Scott Bodnar, známý spíše pod přezdívkou Pepe Bandit, patří k lidem, kteří formovali podobu amerického folk punku. Na začátku nultých let založil nezávislý label DIY Bandits, který spojoval punk, hip hop a sociální realitu pracující třídy a pomohl na scénu třeba tehdy patnáctiletému Patricku Schneeweisovi, který je dnes známý pod přezdívkou Pat the Bunny (Johnny Hobo and the Freight Trains, Wingnut Dishwashers Union, Ramshackle Glory). O téměř dvacet let později se Scottův život obrátil vzhůru nohama – kvůli obchodování s marihuanou strávil tři roky ve vězení, část z toho během pandemie covid-19.
Dnes prostřednictvím podcastu Back on the Grind a stejnojmenného labelu znovu propojuje lidi z DIY scény, mluví o hudbě, vězeňství, uzdravování i komunitní zodpovědnosti. V našem rozhovoru jsme si povídali o počátcích DIY Bandits, folkpunkové scéně, ekonomické krizi, o letech ve vězení, spiritualitě, roli komunity a plánech do budoucna.
Na DIY Bandits jsem narazila poprvé v roce 2017 díky splitu Ceschiho a Pata the Bunnyho a toto album mi otevřelo dveře do světa folkpunku. Mohl bys čtenářům label trochu představit?
Je vlastně docela vtipné, že zrovna tahle nahrávka tě přivedla k DIY Bandits. V roce 2017 to totiž původně měla být poslední věc, kterou kdy vydám. Nemyslel jsem si, že se po tom budu ještě nějak hudbě věnovat. Tenhle release byl trochu výjimečný, protože jsme se rozhodli, že bude k dostání jenom fyzicky. A nakonec se z toho stala ta nejdůležitější, nebo aspoň nejznámější věc, kterou jsme kdy vydali. DIY Bandits začali někdy kolem roku 2002 a když si představím tu cestu odtud až k téhle desce, byla to fakt divoká jízda.
Pamatuju si, jak jsem chodil spát s vědomím, že spánek je jediný okamžik, kdy můžu zapomenout, kde jsem.
Hlavní důvod, proč jsem s tím vším vůbec začal, nebyl ten, že bych byl muzikant nebo že bych uměl nahrávat hudbu. V rámci toho světa jsem vlastně neměl žádné zvláštní dovednosti. Zkrátka jsem jen miloval hudbu. Pomáhala mi přežít. Byl jsem mladý, asi něco přes dvacet, ale už jsem měl děti. Jejich máma a já jsme to měli fakt těžké. V jednu chvíli jsem měl tři práce, dělal jsem kolem osmdesáti hodin týdně, jen abychom to nějak udrželi pohromadě. Hudba se pro mě stala jediným útočištěm, jedinou věcí, která mi pomáhala zůstat při smyslech. Byl jsem prostě jen strašně unavený a pořád bez peněz.
Potřeboval jsem nějaký ventil, způsob, jak do života dostat aspoň trochu radosti. Napadlo mě: „Fajn, založím vlastní label.“ Začal jsem oslovovat muzikanty, dokonce jsem někomu zaplatil, aby mi udělal web, ale vůbec jsem nevěděl, jak se vydávají desky ani jak se nahrává hudba. Pustil jsem se do toho po hlavě a celý se to rozpadlo.
Pár let nato, někdy začátkem století, se to všechno opravdu rozjelo díky jednomu náhodnému setkání. Byl jsem na anarchistické konferenci, kde jsem vedl workshop, a objevil se tam takový mladý kluk. Z nějakého důvodu se mě zeptal, jestli bych mu mohl pomoct nějak se dostat na line-up. Já ale s organizací té akce neměl nic společného, a navíc to nebyl vůbec folkpunkový festival. Spojil jsem se s pořadateli, ale ti řekli, že už nemají prostor. Tak jsem tomu klukovi, kterému mohlo být sotva patnáct, řekl: „Co kdybys prostě zahrál venku, až to skončí?“ A on to udělal. Sedl si na chodník a začal hrát. Já tam stál a koukal na něj. Zastavili se dva tři lidi, aby si ho poslechli, ale většina ostatních kolem něj jen prošla.
To, co ten kluk dělal, se mi fakt líbilo. Byla v tom vášeň, upřímnost, jak hudebně, tak v textech. Psal o vlastních problémech, potýkal se s osamělostí a závislostí, ale zpíval o tom s velkou vášní. Ten den jsem od něj dostal cédéčko a na zadní straně měl napsanou adresu. Druhý den jsem mu napsal dopis. „Hej, Pate, nevydáme spolu album?“
Odepsal, že ano. A upřímně, ani on tehdy moc nevěděl, co dělá. A odtud se to celé nějak rozjelo úplně samo. Tenhle člověk, Pat, se nakonec proslavil jako Pat the Bunny. A pro ty, kdo ho třeba neznají, měl pak několik kapel a stal se jednou z klíčových postav celé folkpunkové komunity. Jeho hudba a jméno se rozšířily doslova po celém světě.
Co myslíš, že tehdy činilo DIY Bandits na scéně výjimečnými? Vydávali jste všechno od folk punku až po hip hop, bylo to od začátku záměrně takhle rozmanité?
Všiml jsem si určité spojitosti mezi undergroundovým rapem a tím, čemu se později začalo říkat folk punk. V obou světech, rapovém i punkovém, byl přítomný DIY způsob organizování. A mně přišlo fascinující, že i když jsou to hudebně úplně odlišné styly, způsob, jakým si budují svoje komunity, je v podstatě stejný.
Já si zkrátka řekl: proč nedělat obojí? Už od začátku jsem měl záměr pořádat koncerty, které by spojovaly lidi z obou scén. A postupem času jsem chtěl propojit i samotnou hudbu. Trvalo to roky pokusů a experimentování, ale nakonec jsi mohl na jedné desce slyšet folk punk i hip hop vedle sebe.
Každopádně jsme nějak vyčnívali. Nebylo moc koncertů, kde bys viděl na jednom pódiu punkovou kapelu, hiphopového interpreta, metal a folk, všechno vedle sebe.
Ale kromě toho jsme byli opravdoví. Nebyl to byznys. Neměli jsme smlouvy. Ani s Patem ne. Psali jsme si dopisy. Neměli jsme obchodní schůzky, měli jsme společné večeře, kam každý něco donesl. Tak se to všechno budovalo úplně odlišným způsobem. A mně to přišlo krásné. Samozřejmě, že někdy to bylo těžké. Občas jsme nic nevydělali, a když nebyly peníze, bylo těžké pustit se do dalšího projektu. To, co nás opravdu odlišovalo, byla láska, se kterou jsme to všechno dělali.
V té době o nás nikdo neměl zájem, kluby nechtěly, abychom u nich hráli. Nezajímala je ta hudba ani lidé, se kterými jsem pracoval. Tak jsme prostě začali pořádat koncerty venku, na ulici, někde v parcích nebo v opuštěných budovách. Přitahovali jsme všechny možné lidi, nejen ty z punkové nebo hiphopové scény. Jeden z nich, řidič autobusu, který vozil děti do školy, se nakonec stal jednou z klíčových postav při budování DIY Bandits. Neměl nic společného s punkem, hip hopem ani s čímkoli „radikálním“. Byli to obyčejní lidé, kteří se do toho nějak zapojili.
Spousta lidí se snaží budovat si nějakou image, a možná to tehdy platilo i pro část folkpunkové scény. Dnes už to tolik nevidím, ale tehdy si někteří lidé „hráli na chudé“ nebo na tuláky. A to je v pořádku, pokud to tak cítíš, ale my jsme tak opravdu žili. Já sám jsem začal jezdit načerno na nákladních vlacích ještě předtím, než jsem dokončil střední. Jeden z dalších lidí, kteří byli pro DIY Bandits klíčoví, byl bez domova a žil ve squatu. My jsme z toho prostředí opravdu vycházeli a myslím, že i to dodávalo tomu, co jsme dělali, určitý zvláštní nádech, skoro až mystiku. Většina toho, co jsme dělali, byla nelegální. Pořád jsme utíkali před majiteli domů, kteří po nás chtěli nájem za místa, kde jsme squatovali, a pořád na nás někdo volal policajty. Bylo v tom hodně takového pouličního, drobného porušování zákonů a to samozřejmě taky přitahovalo pozornost.
DIY Bandits na mě vždycky působili jako label, který byl víc ukotvený v prostředí pracující třídy než například Plan-It-X nebo No Idea Records. Vnímal jsi to tehdy taky tak?
Souhlasím, byli jsme jednoznačně zaměření na pracující třídu. Tehdy jsem měl tři práce, moc dobře jsem věděl, jaké to je být součástí dělnické třídy, zvlášť té chudé, a znal jsem to už od mládí. V té době, ještě než jsem založil label, jsem byl v odborech. To byli moji lidi, lidi, se kterými jsem denně pracoval. Dělal jsem v gastru, což ve Spojených státech většinou znamená, že pracuješ po boku spousty migrantů. Kradl jsem jídlo z restaurací, kde jsem pracoval, uvařil ho a nosil na koncerty. A moji kolegové tam chodili taky, obyčejní lidé z dělnické třídy. Na koncertech jsme měli jídlo, trávili spolu čas a něco společně budovali. Spousta z nich žádnou komunitu neměla, jen práci, den za dnem. Takže když někdo z jejich vlastního prostředí začal pořádat takové akce a pozval je, bylo to pro ně něco úplně jiného. Myslím, že to pro ně mělo opravdu velký význam.
DIY Bandits byli o vydávání hudby, ale zároveň i o snaze měnit svět, nebo aspoň naše komunity. A pokud to myslíme vážně, musíme pracovat i s lidmi, kteří nemají stejný politický background nebo smýšlení jako my. Nikdy jsem neříkal: „Ty sem nepatříš, nemůžeš tu být.“ Naopak jsem si vždycky kladl otázku jak ty lidi dostat dovnitř.
Myslím, že i tohle nás hodně odlišovalo od spousty dalších labelů. Spousta těch ostatních labelů, jako ty, které jsi zmínila, fungovala kolem univerzit. V podstatě nikdo z lidí, se kterými jsme tehdy spolupracovali my, si nemohl dovolit jít na vysokou školu. Spousta z nás dokonce ani nedokončila střední.
Takže ten rozdíl tam určitě byl. Nechci tomu říkat konflikt, protože, jak jsem říkal, mně jde hlavně o to lidi spojovat. Ale někteří lidé, hlavně v těch úplných začátcích, s námi spolupracovat nechtěli. Někdo nazval DIY Bandits „partou apolitických vyfetovaných nihilistů“. To mě docela pobavilo. Možná to „apolitičtí“ bylo do určité míry oprávněné, ale osobně jsem se se závislostí nepotýkal a rozhodně jsem nebyl nihilista. Byl to prostě zajímavý způsob, jak nás popsat.
To mi přijde docela úsměvné, že by vás někdo označil za apolitické. Když se podívám na hudbu, kterou jste vydávali, třeba na Patovu nebo Ceschiho tvorbu, působí to všechno dost politicky.
Rozhodně jsme měli kritický pohled. Nechci mluvit za všechny, ale řekl bych, že většina z nás, hlavně v začátcích, by souhlasila, že jsme byli dost kritičtí vůči profesionálním aktivistům. Mám kamaráda Erica Kinga, který si odseděl trest ve vězení, a řekl mi něco, co mi utkvělo v hlavě, když jsme se bavili o tom, jak podporujeme vězně. Říkal: „Tenhle model vznikl v sedmdesátých letech a my ho používáme dodnes. Ale někdy už prostě nefunguje.“
U DIY Bandits a lidí, se kterými jsme tehdy spolupracovali, to bylo podobné i v přístupu k politické organizaci. Spousta věcí tehdy pořád vycházela ze starých modelů, které už prostě potřebovaly aktualizovat. A právě z toho pramenila část odstupu. Jsou situace, kdy starý model politické aktivizace pořád funguje, a jiné, kdy už zjevně ne. A myslím, že právě proto nás možná někteří označovali za „apolitické“, protože jsme se prostě neřídili těmi takzvanými pravidly profesionálních aktivistů.
Zmínil jsi svého přítele Erica Kinga a vím, že jsi ve svém podcastu mluvil poměrně otevřeně i o době, kterou jsi sám strávil ve vězení. Jak jsi tam vlastně skončil?
Přijímat zodpovědnost je pro mě strašně důležité. To samozřejmě neznamená, že já, nebo kdokoli jiný, se někdy neocitneme v situacích, kdy jsme utlačováni nebo kdy se nám dějí věci, za které sami nemůžeme. Ale i v takových chvílích se pořád snažím přijímat zodpovědnost, protože pro mě je to skoro až politický postoj. Když ji nepřijmeme my sami, udělá to někdo za nás, nějaká vnější autorita, která pak začne rozhodovat o tvém životě a o tom, co se ti děje. Tím chci říct: to, co teď vysvětlím, není omluva. Je to vysvětlení a zároveň přijetí zodpovědnosti za to, co mě do vězení dostalo.
Už jsem zmínil, že jsem byl chudý a snažil se uživit rodinu s naprostým minimem peněz. Jakmile se mi narodily děti, úplně jsem přestal brát drogy. Uvědomil jsem si, že se musím dát dohromady. V sedmnácti to nebylo jednoduché, ale řekl jsem si: teď musím být táta. Od té chvíle už drogy v mém životě nehrály žádnou roli. Pak ale v roce 2008 přišla ve Spojených státech ekonomická krize a hypoteční krize. Pracoval jsem v gastru, a protože lidé měli méně peněz, přestali tolik chodit do restaurací a spousta podniků nakonec zavřela. V tom, kde jsem pracoval já, mi dvakrát snížili plat a já v tu chvíli už nedokázal uživit rodinu.
Znal jsem spoustu lidí z gastra a tam se drogy docela běžně užívají. Říkal jsem si, že zkusím trochu prodávat trávu. Psal se rok 2008 a marihuana tehdy ve Spojených státech zdaleka nebyla tak běžná nebo tolerovaná jako dnes, nebyla ještě legální v žádném státě. Tak jsem začal prodávat malé množství. Cokoli jsem vydělal, použil jsem na zaplacení účtů a péči o rodinu. A protože jsem sám nekouřil, nepoužíval to, co jsem prodával, a taky jsem ty peníze nerozhazoval, začalo se mi brzy dařit.
Nakonec to dospělo do bodu, kdy jsem rozesílal stovky kilogramů marihuany do různých koutů země. Rostlo to takovým tempem, že jsem si nakonec koupil letadlo a najal pilota, který převážel trávu z jednoho pobřeží na druhé. Nebyl to nikdy plán ani záměr. Ale stejně jako tehdy s hudbou i tohle s marihuanou nakonec nabralo obrovský rozsah.
Jenže pak pilota chytili a začal vypovídat. Soudy se táhly dva a půl roku. Celou tu dobu jsem neustále chodil k soudu, než jsem nakonec skončil ve vězení.
Takže sis nakonec odseděl pět let. Jaká ta zkušenost byla, zvlášť během covidu?
Nakonec jsem si odseděl tři roky. Rok mi zkrátili za dobré chování a další rok díky programu, který jsem absolvoval, něco jako přísný psychologický převýchovný kurz. Ze svých pěti let jsem si nakonec odpykal tři. Nastoupil jsem kolem roku 2019 a krátce poté přišel covid. Většinu času, který jsem strávil ve vězení, vlastně připadl na období pandemie. Myslím, že to mou zkušenost udělalo dost specifickou.
Nejtěžší na tom byly asi návštěvy. Když jsem tam nastoupil, moje přítelkyně, dnes už manželka, mě přišla dvakrát navštívit a jednou dorazilo jedno z mých dětí. A pak přišel covid a všechny návštěvy zrušili. Od té doby jsem už žádné ze svých dětí neviděl. Se ženou jsme byli odloučení celé tři roky.
Další věc, která to dělala opravdu těžkým, byl strach. V těch prvních měsících jsme sledovali zprávy a bylo to děsivé. Nikdo přesně nevěděl, co se děje ani jak moc zlé to ještě bude. Pamatuju si, jak jsme si často kladli otázku: Co se stane, když se to dostane i sem? Umřeme tu všichni?
Byl to opravdu hrozný pocit, ten pocit, že jsi uvězněný, odříznutý od světa a nevíš, jestli přijde pomoc. Když se covid nakonec do vězení dostal, vedení na to zareagovalo tak, že všechny zavřeli na samotku. Postupem času jsem si na tu izolaci nějak zvykl, ale na začátku to bylo opravdu hrozné. Když nás konečně pustili ven, covid se do vězení zase vrátil. A pak jsme všichni prostě tajili, že jsme nemocní, protože jsme se báli, že nás zase pošlou do samovazby.
Kolik času jsi strávil na samotce?
Byly to asi dva až tři týdny. Co to celé ještě zhoršovalo, byl přístup dozorců. Z celé té situace obviňovali nás, i když bylo očividné, že covid do vězení přinesli právě oni. Bylo to šílené, když si člověk uvědomil, že dostane covid, oni ho hodí na samotku a tím to končí. Žádná pomoc, žádná lékařská péče, nic.
Jak na tvoje uvěznění reagovala rodina, přátelé a širší komunita? Jakou podporu jsi tehdy dostával?
Když přišel covid, širší hudební komunita vůbec netušila, že jsem ve vězení. V té době jsem už z toho světa tak trochu vypadl. Když jsem v roce 2017 začal řešit svůj případ, přestal jsem vydávat hudbu, přestal jsem vystupovat a úplně se ze scény stáhl.
Moje rodina vůbec netušila, že mě zavřeli na samotku. Jeden den jsem jim pravidelně volal a psal dopisy a druhý všechno úplně ustalo. Netušili proč, nevěděli, že mám covid. Moje žena neustále volala do vězení, ale její hovory ignorovali. Naštěstí jsem jí nakonec mohl i z cely napsat a ona mi poslala dvě knihy. Ty pro mě znamenaly strašně moc. Když jsi tam, nemůžeš telefonovat, nemáš žádné návštěvy a možnost něco číst ti pomáhá udržet se nad vodou.
Samotka byla psychicky strašně náročná, mnohem víc dehumanizující než běžný vězeňský život. Pamatuju si, jak jsem chodil spát s vědomím, že spánek je jediný okamžik, kdy můžu zapomenout, kde jsem. Každé ráno jsem se probudil, otevřel oči a první, co jsem uviděl, byly ty masivní ocelovo-betonové dveře. V tu chvíli mě to zase zasáhlo. Byl to hrozný pocit, probouzet se do toho znovu a znovu.
Ve svém podcastu často mluvíš o spiritualitě, ne nutně v náboženském smyslu, ale spíš jako o něčem zakořeněném v každodenní praxi a vnímavosti. Po všem, co jsi popsal, zvlášť po těch dlouhých obdobích izolace, jak tvůj pobyt ve vězení ovlivnil tuhle stránku tebe samotného? Prohloubilo se nebo nějak proměnilo tvoje chápání spirituality?
Když jsem procházel náročným obdobím, četl jsem texty Karla Junga a narazil na myšlenku, která mi zůstala v hlavě: „Co tě podrží, když už nezůstane nikdo, kdo by tě podržel?“ Naplno jsem jí porozuměl až ve vězení, zvlášť během samotky. Když kolem tebe není nikdo, kdo by tě podržel, když jsi doslova sám v malé cele, zůstáváš jen ty sám se sebou. A právě tam pro mě vstupuje do hry ta spirituální rovina. Asi bych to nazval spojením se sebou samým, nalezením té hlubší části sebe a schopností se jí držet.
Člověk o tom slyší mluvit ostatní, ale doopravdy to pochopíš, až když si něčím takovým projdeš sám. Během těch nejizolovanějších chvil jsem vlastně zažil i jedny z nejsilnějších pocitů propojení ve svém životě, právě proto, že jsem tehdy dělal tu vnitřní práci, navazoval kontakt s tím, čemu říkám své širší Já. V tomhle smyslu ve mně vězení tuhle stránku ještě víc prohloubilo.
Chci o tom mluvit víc, jen si nejsem vždycky jistý, jak na to. Nejsem nábožensky založený člověk. Dokážu pochopit, proč má organizované náboženství pro lidi hodnotu, vím, že v něm jsou i dobré věci, ale mě samotného to neláká, ty struktury a formální způsoby mi nesedí. A právě v tom je pro mě spiritualita skutečnější. Je přímá. Není tam nikdo, kdo by stál mezi tebou a samotným prožitkem. Když jdeš do kostela, bývá tam kněz nebo někdo, kdo je postavený na pomyslný piedestal, ten, kdo tě má údajně spojit s nějakou vyšší instancí. Pro mě je spiritualita o uvědomění, že tu schopnost mám sám, že ve mně je síla, se kterou se můžu spojit, něco, co mě dokáže vést, když se cítím odpojený, osamělý nebo ztracený. Když tomu zůstanu otevřený, dokážu v sobě najít hluboký pocit propojení.
Nedávno jsi v jednom z dílů svého podcastu zmínil, že pracuješ na knize vycházející z tvých vězeňských deníků. Co od ní mohou čtenáři očekávat?
Když jsem šel do vězení, měl jsem původně v plánu psát blog. Můj kamarád Pat mi vytvořil web, zamýšlel jsem psát ručně, posílat mu své texty a on je měl přepisovat a zveřejňovat na blogu. Nebylo to pro mě ale snadné. Každé ráno jsem se probouzel na vězeňské pryčně a říkal si: „Dneska něco napíšu na ten blog.“ A pak jsem to prostě neudělal. Den za dnem, skoro rok, než jsem vůbec popadl tužku a papír. Musel jsem ten strach překonat. Nedokončil jsem střední školu, nikdy jsem neměl blog, nikdy jsem se nepovažoval za profesionála v žádném oboru. Pořád jsem si říkal: „Kdo jsem já, abych něco psal a posílal to do světa?“ V určité chvíli mého trestu se ale o tom, že jsem ve vězení, dozvěděla folkpunková komunita nebo obecněji hudební scéna. A lidé mi začali psát dopisy.
Ozval se mi jeden kluk, John, John Warmb z kapely Rent Strike. Napsal mi a zeptal se na mě, jak jako někdo, kdo je zavřený ve vězení, vnímám čas. Odpověděl jsem mu obyčejným dopisem, tak jako všem ostatním, kdo mi psali, a pak mě napadlo, že tenhle dopis prostě opíšu a pošlu Patovi, aby ho přepsal na blog. Z toho dopisu se stal úplně první příspěvek. Ten blog je pořád online, jmenuje se Preparing for Freedom. Takže jestli chceš tu knihu nějak přiblížit, hodně z toho, co je na blogu, v ní bude taky. Kromě toho jsem si ve vězení vedl i deník. Původně šlo jen o to zaznamenávat, co se děje. Postupem času se z toho ale stalo něco hlubšího. Byl to způsob, jak být v kontaktu sám se sebou a přemýšlet o tom, čím procházím.
Mám spoustu sešitů plných zápisků a teď je postupně procházím. Bude to velmi osobní, nefiltrovaný pohled na můj život za mřížemi. Nikdy jsem neplánoval napsat knihu, ale teď, když se to skutečně děje, se na to opravdu těším.
Jedna z věcí, nad kterými teď při čtení těch deníků přemýšlím, je, proč pro mě tehdy ty projevy podpory tolik znamenaly. Když mi lidé psali dopisy, posílali peníze na vězeňský účet nebo pomáhali s právními náklady. Pořád jsem si kladl otázku: Proč je to tak důležité? Jsou to přece jen slova na papíře. Jen peníze. Ale bylo v tom něco zásadního, co mi pomohlo přežít. A tehdy mi došlo, že za všechny ty roky organizování, ať už politického nebo komunitního, jsem nikdy doopravdy nepochopil sílu těch malých gest péče, dokud jsem je sám nezažil z druhé strany.
Jedna z nejdůležitějších rolí jakékoli komunity je být svědkem toho, čím si člověk prochází. První rok ve vězení jsem měl podporu rodiny a několika blízkých přátel, ale ve chvíli, kdy se to dozvěděla širší komunita a začala se ozývat, se všechno změnilo. Můj pobyt ve vězení byl pořád těžký, ale najednou se to snášelo o něco snadněji. A nebylo to kvůli tomu, že lidé posílali peníze nebo dopisy, ale proto, že viděli můj zápas. To, že mu byli svědky, pro mě znamenalo uznání mé zkušenosti.
Zní to tak jednoduše, ale myslím, že jedna z nejdůležitějších funkcí komunity je právě tohle. Ať už jde o věznění, ztrátu práce nebo smutek po blízkém člověku, úkolem komunity není jen poskytnout podporu, ale vidět tě, uznat čím procházíš. Samotný akt svědectví může mít tak obrovskou sílu. Právě tohle nejvíc chybí tolika lidem ve vězení. To svědectví. Většina mužů a žen kolem sebe nemá komunitu, která by opravdu viděla, čím si procházejí. Jejich utrpení často zůstává neviditelné, bez odezvy, a tím pádem mají pocit, že jejich bolest pro nikoho nic neznamená.
Kdy očekáváš, že bude kniha hotová?
Chci ji mít do konce letošního roku, nebo nejpozději začátkem příštího připravenou k odeslání do tiskárny. Ještě jsem o tom veřejně nemluvil, ale plán je vydat ji jako součást většího balíčku. Vyjde společně s několika deskami. Připravuju dvanáctipalcový vinyl, který bude obsahovat různé skladby z Patovy kariéry. Na druhé straně budou písně z Ceschiho tvorby. Nazvali jsme to The Friendship Collection. Každá píseň na té desce má ke mně osobní vztah. Jsou to skladby, které byly o mně, pro mě nebo jsou mnou inspirované. Celý projekt má být poctou přátelství, které nás tři spojuje. K tomu vyjde i sedmipalec se dvěma kapelami, které jsem objevil po propuštění z vězení, The Looms a Trash Boat and the Ambush. Takže to bude celý komplet: dvanáctipalcová deska, sedmipalcová deska a kniha. Celý projekt má zároveň sloužit jako benefice na větší projekt, na kterém teď pracuju.
Chtěl bys o tom větším projektu prozradit trochu víc?
Poté, co jsem se dostal z vězení, jsem se začal věnovat pražení kávy. A začal jsem přemýšlet, jak to spojit se světem hudby. Hlavním cílem je otevřít kavárnu, která by zároveň fungovala i jako hudební prostor. Chci, aby to bylo něco trochu většího, třeba pro zhruba dvě stě lidí. Ten projekt, o kterém jsme mluvili, kniha a desky, s tím úzce souvisí. Plánuju vydat několik hudebních nahrávek, které pomohou tohle místo financovat. Myšlenka je vytvořit prostor, který bude maximálně přátelský k hudebníkům. Chtěl bych se uživit z kavárny a veškeré peníze, které přijdou z hudební části, zase vracet zpátky do muzikantů a širší hudební komunity.
To zní skvěle, držím palce, aby se to povedlo. A vlastně mě to vrací k něčemu, co jsi zmínil dřív. Kolem roku 2017, když začal tvůj soudní proces, jsi měl pocit, že jsi s hudebním světem skončil. Co se nakonec změnilo a přimělo tě se k hudbě znovu vrátit?
V té době jsem prostě žil ze dne na den. V mém případě to znamenalo být „na plný úvazek“ dealerem marihuany. Když mě zatkli, všechno se převrátilo vzhůru nohama. Když ti řeknou, že ti hrozí pět až čtyřicet let vězení, a pak se to ještě zvýší na deset až doživotí, je těžké si představit, že bys mohl mít nějakou budoucnost.
Hudba tehdy úplně ustoupila do pozadí. Musel jsem se soustředit na to, jak přežít, jak si udržet vztahy, jak zůstat v kontaktu se svými dětmi. Neměl jsem už mentální ani fyzickou kapacitu být součástí hudebního světa. Byl jsem přesvědčený, že se od toho musím posunout dál, úplně to opustit. Dokonce když jsem poprvé vstoupil do vězení, říkal jsem si, že s hudbou je definitivní konec.
Pak se ale hudební svět dozvěděl, že jsem ve vězení. Lidé mi začali psát, pořádat benefiční koncerty a vydávat benefiční desky. Moje právní náklady přesáhly padesát tisíc dolarů a to všechno se nakonec pokrylo právě díky těmto beneficím. To množství lásky a podpory, které jsem dostal od lidí, dokonce i z různých zemí, bylo neuvěřitelné. Měl jsem skoro pocit dluhu, jako bych té komunitě musel něco vrátit. Když jsem se dostal ven, přišlo poznání, které mě úplně změnilo. Uvědomil jsem si, že vydat se na cestu a vrátit se tam, odkud jsi vyšel, není to samé, jako nikdy neodejít. Dřív jsem si myslel, že návrat znamená stagnaci, ale teď vím, že je to přesně naopak. Prošel jsem cestou a pak se vrátil, a právě ta cesta mě formovala.
Na téhle cestě jsem se toho hodně naučil. Získal jsem spoustu zkušeností a možná, troufnu si říct, i trochu moudrosti. Říkám to s nadsázkou, ale opravdu mám pocit, že jsem si z toho odnesl věci, které teď vnímám jako svůj závazek, něco, co bych měl komunitě vrátit. To je teď moje role.
Zdá se, že rok 2025 je pro folk punk naprosto neuvěřitelný. Patův návrat s jeho novou kapelou Friends in Real Life, skvělé nové nahrávky od Apes of the State, Pigeon Pit, Mr. Michael Motorcycle, Walter Mitty and His Makeshift Orchestra, a samozřejmě i deska Mylese Bullena, kterou jsi vydal na Back on the Grind. Přitom ještě před pár lety se říkalo, že folk punk jako žánr je mrtvý, ale mně to teď připadá přesně naopak. Jak tenhle moment vnímáš ty ze své perspektivy?
Folk punk je teď rozhodně v zajímavé fázi. Kolem roku 2017 to opravdu působilo, že ten žánr už má to nejlepší za sebou. Plan-It-X Records tehdy skončili a celé to provázela spousta napjatých okolností (po obviněních zakladatele labelu Chrise Clavina ze sexuálního zneužívání jej většina kapel opustila a label se následně rozpadl, pozn. aut.). Byla to velká ztráta, protože právě oni byli jedním z hlavních pilířů komunity. Zhruba ve stejné době se s hudbou rozloučil i Pat. Můj kamarád Erik Petersen (Frontman kapely Mischief Brew, pozn. aut.) spáchal sebevraždu. I já jsem tehdy odešel, bojoval jsem se svým případem a nakonec skončil ve vězení.
Myslím, že právě Apes of the State tehdy zaplnili tu prázdnotu, která po rozpadu scény zůstala. Do jisté míry přivedli folkpunkovou komunitu do nové éry, takové, která je otevřenější než dřív. Ne že by ta původní scéna nutně někoho vylučovala, ale prostě neměla otevřenou náruč jako ta současná.
Další věc, ze které mám opravdu radost, je moje současná role v komunitě, zvlášť teď, když se snažím rozjet to nové místo pro koncerty. Mám pocit, že se tahle scéna začíná rozšiřovat i do nových oblastí, třeba k podpoře vězňů nebo jiným formám komunitní práce. S tím prostorem, který chci otevřít, bych rád navázal právě na tohoto ducha, zapojit do toho komunitní činnost, která přesahuje samotný folkpunkový svět.
Zároveň jsou ale i věci, ze kterých mám trochu menší radost. Když se jakákoliv komunita rozrůstá, může se tím trochu rozmělnit. Občas do ní přicházejí lidé, kteří neznají její kořeny nebo je tolik nezajímají její základní hodnoty, myšlenky a politika, která za tou hudbou stojí. Není nic špatného na tom, když někdo prostě jen poslouchá hudbu, ale pro mě osobně folk punk vždycky znamenal něco víc než jen hudbu. Nemyslím si, že by se někdy stal komerčním žánrem, ale doufám, že se příliš nevzdálí od toho, co mu na začátku dávalo smysl.
Tohle je ostatně věčný problém všeho, co roste, čím větší to je, tím těžší je udržet to zakořeněné v původních hodnotách a přesvědčeních, protože přichází spousta nových lidí s různými nápady a pohledy. Ale myslím, že jako komunita to zvládáme dobře. Upřímně, kdyby nebylo téhle scény, dnes bych tu s tebou vůbec nemluvil. Můj život by vypadal úplně jinak, kdybych nedostal tolik lásky a podpory od folkpunkové komunity, a to nejen v USA, ale z různých zemí světa. Dnes už to není záležitost jednoho místa, opravdu se to rozšířilo. A já se těším, kam nás tenhle společný tah a energie ještě dovedou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás