Situace v Gaze je nejhorší, jaká kdy byla. Každý třetí člověk nemá přístup k jídlu až několik dnů za sebou. Přes sto lidí zemřelo přímo na podvýživu, jiní omdlévají hlady na ulicích a totéž platí o doktorech v přetížených nemocnicích nebo novinářích v přímém přenosu. Na hlad svých zaměstnanců upozorňují ve výjimečném prohlášení v podstatě všechny světové zpravodajské agentury. „Jsem strašně hladová. Tahle slova jsem nikdy nemyslela tak vážně jako právě teď. Nesou s sebou i určité ponížení, které nedokážu úplně vysvětlit,“ píše například novinářka Ruwaida Amer.
Konvoje s potřebnými potravinami a další pomocí přitom stojí někdy jen o pár desítek kilometrů dál. Izraelský režim však nechává Gazu záměrně vyhladovět – jeho představitelé to ostatně bez ostychu celému světu na začátku letošního března oznámili. „Zavádíme princip žádného jídla zdarma,“ prohlásil tehdy ministr zahraničí Gideon Sa’ar. Odborníci z OSN o čtyři měsíce později hovoří o „nejrychlejším hladomoru, nejrychlejší kampani hladovění v moderní historii“.
Zatímco se EU plácala po ramenou za „konstruktivní dialog“, Izrael pokračoval ve vraždění Palestinců.
„Zabývám se tímto tématem více než čtyři dekády. Od druhé světové války neexistuje případ hladomoru, který by byl tak detailně promyšlen a kontrolován,“ říká výzkumník Alex de Waal z americké Tufts University v rozhovoru pro Al-Džazíru. Armáda mezitím pokračuje v masakrech. Čím dál větší část území Gazy vyhlašuje za zónu určenou k zabíjení kohokoliv, kdo se v ní ocitne – v květnu to bylo 70 procent, dnes 84. V úterý vjely izraelské tanky poprvé do města Dajr al-Balah, které platilo za humanitární centrum, kde se skladovala většina zbývajících zásob.
Podle oficiálních údajů vojáci zabili od 7. října téměř 60 tisíc lidí, ale konečné číslo bude jistě mnohem vyšší vzhledem k nepřímým důsledkům války. Izraelský režim v květnu zřídil vlastní systém distribuce potravin. Na distribučních místech od té doby zastřelil přes tisíc lidí – hladovějících lidí ve frontách či tlačenicích o drobky humanitární pomoci, která v daném množství nemůže ani zdaleka stačit. „Tady nejde jen o hladovění dětí. Jde o zničení společnosti a zredukování jejích členů na zoufalé, hladovějící oběti,“ komentuje to de Waal.
Bezmoc bezmocných
Izraelská beztrestnost by nebyla možná bez mezinárodního krytí. Největší vliv mají Trumpovy Spojené státy, které se na rovině vyjádření chovají na americké poměry nezvykle chaoticky. Velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee tak nebývale ostře odsoudí izraelské útoky na kostel na Západním břehu jako „zločin a teror“, a když izraelští osadníci v červenci zavraždí dvacetiletého Palestince s americkým občanstvím, označí to za terorismus. Jindy ale Západní břeh nazývá osadnickým termínem Judea a Samaří a neváhá navrhovat, aby palestinský stát vznikl někde jinde – de facto tedy další etnickou čistku.
Možná právě pro tuto nesourodost dává smysl zaměřit se spíše na činy. Na této rovině pokračuje vše při starém jako za Bidena a Obamy. Ze Spojených států pocházejí dvě třetiny veškerého zbrojního dovozu do Izraele. Americká vláda za peníze svých daňových poplatníků dodává letadla, zbraně i munici, kterými Izraelci zabíjí Palestince. Soukromé zbrojní firmy pak – vzhledem k bezprecedentnímu objemu zabíjení – vykazují rekordní zisky. Washington tomu dál stabilně poskytuje politické krytí za pomoci práva veta v Bezpečnostní radě OSN. Slovy komentátora Alona Pinkase z Haaretzu: Izrael si myslí, že je silný, ale nikdy nebyl tak závislý na USA.
Proč je třeba tohle připomínat? V posledních dnech se na sociálních sítích i ve svém okolí setkávám s postojem, který by šlo shrnout zhruba takto: my všichni jsme spoluviníky genocidy v Gaze. Většinou ho slýchám nebo čtu jako formu agitace („a proto bychom měli jednat“), někdy ale jako pouhé konstatování. Není těžké domyslet si proč. Situace v Gaze je ještě katastrofičtější než kdykoliv za uplynulých téměř 22 měsíců. K tomu je přenášena doslova v přímém přenosu, na displeje telefonů, které u sebe máme téměř pořád. Srovnávat vlastní každodennost s realitou genocidy je děsivé mentální cvičení, kterému se mnoho z nás vystavuje každý den.
Jakkoliv je pochopitelný, je pocit spoluviny projevem zoufalství, kterému nesmíme podlehnout. Představa, že na chodu společnosti máme všichni stejný podíl, protože přeci máme všichni stejné hlasovací právo (nebo přístup na internet, kam můžeme psát své názory) je falešná. A slouží především těm, kteří mají moc, ať už finanční, politickou nebo mediální. Americký prezident, manažer německé zbrojovky nebo rektorka evropské univerzity spolupracující s Izraelem mají k dispozici různé možnosti, jak přispět k zastavení genocidy v Gaze. A ty jsou nesrovnatelné s možnostmi běžného člověka. Pokud přijmeme tezi, že za genocidu můžeme tak trochu všichni, mají mocní – ti opravdu zodpovědní za genocidu – z poloviny vyhráno.
To neznamená, že bychom se měli vzdát, nedělat nic a zprávám z Gazy se raději vyhýbat. Díky socialistickému kandidátovi na starostu New Yorku Zohranu Mamdanimu se na přední strany mainstreamových médií dostal slogan „globalizovat intifádu“. Hnutí za osvobození Palestiny ho používá z dobrého důvodu – Palestinci ve svém boji potřebují podporu z celého světa. Tu jim ale neposkytneme, pokud budeme obracet svůj hněv, smutek, zoufalství a všechny další emoce proti sobě samým.
Co na to Češi?
V pondělí 21. července 26 evropských zemí (v čele s Británií a Francií) spolu s Austrálií, Novým Zélandem, Kanadou a Japonskem vydalo prohlášení, které požaduje příměří a umožnění přísunu humanitární pomoci a kritizuje válečné zločiny Izraele. Česká republika se ani pod toto – chtělo by se říct banální – prohlášení nepodepsala.
To by bylo dost ostudné už samo o sobě. Jenže pak začali vládní politici svoji pozici vysvětlovat – a bylo ještě hůř. Mluvčí ministerstva zahraničí Daniel Drake hned v pondělí v reportáži ČT24 odpověděl, že jsme se připojit nemohli, protože nás „nikdo neoslovil“.
Jinak mluvil ještě týž večer jeho kolega Petr Hladík, šéf Odboru Blízkého východu a severní Afriky. „Nepodíleli jsme se na přípravě textu a přidávat se k něčemu hotovému je vždycky složitější,“ zdůvodňoval kariérní diplomat. Složitější ovšem neznamená nemožné. Což ukazuje například Slovensko, které se k prohlášení přidalo o den později.
Ve středu už se evidentně stihli sladit nejen v rámci Černínského paláce, ale i napříč vládou. Ve středu se téměř totožně vyjádřili Drake a premiér Petr Fiala. „Rozhodně to [nepřipojení se] není žádná chyba. Je to deklarace, která vznikla na nějaké dárcovské platformě, na které se Česká republika z různých dobrých důvodů historicky nepodílí,“ tvrdil Fiala. „Je více států, které nepodepsaly tuto deklaraci, jako je třeba Německo,“ dodal předseda ODS. A vida – od „nikdo nás neoslovil“ přes „bylo by těžké se přidat“ jsme se dopracovali k tomu, že jsme se stejně přidat nechtěli. A ještě se můžeme schovat za Německo!
Za zmínku stojí i vzletně znějící „historické důvody“, které více rozvádí Drake (a premiér Fiala se jindy vyjadřuje v podobném duchu): „Státy na platformě jsou hlavními dárci humanitární pomoci do Gazy; často skrze mechanismy a kanály, které byly v minulosti zneužívány Hamásem.“ Jindy se přitom chlubí, že Česko pomáhá v Gaze „vlastním způsobem“, zmiňuje například dar 10 milionů korun pro Světový potravinový program (WFP) OSN. Tedy pro tu organizaci, jejíž kamiony s pomocí stojí na hranicích kvůli izraelské blokádě a která popírá, že by Hamás rozkrádal humanitární pomoc. Jaký tohle dává smysl? Na to už se novináři bohužel nedoptávají.
Stejně tak jsme se nikdy nedozvěděli, jak konkrétně vypadají výsledky nově deklarované české strategie – nikdy se nepřidat k žádnému prohlášení a vždy hlasovat ve prospěch Izraele v EU či OSN, ale pak v jednání za zavřenými dveřmi naléhat na izraelské politiky. Ani po tomhle se novináři neptají a česká diplomacie se tak může dál tvářit jako chytrá lidskoprávní horákyně, a přitom dál bezmezně podporovat stát, který páchá genocidu, bombarduje svoje sousedy a schvaluje si rezoluce o anexi území, na které nemá dle mezinárodního práva žádný nárok.
Bruselský fíkový list
Diletantství české politické třídy by v nás ale nemělo probudit iluzi, že „na Západě“ je situace zásadně lepší. Pokud mají Hladík a spol. v něčem pravdu, je to fakt, že pondělní prohlášení je především deklaratorní. Přitom existují reálné nástroje, jak vyvinout tlak na Izrael. Tím je především úprava či dokonce odstoupení od asociační dohody, která zajišťuje Izraeli přístup na evropský společný trh a dává mu další výhody, jako například zapojení univerzit do výměnného studijního programu Erasmus+.
EU má v tomhle unikátní pozici. Pro Izrael představuje největšího obchodního partnera, se kterým probíhá zhruba třetina ekonomické výměny. Přetrhání či jen omezení vazeb by určitě víc zasáhlo Izrael s necelými 10 miliony obyvatel než blok zemí o 450 milionech lidí.
Minulý týden se v Bruselu sešli ministři zahraničí sedmadvacítky, aby projednali výsledky šetření v otázce Izraele a lidských práv. Celá asociační dohoda totiž podle článku 2 stojí na „respektu k lidským právům a demokratickým principům, které směřují vnitřní i mezinárodní politiku obou stran“. V případě jejich zásadního porušování pak lze částečně omezit platnost nebo úplně vypovědět celou smlouvu.
O přezkum požádalo už v květnu Holandsko s podporou dalších 16 zemí. O měsíc později dostaly členské státy výsledky zkoumání, v němž bruselští úředníci dospěli k tomu, že existují „náznaky“ porušování lidských práv ze strany Izraele. Odpusťme si poznámky o ustrašené formulaci a zůstaňme u toho, co se stát mohlo. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas předložila ministrům minulý čtvrtek deset kroků, které můžou státy podniknout – od úplného vypovězení dohody až po omezení dílčích programů, jakým je například zmíněný Erasmus. Výsledek? Doslova nic.
Státy se zavázaly, že budou Izrael dál sledovat. Prý se totiž osvědčila poslední jednání mezi Kallas a izraelskou vládou, která po nich slíbila zlepšit humanitární situaci. Zatímco se EU plácala po ramenou za „konstruktivní dialog“, Izrael pokračoval ve vraždění Palestinců. Izraelské využívání hladu přitom není žádnou novinkou, experti OSN na to upozorňovali už v lednu 2024. Izraelští politici od té doby několikrát prohlásili, jak jim i jejich „nejmorálnější armádě na světě“ na humanitární situaci nebo životech civilistů záleží, a zatím bombardovali další a další nemocnice i stany v uprchlických táborech a nechávali miliony lidí hladovět. Očekávat, že teď bude něco jinak, je od evropské diplomacie buď nebezpečná naivita, nebo cynické divadelní představení.
V unijních debatách o postoji ke genocidě se často dozvíme, že toho nelze mnoho dělat, protože je Unie „rozdělená“. To je jistě pravda. Ale jak upozorňuje profesor evropského práva Merijn Chamon z Vrije Universiteit Brussel, čistě legálně by k vypovězení smlouvy nebyla nutná shoda všech států, ale stačila by kvalifikovaná většina 55 % států a 65 % obyvatelstva EU. Pokud by se spojily všechny unijní státy, jež se přidaly k pondělní deklaraci, tuto většinu by měly. Pokud tyto státy nepřistoupí ke konkrétním opatřením a budou čekat na další „náznaky porušování lidských práv“, nebude jejich přístup až tak odlišný od vyjádření českého ministra a přeborníka v servilitě vůči Izraeli Jana Lipavského, který po evropském jednání prohlásil: „Nechme asociační dohodu tak, jak ji máme. Klidně svolejme radu, klidně mějme otevřenou debatu o všech otázkách včetně Gazy, ale neproměňujme ten rámec a stav dialogu.“
Jinými slovy: diskutujme o všem, ale hlavně nepodnikejme žádné kroky, které by mohly situaci zlepšit. V tomhle ohledu možná český ministr zapadá do současné evropské politiky až moc dobře.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás