„Nechci nikoho děsit, ale prý se na nebo okolo kampusu pohybuje ICE, takže si, prosím, dávejte pozor, koho pouštíte do školních budov.“
Kdyby na to přišlo, mě deportují zpátky do Česka. Bakaláře budu mít sice nedodělaného, ale alespoň budu v bezpečí. Co ale budou dělat ti, kteří jsou z Libanonu, Íránu nebo Palestiny?
Tahle zpráva mi přichází okolo 19 hodin v úterý do whatsappové skupiny školního lakrosového týmu. Do pěti minut se mi ozývá kolega ze zpráv školních novin. Naši spolupracovníci mají stejnou informaci. Od univerzity žádná oficiální zpráva nepřichází, ale během hodiny je jasné, že se opravdu něco děje. Na všech sociálních sítích moji spolužáci sdílí stejnou zprávu: ICE je tady — nedokumentovaní a mezinárodní studenti, schovejte se.
Je 16. dubna 2025 v Twin Cities v Minnesotě. Od Trumpova zvolení uběhlo už několik měsíců a situace se stále zhoršuje. Ve zprávách píší o zadržených studentech a univerzitních profesorech, kteří se podílejí na propalestinských protestech.
Americké úřady podle čísel New York Times z konce března odebraly víza 800 mezinárodním studentům. Ačkoliv protrumpovská media zprvu tvrdila, že se jednalo pouze o studenty, kteří se účastnili propalestinských organizací a protestů, později se ukázalo, že většina z napadených studentů se nijak neangažovala v těchto politických činnostech. Videa šířící se po internetu brzy ukázala, že ICE (americká migrační policie) odchytává pokojné studenty na ulicích, kde je zavírá do dodávek a odváží je neznámo kam.
Během ledna a února bylo ještě možné takové zprávy ignorovat. Dělo se to přece pouze na východním pobřeží, ve velkých městech, na světově známých univerzitách. V nebezpečí byli studenti v exponovaném New Yorku nebo Bostonu – ne my na Středozápadě, kteří jsme přece od všech nepokojů daleko. Vše se změnilo 27. března, kdy pracovníci deportačního úřadu ICE zadrželi prvního mezinárodního studenta Doğukana Günaydına v sousední Minnesotské univerzitě, jejíž kampus se nachází půl hodiny od našeho. Jednalo se o magisterského studenta z Turecka, který v Americe studoval naprosto legálně se studentskými vízy.
Po zadržení mu podobně jako dalším zachyceným studentům policie zabavila veškeré věci včetně mobilního telefonu a nechala ho hodiny čekat zamčeného v prázdné místnosti. Následujících 56 dní Günaydin strávil ve vězení, kde čekal na soudní rozhodnutí, zda bylo jeho zatčení legální. 22. května federální soudce rozhodl, že jednání úřadů vůči Günaydınovi bylo nezákonné podle 5. dodatku Ústavy. Stovky mezinárodních studentů ale nemělo takové štěstí a byli nuceni opustit zemi, ačkoliv měli platná víza a nejednalo se o zločince.
Kdo je ještě v bezpečí?
Od té doby se atmosféra u nás ve škole stále zhoršovala. Na všech mezinárodních studentech bylo vidět, že se bojí. Většina z nás je na vízech F1, která nám dovolují přijet do Spojených států se statusem studenta. Zdálo se ale, že kdyby na to přišlo, tak nás naše víza před ICE neochrání. Většina zadržených studentů měla stejná víza jako my. Někteří z nich i dokonce tzv. „zelenou kartu“, která jim měla umožnit trvalý pobyt v USA.
Na sociálních sítích se šířily rady: smazat cokoliv, co by úřady mohly označit za „ohrožení zájmů americké zahraniční politiky“. Co přesně se ale tímhle myslí, nikdo nevěděl. Většina mých spolužáků z řad zahraničních studentů tak postupně přestala chodit na demonstrace, sdílet své politické názory na sociálních sítích a začala si promazávat galerie v telefonech. Někteří studenti na známějších a politicky aktivnějších školách, kteří se kvůli bezpečnostním obavám vyjadřovali anonymně, odradili svoje rodiče, aby za nimi přiletěli na jejich promoci. Jiní zase přešli na online výuku, aby nemuseli opustit kolej, a tím riskovat, že je zatkne policie převlečená za civilisty – což je pro ICE běžná praxe.
Když si ten den konečně uvědomím, že zpráva o ICE u našeho kampusu bude nejspíš pravda, tak trochu nevím, co se sebou. Ačkoliv jsem si byla situace vědomá, nenapadlo mě, že se to bude týkat i mě. Nebo spíš, že se mě to bude týkat takhle rychle. Nejsem na tohle vůbec připravená, nevím, jak se vyvarovat zatčení nebo co má člověk vůbec dělat, když ho někdo chce zadržet. Z filmů vím jen to, že mám asi právo nevypovídat. Vím ale, koho se zeptat.
Volám kamarádovi z Maďarska, který studuje na jiné americké univerzitě. Zvedne mi to okamžitě, ví, co se děje. „Máš červenou kartu?“ je první otázka, kterou mi položí. O žádné červené kartě jsem v životě neslyšela, ale kamarád mi rychle vysvětlí, že se jedná o kartu, na které má mezinárodní student napsaná svá práva, která může vyžadovat, když je zatčen. Posílá mi fotku té svojí, kterou od konce prezidentských voleb nosí stále v peněžence. Řekne mi, ať se jdu schovat k sobě na kolej. ICE mě prý nemohou zatknout, když budu u sebe na pokoji. To by si prý nedovolili ani oni. Dojdu tedy k sobě na pokoj, kde se mnou sedí moje americká spolubydlící. Ani jedna nemluvíme. Obě se bojíme.
V hlavě se mi ale neustále opakuje, že mně se přece nic stát nemůže. Jsem přece bílá Evropanka, a to navíc ze země Trumpovy první manželky. Mnohem víc než o sebe se bojím o své spolužáky. Kdyby na to přišlo, mě deportují zpátky do Česka. Bakaláře budu mít sice nedodělaného, ale alespoň budu v bezpečí. Co ale budou dělat ti, kteří jsou z Libanonu, Íránu nebo Palestiny? Pošlou je zpátky do válečné zóny? Pro ně není americká vysoká škola jen skvělá akademická příležitost. Pro ně je to cesta ven ze zemí, ve kterých se momentálně nedá bezpečně žít. A to zejména kvůli krokům americké zahraniční politiky.
Po několika hodinách čekání se dozvídáme, že se nejspíš jednalo o planý poplach. ICE zřejmě byl poblíž našeho kampusu z jiného důvodu. Den nato nám také konečně přichází oficiální vyjádření od školy. Píšou v něm, že se policisté ICE nepokusili kontaktovat kohokoliv z univerzity a škola prý denně kontroluje status víz všech mezinárodních studentů. Vzhledem k tomu, že se blíží zkouškové, na incident všichni trochu úmyslně zapomeneme.
Svoboda slova s omezením
Můj kolega mi ale navrhne, že bych měla stáhnout svoje jméno z článků, které jsem napsala do školních novin o propalestinských protestech konaných na kampusu a v jeho okolí. Na univerzitě Tufts ve státě Massachusetts například ICE odůvodnil zatčení studentky Rümeysy Öztürk jejím článkem, ve kterém kritizovala přístup její univerzity k Izraeli.
Představa, že bych pod těmito články neměla své jméno, mě ale hodně znepokojí. Jsou to články, na které jsem pyšná. Které jsem napsala nezaujatě jako reportér nezávislých univerzitních novin. Nakonec se ale domluvím s šéfredaktory, že bych to opravdu neměla pokoušet. Jméno mi pod články zůstává, ale profil na stránkách novin mi mažou s tím, že mi ho vrátí, až se situace uklidní. Na sociálních sítích také odstraní všechna označení, která by někoho mohla navést k mému profilu. Není to sice ideální, ale je to kompromis, na kterém se všichni shodneme. Americká svoboda slova se mě už evidentně netýká. I tento článek proto vydávám pod pseudonymem.
Situace ve Spojených státech se od té doby v zhoršuje. ICE zatýká čím dál více lidí – klidně i přes dva tisíce za jediný den. Celkem sedí v detencích imigrační policie více než 56 tisíc lidí. Přes 70 procent z nich nebylo nikdy usvědčeno z jakéhokoliv zločinu. K 7. květnu se do tohoto čísla započítalo 1600 studentů. Noví studenti se bojí, že jim neschválí víza, a studenti, kteří už na univerzitách studují, se bojí, že jim víza negarantují postup do dalších ročníků po letních prázdninách.
Během června nám naše univerzita poslala několik emailů, ve kterých shrnovala, jak se nás týkají Trumpovy nové imigrační zákony. Zatím vše vypadá dobře, ale stejně všem důrazně doporučili, aby zahraniční studenti neopouštěli Ameriku během léta, protože nám škola nemůže garantovat, že nás na letišti pustí v září zpátky. Osobně jsem to riskla a vrátila se na léto domů. Jsem ale jedna z mála. Protože ne každý má privilegium toho, že ví, že se v případě deportace bude mít kam vrátit.
Autorka studuje politologii a mezinárodní vztahy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás