Spoluzodpovědnost vlády za genocidu: Pomluva, nebo zrnko pravdy?

Petra Prokšanová, kandidátka Stačilo!, podala trestní oznámení na ministra zahraničí Jana Lipavského za popírání genocidy v Gaze. Ministr vzal na vědomí zprávu OSN označující postup izraelské armády za genocidu, ale „neztotožnil se s ní“. Co se může jevit jako laciný předvolební tah, je dnes už součástí poměrně silného trendu v západní Evropě a USA: občanská společnost nachází způsoby, jak reagovat na to, že vlády hlásící se k lidským právům a heslu „Nikdy více“ jsou nečinné vůči násilí na civilistech v Gaze. Dělá to skrze stále častější soudní spory.

U této zodpovědnosti nejde ani o subjektivní postoje politiků, ani o přímé zapojení do válečného dění, ale zejména o právně definovanou povinnost jednat proti masovým zločinům velkých rozměrů.

Jak ukazují soudy o genocidách ve Rwandě a Srebrenici, tento postup není lichý. Soudy začíná dlouhé vyrovnávání se s proběhlými zločiny a nezřídka vedou k vyvozování právní a politické odpovědnosti vlád. Je pravděpodobné, že se v nějaké formě tento proces dotkne i Česka.

Povinnost zabránit genocidě

Hned na začátku je třeba říct, že otázka odpovědnosti se klade nezávisle na tom, jak válku v Gaze interpretujeme. I když ministr Lipavský a česká vláda označují válku v Gaze jako sebeobrannou a veškerou vinu připisují Hamásu, na otázce odpovědnosti to nic nemění. Válečné zločiny nesmí páchat ani ten, kdo se brání útoku, ani ten, kdo vzdoruje okupaci. Masová etnická čistka není legitimní odpovědí na pocit ohrožení. Ani fakt, že je vláda demokraticky zvolená, ji nezbavuje povinnosti ctít zásady, ke kterým se státy po roce 1945 zavázaly.

Dále platí, že odpovědnost neznamená hned vinu v trestněprávním smyslu. Vinu za přímé zapojení do potenciální genocidy česká vláda nenese v tom samém smyslu jako vlády, které se přímo zapojují do válečného postupu v Gaze: ať už dodáváním zbraní použitých k páchání zločinů, nebo přímou vojenskou asistencí. Alespoň na to nejsou zatím důkazy. Přesto se klade otázka odpovědnosti. A to ještě před tím, než rozhodne Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v kauze Jižní Afrika vs. Izrael, ve které je Izrael z genocidy obžalován. Důvod je jednoduchý: úmluva o genocidě nezakazuje jen její páchání, ale ukládá státům povinnost genocidě aktivně zabraňovat.

Česká republika je signatářem Úmluvy o genocidě (1948) a Ženevských úmluv (1954). Součástí našeho právního řádu je explicitně povinnost genocidě zabránit: „Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati je.“

I z hlediska české vlády platí: pravděpodobnost, že Izrael v Gaze genocidu páchá, existuje, není zanedbatelná a neustále roste. Pro tuto okolnost se množí závažné argumenty.  V lednu 2024 ICJ shledal, že existuje „věrohodné“ riziko genocidy palestinského lidu v Gaze ze strany Izraele, a to na základě obšírného popisu jednání a výroků izraelských představitelů jen z podzimu 2023. Soud vydal tři předběžná rozhodnutí vyzývající k zajištění přístupu k humanitární pomoci a proti útoku na Rafah. Izraelská vláda je nejen nesplnila, ale od té doby nařídila celou řadu protichůdných aktů včetně srovnání Rafahu se zemí, ničení nemocnic, dlouhodobé blokády jídla a léků, vytváření kill zones nejdříve na severu a dnes po celé Gaze a dopustila se řady výroků, jež jasně svědčí pro tezi o zločinném úmyslu.

Od té doby celá řada humanitárních organizací popisovala vážnost zločinů proti lidskosti, varovala před tím, že tyto zločiny vykazují genocidní vzorce či konstatovala, že ke genocidě dochází. Po uvalení totálního embarga na Gazu konstatovala komise OSN hladomor a nakonec označila izraelský postup za genocidu i zpráva nezávislé vyšetřovací komise OSN zřízené Radou OSN pro lidská práva (UNHRC).

Riziko, že jednou soud rozhodne, že v Gaze proběhla genocida, je vysoké a v roce 2025 kvůli postupu izraelské vlády podle právníků roste. S tím roste také naše povinnost jí zabránit.

Nečinnost vůči zločinům

Zpráva OSN o genocidě byla českou vládou přijata chladně. Ministr Lipavský řekl: „Zprávu vyšetřovací komise beru na vědomí, byť se neztotožňuji s jejími závěry. Některé části této zprávy, vytrhávání výroků z kontextu a zejména obvinění proti prezidentu Herzogovi považuji za nepodložené a opravdu za hranou.“ Problém tkví v tom, že je irelevantní, zda se ministr a vláda se závěry komise ztotožňují nebo ne. S vysokým rizikem genocidy tak jako tak vzniká povinnost jednat s účelem k jejímu zabránění.

Zde je evidentní, že vláda toto riziko i svou povinnost zabránit potenciální genocidě popírá, byť ji k tomu česká občanská a odborná veřejnost – jako pro Seznam Zprávy Daniel Prokop a Michal Smetana – opakovaně vyzývá. Jestli je něco jasné, tak to, že česká vláda dělá kroky přesně opačné: nadále brání izraelský postup, blokuje sankce v EU a zpětinásobila vývoz zbraní do Izraele. Jan Lipavský navíc izraelskou vládu ujišťuje o své podpoře ve věci uvalení sankcí ze strany EU.

I nečinnost se zpětně může stát politickým tématem a dokonce traumatem, jak ukazuje nizozemské vyrovnávání s vlastní nečinností během genocidy v Srebrenici.

„Za hrůznou genocidu nese vinu pouze jedna strana; bosenskosrbská armáda. Ale dovolte mi, abych to upřesnila. Mezinárodní společenství neposkytlo obyvatelům Srebrenice dostatečnou ochranu a jako součást tohoto společenství nese nizozemská vláda spoluodpovědnost za situaci, v níž k tomuto selhání došlo. A za to se hluboce omlouváme,“ uvedla nizozemská ministryně obrany Kajsa Ollongren. Řekla to 11. července 2022, 27 let poté, u příležitosti každoroční připomínky genocidy v Srebrenici.

Nizozemské modré přilby tehdy vydaly ze své základny v Potočarech bosenskosrbské armádě stovky mužů, kteří se u nich schovávali a které potom extremisté Radka Mladiće zabili. Takzvaný Dutchbat, holandský prapor o asi 150 vojácích, měl v rámci UNPROFORu odpovědnost za bezpečí civilistů v Srebrenici. Proti zabíjení tehdy Holanďané nezakročili: nedostali leteckou podporu, jeden z nich zemřel, ostatní byli donuceni jednat podle rozkazů Ratka Mladiće. Srebrenica byla demilitarizovanou zónou, kde pod „ochranou“ OSN žilo na 30 tisíc neozbrojených civilistů. 8372 dosud identifikovaných mužů a chlapců bylo postříleno v červenci 1995.

O podobě a míře zodpovědnosti se v Nizozemí rozvinuly veřejné debaty, soudní procesy a politická gesta. V roce 2019 rozhodl Nizozemský nejvyšší soud, že Nizozemsko nese částečnou odpovědnost za smrt 350 mužů, kteří u Dutchbatu hledali úkryt. Nizozemsko odškodnilo asi 850 příbuzných obětí ve výši osmi milionů eur.

Česko není v podobné pozici, jak bylo Nizozemí v Srebrenici. Jako nejzatvrzelejší podporovatel izraelské vlády však bude česká vláda přinejmenším spojována se zvlášť nekonstruktivní rolí v reakci mezinárodního společenství na katastrofu v Gaze.

Nezabránění genocidy a právní zodpovědnost třetích států

Právní odpovědnost se vyvozuje nejen za páchání zločinů, ale i za nečinnost ohledně smluvních závazků o zabránění genocidiu. Oba typy se projednávají hlavně u soudů OSN: Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) soudí spory mezi státy ohledně porušení Úmluvy o genocidě, zatímco Mezinárodní trestní soud (ICC) posuzuje individuální trestní zodpovědnost za válečné a jiné zločiny.

Zatím byly uzavřeny tři procesy u soudů OSN, které genocidu konstatovaly. Šlo o odsouzení desítek lidí za účast na genocidě ve Rwandě (1994) u speciálního trestního soudu OSN po roce 1998, dále o odsouzení bývalé Jugoslávie u ICJ za nezabránění genocidě v Srebrenici (1995) v roce 2007 a o odsouzení několika bosenskosrbských činitelů za zločin genocidy a o odsouzení „Bratra č. 2“ za genocidu v Kambodži (sedmdesátá léta) v roce 2014.

Pro téma politické právní zodpovědnosti je důležitá argumentace Mezinárodního soudního dvora pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Soud argumentoval ve svém rozsudku ve věci Bosna v. Srbsko z roku 2007, že odpovědnost za zabránění genocidě „vzniká, pokud stát zjevně nepřijal veškerá opatření k zabránění genocidě, která byla v jeho moci.“

Tehdejší zbytková Jugoslávie (dnes Srbsko) poskytla vojenskou a finanční podporu armádě Republiky srbské, zodpovědné za genocidu. Nebyla tedy odsouzena za přímou zodpovědnost na genocidě, ale za její nezabránění. Stigma zůstává podobné.

Dnes soudí ICJ dva případy páchání genocidy, v Barmě a v Gaze. K tomu přibývají trestní oznámení na nezabránění podle srbského vzoru. Loni zahájila Nikaragua u ICJ široce diskutované řízení proti Německu ohledně závazků v Úmluvě o genocidě aj. kvůli poskytování vojenské a jiné podpory Izraeli: asi třetina dovozů zbraní do Izraele pochází z Německa.

Kromě toho byla podána celá řada trestních oznámení za nezabránění u národních soudů. Ve Spojených státech, které po útoku ze 7. října posílají Izraeli velké množství munice přímo použité v Gaze, podaly proti postupu vlády nevládní organizace a američtí Palestinci nejméně tři žaloby. Jedna z nich, federální žaloba na prezidenta Bidena, ministra zahraničí a ministra obrany za „nezabránění a spoluúčast na probíhající genocidě izraelské vlády“ v Gaze, byla zamítnuta z důvodu, že soud nemá jurisdikci v otázkách zahraniční politiky. Předsedající soudce J. S. White ale připustil, že Izrael může páchat genocidu.

U německého federálního soudu byla podána žaloba proti německým politikům, včetně bývalé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové a kancléře Olafa Scholze, za jejich roli v „napomáhání“ genocidě prostřednictvím vývozu zbraní do Izraele. Podobná trestní oznámení za komplicitu (spoluzodpovědnost) na genocidě byla podána v Belgii a také proti australské vládě. 

Individuální zodpovědnost a evropské soudy

Kromě toho probíhá řada procesů ohledně individuální zodpovědnosti za válečné zločiny, kam patří i genocida, u ICC a národních soudů. Ve Francii podala letos francouzská žena žalobu na neznámou osobu z vraždy a genocidy, v níž obviňuje izraelské úřady z odpovědnosti za smrt jejích dvou francouzských vnoučat v Gaze; francouzské soudy přijaly obžalobu na dva francouzsko-izraelské občany za „spoluvinu na genocidě“ a „podněcování ke genocidě“ kvůli blokádě pomoci do Gazy. 

Pro českou veřejnost je důležité to, že soudy se mohou týkat i nás. Díky existenci velkého množství elektronických stop a důkazů jsou podávána trestní oznámení na konkrétní členy izraelské armády, kteří své zločiny sami dokumentovali, nebo jejichž účast na zločinech je doložena. Proto mohla Nadace Hind Rajab podat trestní oznámení na izraelského vojáka podezřelého z válečných zločinů a nacházejícího se v Česku. Česká policie má v tomto ohledu povinnost jednat. I v Belgii zadržela a vyslýchala policie dva izraelské vojáky obviněné z válečných zločinů.

Není vůbec jisté, zda všechna trestní oznámení budou přijata a jak soudy proběhnou. Pokud může být historie vodítkem, soudy často jednají pomalu a nečekaně. Nedávno byl v Německu odsouzen syrský lékař za mučení pro syrský režim a člen ISIS za genocidu na Jezídech. Je tedy přinejmenším pravděpodobné, že se otázkou potenciální genocidy v Gaze budou čím dál více zabývat i naše soudy. Ty již beztak běžně odsuzují za podporu války a genocidy na Ukrajině.

Politická zodpovědnost

Druhý rozměr odpovědnosti je politický. I politická odpovědnost se zpravidla vyvozuje zpětně a vyvozuje ji často někdo jiný než dotyčný politik. V případě genocid v Srebrenici a ve Rwandě se k zodpovědnosti přihlásily Nizozemí i Francie.

Ještě předtím, než rozhodl soud o genocidě v Srebrenici, vyvodilo Nizozemí politickou zodpovědnost za to, že svěřené osoby neochránilo před zabitím. V roce 2002 symbolicky rezignoval tehdejší premiér Wim Kok. Udělal to v reakci na zprávu, která ostře kritizovala nizozemské úřady pod vedením předchozího premiéra Ruuda Lubberse za vyslání vojáků do nebezpečné zóny bez řádného mandátu.

Podobnou opožděnou zodpovědnost jako Nizozemí vyvodila i Francie ze své role ve rwandské genocidě, během které bylo zabito na 800 tisíc Tutsiů. Francie byla v době genocidy v roce 1994 politicky i vojensky přítomna a popírala jakoukoli účast.

V roce 2019 byla ustanovena komise odborníků pod vedením historika Vincenta Duclerta. Pracovala i s utajovanými dokumenty a v roce 2021 konstatovala „závažnou a usvědčující odpovědnost“ Francie. Komise prokázala, že Francie nezastavila genocidu, přestože k tomu měla všechny prostředky. Prezident François Mitterrand zbrojil, cvičil a bezpodmínečně podporoval režim Juvénala Habyarimany, o jehož rasistické, násilné a zkorumpované povaze věděl. Zpráva neobviňuje Francii z přímé účasti na genocidě, ale z toho, že zůstala slepá k přípravě genocidy nejradikálnějšími prvky tohoto režimu. Loni, na 30. výročí genocidy, Emmanuel Macron uznal, že Francie mohla, ale neměla vůli genocidu zastavit.

Vlády obou zemí, Nizozemí i Francie, zastávaly explicitně proizraelské postoje, ale nakonec se staly proponenty sankcí vůči Izraeli. Emmanuel Macron se postupně posunul k aktivní diplomacii ve prospěch dvoustátního řešení a bývalý nizozemský ministr zahraničí a vyslanec do Izraele rezignoval, když sankcí v EU v létě dosaženo nebylo.

S rostoucím počtem trestních oznámení a soudních sporů se bude otázka genocidy a přímé i politické zodpovědnosti za (potenciální) genocidu v Gaze nadále rozvíjet a pravděpodobně i politizovat po celé Evropě a také u nás. Je proto dobré vědět, že u této zodpovědnosti nejde ani o subjektivní postoje politiků, ani o přímé zapojení do válečného dění, ale zejména o právně definovanou povinnost jednat proti masovým zločinům velkých rozměrů, jejichž dohra zpravidla přesahuje hranice místa činu.