„Už jsi toho namluvil dost. Tohle nemůžeš vyhrát. A jen díky nám z toho můžeš vyjít ještě docela dobře.“ Když na konci letošního února těmito – a mnoha dalšími – slovy Donald Trump v Oválné pracovně v přímém přenosu zpražil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, evropské vládnoucí špičky zachvátila panika. Svolával se summit koalice ochotných pomáhat Ukrajině i bez USA, nahlas se začalo mluvit o nutnosti bezpečnostní soběstačnosti kontinentu, a i v do té doby loajálních prostorech čím dál častěji zaznívaly otázky, jestli má vůbec ještě budoucnost NATO – po dekády „nezpochybnitelná“ konstanta evropské politiky.
Evropské utrácení za zbraně je totiž kvůli rozdrobení do jednotlivých národních armád extrémně neefektivní – objednávky jsou malé a tudíž drahé.
Odborníci tehdy vyhlíželi zásadní test křehkosti či odolnosti Severoatlantické aliance – její červnový summit v Nizozemsku. Mezitím se Trumpova averze k Zelenskému minimálně obrousila, dost možná i proto, že ruský prezident Vladimir Putin mu taky nejde tak na ruku, jak si Trump přál, když opakovaně sliboval ukončit válku 24 hodin po vstupu do úřadu. Na Ukrajině se pak stále bojuje, Kyjev v pátek 4. července zasáhlo nejtěžší bombardování od začátku ruské invaze a vojáci na obou stranách fronty dál ve velkém umírají v úmorné opotřebovávací válce – přičemž americký prezident přestal předstírat, že mu na nich záleží.
Když summit v Haagu skončil, z vyjádření politiků se může zdát, že jsou problémy v severoatlantickém ráji definitivně zažehnány. Všechny státy s výjimkou Španělska splnily Trumpovo přání a slíbily zvýšení vojenských výdajů na 3,5 procenta svých HDP do roku 2035. Dalších 1,5 procenta HDP má jít do civilní infrastruktury, tedy účetní kličky, která umožní státům přidat do počtů částky, jež by stejně utratily, ale takhle tím uspokojí Trumpovu touhu po vysokém čísle. Americký prezident tak mohl odjíždět spokojený. Od evropských spojenců dostal to, na co tlačili jeho předchůdci už od Baracka Obamy, a navíc zabalené do hávu performativního podlézání a servility, což se projevovalo mimo jiné tím, že ho generální tajemník NATO Mark Rutte veřejně označil jako „tatínka“. Později se z toho sice pokusil vybruslit, ale vyznělo to ještě hůř – mělo jít prý o metaforu Evropy jako dítěte, která se ptá, jestli ji opustí otec.
O to pozoruhodnější je, že se summit rámuje jako úspěch i na naší straně Atlantiku. Britský premiér Starmer prohlásil, že Trump zůstává „spolehlivým partnerem“, podle německého kancléře Merze zase není důvod obávat se o budoucnost aliance. Jen o den dřív přitom Trump relativizoval článek 5 o společné obraně. Média jako například bruselské Politico zase všechny Evropany hromadně ujistila, že evropští lídři odvedli lichocením Trumpovi skvělou práci, protože tím „zachránili Alianci“. V českém mediálním prostoru čekala na čtenáře záplava vládních politiků, úředníků z ministerstva obrany a expertů, kteří všichni říkali totéž: 3,5 procenta na armádu je nutnost.
O čem se v NATO nemluví
Už jen samotný fakt, že se o tak zásadní změně skoro vůbec nediskutovalo, by nás měl zneklidnit. Z vlády se tak stává jen technokratický aparát pro zavedení politických rozhodnutí, která učinil někdo ve Washingtonu.
O plánu vlády souhlasit s navýšením na pět procent jsme se dozvěděli z do médií uniklého dokumentu dva týdny před summitem NATO. Nikdo z vládních politiků se neobtěžoval vysvětlit, proč zrovna tohle číslo nebo v čem jsou dvě procenta z dosavadního závazku nedostatečná, natožpak kde na to vezmou peníze ve státním rozpočtu, který musí mít podle pseudoekonomického dogmatismu made in ODS stále hlavně co nejnižší schodek. Dokonce ale ani v parlamentní opozici to mnoho povyku nevyvolalo. Piráti, kteří ještě před volbami 2017 NATO dokonce kritizovali (byť opatrně), dnes mlčí. SPD se vymezila poněkud vlažně, podle jejího poslance Radovana Vícha představuje problém hlavně to, kam peníze v rámci armády jdou a také příliš velký státní dluh.
Absence jakékoliv debaty je alarmující i čistě v pragmatické rovině – jak upozorňuje v podcastu Kolaps výzkumník Vojtěch Bahenský, bez sdílené představy o tom, co a proč je potřeba, budou rozhodnutí narážet na řadu praktických překážek, které můžou být natolik banální jako rychlost stavebních povolení. Ještě závažnější je ale nepřítomnost debaty v kontextu globálního nástupu krajní pravice, osekávání politických svobod a práv na protest – už třeba tím, že česká policie nedávno zadržela účastníka propalestinské demonstrace za pouhý plakát, který měl údajně podporovat terorismus. Jde o starý známý mechanismus moci – jakmile jde o násilí vykonávané, jinak tolik vyznávané transparentnost a demokratická debata jsou odsunuty zcela stranou.
V tomto ohledu je symptomatické, že se nikdy ani náznakem nerozporuje základní předpoklad, tedy že NATO představuje ultimátně kladného hrdinu v akčním filmu jménem mezinárodní politika. Přehlíží se tak naprosto základní historická fakta jako intervence Aliance v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu nebo Libyi. Všechny tyto zásahy totiž kromě utrpení civilního obyvatelstva přinesly jen další otřesy a větší nestabilitu jak v Evropě, tak v regionech v širším okolí. To samozřejmě neznamená, že musíme přijmout ten stejný film s prohozenými rolemi, v nichž NATO představuje ultimátního padoucha mezinárodních vztahů a jako bezvýhradné klaďasy autoritáře z Ruska či zemí globálního Jihu.
I pokud považujeme Rusko za reálnou bezpečnostní hrozbu (jak vidíme v invazi na Ukrajině či dříve v Gruzii), měli bychom se snažit porozumět její vážnosti a příčným mechanismům. Jak výstižně v rozhovoru pro Alarm popisuje politický ekonom Ivan Bakalov, většina evropských médií i politiků si postačí buď s vysvětlením „geopolitikou“ nebo „civilizacemi“ – podle obou teorií jsou tu dvě entity (buď mocenské bloky, nebo rovnou rasisticky kultury), a ty se prostě musí střetnout. V tomto převládajícím vidění světa se ale nedozvíme proč, jak nebo kdy, takže nezbývá než donekonečna zbrojit, nehledě na vojenskou i ekonomickou převahu.
Pevnost Evropa v poslední fázi
Proč ale mlčí ti, kteří by NATO jindy z progresivních či antiautoritářských pozic kritizovali? Částečně to lze vysvětlit tím, že i v této části politického spektra se přejímá představa, že vojenskou a civilní sféru lze bez problémů oddělit. Tuto pozici by šlo zjednodušeně parafrázovat následovně: Podpořme dnes naše vojska, zničme Rusko a paralelně s tím (nebo poté, co bude hotovo), budeme budovat spravedlivější společnost. Jako doprovodný argument se často zmiňuje například fakt, že ve studenoválečné západní Evropě padesátých a šedesátých let za dob „vojenského keynesiánství“ státy ve velkém investovaly jak do zbrojení a armád, tak do sociálního státu. Někdo se tím možná může uklidňovat, ale pokud to se snahou o spravedlivější společnost myslíme vážně, měli bychom si uvědomit zásadní rozdíly. Tím prvním je fakt, že rozsáhlý sociální stát by nikdy nevznikl jen z libovůle politiků. Tento historický proces by se nestal bez silných odborů, levicových stran a dalších částí dělnického hnutí – přehlížet jejich roli je nejen analytická chyba, ale také projev neúcty vůči předchozím generacím. Spolu s tím si je potřeba přiznat druhý rozdíl – levice je dnes nesrovnatelně slabší, a tak má v debatách (či spíše jejich absenci) o zbrojení a vojenství navrch strana zbrojařů, která je pevnou součástí vládnoucí oligarchické třídy.
Nejde ale o jediné slepé místo v proválečném progresivním táboře. Automaticky se v něm třeba předpokládá, že vyšší náklady na zbrojení opravdu zajistí větší bezpečí. O tom, že to zdaleka není pravda, nás může přesvědčit třeba s pompou letos vydaná „strategicky-bezpečnostní analýza“ britské vlády. Ta například trvá na rozšiřování kapacit především velkých (a drahých) strojů, jako jsou letouny, tanky nebo obrněnci, i když právě na Ukrajině se ukazuje, jak jsou v nové realitě dronové války zranitelné. To vše v době, kdy britská vláda prosazuje brutální politiku škrtů: „Osekání státní správy. Omezení příspěvků na topení pro seniory. Zpřísnění podpory v invaliditě. Zastropování státních příspěvků na dvě děti. To jsou jen hlavní body agendy, za kterou by se nemusela stydět nejedna pravicová vláda starého kontinentu,“ shrnuje v článku pro Alarm Jiří Grosman. Tolik k vysněnému „vojenskému keynesiánství“.
Úplnou absurditou je pak návrh na rozšíření flotily jaderných ponorek, které by stálo jako 30–40 procent celého obranného rozpočtu. Tento pragmatický argument lze i generalizovat – jak vidíme v Gaze, Afghánistánu či historicky ve Vietnamu, pouhá technologická převaha války jednoduše nevyhrává. To vše počítá s předpokladem, že se Evropa k velké zbrojní převaze vůbec může dostat, což také není jisté. Jak vysvětluje třeba ekonom Adam Tooze, evropské utrácení za zbraně je totiž kvůli rozdrobení do jednotlivých národních armád extrémně neefektivní – objednávky jsou malé a tudíž drahé. Každý stát si navíc chrání svoje vlastní zbrojovky a tím pádem nikdo není příliš ochotný situaci měnit. Vyšší utrácení za armády tak ve finále nemusí posílit vůbec nikoho – kromě akcií zbrojovek.
Zároveň je třeba vidět i širší pohled, byť u něj v dnešní době hrozí nařčení z naivity. Masivní zbrojení akceleruje klimatický kolaps, který dělá ze světa nebezpečnější místo ať už prostřednictvím přírodních katastrof, sucha nebo horších podmínek pro pěstování potravin. I pokud zůstaneme na mezistátní úrovni, samotná existence více zbraní také vytváří větší nebezpečí – ať už k tomu používáme termín bezpečnostní dilema jako v teoriích mezinárodních vztahů, nebo okřídlené rčení „s kladivem vypadá všechno jako hřebík“.
Militarizaci navíc nelze vnímat jako pouhou morální či psychologickou otázku, ale je třeba ji chápat také jako otázku ekonomiky. Maďarská výzkumnice Agnes Gagyi zasazuje dnešní rozvoj zbrojního průmyslu do kontextu dlouhodobé krize evropského kapitalismu. Když krizi nezvrátily investice do tzv. zelených technologií (i kvůli chronické neochotě evropských vlád investovat a nesrovnatelně lepším čínským výrobkům, jako jsou třeba elektromobily), zkouší se to přes zbraně. Výmluvnou ilustrací je, že letos na postu nejhodnotnější firmy Německa, motoru evropské ekonomiky, vystřídala Volkswagen zbrojovka Rheinmetal. Automobilka navíc oznámila, že je ochotná začít vyrábět komponenty do tanků právě pro nového premianta německého průmyslu.
Když se to spojí s tím, že se v bezpečnostních politikách stále spoléhá na čím dál tím méně předvídatelné USA, Evropa zůstává energeticky závislá buď na nich, nebo jejich spojeneckých monarchiích v Perském zálivu, a tím pádem snadno vydíratelná. Spojené státy navíc svými útoky na Írán už znovu ukázaly, že jsou ochotné bombardovat tisíce kilometrů vzdálené země, vychází nám z toho nebezpečná rovnice. Evropa bude v čím dál nestabilnějším světě fungovat jako přezbrojená periferie slábnoucího amerického impéria. K tomu uvnitř kontinentu stále posilují krajně pravicové strany, kterým se ozbrojené konflikty hodí jak ideologicky, tak – jak ukazuje v Izraeli Benjamin Netanjahu – pro praktické udržení se u moci.
Současné navýšení zbrojních investic se má projevit zhruba za 10 let. Není tedy nereálné, že ve Francii bude tou dobou vládnout Národní shromáždění, v Británii bude největší stranou Faragova Reform a kdoví kam až může vyrůst Alternativa pro Německo. Další fáze projektu Pevnost Evropa tak může dost dobře skončit sebedestrukcí. Pokud tomu chceme zabránit, potřebujeme seriózní mírovou politiku, která bere vážně reálné hrozby a zároveň nabízí i jiná než silová řešení. Pro začátek se ale nesmí bát kritizovat něco natolik banálně špatného, jako je povinnost investovat nesmyslných 3,5 procent HDP do armády.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás