Pokud má v příštích volbách uspět levicová strana, musí na tom začít pracovat právě teď

Mezi dlouhý výčet toho, co se v letošních volbách nepodařilo, patří zcela jistě opětovné potvrzení jednoho smutného faktu: v Česku není žádná životaschopná levicová alternativa, která by dokázala oslovit voliče. A to za situace, kdy se levicová témata doslova válí po zemi, stačí je jen zvednout. Žijeme v zemi, kde lidé v nájmech mají problém s průměrnými platy utáhnout bydlení a uživit rodinu. Energie i potraviny jsou drahé a příjmy až groteskně nízké. Je běžné, že i vysokoškoláci mají více zaměstnání, aby to vůbec zvládli.

Majetek je zdaněný minimálně, zato i nízkopříjmoví pracující odvádějí vysoké daně. Těm nejbohatším pak Fialova vláda daně naopak přičinlivě snižovala. Uchopit pocit frustrace a vytvořit onu stále vzývanou levicovou alternativu, se jeví jako ta nejsnadnější věc na světě.

Organizování se je prozatím nejlepší levicovou odpovědí na nerovnost šancí v systému, kde pravici tlačí velký kapitál.

Místo toho jsme během víkendových voleb mohli opět sledovat vítězství kapitálu, populismu a na levici drobení již tak slabých sil. Do sněmovny kandidovaly hned tři malé subjekty, jejichž program se dal označit jako levicový: Volt, Levice a Kruh. Dohromady nezískaly ani deset tisíc hlasů. Proč vlastně kandidovaly samostatně? A proč jsou u nás dlouhodobě dvě levicové pidi strany Levice a Budoucnost? Proč vůbec musely vzniknout dvě a pokud ano, proč už se dávno nesloučily? Jako levicový volič mám někdy pocit, že si z nás dělají legraci.

Lidé vs. kapitál

Vysvětlení bychom našli v různých ideových neshodách, odlišných akcentech, a i v osobních animozitách. Přitom je zároveň jasné, že i kdyby se všechny levicové proudy slily dohromady, samo o sobě to stačit k volebnímu úspěchu nebude. Ale je to nutný předpoklad k tomu, aby se vůbec mohlo začít. Toto tříštění působí zvenku směšně. Spojování by pochopitelně vyžadovalo debatu o programových prioritách a také nějaké ústupky.

Ovšem témat, na kterých by se lidé na levici, kteří se chtějí politicky angažovat, shodli, by se jistě našlo dost. První krok je začít se scházet a mluvit o tom. Přizvat co nejvíce aktérů. Různých spolků a organizací, které jsou aktivní, je nakonec dost. Druhý krok je nezůstat jen u toho mluvení.

Kromě spojování se musí rovněž politický projekt, za kterým nestojí a nemůže stát velký kapitál, opírat o nějaké sociální hnutí. Svého času vyneslo občanské organizování proti nedostupnému bydlení na místo starostky Barcelony Adu Colau, na spolupráci se sociálními hnutími stojí ale například i úspěch Nepoddajné Francie, která tak do parlamentu vynesla i nízkopříjmové pracující lidi, kteří by se ve Francii jinak politiky nikdy nestali.

Organizování se je prozatím nejlepší levicovou odpovědí na nerovnost šancí v systému, kde pravici tlačí velký kapitál. A když se podaří zapojit lidi, kteří řeší nejrůznější problémy, jako je například nedostupné bydlení nebo nízké mzdy a špatné pracovní podmínky, vyřeší se tím zároveň další velký problém, kterým česká levice trpí. Při společném boji za společný cíl přestane totiž být záhadou, jaký jazyk používat, aby byl normálním lidem srozumitelný. Ve chvíli, kdy lidé společně řeší problémy, je najednou snadné mluvit tak, aby vám ostatní rozuměli.  

„Zatímco Cuomo organizoval peníze, já jsem organizoval lidi,“ řekl po vítězství v demokratických primárkách na starostu New Yorku levicový kandidát Zohran Mamdani. V Česku to může znít jako hraběcí rada, protože se tu lidé moc organizovat nechtějí, odbory stále ještě řada lidí vnímá jako nějaký relikt reálného socialismu, mnozí jsou také unavení, a kromě toho často mají dvě práce. A vůbec mají svých starostí dost. Ale přesto jiná možnost není. To ale předpokládá něco víc, než začít dělat kampaň pár týdnů před volbami a na poslední chvíli se snažit zaplnit kandidátní listiny své malé strany, jíž konkurují jiné malé strany. Pokud má příští volby nějaký levicový projekt aspoň trochu uspět, musí na tom začít pracovat právě teď.