V jednom z prvních záběrů dokumentu čeká Jaromír Nohavica na přechodu kdesi v irském Dublinu a mudruje o tom, že nemá rád lidi, kteří přecházejí na červenou. Pak ale stejně na červenou přejde, protože „to trvá moc dlouho“. Má to být nejspíš jen vtip, který ale zároveň chce podtrhnout to, že Nohavica – jak ve filmu několikrát deklamuje – si nakonec vždycky dělá, co chce a kašle na to, co si o něm myslí druzí.
Nohavicovo údajné povznesení nad tím, jaký je jeho veřejný obraz, se ve filmu vrací tolikrát, až divák začne mít pocit, že je to ta hlavní věc, o níž nás chce snímek režisérky Petry Všelichové a dramaturga a scenáristy Marka Dohnala přesvědčit. S každým dalším pokusem, jak tímto způsobem smést ze stolu jakoukoliv kritiku namířenou na zpěváka, ale vyplývá na povrch úplný opak – úpěnlivá a toporná snaha tvůrců postavit film tak, aby mohl sloužit jako univerzální apologetika populárního písničkáře, který, jak známo, „byl s děvkou, ale seděl s ní pouze v kavárně“ a ceny od ruského diktátora a válečného zločince přijal, protože miluje ruskou kulturu.
Film zároveň nechtěně ukazuje, jak blízko má pozdní Nohavica ke světu Šlágr TV.
Debatám kolem Nohavici probíhajícím celou minulou dekádu se podařilo přepsat odkaz těšínského písničkáře, zastínily jeho cenou uměleckou tvorbu a staly se jakýmsi prototypem českých kulturních válek. Dokumentární film Jarek nejspíš vznikl jako Nohavicův pokus vzít si zpět svůj vlastní příběh, vytrhnout ho ze spáru nekonečných šermovaček mezi moralisty a nostalgiky, na něž se národ v „otázce Nohavica“ rozdělil. Ale protože některé poklesky se vysvětlují složitě, zmůže se film jen na konstatování, že Jarek už je „takovej“ a „chce si žít podle svého“.
Historky, které už známe
Jarek vstoupil na konci minulého týdne do široké distribuce, což svědčí o vysokém sebevědomí tvůrců. „Mramorizačně“ oslavný dokument, v němž Nohavica nesleze z plátna, má přitom spíše televizní parametry a zpěvákovi podkuřuje, jak může. Jeho výpovědi nikdo nekonfrontuje, ani nezasazuje do širšího kontextu, místo toho jsou tvůrci k bardovi zcela servilní a nechají ho procházet se po Českém Těšíně, Ostravě nebo Opavě a ukazovat, kde bydlel nebo kde napsal nějakou píseň.
Výsledkem je únavné životní pásmo slepované ze vzpomínek a dobových záběrů. Dozvíme se, jak si Nohavica vede účetnictví, jaké dostal poznámky ve škole anebo ho vidíte, jak se prochází po hřbitově, na němž mají hrob jeho prarodiče. K tomu si připočtěte unylou rytmizaci, která každý Nohavicův monolog střídá záběry na koncertní provedení tematicky adekvátních písní. Třeba když písničkář ukazuje, kde ve škole spadl ze schodů a zázračně přežil jen s jizvou na rtu, musí zaznít Andělé moji, aby bylo jasné, že šlo o prozřetelnost.
Pro skalní fanoušky bude film rozpohybovaným jukeboxem, v němž zazní všechny zpěvákovy hity. Písně drží pohromadě shluk historek, které už všichni beztak dávno známe anebo jsme je nikdy znát nepotřebovali.
Svět šlágru
Za filmem Jarek stojí producent a textař Petr Šiška, který se v nulté dekádě nechvalně zapsal do dějin českého popu bizarním převzetím Cen Anděl, jejichž televizní přenos se pod vedením jeho agentury Petarda proměnil v defilé sponzorů, spřátelených skupin a bizarních zahraničních hostů. Šiška se tehdy mimo jiné jmenoval i na post prezidenta Akademie, jež tak přestala být nezávislým hlasem a začala spíš splývat s pořádající firmou. Poslední roky působí na TV Šlágr a figuroval třeba v kauze pochybných finančních investic nabízených divákům před obrazovkou.
Šiška je jednoduše byznysmen, pro kterého je populární hudba hlavně masová zábava vytržená z dějinného kontextu a nabízející oddych. Film zároveň nechtěně ukazuje, jak blízko má pozdní Nohavica ke světu Šlágr TV. A nemusí nutně ani zpívat Tři čuníky nebo po pódiu zběsile poskakovat s heligonkou (obojí ve filmu uvidíme). Autor hlubokých poetických črt o vlastních pochybnostech z raných oceňovaných desek Darmoděj, Divné století nebo Mikymauzoleum se tady najednou mění v lidového baviče, který se tetelí blahem, když tisícihlavý dav zpívá jeho písně.
Z introspekce starých písní už zbyl jen patos a z básníka se stává šaškem, který chce lidi hlavně rozesmát. Ve chvíli, kdy tyto role vymění, padají z Nohavici ty nejobludnější věci jeho diskografie, jako jsou třeba nechvalně známé rasistické rýmovačky Dežo má nože nebo Arab mi šahá na babu. Vznikaly původně pro jeho web, který mu dovolil komunikovat napřímo s fanoušky, ale už před více než dekádou naznačily, do jakého marasmu se prostřednictvím internetu posune veřejná diskuze v Česku.
V tomto příklonu k prostonárodnímu plebejství a buranství se nepochybně odrážela Nohavicova zarytost ukázat prostředníček všem, kteří na něj plivali poté, co vyšla najevo jeho spolupráce se Státní bezpečností. Když ho odkopla „pražská kavárna“, přiklonil se naplno k obyčejným lidem, kteří od něj místo introspektivních textů chtěli ryčnou heligonku.
Určitě se zde dají vystopovat i kořeny jeho posedlosti vlastním obrazem. Ve filmu je dvaasedmdesátiletý písničkář většinu času za bodrého starce vzpomínajícího na staré časy, kdykoliv ale může, zdůrazňuje své plebejství a obyčejnost. Moc dobře ví, že tohle od něj jeho fanoušci chtějí. Nebo přesněji ti, kteří mu ještě zůstali věrní a odpustili mu jeho putinovskou nebo okamurovskou anabázi. Proto se taky Nohavica ve filmu mnohokrát dává do řeči s lidmi na ulici a chlubí se tím, kde všude pracoval, než se stal profesionálním umělcem. Anebo často v neformálních hovorech mimo kameru používá pubertální „vole“. Když pak záběry z jeho koncertů začnou připomínat dechovkové seance Šlágr TV, není to žádná náhoda.
Nebyl jsem estébák
Poklidnou selanku Nohavicova životaběhu zhruba v polovině filmu naruší pasáže, v nichž mluví o alkoholismu, z něhož se na začátku devadesátých let musel léčit. Ani tady nemá potřebu se za nic omlouvat nebo něčeho litovat. Za nadměrné pití mohl prý stres spojený s vystupováním a basta. Nohavicovi dal nicméně boj s vnitřními démony dostatek inspirativního materiálu k silným písním. Dělo se to v době, kdy většina folkových písničkářů teprve začala zjišťovat, o čem po změně režimu zpívat, když zmizel společný nepřítel. Od té chvíle se Nohavicova sláva odpoutala od země a stal se hvězdou, jakou vždy nejspíš toužil být.
Jenže právě tehdy se začínají v jeho příběhu z osmdesátých let objevovat nejasnosti. Ve filmu s Nohavicou dokonce navštívíme místnost, kde se scházel s příslušníky tajné policie a jímavě pak s pohledem upřeným do kamery prohlásí „nebyl jsem estébák“. A komu by to nestačilo, tak ještě vytáhne „ultimátní“ argument: „Kdybych byl, tak sedí celé folkové hnutí“. Ten možná dává smysl v kontextu servilního dokumentu, ale mimo něj úplně neobstojí.
Ještě mnohem vratší je pak pokus obhájit převzetí Puškinovy ceny z rukou ruského prezidenta Putina v roce 2018. Ruský diktátor je podle něj jen „úředník“, stejnou cenu má i Václav Klaus a beztak mu ji dali jen za šíření hudby velikánů ruské písně, jako byl jeho velký vzor Bulat Okudžava, tak proč by ji měl vracet. Právě tady Nohavica působí nejvíc jako sebestředný narcis, který se trucovitě drží své vlastní reality a není schopný vykouknout mimo ni.
Starej se o sebe
Sklony českého plebejství k různým alternativním výkladům, nedůvěře vůči vyšším principům zkondenzované do onoho zmíněného Nohavicova „dělám si, co chci“ se tady převracejí do něčeho podivně zlověstného a temného. Samozřejmě nikdo nečeká, že sedmdesátiletý pán změní svůj názor, absolutní nedostatek sebereflexe – podporovaný navíc tvůrci filmu – ale tady trčí jako hřebík. Zároveň je ale vlastně symptomatický pro panteon devadesátkových hrdinů české popkultury, kteří ke stáru trousí moralistická moudra o zkaženosti současného světa, který ale sami pomáhali budovat.
Nevadí, že se Nohavica asi nikdy nestane „starým mužem, který mlčí, jako mlčí ti, kdo vědí už“, jak zpívá v jedné písni z poloviny devadesátých let. Mnohem horší je fakt, že se stal populistickou celebritou, jejímž největším problémem se světem je to, že mu někteří lidé něco vyčítají. Básník a lidový bard, do něhož se Nohavica tak úporně stylizuje, by mohl chtít říct i něco víc než jen tohle.
Ke konci ještě Nohavica stihne vzpomenout na píseň Pane prezidente, jeden ze svých kupletů napsaných v roce 1997, vydaných ale později ve formátu MP3. V písni parafrázuje dopisy lidí, kteří jsou na tom mizerně, protože přišli o práci, a jako poslední zoufalou instanci volí dopis tehdejšímu prezidentu Havlovi, kterému v refrénu vzkazují: „Vy mě pochopíte / vy totiž všechno víte / vy se poradíte vy to vyřešíte / vy mě zachráníte“.
Možná by to mohlo vypadat jako závan sociální empatie, Nohavica nicméně zpětně o písni mluví jako o parodii, jejímž poučením je, že „nikdo nahoře nám nepomůže, ani tobě Jarku, musíš se s tím nějak vypořádat sám.“ Jestli je poselstvím lidového barda, že řešením společenských problémů je, že by se měl každý starat o sebe, pak se nenápadně usvědčil snad ve všech bodech, co proti němu můžeme mít. Film, který měl Nohavicu natřít na růžovo, tak nakonec dělá přesný opak a ukazuje ho jako bezcitného a do sebe zahleděného narcise.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás