Ulice Istanbulu a prostory před budovou provinční správy hlavní opoziční strany CHP (Republikánská strana lidu) v minulých týdnech opět po několikaměsíční pauze zaplavily davy lidí. Tvrdý střet s policisty, kteří v masivních počtech zablokovali vstup do budovy, přišel po další intervenci do vedení strany, která od března tohoto roku čelí arbitrárním soudním nařízením a zatýkání vlastních členů demokraticky zvolených do pozic starostů a starostek městských částí Istanbulu a dalších metropolitních měst. Na své straně má nejen své podporovatele*ky – sekulární urbanizované voličstvo, které tvoří téměř polovinu celé populace – ale také generaci mladých nespokojených s 23letou vládou prezidenta Erdoğana, jenž se pro ně stal symbolem zmařených nadějí na demokratizaci a nejisté budoucnosti.
Ti, kdo jsou uznáni za „Turky“, mají plný přístup k právům, legitimitě a ochraně státu, zatímco neturecké identity jsou nuceny zůstávat neviditelné, asimilovat se nebo přijmout marginalizaci.
Právě gen Z byla v březnu hlavní tváří protestů, které odstartovaly zatčení Ekrema İmamoğlua, oblibeneho primátora Istanbulu a aktuálně nejsilnějšího Erdoğanova oponenta. Přestože se jednalo o největší protesty v zemi od protestů v parku Gezi v roce 2013, v následujících měsících CHP ztratila momentum, protesty v ulicích utichly a Erdoğan nadále tiše prostřednictvím soudů pokračoval v čistce strany. İmamoğlua ve vězení doplnili starostové dalších 28 městských částí Istanbulu a hlavního města Ankary a soudní vyšetřování bylo zahájeno i vůči předsedovi strany Özguru Özelovi.
Istanbul pod blokádou
Nejnovější vývoj situace restartoval pouliční protesty, tentokrát však bez masové přítomnosti studentstva, jež se z důvodu letních prázdnin z velké části nenachází v Istanbulu. „Změna profilu protestujícího ale také souvisí s nacionalistickými tendencemi, které odradily část tradičně aktivních vzdorujících – levicové feministické a queer hlasy – a samozřejmě také se zastrašujícími praktikami státu, od policejní brutality, po zatýkání a mučení, jež se stávají procedurálními,“ komentuje pro Alarm z Istanbulu novinářka z deníku Bianet a členka queer hnutí Nur Kaya. Istanbul je podle ní oproti březnu určitě klidnější: „Méně lidí v městské hromadné dopravě voní po pepřovém spreji.“ Zároveň se čím dál víc stupňuje napětí, které souvisí s intenzivní policejní přítomností a rozvojem nových systémů sledování. Stejně jako v březnu úřady v posledních týdnech částečně omezily sociální média a vydaly protiústavní zákaz o shromažďování v městských částech metropole.
Čerstvá vlna protestů také obnovila debaty o politice správcovství (kayyum politikasi). Erdoğanova nejvyužívanější antidemokratická a protiústavní taktika, kterou tradičně uplatňuje vůči kurdským regionálním politikům*ám a radnicím, ale také vůči univerzitním vedením, spočívá v odstranění demokraticky zvoleného kandidáta*ky, na jehož místo je dosazena Erdoğanovi poplatná figurka. Demokratičtí zvolení kandidáti*ky jsou většinou posláni za mříže a úřad se dostává pod kontrolu vládnoucí koalice. Před půl rokem se spekulovalo o nahrazení istanbulského primátora İmamoğlua správcem. Soud 2. září jmenoval správce do regionálního ředitelství opoziční CHP. Budovu sice na jeden den blokovali protestující, ale o týden později do ní s asistencí policie vstoupil nový správce Gürsel Tekin. Desítky protestujících byly při razii zatčeny.
CHP v reakci celý objekt vyklidila a oznámila, že její činnost bude dočasně probíhat rotačně v okresních pobočkách. Předseda strany Özgür Özel odmítl rozhodnutí soudu slovy: „Jediným možným postupem je odpor. Pokud by se CHP podvolila, skončila by i sama republika.“ Zároveň svolal k mimořádnému kongresu, ve kterém si CHP zvolí nového předsedu*kyni ze svých řad. Ještě předtím však Özela čeká rozhodnutí ve vlastnímu případu, jež by mohlo být bezprecedentním zásahem do politické krajiny. Özel čelí obvinění z úplatků v procesu svého zvolení, což by v případě odsouzení znamenalo dosazení správce do samotného vedení strany. Opoziční strana CHP s tradicí od zrodu moderní republiky by se tak stala první politickou stranou s dosazeným správcem, což by zásadně změnilo nejen její fungování, ale také podobu multistranického systému Turecka. Soudní zasedání z 15. září zatím odložilo případ na 24. října, zatímco mimořádný kongres CHP proběhl 21. září. Strana si opět odhlasovala Özela ve svém čele.
Od kompetitivního autoritářství k hegemonii
Puč proti nejsilnější opoziční straně, jež tuto funkci plní během celého období Erdoğanova vládnutí, nepřichází v politickém vakuu. Výsledky několika posledních voleb – prezidentských v roce 2023 a komunálních v roce 2024 – ukázaly, že CHP získává na popularitě a pokud by dnes stanula proti vládnoucí straně, pravděpodobně by získala potřebnou většinu. Erdoğan navíc podle stávající ústavy nemůže kandidovat do dalšího prezidentského mandátu a pravděpodobnost, že jiný kandidát z jeho strany by se těšil obdobné oblibě, je mizivá. Jako každý autoritářský vládce se chce za každou cenu udržet u moci, k čemuž potřebuje co nejslabší a nejlépe kontrolovatelnou opozici. Hyperprezidentský režim prezidenta Erdoğana platí ve většině příručkách politických teoretiků*ek za klasický případ kompetitivního autoritářství, tedy režimu, který sice formálně zachovává demokratické instituce jako jsou volby, ale politická soutěž je především skrze kontrolu médií a manipulaci státních institucí značně omezena. Přesto se v něčem vymyká. Podle B. Esena, předního politického teoretika, je to udržitelnost, s jakou se režim prezentuje. Většina kompetitivních autoritářství se dříve nebo později překlene do „tvrdšího“ homogenního autoritářství nebo naopak do nějaké formy hybridní demokracie či alespoň tranzici k demokracii – opoziční strana v kompetici zvítězí. Erdoğanovi se však podařilo opozici držet v její roli dlouhých 12 let, a to především díky strategii etnonáboženské agendy mobilizující vždy minimálně polovinu obyvatelstva – na své straně má většinu muslimské populace. Obdobně se to podařilo jen Viktorovi Orbánovi v Maďarsku a Naréndrovi Módímu v Indii, zatímco Bělorusko, Venezuela nebo Rusko jsou případy plynulého přechodu do homogenního autoritářství.
Jenže právě politický islamismus se čím dál více vzdaluje městské sekulární mládeži, jejíž počty v Turecku narůstají a která zároveň generuje nejsilnější protestní politiku. Politoložka Nur Betül Çelik z Ankarské univerzity pro Alarm zdůrazňuje, že právě tlak vysokoškolského studentstva v jistém smyslu donutil opoziční stranu k účinnějšímu odporu v ulicích. „Protesty, jež se konaly v 15 dnech po 19. březnu, měly potenciál stát se skutečným odporovým hnutím proti autoritářství AKP. Jenže CHP je přetavila v setkání, která sice pokračují dodnes, ale stala se velmi podobná pravidelným volebním schůzkám strany. Chybí jim nadšení a ztratily potenciál mobilizovat větší a účinnější podporu veřejnosti.“ Její slova potvrzuje i Nur Kaya z řad studentstva „Coby mladí nevěříme, že účast na oficiálně povolených shromážděních či průvodech má reálný dopad na stav demokracie. Místo toho hledáme nové způsoby, jak vzdorovat – i když to znamená, že se navzájem učíme, jaké oblečení je nejpohodlnější při zatýkání.“
Dalším faktorem v posunu od kompetice je nepochybně ekonomický úpadek, jež sužuje zemi od roku 2018 a dopadá na obyvatelstvo v každodenním zdražování cen, nedostačujících mzdách a absenci sociální podpory. Slabinou opozice je v tomto ohledu to, že ani ona nepředstavila žádný alternativní ekonomický plán, jenž by mohl přesvědčit nerozhodnuté voličstvo. Svoji volební kampaň doposud soustředí pouze na antierdoğanovský sentiment – staví se do role oběti v okrajování svobod, zatímco pro nerozhodnuté voličstvo bývá ekonomická situace důležitější než úroveň demokracie. Sekulárně nacionalistická strana navíc dlouhodobě nedokáže oslovovat muslimské voliče a její charakter silné metropolitní strany ji vzdaluje od obyvatel menších a středně velkých měst v tradičně nábožensky konzervativní Anatolii. V Gaziantepu, kde nyní pobývám, má CHP sice jen o 10 procent méně podporovatelů než AKP, avšak jen menšina je ochotna vyjít do ulic. Události v Istanbulu, vzdáleném téměř 1200 kilometrů, zdejší obyvatelstvo příliš nezajímají. Sympatie prezidentovi navíc generuje jeho slib poslat zpět do Sýrie vysoký počet uprchlíků, kteří zde přebývají.
Podle Nur Betül Çelik bude pro opoziční CHP rozhodující, jak se vypořádá s vnitřním pnutím ve straně. Bývalý předseda Kemal Kılıçdaroğlu, jenž vedl stranu 13 let, nedokáže zkousnout těsnou prohru v prezidentských volbách a následné odvolání z postu předsedy poté, co odmítl odstoupit. Spekuluje se, že je to nyní právě on, kdo usiluje o dohodu s Erdoğanem a o post správce ve své vlastní straně. Ve slepé uličce se strana ocitá rovněž vzhledem ke Kurdům. V minulých prezidentských volbách mezi nimi platila nepsaná dohoda o podpoře – i díky ní strana zaznamenala silné výsledky. Dohoda nikdy nebyla veřejně uzavřena z prostého důvodu sekulárního etnonacionalismu na straně CHP, hluboce zakořeněného v dědictví Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderního tureckého státu. Po prohře CHP a nulovém zlepšení vlastní situace Kurdové – reprezentovaní především stranou DEM – ve světle nových návrhů dohod s vládnoucí stranou ztratili trpělivost. V tomto ohledu hraje islám do karet opět Erdoğanovi a AKP, která je sice také silně etnonacionalistická, ale většinu Kurdů pojí s tureckými sunnitskými muslimy stejná víra. Dohodu, kterou CHP nikdy oficiálně neuzavřela, tak nyní Kurdům, „našim bratrům“, navrhuje Erdoğan. Právě staronové sblížení s Kurdy lze označit za hlavní strategii v Erdoğanově konsolidaci moci, v níž je puč proti CHP jen jedním z tahů na šachovnici.
Turecko bez teroru
Necelý měsíc před zatčením primátora Istanbulu se na televizních obrazovkách objevila tvář na veřejnosti dlouho nespatřená. Abdullah Öcalan, 26 let vězněný lídr kurdské guerillové organizace PKK (Kurdská strana pracujících), jež figuruje na seznamu teroristických organizací Turecka, EU i USA. Öcalan v historickém proslovu vyzval PKK ke složení zbraní a ukončení operací vůči tureckému státu, restrukturalizaci hnutí a novým cílům. Mezi ně od osmdesátých let patřily hlavně nezávislost kurdských oblastí a zlepšení politických i kulturních práv Kurdů. Jenže v posledních letech se stále častěji skloňuje termín „integrace“. Öcalan v proslovu zdůraznil, že PKK naplnila svoji historickou misi a kontext, ve kterém vznikla, se liší od dnešního. Kurdové prý dosáhli prostoru pro demokratizaci a ozbrojený boj již není efektivní – PKK za své 41leté působení provedla tisíce operací, v jejichž důsledku přišlo o život přes 40 tisíc lidí, většinou civilistů*ek. PKK vskutku o pár měsíců později v symbolickém aktu složila zbraně a oznámila, že ukončí veškeré operace pod dosavadním jménem. Na povrch se začaly dostávat útržky velmi netransparentního vyjednávání s tureckým státem, ve veřejném diskurzu označovány jako proces řešení (çözüm süreci), mírový proces (barış süreci) nebo kurdské otevření (kürt açılış). Narozdíl od předešlých snah o řešení mezi lety 2013–2015, jež vyústily v zesílení antikurdského nacionalismu, rozsáhlé právní represe vůči kurdským politikům*ám a erozi demokratického prostoru pro kurdské zastoupení, je nynější chvíle slovy Erdoğana „historickým momentem a vstupem do nové éry“, který dostal oficiální název „Turecko bez teroru“ (terörsüz Türkiye).
Erdoğan v mírových procesech oživuje neoosmanskou strategii, v níž se odkazuje k bratrství muslimů, Kurdů a Arabů za osmanské říše, a jež cílí na sjednocení konzervativních Turků a Kurdů. Agendu přitom neotvírá poprvé – mezi lety 2009 a 2014 za ministra zahraničí a architekta vládnoucí ideologie Ahmeta Davutoğlua představovala hlavní strategii turecké zahraniční politiky. Tehdy ovšem Kurdové podpořili Selahatina Demirtaşe, spolupředsedu strany HDP (nynější DEM), kterému se za jeden rok podařilo zdvojnásobit voličskou základnu na úkor AKP. Erdoğan tak v reakci změnil taktiku a spojil se s ultranacionalistickou stranou MHP, v níž vládne v pevné koalici dodnes. Právě od lídra MHP Devleta Bahçeliho přišel prvotní impuls k dnešním mírovým procesům. Stárnoucí lídr dokonce hovoří o symbolické reprezentaci, spolupředsednictví, v němž bude vždy zvolen také kandidát*ka z kurdských a alevitských řad. Jak by něco takového vypadalo nebo zda by na to přistoupil Erdoğan, není jednoduché odhadnout. Jisté je, že dochází k redefinici turecké národní identity, jež se snaží zahrnout Kurdy – ty doposud nejvíce vylučované. „Touto historickou cestou budeme kráčet společně s DEM,“ nechal se Erdoğan slyšet při proslovu 12. července. Společná cesta odkazuje také k tvarování nové ústavy, která je pro něj naprosto klíčová – jedině při její změně by totiž opět mohl kandidovat v prezidentských volbách. Za podporu v parlamentu od strany DEM na oplátku nabízí ústavní zakotvení lepších práv pro Kurdy.
Postoj DEM je prozatím vyčkávací. V mírových procesech sice zastává roli facilitátora mezi PKK a vládnoucí koalicí, zároveň však vyjádřila podporu opoziční CHP. Její spolupředseda Tuncer Bakırhan zdůraznil, že „coby strana, která v minulosti čelila obdobným nespravedlnostem, nyní bude stát v pevné solidaritě s republikány.“ Své požadavky DEM představila nově zřízené 51členné parlamentní komisi – najdeme mezi nimi nejen uznání na poli kultury, ale také politické subjektivity a samozřejmě propouštění tisíců kurdských politiků a političek, aktivistů a aktivistek v čele se Selahatinem Demirtaşem a minimálně zlepšení podmínek pro Abdullah Öçalana. Jednání komise však zatím neprobíhá nijak svižně a obzvlášť ne transparentně. Naposledy v ní promluvily Sobotní matky (Cumartesi Anneleri, nejdéle protestující síla v zemi), matky těch, kteří byli v devadesátých letech při nejkrvavější fázi boje tureckého státu s PKK zadrženi speciálními státními jednotkami JITEM a následně nuceně zmizeli. Jejich promluva v kurdském jazyce byla ale okamžitě přerušena. Je obtížné věřit, že by došlo k povolení vyučování kurdštiny, pokud ani promluva v komisi není tolerována – většina z matek přitom turečtinu perfektně neovládá.
Součástí parlamentní komise je i CHP, která tak vzdoruje pasování do role nového nepřítele. Jako středolevicová strana si samozřejmě nemůže dovolit nepodpořit mírový demokratizační proces, ale zároveň nechce přílišným entuziasmem riskovat ztrátu nacionalistických voličů*ek. Připomeňme, že Kurdové a tzv. kurdská otázka zde byla i před PKK a Mustafa Kemal se při zrodu republiky nijak netajil antikurdským sentimentem spojeným nejen s náboženstvím a etnicitou, ale také úrovní modernity – Kurdové byli považováni za nevzdělané vesničany z hor. Ve staronově kované národní identitě ovšem ztrácí místo CHP a Erdoğan usiluje o to, aby se oním novým vylučovaným stala právě ona spolu s kosmopolitním sekulárním obyvatelstvem, které reprezentuje. Podle Nur Betül Çelik je proto účast CHP v komisi důležitým detailem. Má totiž mnohem více prostředků a potenciál oslovit a mobilizovat širší segmenty společnosti než kurdská DEM, a tím tak čelit Erdoğanovu plánu.
„Turecko bez teroru“ rámované jako cesta k demokratizaci země a chytře stavící terorismus jako jedinou překážku k demokracii v zemi, je tudíž svým pravým opakem – motivací není demokratizace, ale konsolidace moci. V tomto ohledu se v křehké pozici ocitá i DEM. Coby levicová strana, pro kterou nejsou důležitá pouze kurdská práva, ale také feministická, queer a environmentální témata, nyní čelí situaci, kdy byla zmařena demokratizace výměnou za drobné ústupky – zejména zlepšení práv pro Öcalana. Jejím oficiálním stanoviskem je přitom demokracie nejen pro Kurdy, ale pro všechny, čímž se po většinu své politické kariéry lišila od CHP.
Sinem Adar, turecká politoložka a komentátorka přichází s termínem multikulturního autoritářství, modelem, v němž autoritářský režim začleňuje či toleruje omezené formy kulturní plurality – nikoli ovšem z demokratického přesvědčení, ale jako strategické využívání rozmanitosti k upevnění a legitimizaci vlastní moci. A vskutku se zdá, že Erdoğan bude ochotný připustit menšinové kulturní projevy či uznání odlišností, avšak jen v kontrolované a omezené podobě, která pro něj coby centrální autoritu nebude představovat ohrožení. Požadavek decentralizace moci a posílení lokálních správ, jež jsou zásadní pro DEM, by v tomto modelu nepřidala v úvahu a AKP by nadále generovala správce do regionu.
Kurdské dilema
DEM však nemá moc na výběr. Samotní Kurdové stojí o zlepšení svých práv, rovnost a důstojnost dlouhá léta, podpora CHP jim nic nepřinesla a pragmatismus se pro ně zdá být výhodnější cestou, přestože důvěra v proces a především v motivace Erdoğana není vysoká. V ulicích Diyarbakıru, symbolického hlavního města kurdského odporu, se ptám kolemjdoucích na to, jak nový mírový proces vnímají. Někteří odpovídají, že mír měl přijít již dávno a že věří, že se politici dohodnou. Většina je ovšem skeptická: „Už víckrát se o něco podobného pokusili, naposledy byl Sur (historické centrum Diyarbakıru) vybombardován,“ říká Baran, mladý student a pracující, jenž se od té doby do Suru nepodíval. Na rozdíl od Istanbulu, domova největší kurdské diaspory, v ulicích kurdské metropole slyším kurdštinu na každém rohu. To samé o něco více na sever ve Vanu a přilehlých vesnicích. Nedaleké město Tatvan bylo v roce 2011 místem jednoho z útoků PKK a 135 kilometrů dlouhou cestu lemuje vysoký počet checkpointů. Ani zde se nezdá, že by se mírové procesy projevily, byť PKK složila zbraně – na checkpointech nadále zůstávají vojáci. Jazyková autonomie, kterou Kurdové požadují, se navíc netýká pouze používání jazyka, ale především utvoření podmínek pro jeho zachování – jeho svobodné vyučování společně s historií a kulturou z pohledu Kurdů. Přestože v zemi neexistuje absolutní zákaz vyučování kurdského jazyka, kurdština vždy spadá do kategorie volitelných předmětů a veškerým snahám o otevření oficiální kurdské školy, jež by nabízela výuku v kurdštině, bylo různými legálními procesy zabráněno.
Naopak u většinové společnosti se procesy těší vysoké podpoře. V červenci zveřejněná anketa Ankarského institutu ukazuje podporu 70 procent respondentů, zároveň pouze 45 procent z nich je prozatím spokojeno se směrem, jakým se proces ubírá a s jeho dosavadní implementací. Na rozdíl od předešlého procesu řešení, který za sebou slovy Barana zanechal vybombardovaná města a vystěhoval obyvatelstvo, je situace nového procesu řešení odlišná. To platí nejen na domácí scéně, kde chybí Selahattin Demirtaş a panuje neochota spolupráce DEM s CHP, ale především na regionální úrovni. Pád diktátorského režimu Bašára Al-Asada je pro Erdoğana, jenž se dlouho v Sýrii angažuje (v roce 2016 zahájil pozemní operaci proti severozápadní Sýrii ovládané kurdskými jednotkami YPG), sice jistě vítězstvím, kromě ekonomických a politických možností však představuje také rizika. Erdoğan bude jistě chtít rozšířit sféru vlivu v Sýrii, přilákat turecké investory a kapitál a zároveň usilovat o to stát se hlavním architektem nového syrského uspořádání – Ankara dlouho podporovala Syrskou národní frontu, která nyní ovládá velkou část země a díky přítomnosti v zemi si vypěstovala také určitou blízkost i s nově zvoleným Ahmadem Šarou a jeho stranou HTS. Z této role bude těžit i v domácí aréně – pravděpodobně se jí podaří doručit slib o návratu více než tří milionů syrských uprchlíků za vzrůstajících antimigračních nálad v zemi spojených především s ekonomickým úpadkem.
Pro Erdogana představují největší riziko opět Kurdové. Syrské demokratické síly (SDF), tvořené jednotkami YPG i asyrskými, arménskými a arabskými oddíly, spravují od roku 2012 demokratickou autonomní oblast severní a východní Sýrie, známou jako Rojava. Ankara považuje YPG za odnož PKK a na rozdíl od USA, které s nimi úzce spolupracují, je označuje za teroristickou organizaci. Velitel SDF Mazlum Abdi je dlouholetým spolupracovníkem a přítelem Abdullah Öcalana a po Öcalanově výzvě ke složení zbraní PKK někteří Kurdové obrací veškeré naděje právě k němu – Rojava je jejich největší zárukou. Vznik autonomní kurdské oblasti a vítězství Kurdů nad tzv. Islámským státem (ISIS) přitom sehrály klíčovou roli při krachu předchozího mírového procesu. Rojava není jen prostorem kurdské autonomie, ale také politickým experimentem inspirovaným Öcalanovou vizí demokratického konfederalismu. Klade důraz na rovnoprávné postavení žen a environmentální spravedlnost, což přitahuje pozornost evropských internacionalistů*ek, levicových i anarchistických hnutí. Mezinárodně uznaná autonomie Kurdů za jihovýchodní hranicí Turecka tak pro Erdogana představuje hrozbu teritoriálních požadavků Kurdů i na vlastním území. V tomto ohledu lze mírové procesy číst i jako obavu z regionálního vývoje, v němž by spolupráce s Kurdy mohla být jediným východiskem. A právě na tuto kartu při vyjednávání sází DEM.
Sýrie se navíc může stát místem přímého konfliktu Turecka s Izraelem, který Erdoğan dlouhodobě kritizuje za pokračující genocidu Palestinců na území Gazy, byť se jeho diskurz zatím nepřetavuje v konkrétní činy. Obě regionální velmoci sledují v Sýrii odlišné zájmy – zatímco Turecko touží po silné sjednocené Sýrii pod vedením politického islamismu sunnitského stylu podobného tomu tureckému, pro Izrael by taková Sýrie představovala teritoriální hrozbu. Jeho cílem je spíše fragmentarizovat a oslabit křehké uspořádání, což naznačuje i snaha navázat spolupráci s Kurdy či podpora křesťanských Drúzů, čelících útokům od vládnoucí HTS. Erdoğanova ostentativní podpora Gazy však působí do značné míry pokrytecky obdobně jako náhlý zájem o práva Kurdů – více než o životy Palestinců jde o mobilizaci muslimských voličů doma a posílení neoosmanské vize Turecka jako ochránce sunnitského světa. Klíčové pro obě strany nicméně zůstává, jak se k situaci postaví Spojené státy, které si nadále udržují otevřené kanály k Ankaře i Tel Avivu; Netanjahu i Erdoğan mohou navíc sázet na dobré vztahy s Donaldem Trumpem.
Smlouva o turectví
„Turecko bez teroru“ vědomě opomíjí, že kurdská otázka – čili problém Turecka s Kurdy – není pouze otázkou terorismu spojovaného s PKK, ale sociologickým problémem hluboce zakořeněným ve veřejných a státních institucích, v instituci rodiny a vposled internalizovaný na individuální úrovni. Turecký sociolog Barış Ünlü pojmenovává vztah mezi Turky a Kurdy jako výsledek nepsané smlouvy, smlouvy o turectví. Ta je souborem pravidel a očekávání, která formují každodenní náležitosti a občanství. Ti, kdo jsou uznáni za „Turky“, mají plný přístup k právům, legitimitě a ochraně státu, zatímco neturecké identity – Kurdové, Arméni, Alevité a další nemuslimové – jsou nuceny zůstávat neviditelné, asimilovat se nebo přijmout marginalizaci. I progresivní či levicoví intelektuálové*ky přitom často tuto smlouvu nevědomky udržují mlčením o kurdské a arménské otázce, zatímco sami těží ze své pozice „Turků“. Skutečný mír s PKK, DEM a Kurdy nelze redukovat na odzbrojení či politické dohody, ale vyžaduje dobrovolné vzdání se nadřazené pozice a zřeknutí se privilegií – odstoupením od smlouvy v myslích jednotlivců a strukturách společnosti.
Jak ale připomíná Nur Betül Çelik, kurdská otázka je zároveň výsostně politickým problémem: „Pokud ji nebudeme vnímat politicky, uzavřou se všechny cesty ke spravedlivým jednáním a boj lidí za jejich práva a svobody ztratí opodstatnění. Veškeré společenské změny vedoucí ke zlepšení postavení kurdského lidu budou možné pouze v případě úspěchu politického boje.“ Ten by neměl vést cestou sblížení s autokratem a multikulturního autoritářství, ale vytvořením silné opoziční fronty, která zabrání Erdoganově politické nesmrtelnosti. V ní by měla hlavní roli sehrát CHP. Pokud má strana skutečně nabídnout alternativu autoritářské hegemonii, musí se zbavit svého ztuhlého sekulárního nacionalismu, jenž ji dlouhodobě vzdaluje od marginalizovaných skupin a v konečném důsledku spíše posiluje Erdoganův režim. Svěží a rétoricky razantní Özel by měl překonat staré kádry, inspirovat se intersekcionalitou studentských, feministických a queer hnutí a otevřít svou stranu oficiální spolupráci s kurdskou DEM.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás