Polské soudy rozhodly, že svézt uprchlíka autem není zločin. I když by si politici přáli opak

Soud v polském městečku Hajnówka osvobodil pět aktivistů obviněných z toho, že pomohli migrantům na polsko-běloruské hranici. Podle obžaloby jim napomáhali v ilegálním pobytu v Polsku. Rozsudek padl 8. září a zatím není pravomocný. Rozhodnutí je nicméně důležité, neboť dává naději, že politický narativ, který se snaží kriminalizovat pomoc uprchlíkům, stále ještě nevyhrál.

Pozitivní je, že za pomoc uprchlíkům zatím nebyl v Polsku nikdo odsouzen. Soudy obviněné v drtivě většině osvobozují.

V březnu 2022, ještě za vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS), pomohli Mariusz Chyżyński, Kamila Jagoda Mikołajek, Joanna Agnieszka Humka, Ewa Moroz-Kaczyńska a ještě jedna osoba kurdské rodině pocházející z Iráku. Jednalo se o matku, otce a sedm dětí. Pomoc aktivisté poskytli také občanovi Egypta. Do Polska se skupina uprchlíků dostala přes pozemní hranici z Běloruska. Několik dní pak přežívala v pohraničním lese bez vody, jídla a přístupu ke zdravotní pomoci.

Prokuratura nepředložila přesvědčivé důkazy

Následně byla jedna z pomáhajících osob zcela nesmyslně obviněna za to, že migrantům poskytla jídlo a oblečení a nechala je odpočinout. Další čtyři lidé čelili obžalobě za pomoc při přemístění rodiny hlouběji do vnitrozemí. Jednalo se o odvoz autem do nejbližšího města. Na základě trestního zákoníku, který pomoc s nelegálním pobytem trestá třemi měsíci až pěti lety vězení, žádala prokuratura trest ve výši roku a čtyř měsíců. Potíž je v tom, že zákon je namířen proti pašerákům, kteří se zabývají obchodem s lidmi a jejich pašováním přes hranice a kteří fungují v rámci organizovaného zločinu.

K této skutečnosti přihlédl i soud, který letos v září rozhodl, že morálku postaví nad bezduchou interpretaci zákona, která by vedla k tomu, že se z práva stane pouhý nástroj moci. „Neexistují důkazy, že by pro sebe aktivisté získali jakoukoliv výhodu, osobní či majetkovou,“ zdůraznil soudce Adam Rodakowski. Podle něj chybí jakékoliv důkazy, že by aktivisté organizovali nelegální přechod hranic nebo že by se jakkoli obohatili.

Prokuratura stavěla obžalobu na tom, že uprchlíci od dobrovolníků dostali jídlo či oblečení, čímž prý došlo k „usnadnění pobytu“. Ani s tím ale soud nesouhlasil. Jeho rozsudek tak lze zjednodušit na banální, ale v dnešním Polsku důležité sdělení: pokud pomůžete člověku v nouzi, bude z toho příjemce pomoci vždy něco mít. To ale neznamená, že se podílíte na organizovaném zločinu.

Soudce taktéž zapochyboval, zda je v případě pomoci migrantům, kterým je znemožněno žádat o mezinárodní ochranu, vhodné hovořit o napomáhání v protiprávním pobytu v zemi. „Každý cizinec, který se snaží dostat do Polska, může potřebovat pomoc. Pokud bychom přijali interpretaci, že podobný čin je možné trestat pokaždé, kdy člověk, který je v nouzi, obdrží pomoc, pak by každému pomáhajícímu člověku hrozil trest,“ vysvětloval soudce absurditu celého obvinění.

Další rozsudek

Asi o dva týdny později, v pátek 26. září, padl rozsudek u soudu v Bělostoku. Viny tam byl zproštěn dobrovolník Bartosz, obviněný z toho, že údajně vyhrožoval příslušníkům pohraniční stráže.

Během jedné z intervencí na hranici s Běloruskem narazil Bartosz na skupinu migrantů, jimž se povedlo dostat do Polska. Byl mezi nimi i Somálec, který chtěl v zemi žádat o azyl. Po přivolání pohraniční stráže uprchlík potvrdil, že chce žádat o mezinárodní ochranu, přičemž Bartosze určil za svého zástupce. Pohraničníci následně odvezli migranta na služebnu v Michałowu, kam další den přišel na dohodnuté setkání i Bartosz. Když dorazil, pohraničníci mu řekli, že uprchlík žádnou žádost o azyl podat nechtěl. Dobrovolník se s ním chtěl potkat, aby zjistil, zda je to pravda. To však pohraničníci kategoricky odmítli. Následně se ukázalo, že Somálec už byl vyvezen zpět do Běloruska, čímž došlo k pushbacku, tedy k nezákonnému navrácení uprchlíka přes hranice zpátky do země, z níž přišel. Jde o častou praxi užívanou proti migrantům na hranicích Evropské unie. Sám Bartosz byl pak obviněn z toho, že vyvíjel na pohraničníky nátlak a nutil je přijmout žádost o azyl. Měl při tom říct: „Hráblo vám? Porušujete zákon, budou z toho vůči vám vyvozeny důsledky.“

Soudce Tomasz Pannert se ho ale zastal. Na jeho obhajobu uvedl, že nejde o chuligána, který by vtrhl na stanici a chtěl tam zavádět svá pravidla. Naopak ho označil za člověka, který respektuje zásady fungování právního státu. „Co má takový člověk dělat, když narazí na zeď?“ tázal se soudce. Podle něj zareagoval dobrovolník adekvátně vzhledem k okolnostem. A připomněl, že důvěra v instituce nepramení z uniformy, ale z příkladu, jaký dávají lidé, kteří ji nosí. A v daný okamžik se chování pohraničníků za příkladné označit nedalo.

Žádná možnost odvolání

Pozitivní je, že za pomoc uprchlíkům zatím nebyl v Polsku nikdo odsouzen. Soudy obviněné v drtivě většině osvobozují. Problém však představuje kriminalizace humanitární pomoci, při níž politici často argumentují bezpečností. Přitom si neuvědomují, že ospravedlňováním násilí vůči migrantům pouze demoralizují společnost, která pak snáze toleruje násilí páchané na jiných. To, jak se od roku 2021 Polsko k migrantům na bělorusko-polské hranici chová, je bez ohledu na nepřátelské jednání Kremlu a Minsku třeba označit za systémové selhání. Stát zcela iracionálně degradoval uprchlíky na nástroj hybridní války Ruska a Běloruska. Zapomněl, že jsou lidmi. V Polsku přitom chybí věcná diskuse o důvodech migrace.

Ve vztahu k migrantům se nic nezměnilo ani s nástupem vlády Donalda Tuska v prosinci 2023. Lidé z pomáhajících organizací a aktivisté u nového vedení země zastání nenašli. V modifikované formě byl zachován příhraniční pás, kam nikdo nesmí bez povolení. Jediná organizace, která v něm má dovoleno poskytovat uprchlíkům lékařskou pomoc, jsou Lékaři bez hranic. Ani oni ale nesmějí působit podél celé hranice, a než smí tým k pacientovi vyjet, musí se na tom dohodnout s pohraničníky.

V březnu 2025 navíc polská vláda ohlásila, že na některých částech hranice s Běloruskem nebudou dočasně přijímány žádosti o mezinárodní ochranu. Tento stav trvá doteď a je křiklavým příkladem porušování Ženevských úmluv i unijního práva. Polský systém dnes uprchlíkům nenabízí žádnou možnost odvolání a fakt, že ozbrojené složky konají beze svědků, velmi ztěžuje možnost dokázat jim jakékoli nezákonné jednání.

Jelikož pro uprchlíky stále neexistuje způsob, jak se do Polska dostat legálně, sílí pašerácká sféra, která bezskrupulózně kupčí s vízy nebo třeba s jídlem. Kdyby se do věci vložil stát, mohl by za své služby dostat zaplaceno a ještě by mohl mít informace o migrujících lidech. Během pushbacků se totiž žádné detailnější výslechy neprovádějí. Je s podivem, že se v tomto ohledu Polsko raději nechává zastupovat organizovaným zločinem podporovaným Ruskem a Běloruskem.

Autorka je spolupracovnice redakce.