„Bylo to hned v první třídě a první den. Vlastně jsem seděla sama, úplně vzadu, nikdo si ke mně nechtěl sednout a bylo to velmi nepříjemné, protože jsem byla hrozně hezky oblečená a učesaná. Maminka byla krásná, tatínek byl krásný, všechno bylo krásné, akorát že tam všechny děti seděly po dvou a já jako jediná v předposlední lavici a sama,“ četla jsem minulý týden slova dnes sedmapadesátileté ženy ve výzkumné zprávě, kterou představila organizace RomanoNet. Zpráva představuje skutečně rozsáhlý kvalitativní výzkum dopadů anticikanismu na romskou komunitu v České republice a přináší vhled do toho, jak protiromské předsudky ovlivňují životy Romů už od nejútlejšího dětství.
Přestože se terčem nenávisti staly za posledních deset let i jiné skupiny, jako muslimové a nyní Ukrajinci, odpor vůči Romům to nesnížilo.
I když se tématu protiromského rasismu věnuji přes třicet let, při čtení vzpomínky dnes dospělé ženy na to, jak ji společnost ublížila v době, kdy byla malá, se mi sevřelo srdce. Podobných zážitků má každý Rom a každá Romka, na kterých je jejich romství vidět, nepočítaně. A právě ony spolu s dalšími faktory často stojí za školním neúspěchem a v mnoha případech pak i za životní trajektorií, kterou nelze hodnotit jako dobrou.
To se jim přece neděje…
Když na téma anticikanismu přijde řeč mezi etnickými Čechy, jako první reakce často přichází popírání. To se jim přece neděje… Ač jsem sama bílá, mám zkušenosti, kterými můžu spolehlivě ilustrovat, že to není pravda. Jednou jsem například přišla ke své kamarádce Aleně, která sháněla bydlení. Ona sama sice neměla romské příjmení, nebylo na ní vidět, že je Romka, a neměla ani přízvuk, podle kterého by se to dalo poznat, ale na jejím partnerovi jeho romství vidět bylo. A když šli na prohlídku bytu, vždycky je odmítli. Proto se rozhodla, že „přizná barvu“ už po telefonu, aby se vyhnula zbytečným prohlídkám, které končily bez úspěchu. Když jsem k ní přišla, už přes hodinu obvolávala nabídky a skoro plakala, že ji všude odmítají.
Nabídla jsem se, že to vezmu na chvíli za ni, a začala jsem obvolávat inzeráty jejím jménem. Pokaždé jsem také řekla, že jsme romská rodina. A pokaždé se spustil proud výmluv a vysvětlování, proč mi nemohou byt pronajmout. Realitní makléři se vymlouvali na majitele, kteří si to nepřejí, a po odpoledni stráveném voláním bylo do pláče i mně.
Vyprávěla jsem nevěřícím Čechům, jak nás odmítli s romskými dětmi obsloužit na zahrádce venkovní hospody v parném létě, jak nás napadli vyholení mladíci na motorkách ve vesnici, kam jsme jely na víkend s holkami ze Smíchova na chatu, a jak nás vyhnali od rybníka, že se v něm nemůžeme koupat, protože bychom jim ho ušpinily… Mám podobných zážitků docela dost, a to je jen zlomek toho, co zažívají lidé, kteří jsou sami Romové a potýkají se s odmítáním a předsudky dennodenně.
Radši tu ani nezmiňuji devadesátá léta, kdy neonacisté Romy napadali na ulici, desítky jich zavraždili a často za to ani nebyli pořádně potrestáni. Tehdy se Romové často báli i jen vycházet a každý měl v rodině někoho, kdo zažil honičku v ulicích a následné skrývání nebo fyzické napadení. Řada Romů tehdy emigrovala do zemí, kde se nemuseli bát, že někdo jejich děti cestou domů ze školy napadne.
Za to si mohou sami…
Poté, co předestřu argumenty, které vyvracejí, že Romové si přece nemají na co stěžovat, přichází další argument: že si za to mohou sami. Na to se pochopitelně nedá už nic říct, protože to je šach mat. Můžu ještě zkusit namítnout, že moje kamarádka Alena nemohla nijak ovlivnit to, jak se k ní chovali pronajímatelé bytů, že znám mnoho romských rodin, které nejsou o nic hlučnější než rodiny jiné, že malá holčička ve škole nenese žádnou dědičnou ani jinou vinu za chování jiných lidí nebo že romské puberťačky mají stejné právo koupat se v rybníku jako kdokoliv jiný. Někdy se může stát, že vás ten druhý pochopí, ale těžko se zastydí nebo se bude snažit změnit své postoje, protože to většinou nepovažuje za důležitý problém.
Pro všechny zraněné dětské duše to ale problém je, často problém číslo jedna. Jako společnost bychom si odbouráváním předsudků ušetřili mnoho sociálních problémů i vlastních strachů nebo špatných zkušeností a Romové by pak mohli mnohem snáze být normální součástí české společnosti. Ostrakizací a vylučováním se všechny problémy jen prohloubí. Řada Romů sice dokáže vystudovat školy a dělat pak zajímavou a třeba i dobře placenou práci, s každodenním rasismem na ulici, v obchodech nebo při hledání bydlení se ale setkávají i tak.
Přestože se terčem nenávisti staly za posledních deset let i jiné skupiny, jako muslimové a nyní Ukrajinci, odpor vůči Romům to nesnížilo. Jsem proto ráda, že někdo zevrubně popsal, jak špatně se žije lidem, kteří se provinili jen tím, že trochu jinak vypadají. Všem doporučuji, ať si výzkumnou zprávu přečtou. Kdybychom měli nějakou osvícenou vládu, přála bych si, aby napnula všechny síly k tomu, aby měl každý skutečně rovné šance na důstojný život. Takovou vládu ovšem nemáme a mít v nejbližší době nebudeme, ale obrušovat hrany vzájemné nedůvěry a předsudků můžeme i zdola. Sloužit k tomu mohou třeba komunitní akce. Přes všechny ostatní problémy, které jako společnost máme, a přesto, že nás nejspíš čekají spíše těžší doby, bychom se na to měli zaměřit. Aby se už nestávalo, že romská prvňačka bude sedět v lavici jako jediná sama.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás