„Představte si Českou republiku, která po dalších čtyřech letech odpovědné práce udržela správný směr,“ je úvodní věta volebního programu koalice Spolu, která v textu míchá žánry od fantasy přes fanfikci po technokratický soupis náhodně vybraných opatření. Zvláště na úvodních stranách se může zmatený volič ptát, proč si má některé věci a sliby jen představovat a proč naopak po čtyřech letech vlády nejsou realitou.
Jakoby Spolu rezignovalo na politiku a vše vsadilo na kartu, že jejím voličům nakonec stejně nezbyde nic jiného, než jim to ze strachu před Babišem, SPD či Stačilo! prostě hodit.
Například: „Ekonomika šlape. Stabilní růst 2–4 procent HDP ročně přináší vyšší mzdy, investice a prosperitu ve všech regionech. Rozpočet máme pod kontrolou včetně provozních výdajů. Neutrácíme na dluh, investujeme do budoucnosti.“
O vyšších mzdách dnes můžeme hovořit jen v případě, kdy zapomeneme na předchozí brutální pokles, protože v reálných mzdách stále nejsme na úrovni roku 2019. To je takřka šokující, zvláště s ohledem na dlouhodobě nízkou nezaměstnanost, která by měla lidem umožnit vyjednat mnohem dramatičtější zvyšování mezd i platů.
Místo toho je naše průměrná mzda nižší než německá minimální a naše minimální patří k těm nejmenším v Evropě. V té dávno utekly i země jako Polsko, Estonsko, Litva, Slovinsko či Chorvatsko. O prosperitě ve všech regionech můžeme opravdu jen snít, protože nůžky mezi nimi se vytrvale rozevírají a na obzoru není nic, co by trend mělo zvrátit. Koalice tedy slibuje představu, která je v rozporu s realitou posledních čtyř let její vlády.
Podobně fantaskní jsou i další části, ve kterých třeba odstavec o rodině připomíná texty Strážné věže: „Rodina zůstává základním kamenem společnosti. Svobodě, odpovědnosti a solidaritě se dál učíme od našich rodičů a prarodičů. Stát je přátelský k rodičům. Lidem se daří sladit rodinný a pracovní život. Dobře funguje mezigenerační solidarita a důstojnost. Chráníme integritu lidského života. Mladí lidé se nebojí mít děti a porodnost roste.“
Máme za sebou roky s historicky nejnižší porodností a v politice státu se neudálo nic, co by se tímto tématem zabývalo. Vzhledem nedostupnosti školek (ale nakonec i základních a středních škol) je věta o státu přátelském k rodině takřka výsměchem. O sladění rodiny a práce se v Česku pouze hovoří a jestli se něčeho lidé skutečně bojí, pak mít v tomto světě děti.
„Během čtyř let jsme ještě více zpřístupnili bydlení. Hypotéky jsou dostupné pro mladé i střední třídu,“ halucinuje text o kus dál, jako by už snad bydlení skoro ani víc zpřístupnit nešlo.
„Způsob řízení škol šetří čas i peníze, když jsme optimalizovali počty pracovníků ve školství. Pedagogové mají prostor učit, ne pouze vyplňovat formuláře. Inkluze se vrátila k původním záměrům a není zátěží pro učitele ani pro samotné žáky, funguje smysluplně.“ Oproti minulým volbám z textu zmizely proklamace, že by školství bylo nějakou zvláštní prioritou. Slib optimalizace pracovníků je adekvátní technokratický popis optimalizace libovolného procesu, ať už vzdělávacího nebo výroby šroubků.
V samotném programu se k vzdělávání vztahují fráze o moderním vzdělání či umělé inteligenci, na dávný slib platů učitelů na úrovni 130 procent mzdy v zemi už koalice raději zapomněla. Parodicky pak působí věta „Budeme hledat finanční nástroje na podporu vysokoškolských studentů ze sociálně znevýhodněných rodin.“ Ne, že jim pomůžou nebo něco poskytnou, ale jen zkusí hledat finanční nástroje. To už je myslím lepší nepsat raději nic.
V kapitole „Sebevědomá zahraniční politika a silná demokratická Evropa“ je sebevědomý především název. Dále už jen najdeme záchranu spalovacích motorů a přijetí eura, až to bude výhodné. Tedy nikdy. Svým způsobem sebevědomé je tvrzení, že „nebudeme ustupovat agresorům. Postavíme se za osoby perzekvované nedemokratickými režimy a za všechny, kteří jsou pronásledováni pro svou víru či etnický původ.“ Chybí v něm však nějaká poznámka pod čarou, že se netýká obyvatel Palestiny, které může Izrael třeba vyhladit a tato vláda mu u toho bude jako skoro jediná na světě nadšeně tleskat. Taková politika asi vyžaduje sebevědomí, byť především patologického charakteru.
Na peníze se raději neptejte
Ekonomická část programu je vyloženě tristní, protože o financování státu se nedozvíme regulérně nic. To odráží neschopnost trojkoalice shodnout se na daních, jelikož toto základní téma v programu raději vynechala. Najdeme zde jen obvyklé vágní proklamace o digitalizaci, efektivitě, ekonomickém růstu a investicích.
Investice mají směřovat do jaderných elektráren a dálnic a prý také do vědy a výzkumu, což bude novinka, protože investice do této klíčové oblasti vytrvale klesají. Nejblíž k financím má v programu tvrzení, že se daně změní jednou za volební období. Bohužel nevíme, které daně, komu, jak moc a jakým směrem. Nejspíš to v koalici Spolu nikdo neví.
Jen pár dalších prázdných frází pak čtenáře dělí od konce. Hesla jako „teď jde o Česko“ a „Svoboda a prosperita“ naráží do reality programu, v němž nejde vůbec o nic. Jakoby Spolu rezignovalo na politiku a vše vsadilo na kartu, že jejím voličům nakonec stejně nezbyde nic jiného, než jim to ze strachu před Babišem, SPD či Stačilo! prostě hodit. I kdyby do programu vygenerovali jen 30 stran Lorem Ipsum. Nakonec i zoufalství může být program.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás