„Každý dostane, co si zaslouží.“ Seriálová Arkádie ukazuje dystopickou vizi po evropsku

Řecké jméno Arkádie z názvu doposud nejdražší filmové série, která kdy vznikla v zemích Beneluxu, předznamenává, v jakých kulisách se příběh ve dvou odvysílaných řadách odehrává. Označuje totiž ideální místo, kde všichni obyvatelé žijí společně v úctě, těší se vzájemnému respektu a všeobecné spolupráci. V nedefinované budoucnosti vznikne stát či společenství lidí, žijících v relativním blahobytu a v systému, kde je dostatek práce a bydlení.

Lidé jsou (povětšinou) zdraví, v ulicích je čisto a bezpečí, prakticky neexistuje zločinnost. Veřejnému prostoru vévodí až sterilní brutalistní architektura, která čerpala z předloh belgických experimentů, jako je čtvrť Arenawijk v Antverpách, minimalistické krematorium v Hofheide nedaleko Lovaně nebo přehrada Gileppe s vyhlídkovou věží.

Ti bohatí, tedy s vysokým skóre, mají nárok prakticky na vše. Dělají zajímavé práce a vládnou ostatním, žijí v přepychových domech, mají své řidiče a služebnictvo.

Jak útvar nazvaný Arkádie vznikl, autoři neuvádějí. Jen podle pár zmínek divák pochopí, že jejímu založení předcházelo období zmaru a chaosu, dost možná ekologická katastrofa, po které se společnost zvrhla a všichni si šli po krku. Prvopočátek Arkádie tedy byl úctyhodný, představoval oázu klidu a práva ve velmi nebezpečném a krutém světě, před nímž obyvatele chrání neproniknutelná zeď. Ale má to jeden háček. Velmi podstatný háček.

Obyvatelé Arkádie jsou neustále sledováni. Čip pod kůží nejenže 24 hodin a sedm dní v týdnu ohlašuje polohu svého majitele, ale také monitoruje, jak se člověk stravuje, jestli pije alkohol nebo zda se věnuje pohybovým aktivitám. Nasbíraná data pak spolu s pracovní a společenskou pozicí, výkonem v zaměstnání či chováním přemění speciální algoritmus na konkrétní osobní skóre.

Toto číslo pak určuje úplně všechno – na jaké bydlení má obyvatel nárok, jakou práci může dělat, jestli může uzavírat manželství nebo i jaké místo v MHD na něj zbude, pokud vůbec nějaké. Prostě všechno. Když si v práci nedáte pozor na jazyk, skóre klesá. Když máte „špatnou“ práci, skóre klesá. Když necvičíte, skóre klesá. Když si dáte bonbon s cukrem, jak jinak, skóre klesá.

Život řídí skóre

V Arkádii tak postupně vzniklo několik vrstev. Ti bohatí, tedy s vysokým skóre, mají nárok prakticky na vše. Dělají zajímavé práce a vládnou ostatním, žijí v přepychových domech, mají své řidiče a služebnictvo. Ti chudí, s nízkým skóre, živoří na okraji společnosti a nemají nárok skoro na nic, ani na pořádné lékařské vyšetření v nemocnici. Netřeba dodávat, že pokud se narodíte rodičům s vysokým skóre, vyhráli jste v loterii. Pokud jste nevyhráli, jste nahraní.

A pozor! Pokud skóre klesne pod kritickou mez či spácháte nějaký trestný čin, přičemž to nemusí být nic závažného, bezpečnostní složky vás vyvezou do tajemného světa za zdí, o kterém nikdo z obyvatel Arkádie nic neví, ale panuje přesvědčení, že se jedná o rozsudek smrti.

Příběh se točí kolem rodiny, jejíž členové měli skóre 8 (stupnice od 0 do 10) a vyšší, tedy arkadiánská smetánka. Dobromyslný patriarcha Pieter Hendriks (přední belgický herec Gene Bervoets) dokonce vedl úřad, který měl algoritmus na starosti. Jenže jednoho dne vyjde najevo, že s algoritmem ve prospěch své rodiny manipuloval – hlavně proto, aby zachránil svou autistickou dceru Luz, která by vzhledem k neschopnosti dodržovat sociální normy bez pomoci nejspíš brzy putovala za zeď.

Systém totiž nikomu neulevuje a pro jinakost v něm není místo. Paradoxně je to právě Luz, ve skvělém podání Lynn Van Royen, která příběh posouvá dál, společně s vyšetřovatelem podvodu, a tedy prapůvodcem rodinných trablů Marco Simonsem (Nizozemec Maarten Heijmans).

Prohřešek rozhodí jistoty všem členům prominentní rodiny a nečekaně je katapultuje do úplně jiného prostředí, než byli dosud zvyklí vídat. Příběh je zajímavou sondou do společnosti i smýšlení jednotlivce, nakolik je schopen se podřizovat systému, šplhat v jeho žebříčku nebo přehlížet nespravedlnosti. Za psychologii postav si tvůrci zaslouží plusové body, protože je plastická a uvěřitelná. Nikdo není úplně dobrý ani úplně špatný, nikdo se nechová neustále jako hrdina. „Špatní“ umí překvapit a „dobří“ jakbysmet. Je třeba si počkat, zda negativní postava bude nakonec opravdu negativní.

V první sérii se všichni tak trochu rozkoukávají, a divák se seznamuje s poměrně složitým univerzem, čemuž odpovídá zpočátku pomalejší tempo. Ve druhé řadě už si však děj razí vlastní cestu a je napínavý až do konce, kde se aktuální linka uzavře. O třetí sérii nejsou žádné informace – byla by ovšem škoda, kdyby svět Arkádie vznikl jen kvůli šestnácti dílům.

Až příliš povědomý systém

Možná zajímavější než příběh je ale samotný koncept. Mezi dystopické a totalitní sci-fi či alternativní dějiny patří třeba Muž z vysokého zámku nebo Spiknutí proti Americe – a především úspěšný Příběh služebnice Margaret Atwoodové. Všechny jsou z amerického prostředí, například Gilead je vzorem toho, jak by dost možná mohl vypadat totalitní režim na půdě USA. Konzervativní ideologie stojící na bázi patriarchátu, šovinismu a zvrácené verzi křesťanství. Zvláště po událostech, které vyvolala vražda Charlieho Kirka to není něco, co bychom si úplně nedokázali představit, byť třeba v mírnější formě.

„Evropská“ Arkádie je však jiná. Žádné náboženství ani vypjatá ideologie. Co se hodnotových otázek týče, je poměrně liberální. Například zde vůbec není problém uzavírat stejnopohlavní svazky. Panuje tu i rovnost mezi muži a ženami, které – pokud mají slušné skóre – mohou vykonávat jakékoliv povolání, včetně těch u policie nebo obrany. Koneckonců, nejmocnější funkci v Arkádii drží žena, ještě k tomu tmavé barvy pleti.

Na čem režim stojí, je toxický důraz na efektivitu a výkon. Mantrou Arkádie je heslo: „Každý dostane, co si zaslouží“. Na začátku to možná byl dobře myšlený koncept, ale brzy se vyvinul v mimořádně represivní systém, kde nebylo místo pro slabé, postižené nebo jinak smýšlející. Zajímavé je, že v Arkádii není sociální systém, který by počítal například s péčí o seniory. Pokud nevytváříte hodnoty, nejste pro systém zajímaví.

Pokud někoho zajímá, jak by vypadal anarchokapitalistický svět, dost možná by se blížil Arkádii. Spíše než stát to totiž působí jako jedna velká firma, komunitní hodnoty ovšem chybí, pravá lidskost se prakticky vytratila. Společné dobro v tomto režimu je hodně pokřivené.

Když si na svět zvyknete a začnou se rozvíjet charaktery postav, možná se zamyslíte, jak by se v takové společnosti žilo vám. O něco později pak může přijít myšlenka, že něco z Arkádie vlastně známe i z naší společnosti. Nemusíme přitom sahat po příkladech z Číny nebo Ruska, ale i v naší západní společnosti se najdou exempláře ekonomických a jiných nerovností.

Není to vlastně takové skóre, které do jisté míry ovládá naše životy, i když se nedá číselně vyjádřit a nemonitoruje nás žádný čip? Náš systém se rovněž tváří tak, že „každý dostane, co si zaslouží“. Zdánlivě to platí, ale výjimek je až příliš mnoho.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.