„Nikdo vám neřekne o těch, kdo zemřeli.“ Alternativní medicína nabízí přesah i nebezpečná dogmata

„Máte CIS klinicky izolovaný syndrom, tedy první ataku roztroušené sklerózy,“ řekl Sáře mezi dveřmi lékař. Neurologická ambulance v centru Prahy byla ten den jako vždy plná. V několika místnostech čekali lidé, hlavně senioři a seniorky, na ošetření klidně čtyři hodiny. Vyčerpání lékařů bylo zjevné na první pohled, stejně jako nepohodlí, které svíralo čekající pacienty. Mezi krabicemi v kanceláři byla vždy jedna židle a jedno lůžko.

Krajní situace prožívá mnoho lidí spirituálně a krom léčby hledá i průvodce schopné odpovědět i jiné než čistě medicínské otázky.

Když Sára ordinaci opustila, tak jediné místo, kam mohla s diagnózou vážného neurologického onemocnění odejít plakat, bylo na záchod. A jediný, kdo jí poskytl v těžké situaci podporu, byla paní uklízečka, která právě za nedůstojnou mzdu smýkala toaletu savem. 

Když vyprávíme příběh alternativní medicíny, nutně vyprávíme také příběh českého zdravotnického systému. Takového, v němž bývá málo kapacit a v němž je spousta lékařek a lékařů přepracovaných. 

Řada lidí, se kterými jsme za posledních šest měsíců mluvili, se k alternativní spiritualitě dostalo právě skrze zdraví. Měli třeba chronické potíže, s nimiž si západní medicína neví rady, nebo je potkala vážná nemoc. Hledání alternativní léčby se často pojilo s hledáním nového smyslu života, s hledáním přesahu, v němž může člověk nalézt útěchu. Zatímco některým alternativní medicína a spiritualita pomohly, jiným jejich dogmatická podoba naopak vážně ublížila nebo je zbytečně připravila o život. 

Vykořenění v těle 

Sára jako malá často přemýšlela nad smrtí. „Uvažuješ podobně jako lidé v Indii,“ říkala babička čtyřleté vnučce. Sára si už v té době představovala, že když člověk zemře, tak se znovu narodí. „V Indii také říkají, že když budeš zlobit, narodíš se pak jako mravenec,“ v žertu vysvětlovala babička.  

Celý život si Sára připadala, jako kdyby pro ni na tomhle světě nebylo místo. Jako by se zeměkoule pohybovala trochu jinak než ona sama. Během dospívání se všudypřítomný pocit vykořenění začal projevovat i na jejím těle. Jako první se objevily bolesti břicha. 

„Asi máte reflux, jste nervózní,“ říkávali jí v nemocnici, když přijela s křečemi. „Vám je blbě od žaludku? To mně taky,“ odpovídala zase praktická lékařka. S postupujícím časem přicházely další a další záněty na různých místech na těle. Až jednou Sára přestala cítit část své ruky. 

Roztroušená skleróza je nemoc na celý život. Postupně poškozuje nahodilá centra v mozku, čímž pacientky a pacienty postupně invalidizuje. Nejčastěji přichází v atakách. Kdy a jak se budou ataky projevovat, je nepředvídatelné. Neexistuje ani lék, který by zaručil, že se nemoc už nikdy neprojeví. Současná léčba nicméně dokáže projevy nemoci zpomalit a pacientkám a pacientům dopřát kvalitnější život. 

Když Sára v roce 2017 dostala diagnózu a o dva měsíce později nabídku léčby, pečlivě zvažovala všechny možnosti. Lékaři navrhli postup, který se jí zdál riskantní. „Slyšela jsem od lidí, kteří tu léčbu podstoupili, že měli měsíc v kuse migrénu, nonstop chřipkové příznaky i deprese,“ vypráví Sára. Léčba podle ní měla zároveň relativně nízkou účinnost. Její tělo bylo celkově oslabené. „Nechtěla jsem, aby mi ty těžké a silné léky ještě víc utlumily imunitu,“ vysvětluje. 

Udělat dobře svou práci

„Musíte mít 100 procent informací,“ opakovala stále lékařka, zatímco podle Sáry vyjmenovávala jen pozitiva léčby a vedlejší účinky opomíjela. Když se na ně v nemocnici doptávala, měla pocit, že ji doktorka nebere vážně. „Věřím, že chtěla jen udělat dobře svou práci, v důsledku to ale vedlo až k manipulativnímu chování,“ říká Sára, která se cítila tlačená do léčby s nejistým koncem. Až nakonec došla k tomu, že chce celou situaci řešit jinak.

Jakmile začalo být jasné, že Sára léčbu nepodstoupí, tón doktorky se změnil. „Jo, vy jste ta spisovatelka, tak to bych vám asi stejně musela předepsat jiný lék. Vy máte všichni ty deprese, tak aby se vám to nezhoršilo,“ řekla jednou pohrdavě. Sára se cítila v nemocnici hůř a hůř. Až tam přestala chodit úplně.

Proč jsou neurologové v podobných situacích frustrovaní nám vysvětlila profesorka Eva Havrdová z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Havrdová zasvětila svůj profesní život klinickému výzkumu roztroušené sklerózy a dalších autoimunitních onemocnění. „Centra pro roztroušenou sklerózu jsou přetížená. Snadno dojde k tomu, že při vědomí, kolik lidí čeká na lékaře a jeho rady, někdo ztratí trpělivost, je-li léčba odmítnutá,“ shrnuje. 

Vedlejší účinky jako teplota, zimnice nebo únava trvají podle Havrdové jen pár týdnů, než si tělo na léčbu zvykne. „Rozhodnutí se neléčit nám přijde jako hazard a nemáme pro to příliš pochopení,“ vysvětluje Havrdová a upozorňuje, že pokud léčba nezapočne včas, může mít později nižší či dokonce žádný účinek. 

Západní medicína dosáhla za poslední dvě století díky vědeckému pokroku dříve nepředstavitelných výsledků. Výkon lékařského povolání se zároveň specializoval a přesunul do nemocnic. S tím se pro pacienty ale také anonymizoval. Nemocný člověk se často nachází v odcizujícím prostředí zrovna ve chvíli, kdy by potřeboval podporu a citlivý přístup. Jako Sára.

Tělo jako stroj

Kromě všeobjímajícího pocitu vykořenění měla Sára v době první ataky zároveň velmi stresující práci v neziskovém sektoru. Takovou, která navíc nedokázala poplatit ani základní potřeby, takže musela nedostatek peněz vykrývat směnami za barem. Byla vyčerpaná a neustále napjatá. 

Diagnóza roztroušené sklerózy byla posledním impulzem, aby Sára své duševní zdraví začala řešit. Skončila v práci, začala chodit na psychoterapii a každý den cvičit jógu. „Když jsem se na neurologii ptala, jestli tam není nějaký psycholog, řekli mi, že je, ale že jenom měří degeneraci behaviorálních funkcí,“ vzpomíná. 

Duše a tělo byly v západní medicíně stovky let úplně oddělené. Osvícenská věda, která je stále základem dnešního chápání světa, je totiž do velké míry mechanistická. Tyto aspekty kritizuje řada proudů alternativní medicíny. Tělo je dnes ve zdravotnickém systému podle nich vnímané v podstatě jako stroj. 

Toto rozdělení kritizuje také řada lékařů. Upozorňují na to, že mezi psychickým stavem člověka a onemocněními, která ho potkají, existuje přímá souvislost. Jednou z lékařek, která toto provázání sledovala, byla americká neuroložka Candace Pert. Ta na počátku nultých let také přišla s pojmem tělomysl, který se snaží rozdělení nabourat. 

