„Jsi líná jako veš!“ říkali nám rodiče během dospívání. A dodnes se zdánlivý nedostatek aktivity pojí s odsouzením a opovržením. V novém díle Hysterie proto sdílíme, jaké máme zkušenosti se zahálením, odpočinkem i „ztrácením času“. Nemohla být pasivita ve škole spíš důsledkem špatného kolektivu? A máme z odkládání úklidu nebo byrokracie nějaký požitek, nebo spíš další stres?
Za líné bývají koneckonců označovány i feministky, které odmítají pracovat druhou směnu nebo levice, která odmítá nedůstojné pracovní podmínky. Ministr Jurečka by dle svých slov nemakačenkům nejraději za lenost neplatil, protože kdo nepracuje, ať nejí. Je to ale opravdu lenost, když někdo není schopný vydělat dostatek peněz v dnešním světě? A pokud ano, kde se bere všechno to morální povýšení nad línými lidmi? Proč jsme pohoršeni, když někdo nemaká?
Strach z toho, co by se mohlo stát, pokud si polenošíme a nebudeme dost pracovat, tak z lidí dělá poslušnou a dobře ovladatelnou masu.
Thorstein Bunde Veblen ve své knize Teorie zahálčivé třídy na sklonku 19. století popisuje, jak se v různých společnostech vytvářely zahálčivé třídy, které opovrhovaly prací. Namísto práce si tak tito lidé vymýšleli zbytečnosti, kterými se mohou zabývat, typicky vládnutí, válčení, sport nebo náboženské obřady. Práce dlouho symbolizovala podřadné postavení a byla delegována na poddané, kteří neměli na výběr. S rozvojem kapitalismu se nicméně vnímání hodnoty lenosti radikálně mění, proto se dnes nejbohatší lidé světa chlubí tím, že nepřetržitě pracují.
Max Weber v Protestantské etice a duchu kapitalismu popisuje, jak pracovní etika kalvinistů přispěla k rozmachu kapitalismu v Americe a Severní Evropě. Víra v predestinaci a strach z toho, že v nebi je místo jen pro některé, způsobily, že lidé obětovali svůj život práci. Zároveň ale žili střídmě a peníze investovali zpět do nových odvětví, čímž poháněli kapitalismus.
Podobně o břemenu práce mluví i Devon Price v knize Laziness Does Not Exist. Základ amerického kapitalismu byl podle něj položen v době kolonialismu. Otroci byli indoktrinováni náboženským učením, jehož vrcholnou ctností byla produktivita a které kázalo, že práce šlechtí morální charakter. I přes život plný týrání si tak otroci měli myslet, že utrpení je morálně nadřazené a po smrti je čeká odměna.
Oddání se životu v práci má kořeny také v náboženské indoktrinaci, která káže, že člověk s sebou nese prvotní hřích, břemeno, které si musí za svůj život „odpracovat“, aby se mohl v posmrtném životě vykoupit. Strach z toho, co by se mohlo stát, pokud si polenošíme a nebudeme dost pracovat, tak z lidí dělá poslušnou a dobře ovladatelnou masu.
Proč ještě dnes pracujeme?
Práce v podobě, jak ji známe v kapitalistických společnostech dnes, byla formována především ve 20. století. V průběhu sílícího kapitalismu zůstává ale pouze forma, bez ideálů, kterými měla práce životy pracujících naplňovat. Původní poválečný technokratický optimismus opadl a utopické vize liberalizace práce díky automatizaci se nenaplnily. S neoliberalismem namísto toho vznikají privatizovaní pracující a financionalizovaný kapitalismus a tržní mechanismy pronikají do všech aspektů života. Námezdní práce se začíná outsourcovat do zemí globálního Jihu a migrace přináší na trh práce novou pracovní sílu. V liberalizační potenciál technologického pokroku už nikdo nevěří.
Práce tak postupně dominuje nad lidským životem a na piedestal jsou stavěny oddanost a poslušnost pracujících, i když třeba ve své práci nevidí vůbec žádný smysl. Guy Standing mluví o vzniku nové třídy prekarizovaných pracujících, na něž nově padají všechna s prací spojená rizika. Flexibilita pracovního trhu, nestabilní a nejistý plat, neupevněný společenský status a dočasnost prekérní existence prohlubuje v lidech odcizení. Korporace si mohou vybírat z masy pracujících ty, kteří nabízí nejlepší servis za nejnižší cenu. A zároveň jim nenabídnout žádné životní jistoty.
Smrt práce
Práce už není šlechetnou činností, která nás materiálně zajišťuje a naplňuje. Je spíše společenskou zvyklostí, kterou všichni vykonáváme. Když Jean Baudrillard mluví o smrti práce, myslí tím, že dostáváme mzdu za to, že se podřídíme simulaci práce. Práce totiž ztratila jakýkoliv kontakt se základními potřebami, na které ukazuje koncepce užitkové hodnoty. „Důležitější než kdy předtím se stává reprodukce práce ve formě sociálního rituálu (tedy přetvářky), reflexu, ctnosti, dohody, nařízení, principu reality. Principu reality ve formě kódu, což znamená, že se nad společností rozprostírá obrovský rituál znaků práce, který sám sebe reprodukuje, a je proto pramálo důležité, zda něco produkuje,“ píše. David Graeber mluví přímo o „bullshit jobs“ (pracích na hovno), typicky kancelářských zaměstnáních v korporátech, o kterých sami pracující ví, že nedávají smysl. Že nikomu nic nepřináší. Kdyby tuto práci nikdo nevykonával, vůbec nic by se nestalo.
Paradoxní poté je, že naproti mase lidí, kteří vykonávají nesmyslné nebo zbytečné práce, je tu polovina populace, která odvádí doma druhou směnu zcela zdarma. Reprodukce, stěžejní pro udržení společností, dnes stále není vnímaná jako práce. Neexistuje debata nad tím, za jakých podmínek a za jakou odměnu by měla probíhat. Naturalizace rození dětí, udržování domácností, vaření, praní i péče v rámci ženství vylučuje reprodukční práci ze společenské smlouvy. Silvia Federici mluví proto o nutnosti „konce naší přirozenosti a začátku našeho boje“. Zavedením mzdy za domácí práci bychom totiž uznali reprodukci jako práci. A jedině tak můžeme začít bojovat proti práci takové, jak ji dnes známe.
I když na spoustu lidí dopadá neoliberální morálka a tlak na výkon, po vzoru legendárních Simpsonových nebo The Office hodně lidí v práci také zahálí. Poctivou sociologickou sondu do tohoto lenošení nabízí švédský výzkumník Roland Paulsen. Ve své knize Zahálka v práci ukazuje, jaké strategie lidé využívají a co je k tomu motivuje. Po intelektuální tradici kritické teorie nebo strukturalismu, které nedávaly pracujícím moc možností, jak se ze svého útlaku vymanit, jim tak vrací hlas.
Zároveň je třeba si připomenout, že nižší produktivita některých pracujících nemusí zdaleka znamenat revoluci nebo konec kapitalismu. Naopak se dá zamýšlet nad tím, zda tichá individualizovaná zahálka není součástí kolektivní simulace práce, jak ji pojmenoval Baudrillard. bell hooks proto říká, že lenost nemusí být rezistence. Když jsme líné měnit věci k lepšímu, udržujeme status quo. Bonnie Honig dodává, že odmítnutí práce nestačí, musíme se snažit o transformaci světa. Dokud bude odpor individualizovaný a skrývaný, kola kapitalismu se točí dál.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás