Vítejte v onkolokultuře. Ozzy Osbourne jako ikona kulturního hospicu

Když se v jednom díle South Parku konečně usmíří všechna tři majoritní rozkmotřená náboženství, je to korunováno několikadenní oslavou, kterou po celou dobu tmelí koncert skupiny Van Halen. Ta byla tvůrci seriálu s nadsázkou vybrána jako společný jmenovatel všech lidí na Zemi, jejíž vystoupení si dokáže užít prostě každý. Nyní ovšem bezpečně víme, že jestli skutečně existoval někdo, kdo byl takto schopen oslovit posluchače napříč generacemi, politickými pozicemi, národnostmi i vyznáním, byl to Ozzy Osbourne.

Rockový zpěvák, u nějž se málokdo ubrání dodat mu přívlastek „kontroverzní“, se již při svém posledním koncertním rozloučení ukázal jako společný jmenovatel celé globalizované společnosti. Navíc v pohledu na něj panuje vzácná všeobecná shoda. I ten, kdo jeho muziku neposlouchá, ho minimálně respektuje jako osobnost.

A my poslušně chodíme, sledujeme a obdivujeme letité hvězdy vytržené ze své doby a prostředí, jak se ponižují vzpomínáním na sebe samotné.

Být slavným hudebníkem a nemít alespoň jednu společnou fotografii či dobrou vzpomínku na Ozzyho se dodatečně ukazuje jako zásadní mezera v životopisu. A i nepřemluvitelní šťourové museli nakonec uznat, že být tak výraznou, až mytickou osobností těch nejdivočejších let kytarové hudby, tedy od konce šedesátých po konec devadesátých let, nezanechat za sebou žádnou neprominutelnou skvrnu a takřka bezešvě přestoupit z figury „roztomile zmatený mladík“ do figury „roztomile zmatený stařík“ jsou parametry, aby se z člověka mohl zaslouženě stát bezpečný idol.

Přesto všechno je na místě otázka, jak je možné, že zástupce temné a extrémní odnože rockové hudby, jehož tažení hudebním světem je spojené s mnoha výstřelky, doznal takové nezpochybňované a všeobecné glorioly. Jistě, životní cestu má prorostlou mnoha šílenými historkami, o kterých se skvěle povídá nad pivem, jeho kariéra je kompilací oblíbených příběhů o vzestupech a pádech a pokud chcete na večírku spolehlivě přispět do katalogu zábavných reels, máte před sebou širokou paletu útržků z různých rozhovorů, kde rozkošně servíruje důkazy o tom, jak vůbec neví, co se kolem něj děje. To samotné by ale v době nesoustředěného informačního chaosu nestačilo na víc než na hrstku sem tam se navrátivších memů a magazínových ohlédnutí.

Vždyť se jedná o hudebníka, jehož nejzásadnější tvůrčí etapa proběhla v první polovině sedmdesátých let. Nicméně v dny po oznámení hudebníkovy smrti se lavina smutečních a vzpomínkových reakcí napříč sítěmi spustila v takové intenzitě, že lidem regulérně černaly displeje. Pochopitelně na tom má obrovský podíl makabrózní rozlučkový koncert, který Osbourne odzpíval pouhých sedmnáct dní před svým skonem. Právě ten považuji zatím za nejvýraznější příklad trendu, který shrnuji pod pojem onkolokultura.

Ten vychází z mého oblíbeného a výstižného článku Karla Veselého Vítejte v nekrokultuře z roku 2016, v němž popisuje, co to ta „nekrokultura“ vlastně je – patetický přívlastek retrokultury, skrze který se s každou smrtí kdysi zásadního umělce instantně dojímáme nad starými „lepšími“ časy místo toho, abychom spoluvytvářeli prostředí pro umělce současné.

Ubavit se k smrti

V pocovidových letech jsme se však stali svědky jevu na nekrokulturu navazujícího. Pandemie přinesla v kulturních sférách oprávněnou obavu, že se lidé, navyklí čerpat zážitky z pohodlí domova, nevrátí zpátky pod pódia. Bylo je tak třeba vytáhnout z pelechu s příslibem obřích interpretů své doby slibujících velké reuniony a poslední shows, aby budili žádané FOMO, kterému lze těžko nepodlehnout. Díky tomu se tak opět vyhrabali na pódium všichni ti, jejichž nejzásadnější desky jsou málokdy mladší dvaceti let nebo jsou dokonce regulérně mrtví. A my poslušně chodíme, sledujeme a obdivujeme letité hvězdy vytržené ze své doby a prostředí, jak se ponižují vzpomínáním na sebe samotné. To v lepším případě. U kapel proslulých v nultých letech má pak člověk nezřídka pocit, že sleduje, jak hudebníci hrají revival sami na sebe.

Onkolokultura reflektuje pozici, ve které se vůči svým starým idolům chováme jako k terminálně onkologickým pacientům, které se se shovívavou hrdostí snažíme udržet za každou cenu naživu nikoli kvůli nim, ale kvůli nám samotným. Jedním z kabinetních zástupců tohoto trendu jsou například obnovení Linkin Park, kteří původně ukončili činnost po sebevraždě svého zpěváka Chestera Benningtona v roce 2017, aby se po šesti letech vrátili zpět na vrchní pozice festivalových soupisek s novou zpěvačkou v čele, bezskrupulózně přebírající autentický sentiment ztrápené duše nultých let.

Dalším pak může být třeba kapela Kiss, která na rok 2027 plánuje své již regulérně hologramové tour. Monumentální koncertní rozloučení s polomrtvým Osbournem je však zatím nejikoničtějším projevem onkologické kultury.

Právě na reflexi tohoto obřího a z určitého pohledu amorálního cirkusu jsem trochu spoléhal od autora natolik výstižného pojmu, jakým tehdy nekrokultura byla. Když ale i od Karla Veselého vyšel v reakci na Ozzyho smrt tradiční nekrolog s překvapivě lacinými frázemi o tom, jak i v jeho nejbaladičtějších písních prosvítá přítomnost Prince temnot, nemluvě o poznámce k elitářské schopnosti introspekce, kterou údajně mají metalisté, nešlo to už nechat bez reakce. Nejde mi zde o postavu Ozzyho Osbourna, kritizuji právě onu kulturu motivující hudebníky vést svoji kariéru dál, daleko za horizont jejich sil a schopností, kvůli našim memberberries a devótnímu hýčkání ikon „starého dobrého světa“.

Vypadá to totiž, že se snad nikdo jiný nemá k tomu, aby se zastal emeritních hvězd zašlých časů, na které bude vyvíjen tlak opět uzavřít svou uzavřenou kariéru s ještě jedním epickým bang.

„Společně sdílený smutek nad hvězdami, které jsme nejspíše znali jen z rádia či televize, supluje monokulturu, kterou s nástupem internetu vystřídala nepřehledná (a zároveň trochu děsivá) síť atomizovaných fanouškovských subkultur. Odchody ikon nás ale zároveň utvrzují v tom, že svět, který jsme znali a milovali, pomalu končí.“ píše trefně Karel Veselý ve svém devět let starém článku o nekrokultuře. Paradigma se nicméně od té doby posunulo. Dnes se odmítáme smířit s tím, že náš starý, milovaný svět končí a hodláme vynaložit veškeré možné prostředky na to, abychom jej udrželi naživu co nejdéle, i kdyby to mělo být jen šidítko za skutečný zážitek. Připustit si, že hrdinové starých časů patří do oněch časů, nezapadá do výbavy zážitkové větve pozdního kapitalismu, připravené se ubavit k smrti ve jménu pocitu, že byla u všeho. Ozzy Osbourne, v jehož očích se již odráží světlo z druhé strany, udržovaný pohromadě Manhattan Projectem na poli podpůrných prostředků a vymačkávající poslední zbytky svých sil k nadšenému pětačtyřicetitisícovému davu je toho ilustrativním příkladem.

Samoobsluha nebo konec

Proti tomu, abychom se nechali vytrhnout ze svého fanouškovského pohodlí, stojí pak nejedna zdánlivě neprůstřelná bariéra. Pohled na plejády zajetých hudebníků, dojatě se loučících se svým vzorem, a ultimátní argument v podobě rekordních výtěžků z koncertu mířících na charitu by pak mělo vzít slova i těm nejzlejším jazykům. Právě onen charitativní aspekt jako by prozrazoval určitou provinilost celé akce. Příspěvky na charitu jsou totiž obvyklým „držhubným“ současného systému rozevřených nůžek, které využívají bohatí jakožto odpustky za své přečiny a spotřebitelé jako omluvu za své konzumní chování. Máme pak obdivovat solidární charakter megalomanské hudební události skupiny milionářů, abychom nemuseli přemýšlet nad tím, že je spíš problém, když se dětské hospice a výzkumy na prevenci Parkinsonovy nemoci musejí pokrývat výtěžky z koncertů.

Fanoušci nešetří nadšením, hvězda odešla ve velkolepém stylu (sic!) a peníze dorazily na správná místa. Kdo je pak tedy vlastně bitý? Absurdně vysoká čísla všeho kolem obřích koncertů zasloužilých hvězd kontrastují se zoufalou situací, ve které se nachází důležitá Petriho miska pro živé hudebníky, tedy hudební kluby. Ty se bohužel po covidových letech nedokázaly oklepat a vrátit se ani k odlesku svých předchozích aktivit a na undergroundové úrovni již hmatatelně dodýchávají.

Na vině jsou samozřejmě obvyklí podezřelí jako všeobecné zdražování, vykloubené nájmy a gentrifikace. Nicméně mimo ně za to může také rychlé odvyknutí publika jít se podívat jen tak na koncert, třeba naslepo. Pro objevování nových jmen jsme si vyhradili letní festivaly, kam si chodíme pro kapely jako do samoobsluhy, zatímco ve městech se po dlouhá léta zajeté kulturní prostory transformují v rentabilnější taneční kluby a v horším případě rovnou zavírají.

Klubové prostory mají nenahraditelnou schopnost v sobě nevysloveně uchovávat hudební historii. A kytarová hudba je s jejich specifickým mikrosvětem úzce spojena. Každá z obřích kapel, za jejichž streamovaná videa si platíme, abychom si jejich koncert mohli užít v klidu z domova, začínala někdy tím, že se s lidmi zavřela do zakouřené místnosti a bojovala o jejich uznání. Tak dlouho se budeme vyklánět k desetimetrovým pódiím, na nichž dodýchávají interpreti, jejichž poslední zásadní deska vznikla někdy před čtyřiceti lety, až si zablokujeme krk a již se nám nepodaří tu hlavu sklonit tam, kde nová živá hudba vzniká. Tedy do malých zasmrádlých klubů s polepenýma hajzlama a skvrnama od krve na zvukařském pultě.

Není nic špatného na tom, že v překotném světě nejistého vývoje máme tendence vracet se ke starému, osvědčenému a nechat se kolébat tou dětinskou nostalgií po tehdejších přehlednějších časech. Zároveň je ale pokrytecké se nechávat jenom ukolébávat sentimentem, když nám pod rukama trouchniví jeden z elementárních aspektů právě těch lepších let, skrze který se sebeslavnější hudebníci museli kdysi aprobovat.

Pokud chceme tedy udržovat naživu nějakého onkologického pacienta, proč jím musí být ten nejbohatší a nejoblíbenější kluk v nemocničním křídle? Když už se stylizujeme tak rádi do rockerského outsiderství, měli bychom si vybírat z méně očividnějších cílů. Je totiž možné, že kousek od vás, mezi svítícími plakáty na poslední, ale opravdu už úplně nejvíc poslední tour jakéhosi slavného sedmdesátiletého kmeta, se skrývají dveře do malého zakouřeného podniku, kde zrovna nějakej kluk hraje se svojí něco-punkovou kapelou nový song, na jehož riff je fakt pyšný a hrozně by ho potěšilo, kdyby mu po koncertě někdo zatleskal, třeba koupil pivo a řekl, že to bylo fakt silný.

Autor je publicista.