Interakce duše a těla potvrdilo i množství klinických studií, jejichž zevrubnému popisu se věnuje Gabor Maté ve své knize Mýtus normality. Také kanaďan Maté je jedním z propagátorů celostního přístupu k člověku. Velikou pozornost věnoval ve své práci kromě rakoviny a závislostí také autoimunitním onemocněním, mezi něž patří právě i roztroušená skleróza.

Vzkaz tělu

Není náhoda, že právě Gabor Maté je velmi oblíbený mezi různými zastánci alternativní medicíny. Celostní vnímání člověka je pro většinu z nich zásadní. Proponentem tohoto přístupu v České republice je pak lékař Jan Hnízdil, který nemoci vnímá jako „vzkaz tělu“, že je třeba něco změnit. Při prvním setkání s novými pacienty se Hnízdil ptá: „Chcete se léčit, nebo uzdravit?“ Dává tím najevo, že je podle něj potřebná celková transformace života, nikoli jen „léčení“ konkrétních somatických problémů. Vedle toho Hnízdil v médiích povídá o tom, že bolest zubů je z toho, „že nemůžete něco zkousnout“, záda bolí, protože „jste si toho moc naložili“ a všechno je to „takto jednoduché“. 

Mnoho vystudovaných lékařek a lékařů, stejně jako Hnízdil, vedle svojí běžné praxe provozuje nějakou formu alternativní medicíny. A většina alternativních léčitelů zase respektuje západní doktory a zejména jejich diagnostické nástroje. Rozdělení západní medicíny a alternativy tedy není pevné, obě disciplíny spolu komunikují a často se prolínají. Po alternativě lidé nejčastěji sahají v momentě, kdy západní medicína nemá na jejich problémy řešení nebo když mají špatný zážitek s konkrétními lékaři.

Alternativní medicína je pak velmi široká škála praxí. Některé jsou tradiční, jako třeba bylinkářství či vesničtí léčitelé, jiné přicházejí z prostředí spirituality. Zatímco první ze zmíněných nemá podle religionisty Radka Chlupa potřebu moc vysvětlovat – zkrátka dostanete talisman a doufáte, že vám pomůže – praxe napojené na spiritualitu často obsahují také kosmologický výklad světa. 

Proud energie

Čínská léčitelka Mei neměla ve zvyku si povídat. Přebíhala chaoticky mezi klienty – tu přepichovala jehličky, tu instalovala baňky nebo aplikovala moxu. U Mei byl cítit kouř. V její ordinaci, dvou místnostech pražského bytu nad řeznictvím, se každé ráno tísnily desítky lidí. Někteří seděli bez bot a vyčkávali, jiní leželi ve spodním prádle na matracích a dostávali léčbu. 

Když po Mei někdo chtěl vysvětlení svého problému, musel si často vystačit s malinkým schématem na útržku papíru. Panáček a okolo něj šipky. Většina lidí nerozuměla tomu, co ukazují. „Ledviny blbý,“ řekla třeba doktorka, ale dál se vysvětlováním nezaobírala. Nebylo pro ni podstatné. I když byla Mei svérázná, se Sárou si rychle padly do oka. Systém čínské medicíny, která vnímá život jako proud energie uvnitř těla, byl Sáře blízký.

Postupem času si Sára osvojila jeho základní principy a začala u Mei pracovat. Studovala historická schémata, na nichž jsou orgány zakreslené podle svých funkcí. Někdy jako květiny, jindy jako bažina. Celý život sama nahlížela spíše poeticky než technicistně. Chtěla porozumět celku, ne ho rozložit na co nejmenší součástky. V době, kdy chodila k Mei na akupunkturu, se projevy neurologického onemocnění začaly vytrácet. 

„Západní medicína je nabitá ideologií, jen se o tom nemluví,“ říká Sára, která dnes přemýšlí nad souvislostmi kapitalismu, patriarchátu a zdravotnického systému. Upozorňuje na to, že ani vědci nemohou být stoprocentně objektivní. 

Znečistil jsi vodu

Alternativní přístupy ke zdraví fungují často také jako společenská kritika. Feministická, ekologická, antikonzumeristická. Například autoimunitní onemocnění, jako je roztroušená skleróza, postihuje třikrát častěji ženy než muže. Gabor Maté tento fakt přímo spojuje s patriarchálním rozdělením emoční a reprodukční práce. Říká, že je to způsobené specifickým typem stresu, který ženy v dnešní společnosti prožívají. Ne všechna jeho tvrzení ale mají vždy oporu v datech.

Podle Jana Hnízdila je také rakovina vzkazem společnosti: „Člověče, znečistil jsi vzduch, teď ho dýcháš, znečistil jsi vodu, teď ji piješ. Znečistil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z té půdy vzešly. Znečistil jsi mezilidské vztahy a teď v nich žiješ,“ říká Hnízdil v rozhovoru na DVTV. Kritizuje tak konzum, nekonečný ekonomický růst a celkově nezdravý a neekologický způsob života. Za svá četná mediální vystoupení dostal od klubu skeptiků Sisyfos anticenu Bludný balvan „za diskreditaci psychosomatické medicíny“.

Nejsem blázen?

Sára díky čínské medicíně začala svůj zdravotní stav vnímat v širších kontextech. Její cesta za alternativní léčbou ale nebyla jen pozitivní. Jednou na doporučení vyzkoušela „vyšetření“, na němž měla v rukou držet různé ampulky. Ty pak léčitelka umístila do měřáku a sdělila jí, že má v sobě červy. Že si musí koupit drahé kapičky a že je třeba provést ještě nějaké matematické operace. „Když jsem odcházela, říkala jsem si, jestli nejsem blázen,“ směje se Sára, která místo opustila bez kapiček a beze slov. Biorezonance, kterou popisuje, je přitom v České republice relativně rozšířená a oblíbená. 

Po pár letech, které Sáru zavedly na více či méně zvláštní místa, se rozhodla prohloubit vzdělání v čínské medicíně. Zapsala se do tříleté školy, kterou vystudovala, a dnes se začíná léčením také živit.

Čínská medicína nerozlišuje pevně mezi zdravým a nemocným. Člověka vnímá jako celek, v němž proudí životní energie. V momentě, kdy se vytvoří nerovnováha, se tok energie může zadrhnout a vznikají problémy. Ty postupně mohou vyústit až v to, čemu západní lékaři říkají nemoc. 

Kromě teorie znamená čínská medicína pro Sáru i pozitivní každodenní praxi. Důraz na to, aby o sebe pečovala a věnovala se svým vztahům. Aby se energie čchi v těle čas od času načechrala, vypustila a promíchala. K tomu se ve škole učila i základy farmacie. 

Příznaky roztroušené sklerózy takřka vymizely, po první atace žádná další už nepřišla. Když je dnes Sára vyčerpaná, začne jí na chvilku brnět prst na noze. To je pro ni zpráva, že si má jít lehnout a odpočívat. Projevy roztroušené sklerózy pro ni fungují jako maják a ukazují, kdy je její tělo v pořádku a kdy je moc ve stresu.

Hledání citlivého doktora

Vztah stresu a roztroušené sklerózy akcentuje i profesorka neurologie Eva Havrdová. „Víme, že úzkost a deprese, která roztroušenou sklerózu často provází, je nevýhodná pro imunitní systém – proto se při práci s psychikou pacientovi často stav zlepší,“ vysvětluje. I na pracovišti, kde se Sára před osmi lety nedovolala psychologa, dnes taková podpora už existuje.

Dnes Sára přemýšlí o tom, že se na neurologii vrátí. „Chci si jít pro jistotu zkontrolovat mozek,“ říká. Ačkoli jí pomohla alternativní medicína, neznamená to, že by odvrhla celý systém českého zdravotnictví. Uvědomuje si možnost, že se onemocnění rozvinulo, ačkoli se jí žije dobře a nemá téměř žádné projevy. V našem rozhovoru také několikrát zdůrazňuje, že své klientky a klienty vždy posílá i za běžnými lékaři.

Postup roztroušené sklerózy se pozoruje pomocí magnetické rezonance. Toto vyšetření Sára už několik let neabsolvovala. Aby se vydala znovu na neurologii, plánuje ale najít citlivého doktora nebo doktorku. Někoho, kdo se k ní bude chovat s respektem, i když před osmi lety odmítla léčbu.

Ombudsmanka pacientů

Jak špatná komunikace může zničit důvěru k lékařům, pozorovala na vlastní oči i psycholožka Helena Petrová. Její syn se narodil s vrozenou vývojovou vadou, jež bez korekce není slučitelná se životem. První týdny a měsíce jeho života tak strávili v nemocnici. Psycholožka tu sledovala zázračnou léčbu svého syna, stejně jako negativní zkušenosti pacientů, ke kterým se personál ne vždy choval jako k lidem v těžké životní situaci. 

„Říkala jsem si, že to je obrovská škoda. Dělá se tu naprosto špičková medicína, která zachraňuje životy, a pak je z toho špatný zážitek. Kvůli komunikaci pacienti odcházejí traumatizovaní,“ vysvětluje, co jí nakonec nasměrovalo kariéru až k práci klinické psycholožky na kardiologii v IKEMu.

V IKEMu dnes Petrová pomáhá pacientům vypořádat se s těžkou životní situací. Mluví s nimi o vážnosti jejich stavu a připravuje je na to, co se bude dít. „Ti lidi jsou zranění, jsou v šoku, popírají, smlouvají,“ vysvětluje. „Psychika potřebuje nějaký čas, aby to zpracovala. Ale ten doktoři nemají. A občas čas nemá ani pacient,“ doplňuje klinická psycholožka.

Zároveň podle ní není na místě očekávat od lékařů přílišnou péči o psychický stav pacientů. Jednak jsou doktoři často vyhořelí a nedocenění, a zároveň je jejich primární rolí postupovat podle medicínských standardů. Což může být v rozporu s psychickou pohodou pacientů. „Doktor má vždycky za cíl provést léčbu. Já jsem na druhé straně ombudsmanka pacienta a řeším s ním jeho přání a potřeby,“ vysvětluje svou roli.

Zásadní podle Petrové je, aby člověk cítil kompetenci se ohledně léčby sám svobodně rozhodnout. „Vždycky říkám doktorům, ať hlavně netlačí pacienty do zákroků. Je třeba respektovat jejich rozhodnutí,“ shrnuje své zkušenosti. „Když pacienti tu operaci vnitřně nechtějí, je to problém. I jejich rekonvalescence bývá náročnější,“ vysvětluje psycholožka.

Vůči spiritualitě a alternativní medicíně je Helena Petrová otevřená, dokud léčitel či léčitelka neodrazuje od léčby v nemocnici. „Lidé v krizi potřebují spiritualitu,“ vysvětluje a uvádí několik příkladů otevřenosti jejího pracoviště vůči různým spirituálním potřebám pacientů. Kameny, obrázky, talismany a cokoliv, co může pomoci, je podle Petrové vítáno a význam této symboliky sama rozhodně nepodceňuje. 

Stála si za tím, čemu věřila

„Vyléčíte se z rakoviny,“ slibovala na přebalu kniha, kterou Adéla obracela v rukou. Patřila její nevlastní matce Lily, která nedávno zemřela na rakovinu štítné žlázy. Lily byla energická a nezávislá žena, cestovala po celém světě a pravidla pro ni neplatila. Svůj život věnovala spirituální cestě. V Londýně studovala ajurvédskou medicínu a zrovna měla končit školu.

Adély táta Kristián Lily potkal, když byly jeho děti ještě malé. „Byla famózní člověk, všichni ji měli rádi,“ říká s úctou a respektem. Společně jezdili na retreaty, vzdělávali se v duchovních tématech a utvářeli komunitu podobně smýšlejících lidí. 

Jelikož oba navazovali na východní spirituální tradice, byla pro ně důležitá čistota jídla, konání i vztahů. Lily chtěla mít s oběma nevlastními dětmi hezký vztah. „Měla spoustu plánů, těšila se, že tu bude bydlet. Slibovala, že bude babička mých dětí,“ vzpomíná Adéla, která je dnes dospělá.

Když Lily onemocněla, zvažovala všechny možnosti včetně operace. „Nebylo vůbec jisté, že se to rozvine do zhoubného nádoru a rakoviny,“ vysvětluje Kristián. Zároveň v kruzích, kde se pohybovali, zaznívala kritika zdravotnického systému i příběhy lidí, kterým se podařilo uzdravit i z těch nejnáročnějších onemocnění.

Operace štítné žlázy, kterou lékaři Lily nabízeli, není jednoduchá, ani bez rizik. Pokud ji však nepodstoupíte, v některých případech hrozí nástup a potom velmi rychlá metastáze rakoviny. „Ona slyšela, stejně jako já, že ajurvéda nedovoluje operace. Respektive že pokud se už musí řezat, tak už se nemůžete léčit ajurvédou a musíte být odkázaní jen na západní medicínu,“ vysvětluje Kristián. Ačkoli doufal, že jeho partnerka operaci podstoupí, věděl, že nemá smysl ji do něčeho tlačit. „Vždy si pevně stála za tím, čemu věřila,“ vysvětluje.

Lily byla na oblast krku citlivá a věděla, že operace vyžaduje jeho kompletní rozříznutí. Zároveň by Lily po operaci musela brát do konce života prášky. Chtěla se vyhnout jakékoliv závislosti, tedy i závislosti na medikaci. A také nechtěla opustit ryzí pojetí ajurvédy, které věnovala mnoho energie a plánovala jí zasvětit celý život. Rozhodla se proto, že na operaci nepůjde. Věřila a chtěla sobě i světu okolo prokázat, že alternativní medicína bude stačit.

Láskyplné rozloučení

Když Lily před několika lety zemřela, nebylo jí ani 50 let. Jak její tělo sláblo a bylo zřejmé, že konec je blízko, neměla strach. Se smrtí byla díky spiritualitě v kontaktu, s odchodem byla vyrovnaná. Věřila, že její duše v tomto životě vyřešila vše, co potřebovala. Že se už nebude na svět dál vracet skrze reinkarnaci. „Jestli je na spiritualitě podle mě něco fakt skvělého, tak to, jak jsme v rodině vždycky mluvili o smrti,“ říká dnes Adéla.

Poslední své týdny Lily prožila u Kristiána. Připravil jí pohodlnou místnost, pečoval o ni i o to, co ji obklopovalo. „Je potřeba toho člověka doprovázet s láskyplností a příjemnou energií,“ říká. Kolem své postele měla Lily rozestavěné kamínky, obrázky a další předměty, které jí mohly dodat sílu. Hrálo se na tibetské obřadní mísy, probíhaly rituály. 

Ve svých posledních dnech byla Lily v pokoji a šťastná, obklopená milovanými. Kristián i jejich blízcí věděli přesně, co mají dělat, až bude duše Lily odcházet. „S tou nadstavbou život není takové drama, stejně jako ani smrt není drama. Vše se odlehčí,“ vysvětluje Kristián.

Lily v posledních týdnech života říkala, že ji v noci chodí navštěvovat různé bytosti, které ji připravují na cestu. „Když tělo zemře, přijdeme o nástroje interakce se světem. Přestaneme svět vidět, přestaneme ho cítit, přestaneme se ho moci dotýkat,“ říká Kristián. Když duše odchází z těla, může být zmatená a často neví, kam jít a co dělat. „Sama dobře vnímala pomoc a přítomnost blízkých bytostí a duší, které k ní po nocích přicházely, aby její duši vyprovodily,“ pokračuje Kristián.

Lily si sama řekla, jak po odchodu s jejím tělem nakládat. Poté, co duše Lily odešla, se tak i stalo. Její hubené tělo omyli, nabalzamovali a zabalili do plátna. Okolo něj rozmístili různé předměty. S tělem se nějakou chvíli vůbec nemanipulovalo a bylo zabaleno jen v jednoduché látce. „Nechtěla být někde v plastovém pytli,“ vysvětluje Adéla. Celé odcházení i následný pohřeb byl podle ní krásný, a to i díky spirituálnímu přesahu jejího táty, Lily a jejich nejbližších.

Život nade vše

Poté, co Lily zemřela, odjel Kristián do Indie. Zde se setkal s doktorem Harim – jedním z mnoha ajurvédských učitelů, který Lily učil na praxi v indické nemocnici. Když probírali, co se to vlastně stalo – Lily svou nemoc před světem dost skrývala – tak se tento zkušený lékař rozzlobil.

Vysvětlil Kristiánovi, že názor o existenci zákazu chirurgie v ajurvédě je nesmysl. „Poprvé v životě jsem ho viděl rozčileného. Říkal, že život člověka je v ajurvédě nade vše. A je pro to potřeba udělat cokoliv,“ vzpomíná Kristián. „Bylo mu moc líto, že s Lily zbytečně odešel takovýto fantastický a výjimečný člověk,“ doplňuje.

Fakt, že podle zkušeného ajurvédského lékaře ajurvéda nezakazuje operace, přinesl Kristiánovi zároveň úlevu. Dlouho mu nedávalo smysl, že by bylo možné tělo jen tak odepsat. „Tělo je posvátné, je třeba se o něj perfektně starat. Snaha o dlouhověkost nevyplývá pouze z toho, abychom tu jenom byli zdraví a co nejdéle, ale také abychom tu měli více času udělat pokrok na své cestě sebepoznání,“ vysvětluje filozofii, kterou s Lily následovali.

Ajurvéda, stejně jako čínská medicína, zdůrazňuje potřebu rovnováhy. Operace takovou rovnováhu v těle výrazně naruší. Podle ajurvédských vzdělávacích institucí v Indii i USA to nicméně neznamená, že by byla v opozici vůči západní medicíně. Naopak rozmanitá ajurvédská centra nabízejí pooperační péči, aby se tělo rychleji a lépe zotavilo. V Indii dokonce budoucí ajurvédští lékaři mohou na školách absolvovat extra rok zaměřený právě na praxi v chirurgii. Ostatně chirurgie bývala součástí ajurvédy už od jejího vzniku. Kristián se v Indii setkal i s dalšími ajurvédskými lékaři, kteří mu vyprávěli, že některé staré spisy a knihy o chirurgii byly úmyslně zničené v době, kdy hlavním náboženstvím byl buddhismus. „Buddhismus, jak je nenásilný, tak se prý vymezil proti jakémukoli násilí, takže i řezání do lidí během chirurgických zákroků,“ vypráví Kristián příběh, který slyšel od místních lékařů. Ukazuje podle něj, že i dobře míněný dogmatismus může mít nebezpečné důsledky.

Rozpor jen v hlavách lidí

„Je to jako s breathariány, všichni mluví o těch pár, kteří žijí, a nikdo o těch, co při snaze se jimi stát zemřeli,“ říká Kristián, když vzpomíná na příběhy lidí, kteří vyléčili rakovinu pouze alternativní medicínou. Zdůrazňuje, že západní zdravotnictví má dnes i díky technickému pokroku k dispozici vynikající nástroje.

„Východní systémy včetně ajurvédy zdůrazňují péči o tělo i duši. Je ale skvělé mít k dispozici také možnosti moderní medicíny. Myslím, že léčení jako takové je jen jedno,“ dodává Kristián. Sám má se západními lékaři dle svých slov výborné zkušenosti.

V našich dlouhých rozpravách občas Kristián tematizuje chyby zdravotnického systému, zejména farmaceutické „bílé“ lobby a nepřátelské chování lékařů. Rozumí tomu, proč jsou lidé vůči nemocnicím skeptičtí. Jejich kompletní odmítnutí však podle něj není řešení. To nalézá ve spojení přístupu k léčení obou systémů – západní a východní medicíny.

„Nejdřív musíme toho člověka vyléčit, pak můžeme kritizovat konkrétní chyby a upravovat konkrétní věci, které třeba ve zdravotnictví nefungují,“ vysvětluje svůj přístup. „V každé profesi najdete pitomce. A tak se logicky budou vyskytovat i mezi doktory. To samo ale přece neznamená, že je západní medicína špatná jako celek,“ shrnuje a dodává, že mezi lékaři v České republice se setkává s velkým procentem lidí oddaných své profesi a pomoci druhým.

Stejně jako Helena Petrová, také Kristián apeluje na potřebu komplexního přístupu a vzájemného respektu. Chápe, že někteří doktoři mohou být nedůtkliví vůči „nespolupracujícím pacientům“, zároveň však mohou svým chováním pacienty inklinující k alternativní medicíně jednoduše odehnat. 

Ideální by podle Kristiána bylo, aby spolu oba přístupy komunikovaly. Aby lidé využívající alternativní medicínu zároveň chodili k západním doktorům a aby se západní doktoři trochu otevřeli alternativě a spiritualitě. „Rozpor je jen v hlavách lidí,“ dodává. Namísto stavění barikád je podle něj třeba pochopení a spojení toho nejlepšího, co oba přístupy nabízejí. 

Tělo a duše

Zdraví, respektive nemoc, je se spiritualitou v kontaktu hned na několika úrovních. Vážné onemocnění otevírá otázky života a smrti. Krajní situace prožívá mnoho lidí spirituálně a krom léčby hledá i průvodce schopné odpovědět i jiné než čistě medicínské otázky. U jiných nemocí, zejména chronických, často pomůže alternativní medicína zaměřit pozornost na jejich psychosomatické příčiny. Důraz na vnitřní rozvoj a zdravý život spojený se cvičením umožňují vlastní zdraví či nemoc aktivně prožívat.       

Během posledních měsíců, kdy jsme pracovali na reportážích o alternativní spiritualitě, jsme potkali řadu lidí, kterým alternativní medicína ve své spirituální podobě zásadně ovlivnila život. Skrze tělo lidé vnímají jak bolest a nemoci, tak právě spirituální prožitky. Je to nejdůležitější aspekt našeho života, propisuje se do základů lidské každodennosti. Na to reaguje právě alternativní medicína s holistickým přístupem. Tělo a duše jsou podle ní jedno.

Lidské tělo je zároveň křehké. Strach o něj tak vyvolává často silné emoce a reakce, což se masivně projevilo během pandemie covidu-19. Sáhnout někomu na zdraví – buď vpichem nové vakcíny či skrze šíření nebezpečné nemoci – je třaskavé. Narušení tělesné integrity, kterým argumentovalo hnutí proti očkování, v sobě mělo i spirituální prvky. 

„Měla jsem noční můry o tom, že mě novodobé gestapo někam zatáhne a na temném místě naočkuje,“ vzpomíná jedna naše respondentka, spirituálně založená učitelka. Také proto jsou dodnes videa o pandemii covidu nejsledovanějšími na různých alternativně spirituálních stránkách a youtube kanálech. O tom ale napíšeme v jedné z dalších reportáží.

Reportážní série Neříkejte tomu ezo vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.