Řešení bezdomovectví existuje. Krutost ale politikům přináší popularitu

Facebookovou sousedskou skupinu naší čtvrti už roky plní fotografie mladých a perspektivních párů. Nepijí, nedělají hluk, nemají zvířata a pracují v solidních zaměstnáních nebo dodělávají prestižní vysoké školy. A zoufale hledají cenově dostupné bydlení. Spoluobčané jim pod příspěvky přejí hodně štěstí, občas někdo nabídne volný byt, kam by se slušný pár – ale jenom ten! – mohl nastěhovat. Na facebookových stránkách pražské čtvrti sledujeme živě gentrifikaci, moc developerů i příležitostné bizarní nabídky mini bytů, kde za záchod vedle postele zaplatíte i 20 tisíc měsíčně.

Vedle mladých a krásných lidí, kteří hledají pronájem, ale na sousedské „partě“ narazíme čím dál častěji také na pohoršení. Rezidentům vadí lidé bez domova.

Namísto toho, aby za zhoršující se životní úroveň nesla odpovědnost vláda, mobilizují politici proti Romům, Ukrajincům nebo lidem bez domova.

Nenávistné příspěvky o tom, kde „individua“ sedí, kde leží nebo kde si povídají, se za poslední měsíce s rostoucími teplotami znásobily. Stejně jako volání po tom, aby se situací – nezřídka označovanou za „bezpečnostní“ nebo „hygienickou“ – něco dělala policie a městská část. Chování, na které si lidé stěžují (tedy posedávání či pití alkoholu) se přitom nijak neliší od toho, co dělají každý den návštěvníci místního hipsterského nanopivovaru. Jediný rozdíl mezi takzvaným slušným chováním a tím „asociálním“ je v tom, kdo jste. Jak vypadáte a jestli nesmrdíte, určuje, zda se ocitnete v hledáčku pohoršených obyvatel čtvrti, případně vyfocení na sociálních sítích. 

Tento text není o rozhořčení nad sousedskou skupinou, v níž lidé nejsou schopní či ochotní vidět problematiku bezdomovectví v souvislostech. Podobné projevy nenávisti a frustrace vůči těm nejzranitelnějším sleduji napříč republikou. Od dalších pražských čtvrtí po Plzeň a Bohumín. Ve Frýdku-Místku dokonce zastupitelstvo z tohoto důvodu na začátku roku zakázalo lidem bez domova přespávat venku a žebrat. Petice Svazu měst a obcí mezitím volá po rozšíření nástrojů, které by vedly k další kriminalizaci bezdomovectví. Tomu přizvukuje také primátor již jmenované Plzně Roman Zarzycký, který si od nové legislativy slibuje „bič na ty, kteří otravují život slušným lidem“.

Pohoršení spoluobčané

V České republice je podle dat OECD poměrově nejvíce osob žijících přímo na ulici ze všech zemí, kde probíhalo měření. Jde o přibližně 9240 lidí. Někteří z nich jsou závislí na alkoholu či na drogách, někteří mají psychické onemocnění. A tyto diagnózy se mohou kombinovat, což pak lidem prakticky znemožňuje dodržet pevná pravidla nocleháren či azylových domů. Závislost či psychické onemocnění přitom může být důvodem, proč člověk přišel o bydlení. Může to být ale také důsledek těžkého života bez domova, který je plný nejistoty a násilí. 

Zastupitelstvo Frýdku-Místku se při přijímání kontroverzní vyhlášky opíralo o „stížnosti občanů na chování nepřizpůsobivých”. Šlo o podobné výpady, které můžeme sledovat na sousedských skupinách. Občas lidé sdílejí konkrétní negativní zkušenost, typicky že na ně někdo hulákal, mnohem častěji jim ale vadí samotná přítomnost lidí v nouzi. Vyjadřují strach o bezpečí svých dětí, matek a babiček. O útocích lidí bez domova na děti či babičky přitom nemáme žádné informace. Pravděpodobně protože se takové útoky ve statisticky významném měřítku zkrátka nedějí.

Ačkoli chápu, že přítomnost lidí bez domova může u někoho vzbuzovat neklid či dokonce strach, větší zapojení policie situaci nevyřeší. Vyřešilo by ji ale systematické ukončování bezdomovectví pomocí prověřených strategií, jako jsou například programy Housing First – tedy že dáte lidem bezpodmínečně důstojné bydlení a současně s ním potřebnou zdravotní, adiktologickou či psychologickou a psychiatrickou pomoc. 

Jak říká ředitelka Platformy pro sociální bydlení Barbora Bírová: „Lidé bez domova potřebují v první řadě bydlet.“ Takové řešení má sice větší vstupní náklady, z dlouhodobého hlediska je ale levnější a efektivnější než princip založený na zásluhovosti a na tom, že se člověk musí „vypracovat“ přes noclehárnu a azylový dům až do standardního bydlení. Takové nastavení je jednak drahé, ale především nefunkční. A tak lidé dál končí přímo na ulici, kde si na ně pak stěžují pohoršení spoluobčané. 

Ideologie par excellence

Ačkoli existují prověřené postupy, jak lidem bez domova rychle pomoci a zároveň v dané lokalitě posílit často zmiňovaný pocit bezpečí, samosprávy se raději kloní ke kriminalizaci. Některé zakazují lidem žebrat a spát venku a další prosazují, aby se více přestupků dalo klasifikovat jako trestný čin a takový člověk bez domova mohl jít za pití vína na lavičce i do vězení. Korunku tomu pak nasadil senátor Hraba za ODS, který by do vězení poslal rovnou všechny lidi bez domova, pokud se nezapojují do veřejných prací. 

Důvody těchto nelogických a krutých řešení jsou ideologické. I když existují alternativy levnější a efektivnější, trestání nejzranitelnějších přináší politikům popularitu. Můžete ukázat na „slušné občany“, které budete chránit před „nepřizpůsobivými“. Mravní pohoršení nad tím, že někdo nemá práci nebo že bere drogy, pak voličkám a voličům dodává pocit zadostiučinění. Sice dají půlku výplaty za nájem a druhou za základní potraviny, ale jsou to pořád „slušný lidi“ a „nenatahujou ruce“. 

Čím horší je ekonomická situace českých domácností, tím víc útoků na takzvané nemakačenka a asociály můžeme sledovat. Není náhoda, že podobné vyhlášky měly největší rozmach po vypuknutí velké ekonomické krize v roce 2008. Namísto toho, aby za zhoršující se životní úroveň nesla odpovědnost vláda, mobilizují politici proti Romům, Ukrajincům nebo lidem bez domova. Nakonec i současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nedávno zase prohlašoval, že „kdo nepracuje, ať nejí“ nebo že nechce „platit nemakačenkům za lenost“. 

Představa, že by stát dal člověku v nouzi zadarmo důstojné bydlení, úplně narušuje neoliberální přemýšlení. Každý si za svou situaci může sám, každý má možnost žít důstojně, když bude dost pracovat. Jenže v České republice je asi 1 600 000 lidí ohrožených ztrátou bydlení. Přímo v bytové nouzi se pak nachází 161 000 lidí a třetina z toho jsou děti. Snažit se dál předstírat, že problémy nejsou systémové a že jde o individuální selhání lidí, kteří dost nedřeli – a asi i dětí, které dost nedřely – je čím dál absurdnější.