Malé pozdvižení okolo „mladých nezkušených žen“, které se proti vůli stranických sekretariátů dostaly do sněmovny, lehce překrylo skutečnost, že se v parlamentu objevilo množství lidí se zkušenostmi, bez nichž by nejspíš všem bylo lépe.
Ve Sněmovně by například mohla snadno vzniknou ekonomická katedra docenta Miroslava Ševčíka, pokud bychom tedy uznali, že to, co Ševčík reprezentuje, má něco společného s ekonomií. Bývalý děkan Ševčík, který nejspíš za celou akademickou kariéru nenapsal jediný odborně relevantní text, sice určitě není mladá žena a má bezpochyby mnoho zkušeností, všechny jsou ale bohužel k ničemu.
Sedláčková působí mimo jiné ve Společnosti pro obranu svobody projevu, což je organizace, která má se svobodou projevu společného zhruba totéž, co Korejská lidově demokratická republika s demokracií, lidem či republikou.
Právě za tyto zkušenosti dostal od Institutu Václava Klause prestižní výroční cenu, kterou Klaus, ekonom podobných kvalit, zdůvodnil takto: „Docent Ševčík za svoji kariéru vychoval tisíce nových ekonomů a odborníků, které dnes potkáváme na prestižních místech v celé naší ekonomice a společnosti a kteří se dobře prosazují i různě po světě.“ Takto to aspoň řekl Klaus podle tiskové zprávy, kterou napsal jistý Petr Macinka.
Zkušeností má Ševčík opravdu hodně, ať už jako nadějný člen KSČ před rokem 1989 nebo nejhorlivější zastánce neoliberalismu od roku 1989 dál. Veřejně ho velmi proslavila jízda s modrým majáčkem na dálnici v protisměru v pruhu pro sanitky, protože se mu nechtělo čekat v zácpě. Skoro s podivem, že se Ševčík ocitl na kandidátce SPD a ne Motoristů.
Jinou epickou událostí byla jeho účast na protivládní demonstraci v roce 2023, kdy se dav i s Ševčíkem vydal k Národnímu muzeu strhnout ukrajinskou vlajku. Demonstraci Česko proti bídě tehdy pořádal Jindřich Rajchl, Ševčíkův nový kolega a poslanec z klubu SPD. Ševčík zde nejspíš protestoval proti bídě ve své hlavě. Na jiné demonstraci z této série Ševčík nadával tehdejšímu premiérovi Fialovi do „hňupů a malých smradů“, což rozhoupalo dokonce i zkostnatělou VŠE, aby se konečně pokusila Ševčíka odstranit z vedení Národohospodářské fakulty. To nebylo úplně snadné, jelikož si Ševčík z fakulty udělal rodinný byznys obsazený na všech úrovních svými lidmi, což se projevilo také tak, že se po svém vyhození dveřmi vrátil na čas oknem coby proděkan.
Starý šulda Ševčík
Během covidu Ševčík samozřejmě brojil proti záchraně lidí a opatření přirovnával střídavě ke komunismu či nacismu. Naposledy perlil v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas, kde si tento nositel prestižní výroční ceny Institutu Václava Klause několikrát kopl do mladých lidí, kdy třeba vysvětloval, že za současnou bytovou krizi můžou Ukrajinci – ti totiž podle SPD můžou za všechno. Během své litanie Ševčík mimo jiné pronesl: „…ti mladí šuldové si neuvědomují, že je to způsobeno zvýšenou poptávkou… to je popis skutečnosti, popis reality. A že si to neuvědomují ti mladí, tak dobře jim tak, ať si potom bydlí, kde chtějí… Dobře jim tak, když si to neuvědomují a chtějí volit třeba ještě Piráty. Dobře jim tak, když jsou tak blbí, tak ať si to odnesou.“ A oni si to samozřejmě odnesou, protože vládu budou u moci držet „staří šuldové“, jako je Ševčík.
Do Ševčíkovy lobotomické ekonomické školy na půdě parlamentu bude jistě patřit i znovuzvolený ekonomický expert ODS Jan Skopeček a nově pak Markéta Šichtařová a Miroslav Pikora. Bývalí manželé, kteří v Česku dvě dekády věští jistojistou zkázu, se nyní stali ekonomickými experty SPD, za něž v dresu Svobodných kandidovala Šichtařová, a Motoristů v případě Pikory.
Dvojice popekonomů pravidelně selhávala i v predikcích názvu nadcházejícího dne. U představení poslední knihy tak třeba v roce 2019 Šichtařová ubezpečovala, že to poslední, čeho bychom se měli bát, je Rusko, zato varovala před socialismem, který k nám přichází z Evropy. Od té doby se zvláště Šichtařová ještě zradikalizovala, kdy během předvolebních debat neexistoval problém, za který by dle ní nemohla Evropská unie, Green Deal, levice či neziskovky, ideálně všichni dohromady. Neziskovkám tak chtěla sebrat více peněz, než vůbec dostávají, a z krize bydlení Šichtařová obviňovala ukrajinské uprchlíky a Green Deal.
Svoboda lhát a šířit nenávist
Jinou sice novou, ale bezpochyby zkušenou poslankyní bude Gabriela Sedláčková, která v posledním roce žehlila veřejný obraz Filipa Turka, aby vypadal alespoň jako nacista s lidskou tváří. Což jak vidíme z poslední kauzy, se jí tak úplně nepodařilo, ale stačilo to natolik, aby se oba dostali do parlamentu.
Sedláčková působí mimo jiné ve Společnosti pro obranu svobody projevu, což je organizace, která má se svobodou projevu společného zhruba totéž, co Korejská lidově demokratická republika s demokracií, lidem či republikou. Jedná se o konzervativní dezinformační platformu založenou Danielem Vávrou a Vlastimilem Veselým, dvěma konspiračními teoretiky. Tato společnost pořádá také kempy, kam se sjíždějí čeští konzervativci, aby se tužili ve své nenávisti vůči všemu, co byť jen připomíná levici.
Sedláčková vytvářela s Turkem v posledním roce podcast Po žních k Turkovi, kde se snažili vytvořit obraz Turka myslitele a dobrotivé duše. V jednotlivých dílech tak tesknili po Charlie Kirkovi, kdy byl Turek zděšen, že mu odmítl složit hold Evropský parlament, jindy líčili britského rasistu Tommyho Robinsona jako inspirativního vůdce, který je nadějí pro Británii.
Sama Sedláčková pak rozhodně nelení rozdmýchávat kulturní války pomocí pečlivě volených vět. Třeba nedávno v iDnes: „Když se podíváme na západ – do Francie, Německa nebo třeba Velké Británie, jde opravdu o tisíce vězněných lidí za projevený názor, který by ještě před několika lety byl i tam považován za zcela normální a relevantní.“ Bohužel neupřesnila, které rasistické názory má přesně na mysli, a ještě složitější je to s oněmi tisíci vězněných, kteří bohužel neexistují. Ona i celá její organizace údajně bránící svobodu projevu pak samozřejmě zcela ignoruje reálné vyhazování lidí z práce za projevený svobodný názor v současných Spojených státech. Jí a dalším vždy šlo jen o svobodu projevu pro ultra pravici a nikoho jiného. Že začala spolupracovat právě s Filipem Turkem je zcela logické vyústění její práce.
Ve stejném rozhovoru také pokračovala: „Z posledních průzkumů vychází, že přibližně 60 procent lidí se autocenzuruje i v běžných rozhovorech s přáteli, obzvláště pokud jde o témata, jako je například migrace nebo náboženství. Myslím, že i na toto je třeba upozorňovat. Já jsem se narodila ještě za komunistů a pamatuji si onu atmosféru strachu, opravdu nechci, abychom to zažívali znovu.“
Podle Wikipedie se paní Gabriela narodila v roce 1985 a ona atmosféra strachu, který si tak dobře pamatuje, skončila, když jí byly čtyři roky. Pokud žila v atmosféře plné strachu, měla by to probrat spíše se svými rodiči.
Rozpovídala se také v Parlamentních listech, v nichž mimo jiné navrhla šikanovat neziskovky, které třeba přijmou zahraniční grant, což by jim chtěla zakázat – nejspíš v rámci ochrany svobody projevu. Vedle svobody projevu bohužel míní chránit i kulturu: „Vždycky si vzpomenu na případ, kdy zatímco premiér Fiala mluvil o potřebě porodnosti a rodinné politiky, v tutéž dobu naše ministerstvo kultury podpořilo finančně křest knihy s názvem Zrušte rodinu, kde se autorka – extrémní levicová aktivistka – zamýšlí nad tím, jak skvělé by bylo ,sharovat‘ děti, a rodinu vykresluje pouze jako prostor plný traumat a bolesti. Na moje výtky mi pan ministr opáčil, že jemu grantová komise podporu doporučila. Ale nemá být ministr právě tím garantem, že se takové šílenosti nebudou podporovat? Ať si existují, ale nechci je platit z mých daní. S kolegou Otou Klempířem jsme se shodli, že je potřeba podpořit projekty založené na naší historii, tradicích, na tom, na čem stojí naše západní civilizace a za co můžeme být našim předkům vděčni. Vždyť i mezinárodně vidíme, že prosazovat pouze alternativní a woke kulturu naopak od kultury lidi odvádí. Je třeba znovu začít aspirovat ke kráse, vznešenosti, vzdělanosti…“
Jestli jsou součástí západní civilizace a tradic, za které můžeme být předkům vděční, i Turkovy adorace Hitlera nebo schvalování upalování romských dětí, už Sedláčková nerozvedla, tahle kauza ji v době rozhovoru teprve čekala. Kulturu „aspirující ke kráse, vznešenosti a vzdělanosti“ pak můžeme sledovat na současném Slovensku, kde ze stejných východisek řídí kulturu Martina Šimkovičová. V tom případě by už ale bylo lepší podřídit kulturu pod ministerstvo průmyslu, protože lepšího zacházení by se jí dostalo nejspíš i od betonářů a fanoušků asfaltu v krajině.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás