 členských států. Proti mělo být Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Řecko, Itálie, Litva a v neposlední řadě trojice nejvěrnějších evropských spojenců – Německo, Maďarsko a Česká republika. Nikdo z nich však snahu nevetoval, takže proces možná po 19 měsících genocidy alespoň začne. To stejné však neplatí u sankcí na osadníky na Západním břehu, které již tradičně vetovalo Maďarsko.
Pokud to ale vlády myslí vážně, výmluvy na unijní mechanismy by jim neměly projít. Obzvlášť v situaci, kdy si izraelská armáda dovoluje pálit varovné výstřely na diplomatické delegace na okupovaném území. Některé sankční kroky lze podniknout na národní úrovni. Pro jiné lze zformovat koalice ochotných, jako jsme to letos viděli po Trumpových veletočích v otázce Ukrajiny. Kromě toho lze využít již existujících institucí mezinárodního řádu jako již zmíněné mezinárodní soudy.
Evropské státy tak stojí na křižovatce. Můžou jednat, nebo pokračovat v obvyklém provozu, který vede směrem k pokrytectví a geopolitické irelevanci. Jak píše bývalý velvyslanec EU v Palestině Sven Kühn von Burgsdorff: „Pokud evropští lídři zůstanou v roli přihlížejících, jejich vznešená prohlášení budou znít stále prázdněji.“
Historické plány
Faktem zůstává, že nejvíce podpory agresorovi dodávají Spojené státy a mají tím pádem největší moc s celou situací něco udělat. Izraelský premiér Netanjahu v pondělí zveřejnil pozoruhodné video, jež lze číst skoro jako omluvu izraelské veřejnosti, že do Gazy pustí přece jen nějakou humanitární pomoc. Pro připomenutí – jde o oněch pět kamionů z 600 potřebných. Odvolával se přitom právě na tlak amerických politiků z Kongresu a Bílého domu: „Naši nejlepší přátelé na světě – senátoři, o kterých vím, že jsou pevní zastánci Izraele – za mnou přišli a řekli mi: ‚Dáme vám veškerou pomoc, kterou potřebujete k vítězství – zbraně, podporu ke zničení Hamásu, ochranu v Radě bezpečnosti OSN.‘“ A dále pokračuje: „Ale je jedna věc, kterou nemůžou podporovat: obrazy masového hladovění. […] Musíme to udělat takovým způsobem, který nepůjde zastavit.“
Celé prohlášení svým tónem perfektně zapadá do éry druhého prezidentství Donalda Trumpa: bezměrný cynismus, neskrývaná brutalita. Když bychom měli zkusit vysvětlit rozhodnutí oněch pevných zastánců Izraele, nabízí se v tomto duchu dvě hypotézy. Pro svědomí některých republikánů může být státem způsobený hladomor opravdu za čárou. Jiní si ale možná prostě jen vyhodnotili, že pro Spojené státy je výhodnější zabíjet Palestince bombami než hladem. Zaprvé se to snadněji obhajuje, zadruhé na tom můžou americké zbrojovky slušně vydělat.
Když rozhodnutí na své vlastní tiskové konferenci obhajoval ultrapravicový ministr financí Becalel Smotrič – dlouho vykreslovaný jako divoký radikál jinak běžné pravicové vlády – od Netanjahua už jej odlišovalo jen pár přímějších frází, trocha patosu a odkazů k náboženství. Na úrovni obsahu říkali téměř totéž. „Populaci tím dostaneme na jih Gazy a odtud, když dá Bůh, do třetích zemí, v rámci plánu prezidenta Trumpa. Nejde o nic menšího, než změnu běhu dějin,“ pronesl Smotrič.
Biopolitický záměr dostat miliony lidí do jedné zóny, zatímco ze zbytku Gazy se stane zóna pro zabíjení, připomíná mix děsivých vzpomínek z 20. století – na jihu koncentrační tábor, ve zbytku vyhlazovací válka.
Izrael a USA v souladu s tímto plánem prosazují svou vlastní podobu distribuce humanitární pomoci, která obchází OSN a další humanitární organizace. V ní by se porce jídla a základních surovin pro celé rodiny rozdávaly v několika málo centrech vybraným členům rodiny. Ti by museli projít izraelské checkpointy, k identifikaci by sloužily kamery s rozpoznáváním obličejů. Bezpečnost by pak měly na starost soukromé bezpečnostní společnosti.
Původně měli suroviny rozdávat přímo izraelští vojáci, což se po stížnostech změnilo na nově vzniklou soukromou nadaci z USA, Gaza Humanitarian Foundation. Humanitární organizace působící na místě s plánem nesouhlasí, protože vzhledem k blízké spolupráci s izraelskou armádou porušuje základní humanitární principy nestrannosti. Pro izraelské vojáky by nebylo nic snazšího, než začít podmiňovat přístup k vydávání jídla například donášením nebo jinými požadavky. Kromě toho budování nové infrastruktury zabere drahocenný čas, v němž by stávající organizace mohly pomoc dávno doručovat potřebným.
Donald Trump mezitím začal znovu opakovat svoje v únoru oznámené plány na americkou kontrolu Gazy a vybudování luxusních resortů. „Byl bych hrdý, kdybychom Gazu měli, vzali si ji a udělali z ní zónu svobody,“ prohlásil minulý týden. V jeho slovech je pozoruhodná dávka historické ironie. Nejenže se v předvolební kampani Trump představoval jako mírotvůrce, ale celá jeho politická kariéra odstartovala v republikánských primárkách před 10 lety, v nichž se vymezoval vůči Jebu Bushovi – bratrovi bývalého prezidenta George – a jeho nepopulárním invazím do Iráku a Afghánistánu. Dnes se v americké administrativě reálně diskutuje o tom, že by USA kontrolovaly Gazu po vzoru správy okupovaného Iráku v roce 2003. Jediný rozdíl tak zůstává v tom, že už se nevyváží „demokracie a lidská práva“, ale prostě jenom svoboda a luxusní hotely.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás