Těla proti beznaději. Festival performance proměnil Starou čistírnu v pulzující organismus

Je krátce po devatenácté hodině a já se blížím k areálu bubenečské Staré čistírny odpadních vod z roku 1906. Když člověk přichází k této budově, vidí už z dálky vysoký komín z červených cihel. Vedle něj se nachází monumentální stavba s okny, za které by se nemusela stydět ani gotická katedrála. Z dálky je vidět, že uvnitř svítí oranžová a červená světla. Za malou chvíli začíná Performance Art Festival – Bodies Craving to Believe, který pořádá tranzit.cz.

Podle Feketeho většina přístupů, které jsou k vidění na festivalu, vychází z uvažování o queer tělesnosti a queer identitách.

„Na začátku byly moje úvahy o těle a o tělesnosti, které vycházely z mé vlastní zkušenosti a zažívání třeba tancování nebo běhání. Jménem festivalu jsem se snažil pojmenovat právě nějaký mód tělesného bytí, kdy se tělo stává pohybem nebo opouští vědomí, rozhodování a rozum a stává se samo o sobě entitou. Hledal jsem mezinárodní i lokální umělectvo a snažil jsem se poskládat program, aby byl různorodý, aby tam byly různé typy performativní výpovědi – hudební, taneční, verbální i více konceptuální. Všechno to směřuje k tělu, k tělesné intuici,“ řekl kurátor festivalu František Fekete. Prozradil mi také, že každý ročník festivalu je odlišný – co se týče místa i konceptu. První byl více divadelní. Druhý se konal v nočním hudebním klubu a jeho koncepce vycházela z úvah o tom, co to je klubový zážitek, jak se dá rozšiřovat a nakolik může být emancipační.

Většinová společnost

Vcházím do Staré čistírny, kde se koná třetí ročník. Před budovou i uvnitř to už žije – na festival se přišli podívat jednotlivci, kamarádi, studenti, ale i rodiny s dětmi. Všichni čekáme na večer, kdy se mají otevírat otázky identity, zranitelnosti i aktuální politiky.

Přesně v půl osmé začíná první performance s názvem „thorns grow out of my body“. Je jedinou, která se odehrává na půdě. Umělkyní je Aliza Orlan. Prostor tvoří osvětlený kruh, kde leží předměty připomínající klec a kolo. Dále tam je kabelka nebo třeba kniha Piesne od Sapfó. Začíná se tichem, ozývá se tikání hodin. Umělkyně šije, potom si češe vlasy. Jsou slyšet zvuky přírody. Postupně se performerka dostává do klece. Nejdříve ji má jako sukni. Mezi návštěvníky rozhazuje bílé kruhy, dává si síťku přes obličej. Nakonec je celá v kleci. Je to metafora ptáka, který chce ven, ale nakonec zůstává. Ten moment je křehký i děsivý. Snění naruší až zvonění hodin.

Aliza Orlan v rozhovoru zmiňuje, že umění nedělá jen pro sebe, ale i pro většinovou společnost, která je podle ní často mylně informována o queer a trans lidech. Feketeho jsem se tedy zeptal, zda je festival pro většinovou společnost. „Ano, umění má výhodu v tom, že nemusí být rigidní, nemusí mluvit v nějakých kategoriích, nemusí se snažit někoho přesvědčovat argumenty, ale věci ukazuje. A to poetickým jazykem, který je často otevřený interpretaci. Tohle může být způsob, jak některá témata dostat i k širší veřejnosti. Může to být přesvědčivější než si přečíst článek. Performance je mnohem intenzivnější, jsme s performujícími v jednom prostoru, což může vyvolat třeba i negativní emoce. Nevěřím na spásnou roli umění, ale myslím, že je to důležitý díl skládačky, který přispívá k tomu, že se o určitých tématech mluví nebo že se veřejná debata promění,“ myslí si Fekete.

Intimita

Přesun na další vystoupení řídí průvodce s dvěma megafony na zádech, který udílí instrukce. Na jeho pokyn se přesouváme do obrovské haly. Je tam zamlženo. V týlu se nachází žebřík vedoucí na kovovou vyvýšeninu, kde jsou dvě veliké kovové cisterny. V prostoru jsou rozmístěny reflektory. Jeden osvěcuje veliký plastový obal s vodou, ve kterém můžeme vidět člověka. Druhá osoba sedí nedaleko od něj. Před hlavou si drží objekt připomínající kus masa. Performance začíná promítáním filmu na jednu ze stěn.

Představení se jmenuje „Pissed Prophet“ a je od Dominika Styka. Během asi hodinového vystoupení se osoby rozpohybují, začíná vybalování z plastového obalu. Občas je performance doplněna videem.  Je to o těle, tekutinách, ztrátě kontroly. Ne nadarmo bylo v popisku upozornění, že se návštěvník během performance může namočit. Voda teče, plast praská, performer je chvílemi nahý. Vše končí scénou, kdy umělec z vyvýšeniny s cisternami močí do kýble, který se nachází několik metrů pod ním. Někteří návštěvníci se tváří rozpačitě, jiní se usmívají.

Performance „Bow“, o kterou se postaralo duo CTM & Skjold Rambow, probíhá v galerii, stejně jako všechna zbylá vystoupení. Kodaňská hudebnice CTM se za pomocí violoncella, piana, hlasu a looperu postarala o hudební složku. Skjold Rambow se věnoval především slovu a pohybu, kdy se bez problému dostával do různých akrobatických pozic. Stěžejní fráze, která ve mně zůstala, zní: „I was in heaven but couldn’t find you.“

Následuje Miriama Kardošová a její „Shake my hair over the dirt we sweat off“. Zlomový bod performance nastává, když zdánlivě klidný koncert, při kterém performerstvo zpívá a tančí, naruší náhodný muž z publika slovy: „Já vám gratuluju, ty vole. Jsem tady dvacet minut a vím hovno.“ Publikum je zmatené, ale po chvíli se ozývá aplaus na podporu performerstva.

Po přestávce nás čekají ještě dvě performance. Pod vystoupením „A Hand on the Lower Belly: Instruments of Resonance“ je podepsaná eva susova, se kterou je na jevišti violoncellista. Na závěr přichází Alex Franz Zehetbauera jeho „sixsixsix“, ve které performer vystupuje v roli šaška.

Queer

Podle Feketeho většina přístupů, které jsou k vidění na festivalu, vychází z uvažování o queer tělesnosti a queer identitách. Považuje to i vzhledem k politické situaci za důležité: „Mám občas pocit, že když si snažíme realitu kolem, třeba politickou realitu, nějak zachytit nebo pochopit rozumem, tak nás to často přivádí ke skepsi. Jsme unavení nebo vyhořelí z reality kolem a rozum nám neposkytuje dostatečné důvody, proč si vlastně uchovávat nějakou naději. Tělo a tělesnost nám naopak tohle poskytnout může. Prožívání tělesnosti může být něco, co nám dá naději nebo víru.“

Je po půlnoci a čistírna se pomalu vyprazdňuje. Během jediného večera se tu představila řada různých přístupů k tělesnosti. Výběr umělectva ale nepůsobil náhodně. Program nás provedl od jemných, intimních momentů až po experimentální a divoké výlety. Tomu, že by festival oslovil většinového diváka, ale nevěřím. Chápat významy a smysl některých performancí bylo velmi náročné. Nedokážu si představit, že by návštěva tohoto festivalu mohla poskytnout odpovědi člověku, který je o queer a trans lidech mylně informován. Obávám se, že by si většinu dění interpretoval vlastním způsobem, který by přinášel především nechuť a odpor. I tak je ale důležité pokoušet se tyto bariéry strhávat.

Autor studuje žurnalistiku a DAMU.