Šest let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z roku 1968 napsal spisovatel Alexej Pludek svou neuvěřitelnou knihu Vabank. Perspektivou inženýra Hynka Bohaty v ní sledujeme dění Pražského jara a jako na kolotoči kmitáme mezi dialogy Bohaty s přestřelenými karikaturami nejdůležitějších postav tehdejší doby – od Smrkovského, Havla, Kundery, Kohouta až po Pavla Tigrida. Jedná se asi o jediný román, který se za normalizace odvážil přímo zaútočit na Pražské jaro a otevřeně obhajoval příchod vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Sám sebe se ale musím ptát, k čemu sociální demokracii tehdy byl ten nesmiřitelný souboj s Milošem Zemanem a jeho nahnědlou politikou, když se teď SOCDEM vydala stejným směrem?
Přestože je čtení tohoto protofašistického, paranoidního a dokonce i antisemitského románu často psychicky hodně náročné, v souvislosti s tím, kam se vyvíjí český politický život, se bohužel jedná o stále aktuálnější četbu, kterou je dobré znát. A je to dobré zvlášť z toho důvodu, že ideologii, rétoriku i hodnotový systém Pludkovy knihy vlastně všichni už dávno známe, aniž bychom si ji spojovali právě s reakčním uvažováním československé normalizace. V knize se totiž setkáváme s mentálním horizontem českého autoritářství a krajní pravice, ať už si říká SPD, Motoristé, Trikolóra nebo Stačilo!, který má s normalizací evidentně hodně společného.
Výsměch obětem srpnové invaze
Čtení románu Vabank se v posledních dnech bohužel ideálně napojilo na nejnovější rozhovor předsedy hnutí Stačilo! Daniela Sterzika pro Parlamentní listy. I z tohoto rozhovoru je patrné, že česká normalizace pomalu chytá druhý život. Sterzik v rozhovoru předně zesměšňuje okupaci Československa po roce 1968, která podle jeho slov nejspíš ani žádnou okupací nebyla. Normalizaci vykresluje jako éru pohody a blahobytu, kdy si „jezeďáčtí elektrikáři stavěli takové hrady, že před tím bledly závistí i prvorepublikové doktorské vily“ a okupace si prý vyžádala pouze „nějakou stovku mrtvých z autonehod“.
Nemá smysl zpochybňovat, že materiální zajištění lidí bylo pro úspěch procesu normalizace naprosto klíčové a že některým vrstvám společnosti se žilo velmi dobře. Na podobné zesměšňování naprosté národní potupy, která přišla po roce 1968, a vysmívání se obětem, které (nejen) během srpnové okupace položily život za svobodné Československo, si ale zatím nikdo netroufal. Pro Sterzika to ale evidentně není žádný problém. Zatím se ještě nedostal tak daleko, že by jako Pludek ve Vabanku vítal sovětská vojska z roku 1968 a srovnával tehdejší dění s osvobozením Československa po druhé světové válce, ale pokud v budoucnosti k nějaké nové okupaci dojde, je na ni Sterzik evidentně připraven a těší se na ni.
To v současné geopolitické situaci bohužel nemůžeme brát pouze jako provokaci a antisystémový humor. Ostatně jeden dopis Putinovi Sterzik už napsal, a to krátce před ruskou invazí na Ukrajinu, kdy s ironií a břitkým humorem sobě vlastním vykřikoval, že nevěří transatlantickému válečnému strašení a že podle něj Rusko „nemá zájem na válce“. Není divu, že svůj článek chvíli po ruské invazi na Ukrajinu zase smazal.
Nejsou agenti jako agenti
Ve zmiňovaném rozhovoru ovšem pokračuje v podobném duchu dále. Po jednáních Trumpa s Putinem se podle něj blíží „ruský mír“ a „evropské čivavy“ s tím údajně nic neudělají. Jako šéfredaktora a novináře mě zaujala taky pasáž, v níž se píše, že se Stačilo! přičiní o to, aby se média nezměnila v „propagandistickou troubu a budou vybičovávat konflikt, místo aby se snažila o mír“. Zajímá mě, jak přesně to chce Sterzik udělat a o čem tedy budou napravená média muset psát. Přijde prý hluboký audit jejich činnosti a politici Stačilo! se podívají na zoubek financování politických neziskovek a médií. A to evidentně nejsou plané řeči, protože o zákonu o registraci zahraničních agentů, který se má pro tento případ využít, mluví Sterzik s Konečnou minimálně od ledna letošního roku. A aby nemuseli mluvit o ruském a maďarském zákonu, který je jasnou inspirací těchto slov, raději zmiňují americký Zákon o registraci zahraničních agentů (FARA) z roku 1938.
Víte, k čemu se tento zákon, který vznikl ve snaze omezit vliv nacistické ideologie na americké veřejné mínění, v posledních letech používal? Byl kvůli němu odsouzen třeba šéf volební kampaně Donalda Trumpa Paul Manafort a jeho spolupracovník Rick Gates, a to v rámci vyšetřování ruského vměšování se do amerických prezidentských voleb z roku 2016, protože tajně pracovali pro proruské ukrajinské politiky. Stejně tak se jako zahraniční agenti museli registrovat lidé z televize Russia Today a ruského média Sputnik působící ve Spojených státech. Před nástupem Donalda Trumpa k moci byl tento zákon víceméně k ničemu a prakticky se nepoužíval. Je jasné, že Sterzikova inspirace přichází odjinud a americký zákon FARA je jen slabý mediální manévr mající za cíl bagatelizovat záměr Stačilo! dostat média a neziskové organizace pod kontrolu státu. Tipoval bych, že jeho perspektivou je potřeba hlídat především to, jestli nám tu „naši republiku“ nerozvrací západní živly jako v šedesátých letech, protože z Východu vždy přichází jen pohoda a blahobyt.
A tím se naposledy vracíme zpět k Alexeji Pludkovi. Jeho román Vabank představuje dokonalou esenci tradice českého paranoidního myšlení a chytráctví, kdy všechno už někdo někde naplánoval a kde už vše někdo s někým dávno domluvil. Všechno je dopředu domluveno na mezinárodní úrovni a obyčejní lidé v tom nikdy nehrají žádnou roli a jsou pouzí diváci. Nikdo tyto geopolitické pikle nedokázal prokouknout – jen drobný, skromný člověk z Miroslavi u Znojma. Ale ani on sám s tím nic nezmůže a musí spoléhat na vyšší instanci – Putina? Orbána? Babiše? – aby s tím něco udělala. Sterzikovi s Pludkem je společný taky antiintelektualismus mířící na lidi z kultury, univerzit nebo vědy. Ti jsou apriori podezřelí a vždy vám bodnou kudlu do zad. Potřebujeme přece více inženýrů, agronomů, agrobaronů, průmyslníků a velkostatkářů, kteří se nezakecají. Kecy o svobodě, demokracii a rovnosti jsou jen bláboly, z nichž se nikdo nenají.
K čemu byl boj se Zemanem?
Toto krátké normalizační cvičení nicméně krátce po Sterzikovu rozhovoru dokonal Lubomír Zaorálek ze SOCDEM. V podcastu SeznamZpráv Ptám se já před moderátorkou Marií Bastlovou Sterzikův rozhovor pro Parlamentní listy obhajoval, a to i přes to, že ho evidentně vůbec nečetl. Ve výměně s Bastlovou dokonce tvrdil, že Daniel Sterzik má celou radu „zajímavých myšlenek“. O něco později pak ve stejném rozhovoru Zaorálek halucinuje o Evropské unii a tvrdí, že se od roku 2017 proměnila tak moc k horšímu, že by byl pro hlasování o vystoupení z EU. Zaorálek totiž v roce 2017 v rozhovoru pro Aktuálně.cz prohlásil, že „odchod z EU chtějí jen vlastizrádci“.
Trefně na tuto epizodu zareagoval bezpečnostní analytik Jakub Eberle, který se na Facebooku ptal, jestli se od roku 2017 změnila více Evropská unie nebo Lubomír Zaorálek. Podle nejnovějšího vývoje se dá usuzovat, že správně bude spíše druhá varianta. A to mluvím o člověku, kvůli němuž jsem ČSSD volil a proti jehož ministrování na zahraničí ani na kultuře jsem nikdy neměl žádné zásadní námitky. A je potřeba taky připomenout, že už v roce 2017 byla Evropská unie institucí, která často proti svým vlastním zájmům trvala na absurdních neoliberálních pravidlech mezinárodního obchodu. Žádnou radikální změnou, jak se nám Zaorálek snaží vsugerovat, EU od té doby neprošla.
Je šokující, jak rychle se nám česká politická scéna mění před očima. Je velmi pravděpodobné, že nám blízká budoucnost přinese opravdu nečekané a dříve nemyslitelné věci. I tento vývoj nám ukazuje, že normalizační intelektuální sediment z naší společnosti nikam nezmizel a že v nějaké podobě stále přežívá. Sám sebe se ale musím ptát, k čemu sociální demokracii tehdy byl ten nesmiřitelný souboj s Milošem Zemanem a jeho nahnědlou politikou, když se teď SOCDEM vydala stejným směrem? Bojím se ale, že dnešní Lubomír Zaorálek by boj proti Zemanovi označil za chybu. Mrzí mě, že musíme tento úpadek a tuto potupu nejstarší české politické strany sledovat v přímém přenosu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás