Oidipus hledá utopii. Lachende Bestien změnili Sofokla v politickou debatu

Michal Hába a jeho tým znovu potvrdili, že se nebojí kombinace otevřené politizace divadla a humoru. Pomocí osvědčených metod a brechtovských postupů se jim podařilo vtáhnout publikum do hry a ukázat mu svět, kde se demokratické ideály lámou o cynismus kapitalismu a strach z budoucnosti. Kde se střídá naděje s rezignací, beaty s monology, groteska s katastrofou a party s apokalypsou. Kde se hledá utopie. Není tohle svět, kde žijeme?

Hába umí skvěle spojit politické divadlo s hravostí a humorem.

Inscenace Oidipus Utopia vznikla v koprodukci Činoherního studia v Ústí nad Labem, divadelní skupiny Lachende Bestien a evropského hlavního města kultury Chemnitz. Skupina Lachende Bestien je známá svou odvahou experimentovat a otevřeně reflektovat politická témata. Ve svých inscenacích se nebojí kritizovat kapitalismus a dlouhodobě vytváří výrazné, intelektuálně podnětné a levicově angažované divadlo. Základními kameny souboru jsou režisér a autor Michal Hába, hudebník Jindřich Čížek a scénografka Adriana Černá, kteří společně s dramaturgyní Veronikou Linkou tvoří jádro tvůrčího týmu. Hába a Linka se letos také stali součástí uměleckého vedení již zmíněného Činoherního studia, kde se 10. října odehrála premiéra tohoto divadelního představení s podtitulem „Hába podle Sofokla a dalších“. Na plánu jsou dvě další premiéry: v Chemnitzu na konci října; v Praze se inscenace poprvé ukáže 15. listopadu.

Party jako začátek

Dveře do divadelního sálu se otevřely asi deset minut před začátkem představení – již v tomto momentu mohli návštěvníci slyšet disko hudbu Jindřicha Čížka. Na pódiu tančili herci, Mark Kristián Hochman se jako Oidipus procházel ve zbroji, za kterou by se nestyděl ani Julius Caesar. Zaznívaly mantry jako: „Nezapomeňte, že divadlo je i o emocích. Tak to divadlo na sebe nechte jen tak působit“ nebo „Tohle není představení, tohle je party“. Dozvídáme se také, že Oidipus má rád divadlo a demokracii, a tak to pro nás všechno chrání. Celý tento „party zážitek“, doplněný odpočítáváním do startu představení, je pro Hábu typický – známe ho třeba z Vojcka. A tak jako v něm, i teď to funguje. Publikum díky tomu rovnou vstupuje do víru inscenace, do místa, kde se rozplývá hranice mezi realitou a fikcí.

Inscenace začala přesně v celou příchodem hrdinného Oidipa. Scénu za ním ukončovalo modré nebe s mrakem, v levém zadním rohu stál iónský antický sloup. Během celého představení se vlevo vepředu, jakoby mimo scénu, nacházely dvě barové židle se stolečkem. I když se mohlo zdát, že jsou určené pro diváky, opak je pravdou. Notnou část představení na nich seděla Radka Fidlerová jako Iokasté, která vše pozorovala a občas se kolem židle prošla. Celou dobu byl tento „sedící koutek“ osvícen. Na druhé straně, rovněž zdánlivě mimo scénu, byl DJský koutek Jindřicha Čížka. Ten se za využití kytary, počítače a mikrofonů postaral o veškerou instrumentální složku inscenace.

Představení bylo zahájeno písní a několikrát bylo zdůrazněno, že divadlo je oslavou demokracie. Proto herci zapojili do inscenace i diváky. Konají se volby a představitelkou chóru je zvolena herečka Marie Machová. Stává se tedy reprezentací celého publika. Již zde mohl pozorný divák z promluv herců cítit ironický podtext celého dění. Lidé si sice zvolili zástupce, neměli ale vlastně skoro na výběr, vše už bylo předem předurčeno. Byla to ukázka zneužití něčeho, co se tváří jako demokracie?

I když s ironickým podtextem, vše pokračovalo velmi pozitivně. Diváci poznali Oidipa v celé jeho kráse. Je to hrdina, kterému se vše daří. Poráží Sfingu a zachraňuje Théby, kde se stává králem, a vypadá to, že nastává závěr představení. Za zvuku hlasité hudby Jindřich Čížek vyvolává prvního herce, aby si užil potlesk diváků. „Mark Kristián Hochman!“ Mark přichází na scénu a jde se poklonit, když v tom hudba utichne…

Delulu s kytarou

V tomto okamžiku se mění atmosféra hry – prostor ztichl a Oidipus dostal prostor pro monolog. Vyráží najít klíč inscenace. Na jevišti se objevuje mor – ten přichází na Théby a lidé chtějí, aby Oidipus problém vyřešil. Je snad mor klíčem inscenace? Na to chce hlavní postava přijít.

Mark Kristián Hochman ve svém hereckém výkonu nešetří energií ani precizností. V roli Oidipa hledá klíč k vlastnímu prokletí, na chvíli je tyranosaurem, na chvíli se z něj stává detektiv. Střídá se groteska s katastrofou. V delších mluvených pasážích se otevírají témata environmentálního vytěsňování, klimatické úzkosti, společenské únavy. Vážnější pasáže ovšem doplňuje třeba hra cukr – káva – limonáda. Inscenace je díky tomu atraktivní jak pro nenáročné diváky, kteří se přišli především pobavit, tak pro ty, kterým jde o myšlenku. Oidipovy promluvy vrcholí sdělením, že chce být „delulu s kytarou“.

Po písničce přišel čas na vstup Kreonta. Ten promlouvá k Oidipovi a ve svém monologu rozkrývá a interpretuje metafory nastolené ve hře. Dozvídáme se, že on sám je kapitalismus a že je ve své roli spokojen. Ale proč by měl vládnout, když teď na něj není vidět? Sestra Iokasté je moc. Sfinga byla tyranie, kterou Oidipus coby ztělesnění demokracie svrhl. Co ale přijde po demokracii? Podle Kreonta to bude fašismus, jemu to ale nevadí, je s ním zadobře. Oidipovi tato řeč viditelně nedělá dobře. Uvědomuje si, že utopie se pomalu vytratily. Do hry vstupuje i Iokasté. Na pódiu se rozebírá, co to je postkomunistická past a jak nám škodí, rekvizitou je busta Marxe.

Rozmluvy postupně všechny přihání k šílenství. Oidipus začíná řvát a zběsile běhat. Ostatní postavy se k němu postupně přidávají. Vznikají tak působivé scény doplňované skutečným křikem a hlukem – jeden herec přináší kovadlinu a buší do ní, další si strká pod tričko reflektory, jiný vybíhá nad pódium a shazuje věci… Divákovi se může zdát, že to nikdy neskončí.

Deus ex Machová

Nakonec ale přichází deus ex machina, chcete-li „deus ex Machová“, a s ní návrat utopie. Tato vize se Oidipovi zamlouvá. Začíná se znovu hrát cukr – káva – limonáda, tentokrát už naposledy. Po hře dochází ke stržení božího království na zem a přichází utopie. Tento akt je proveden stržením modrého nebe, po kterém na zdi zůstává jen nápis „UTOPIE“.

Inscenace Oidipus Utopia znovu potvrdila, že Hábova poetika dokáže fungovat napříč diváckým spektrem. Hába umí skvěle spojit politické divadlo s hravostí a humorem. Zároveň dokáže kritizovat a pojmenovávat společenské problémy, a přitom nepůsobit kazatelsky. Divák se v jeho inscenacích nejen dívá, ale stává se součástí politické situace, kterou prožívá. Oproti většině českých divadelních uskupení rovněž vyniká tím, že se nebojí být otevřeně levicový.

Z divadelního hlediska je ale znát, že se Hába pohybuje ve svém osvědčeném teritoriu. Toto prostředí sice stále baví a provokuje, ale od ostatních jeho aktuálních her (VOJCEK_jednorozměrný člověk, Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B) se příliš neliší. Typické je pro něj využívání výrazné hudby, střídání grotesky, chaosu a ideového komentáře. Hába dokáže své herce využít naplno – dává jim prostor k výraznému a svobodnému projevu a zároveň od nich vyžaduje vysokou míru intelektuálního vhledu. Příkladem je Mark Kristián Hochman, na kterém Hába postavil i toto dílo a do jehož hereckého projevu se „háboidní“ styl viditelně propsal.

Nesmíme zapomínat ani na Brechtovské principy, z nichž Hába vychází. Ty působí v českém kontextu neskutečně svěže. Využívání zcizovacího efektu, kdy herci přecházejí mezi rolí a vlastní identitou, komentují dění na scéně nebo přímo oslovují publikum, nutí diváka přemýšlet, nikoli se jen nechat unášet emocemi. Typickým momentem je „volební“ sekvence na začátku představení, kdy publikum rozhoduje o představitelce chóru. Hába rovněž jako Brecht zdůrazňuje političnost divadla a hraje si s množstvím vrstev tohoto média.

Autor studuje žurnalistiku a DAMU.