Koncem listopadu Týdeník Echo publikoval článek Adama Růžičky věnovaný otázce transgenderu, sociálním sítím, dospívající generaci a kolísání počtu osob, které se jako trans* identifikují. Ze strany Echa se nejedná o ojedinělý příspěvek k tématu. Růžičkova redakční kolegyně Tereza Matějčková se k němu vyjadřovala jak ve sbírce esejů Bůh je mrtev, nic není dovoleno, tak v knize rozhovorů Budeme, kým jsme?, které vedla se sexuoložkou Hanou Fifkovou. Sama pak uvedený článek sdílela na svém facebooku.
Růžička soudobý „proměnlivý“ stav počtu osob hlásících se k trans* identitě přirovnává k epidemiím civilizačních chorob, jako byla anorexie na konci minulého století, podnícená nedosažitelnými ideály krásy. Dále se podivuje nad tím, jak je možné, že se počet trans* lidí neustálil podobně, jako tomu bylo například s leváctvím po jeho destigmatizaci: „Pokud by šlo o model ve stylu ‚emancipace leváků‘, očekávali bychom, že se míra ustálí na určité úrovni, kde bude stabilně setrvávat. U mnohem méně předvídatelné a volatilnější dynamiky sociální nákazy by tomu tak nebylo, navíc je zde také častěji pozorován vývoj, kde po rapidním vzestupu přichází podobně dramatický pád,“ píše Růžička.
Jeden z přístupů, které mi pomohly lépe pochopit otázky spojené s lidmi mimo dominantní heteronormativní pojetí genderu a sexuality, spočívá ve vyjmutí těchto témat z diskurzu globálního Severu.
Komentář sice předkládá vědecká data a výzkumy, selhává však v jejich interpretaci i v použitých příměrech. V jádru tkví autorova snaha prezentovat transgender jako nákazu, která se k lidem během dospívání dostává skrze sociální sítě a různé podpůrné skupiny. Tak prý mladí lidé přicházejí k myšlenkám na tranzici, které jsou ve skutečnosti v rozporu s jejich zájmy. I přes svou ostrou argumentaci však autor není schopný odpovědět ani na základní otázku, čím vysvětlit klesající počet lidí identifikujících se jako trans* či nebinární.
Ke čtenáři se tak dostává narativ o „sociální nákaze“ či trendu, který odejde stejně rychle, jako se objevil. Článek nám v podstatě sděluje jen to, že genderová identifikace může být v určitém období proměnlivá. Jelikož tomu ale autor nevěnuje dostatečný prostor, nedozvíme se takřka nic o metodologiích, které braly výzkumy v potaz. Pokud bychom totiž přijali myšlenku, že je ztotožnění se s trans* identitou propojeno s konzumací určitého obsahu na sociálních sítích, nepozorovali bychom při prezentovaném klesajícím počtu veřejných identifikací i klesající aktivitu na těchto sítích? O tom se nicméně článek nijak nezmiňuje.
Překročit hranice zkušenosti
Jeden z přístupů, které mi pomohly lépe pochopit otázky spojené s lidmi mimo dominantní heteronormativní pojetí genderu a sexuality, spočívá ve vyjmutí těchto témat z diskurzu globálního Severu. Ten je hluboce zatížen rozdělením na liberalismus a konzervatismus a v tomto rámci se postavení a práva queer osob často redukují na domnělý útok na „tradiční rodinu“, narušení společenské struktury či rozpad pojiva držícího západní společnosti pohromadě. Takový přístup nám nejen brání porozumět složitým dynamikám uvnitř lidské komunity, ale zároveň zplošťuje debatu na binární střet dvou politických táborů, stavící nás do předem vymezených pozic.
Domnívám se, že úsilí o objasnění jakéhokoliv jevu souvisejícího s člověkem se neobejde bez citu k prostředí, ve kterém se nachází. V kontextu probíraného tématu je porozumění aktuální politické atmosféře sice klíčovým aspektem, není to však aspekt jediný. Stejně důležitá je úroveň sociální a rodinné přijatelnosti, míra ostrakizace i dostupnost institucionální podpory. Zároveň jsou všechna jmenovaná kritéria sama o sobě fluidní a jejich vnímání se průběžně proměňuje a vyvíjí. Kritické zhodnocení těchto faktorů nám sice nemusí poskytnout zaručené odpovědi na všechny otázky týkající se trans* či nebinárních identit, může nám ale lépe objasnit skutečnosti mající vliv na to, jak se člověk veřejně či aktivně identifikuje.
Historické a mimoevropské perspektivy nám umožňují překročit hranice vlastních zkušeností i kulturního prostoru, v němž jsme vyrůstali. To, co považujeme za „tradiční“, se pak může ukázat jako relativně nedávný konstrukt, zatímco fenomény, jež vnímáme jako nové, mohou být v jiných kulturách přítomné po staletí – a některé dokonce byly dříve přítomné i v té naší. Narativ o „sociální nákaze“ či módním trendu se pak ukazuje jako vyprázdněný.
Gender a islám
Je pochopitelné, že nahlížení na queer komunitu prizmatem islámského práva či teologie může působit provokativně. Pramení to z postojů mnohých muslimských zemí ke queer komunitám, zejména vůči gayům a lesbám – jakkoliv tato problematika není v českém diskurzu obšírněji zpracována. Na druhou stranu téma genderu nikdy nebylo pro islámské učence něčím zapovězeným. Spíše než tématem právních diskuzí bylo však předmětem diskuzí teologických. Islám pojímá člověka skrze dualitu těla a duše, která v sobě nese identitární atributy „já“, včetně genderu. Gender tedy není určován primárně tělesnými znaky, ale charakteristikami duše.
Z tradiční arabské literatury máme dochované zprávy nejen o lidech, kteří se oblékali jinak, než bylo pro jejich biologické pohlaví či připisovaný gender konvenční, ale také o těch, jejichž pohlaví nebo gender nebyly jednoznačné. Namátkou lze uvést dílo Základy islámské vlády abbásovského právníka al-Māwardīho z 11. století, ve kterém se věnoval zdanění osob, o jejichž genderu nebo pohlaví panovala nejistota. Do okamžiku, než se taková osoba identifikovala jako muž, od ní nebylo možné daně vymáhat.
Také moderní islámská jurisprudence chápe transgender jako něco přirozeného a povoluje operace umožňující změnu pohlaví. Ačkoliv právní věda operuje primárně v rovině genderového a pohlavního dualismu, rozeznávají někteří učenci i třetí gender. Příkladem současných trans komunit ve většinově muslimských společnostech jsou pákistánské, indické a bangladéšské hidžry. Tyto osoby se zpravidla narodily jako biologičtí muži a byly tak až do rané puberty vychovávány, později u nich však převážila identifikace s feminitou. V reakci na to často podstupují kastraci a žijí v samostatných komunitách.
Země jihovýchodní Asie a Indického subkontinentu obecně disponují robustním legislativním rámcem, garantujícím trans* lidem jejich práva. Tyto osoby smějí podstupovat tranzice a jejich diskriminace při ucházení se o pozice na pracovním trhu je zakázaná. Pákistán, Bangladéš, Nepál a Indie mimo jiné rozeznávají třetí gender. Lidé, kteří se takto identifikují, mohou žádat o uvedení příslušné informace ve svých oficiálních dokumentech.
Podobným případem je Írán, od roku 1979 státním zřízením islámská republika. Iránské zákony sice kriminalizují homosexualitu, umožňují nicméně změnu pohlaví. Autorem fatev, které se těmto tématům věnovaly a takové operace povolily, byl mimo jiné i vůdce islámské revoluce ájatolláh Chomejní. Škála, na které běžně posuzujeme hodnoty jako konzervativní či liberální, se tak stává arbitrární. Zmíněné úvahy, mající mnohdy daleko hlubší kořeny, zdaleka přesahují kulturní války, do nichž jsou často společenskými komentátory zasazovány.
Podmínky a prostředí
Předložené „exkurzy“ v žádném případě nemají sloužit jako pinkwashing. V Íránu i v dalších zmíněných zemích queer komunity stále čelí perzekucím, marginalizaci a často musí svou identitu potlačovat nebo skrývat. Tak, jako je u nás normalizovanější homosexualita než trans* identita a genderové nebinarity, existují země, kde to platí naopak. To z nich nicméně automaticky nedělá vzor hodný následování. Smysl vybraných ukázek spočívá spíše v demonstraci toho, že míra osob identifikujících se jako trans* či nebinární se neodvíjí od trendů nebo chvilkových rozmarů. Je však úzce spjata s podmínkami a prostředím, které je nutné vytvořit a udržovat.
Otevřenou identifikaci osob jako trans* či nebinárních neurčuje pouze všeobecná politická situace, ale vstupuje do ní zkrátka celá řada proměnných. Proto se může stát, že počet lidí, kteří se otevřeně identifikovali jako trans* mohl klesat i za vlády Joea Bidena, jež byla chápána jako progresivní. Říká nám to, že ačkoliv byla vládnoucí garnitura na federální úrovni otevřená k posilování trans* práv, mohly tu být i další okolnosti mající vliv na to, zda se lidé chtěli oficiálně přihlásit k menšinové identitě. Mezi takové faktory lze zařadit i snahu republikánských politiků prosadit stovky antitrans* zákonů na úrovni jednotlivých států, obzvlášť v několika posledních letech.
Uvedené příklady z dominantně muslimských zemí dokazují, že pokud se budeme spolupodílet na vytváření atmosféry, ve které nebudou trans* lidé chápáni jako něco neobvyklého, ale univerzalistického a přirozeně lidského, budou se moci ke svému genderu a sexualitě hlásit nehledě na aktuální míru „konzervatismu“ či vyznání většinové společnosti. A to i v horizontu několika staletí.
Kdo tu mluvil o sociální nákaze?
Závěrem se vrátím k článku Adama Růžičky, sdíleného doc. Matějčkovou. Ta se ostatně k otázkám spojeným s genderem vyjadřuje s podobnou mírou neohrabanosti jako Růžička. Přestože se text snaží působit seriózně, je nakonec jen kompilací několika studií zbavených potřebného kontextu. Jakkoliv se pokouší vyvozovat závěry, zůstává jejich vyznění plytké a nedostatečné. Vypadá to, že těmi kdo podlehl trendům a “sociální nákaze”, jsou spíše redaktoři Týdeníku Echo. K tomu přitom stačí velmi málo: zvýšená konzumace sociálních médií a obklopení se kolegy s ideologicky podobnými názory.
Dlouhodobé rámování transgender lidí jako trendu, důsledku přílišného liberalismu či symptomu údajné „zženštilosti“ moderní společnosti navíc implikuje, že práva lidí identifikujících se mimo dominantní diskurz genderu a sexuality nejsou přirozená a nezadatelná, ale že jde o výstřední a pomíjivou manýru. V takovém pojetí se i ochrana těchto práv stává něčím, co lze snadno změnit, oslabit či zcela zrušit.
Je přitom zcela zásadní, aby o svém postavení mohli mluvit především lidé, kterých se tyto otázky přímo týkají. Já sice mohu nabídnout historické doklady genderové rozmanitosti napříč kulturami i staletími, ty samy o sobě ale představují pouze výsledky bádání. Mohou podněcovat a rozšířit debatu – zároveň by však měly sloužit jako nástroj pro argumentaci proti těm, kdo se nezdráhají queer a trans* lidi označit za něco dočasného a relativního.
Autor je právník a student arabistiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás