Ve své tvorbě nejčastěji zpracováváš osobní zkušenost trans feminity a hledáš její přítomnost napříč historií a kulturou. Z jakých témat vycházejí tvá nejnovější díla?
V mé praxi je důležitá tematika tělesnosti, intimity, sexuality a transformace. Inspiraci hledám nejen ve svém vlastním životě, ale hlavně v historii, kultuře, mýtech či náboženství. Všechny tyto aspekty jsou pro mě stejně důležité zdroje v procesu tvorby. Vyrůstala jsem v křesťanském prostředí a náboženství bylo vždy součástí mého života. Následné studium starověkých kultů a mytologie mi jenom potvrdilo, kolik existovalo v minulosti výjimek v genderových a sexuálních normách a jak je důležité si je v současnosti připomínat.
Jak s těmito tématy pracuješ v médiu performance, které je společně s kresbou a instalací jedním z tvých hlavních vyjadřovacích prostředků?
Performance jako médium je pro mě dalším způsobem, jak vyjádřit témata, která zpracovávám ostatními výtvarnými technikami. V díle thorns grow out of my body se zabývám konceptem feminity a intimity těla, které se navzdory omezeným prostředkům snaží něco vybudovat a dostat se ven z kukly pravidel a očekávání. Moje náměty se dostávají do každého média, kterého se dotknu, ať už je to kresba, instalace, nebo textil. Performance se je pak snaží propojit v jedno komplexní dílo, a proto je pro mě nejvhodnějším médiem.
Práce s tématy je pro mě velmi citlivá věc, protože se snažím nebýt příliš explicitní. Naznačit, ale neříct úplně všechno. Jde mi o to, aby moje umění bylo poetické a mluvilo k publiku i bez toho, aby znalo celý kontext a inspirační zdroje.
Ve tvém díle mě velmi zajímá tvůj queer pohled na spiritualitu a náboženství. Spojuješ lidskou potřebu posvátna a rituálu s politickou emancipací identity a těla. Jaký je tvůj vztah ke spiritualitě a vnímáš ji právě skrz svou tělesnou zkušenost?
Jelikož jsem vyrůstala v protestantské rodině, spiritualita, aspoň ta křesťanská, byla v mém životě přítomná vždycky. Myslím, že je se mnou dosud spojená a v mé tvorbě zrcadlí, jak přemýšlím. Moje výtvarná praxe se stala surogátem náboženství, a to nejen ze spirituálního hlediska, ale i studiem různých náboženství a jejich mytologie, ikonografie či rituálů.
Osobní spiritualitu vnímám jako silně propojenou s vlastním tělem, které si každý den uvědomuji i s jeho změnami a bolestmi. Tělo, které vnímá druhého člověka pomocí pohledů a dotyků, je nástrojem mé tvorby stejně jako psaní deníku, pečlivé kreslení a vytváření osobního archivu.
Pravidelné dávkování estrogenu, který se stal součástí mého ranního a večerního rituálu, je další způsob, jak se projevuje moje spirituální a tělesná zkušenost. Medicína se v něčem stává novou spiritualitou, projevuje se v mém životě i tvorbě. Medicínské předměty, například prázdné krabičky od léků, se stávají výtvarným materiálem.
Tohle všechno jsou maličkosti, které mě vyvádějí ze skepse a ukazují, že se můžeme spolehnout na naši emocionalitu a že je možná lepší se někdy nesnažit všechno vysvětlit racionálně.
Spiritualita, kterou popisuješ, je integrální součástí tvého života. Každý den si píšeš deníky, tvé kresby vznikají během měsíců pečlivé práce, koláže a objekty vytváříš z obalů od léků, které bereš, a z předmětů spojených s tvou vlastní tělesností. Jak souvisí tvoje umělecká praxe s každodenností a intimitou?
Moje tvorba je pomalým a kontemplativním procesem, což souvisí především s mou osobností, s tím, kdo jsem, jak žiju a přemýšlím nad věcmi. V minulosti jsem se snažila dělat věci víc expresivně, rychle nebo gesticky, ale vůbec to nefungovalo. Znám se a vím, co mi vyhovuje. Moje praxe je každodenní rutina silně vázaná na můj život a jeho dokumentaci až do té míry, že se mi někdy ztrácejí hranice mezi tím, co je vlastně umění a co moje osobní terapie.
Vizuální tvorba je pro mě nejpřirozenější vyjádření, přirozenější než slova. Můj jazyk byl vždycky vizuální, vnímám věci skrze to, jak vypadají, skrze barvy a tvary, kterým dávám nové významy a interpretace.
Umění je pro mě velmi osobní proces, ale co se možná proměňuje, je, že se postupně otvírám publiku a zvu ho do svého intimního světa.
Souvisí s touto intimitou i ruční práce, která je základem tvé tvorby?
K ruční práci mám velmi pozitivní vztah, zbožňuji práci rukama. Všechno si vyrábím sama a co nejméně používám technologie. Samozřejmě si nemyslím, že je to jediná správná cesta, ale pro mou praxi je to nejpřirozenější.
Práce s textilem je mi obzvlášť blízká, má pro mě mnoho významů. Především je to intimní materiál, který každý den nosíme, dotýká se našeho těla a chrání nás před chladem. Zároveň tematizuje stereotypnost ženské práce, kterou ráda využívám, a její nedostatečné ohodnocení, včetně prekarizace v uměleckém světě. Důležitou součástí práce je i hledání správných materiálů, například většina mých textilních objektů je vytvořena z jednorázových kuchyňských utěrek nebo gázy, která slouží k obvazování ran a má velmi silný symbolický, ale i praktický význam.
Queer identita je dnes politickým tématem, které se znovu dostává do centra kulturních válek, hlavně ve spojení s postupným nárůstem podpory ultrapravicových ideologií. Je pro tebe umění osobním únikem od reality, nebo naopak cítíš, že je politicky angažované?
Umění má pro mě více funkcí, jedna z nich je terapeutická, druhou je určitě i únik z reality. Snažím se však cíleně pracovat s tím, co únik před realitou znamená. Všem je nám přirozené cítit potřebu úniku, ať už ve formě čtení nebo hraní her, únik je tedy formou zpracovávání emocí. Nebo zkrátka důsledkem toho, že některé věci nedokážeme řešit, tak na nějaký čas utečeme a schováme se. Nepřijde mi to špatné ani nepřirozené, eskapismus mě však zajímá jako model, který často využívají marginalizované skupiny. Zajímá mě surrealismus menšin, ženských autorek a queer autorstva a jak dokážeme prostřednictvím emocí vyjádřit komplexní bytí.
Umění nedělám jen pro sebe, ale i pro většinovou společnost, která je často mylně informovaná o queer a trans lidech. Chtěla bych, aby se kategorie „trans umění“ dostala ven ze škatulky a byla součástí uceleného diskurzu o umění, kultuře a společnosti.
A to zejména v době, kdy nejen na Slovensku procházejí škodlivé diskriminační zákony proti trans lidem, kteří se stávají cílem populistické ultrapravicové politiky. Příkladem je i nedávná změna ústavy ohledně dvou pohlaví, která neumožňuje změnu pohlaví nebo adopci dětí stejnopohlavními páry. Především v této době nemůžu být ticho, a alespoň prostřednictvím své umělecké tvorby můžu mluvit o své zkušenosti a o tom, jak nám stát omezuje svobodu a rozhodování o našem životě.
*
Aliza Orlan vystoupí 7. listopadu v Praze na Performance Art Festivalu „Těla touží uvěřit“ v prostoru Čistírna1906. Vstup na festival je zdarma. Jako další se představí Miriama Kardošová, Dominik Styk, eva susova, CTM & Skjold Rambow a Alex Franz Zehetbauer.
Aliza Orlan (nar. 1990) je vizuální umělkyně působící v Bratislavě, která se věnuje kresbě, textilním instalacím, performanci a poezii. Ve své tvorbě se zabývá tématy genderové identity, tělesné intimity, sexuality, transformace a kritiky binárnosti. Její současný výzkum se zaměřuje na náboženství a jejich vliv na genderovou fluiditu. Absolventka Akademie výtvarných umění a designu v Bratislavě vystavovala mimo jiné v Trafo Budapest a Galerie Krinzinger Vienna a absolvovala rezidenční pobyty v Museumsquartier Wien, Schaubmarov mlyn a MeetFactory Prague.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás