Norsko má ropný fond pro všechny. Česko má Tykače

Oligarcha Andrej Babiš již podruhé mířící na post premiéra je pouze dokreslením situace, v níž si Českou republiku postupně rozparcelovala hrstka nejbohatších miliardářů. Většina z nich se navíc rekrutuje z prostého nakládání se základními komoditami či životními potřebami, jako je těžba a spalování fosilních paliv, výroba elektřiny, potravin nebo spekulace s nemovitostmi. Procento nejbohatších pak v Česku vlastní více než třetinu veškerého majetku a míra majetkové nerovnosti je zde jednou z vůbec nejvyšších v Evropě.

Naši fosilní miliardáři si za peníze z vydolované a spálené země kupují fotbalové kluby, politiky a celé mediální domy, aby v Česku dál prosazovali své zájmy.

S kumulací bohatství pak roste moc, která se nachází mimo demokratickou veřejnou správu. Naopak tato moc slábnoucí veřejnou kontrolu a demokratickou správu vychyluje, manipuluje či přímo ovládá ve svůj prospěch. Posledním takovým explicitním připomenutím stavu země je Pavel Tykač, který si k 17. listopadu koupil polovinu Mafry, a jehož nohsledi v podobě Macinkových Motoristů míří na ministerstva s otevřeným plánem podporovat těžbu a spalování uhlí a ničit životní prostředí (nejen) České republiky.

To, že fosilní miliardáři jako Křetínský nebo Tykač mají své bohatství, současně znamená, že ho někdo jiný nemá. A tím někým jiným je zbytek této země, z jejíhož nerostného bohatství přitom dotyční zbohatli, jako by se ani nejednalo o nerostné bohatství nás všech, a to včetně těch, kdo se ještě nenarodili, ale o jejich ryze soukromé bohatství. Že tomu tak nyní fakticky je, přitom není přírodní zákon ani důsledek neměnných historických procesů.

Dvě verze devadesátek

Zatímco zvláště Tykačova cesta k nejbohatšímu fosilnímu magnátovi začíná v devadesátých letech, jinou trajektorii stejná dekáda nabrala o kus dál na severu, v Norsku. Tato kdysi poměrně chudá země objevila na konci šedesátých let v Severním moři bohatá naleziště ropy, což Norsko vyslalo na cestu k dnes jedné z nejbohatších zemí vůbec. Norsko si však během těžby uvědomilo – a zde příběh nemístně zkracuji, že by jej náhlé zbohatnutí mohlo také zcela zničit. Učinilo proto několik klíčových opatření, díky nimž zajistilo, že z nerostného bohatství země dlouhodobě profitovala celá společnost, a to včetně budoucích generací.  

Tak v roce 1990 vznikl tzv. ropný fond, který veškeré příjmy z ropy dlouhodobě investuje, aby zajistil také budoucí generace Norů. A dnes patří k největším světovým investorům vůbec. Nic z toho není nová informace, ale co tu trochu zapadá, je právě ona redistribuce bohatství. Proč má Norsko obří fond, který investuje ve jménu blahobytu všech obyvatel, zatímco naše fosilní bohatství přeměnilo ve své osobní zisky pouze několik postav, které si je investují dle svých rozmarů?

Když Pavel Tykač v podcastu Štěpení mimořádně servilním moderátorům opakuje, že od českého státu vůbec nic nechce ani nepotřebuje, samozřejmě na mnoha úrovních lže. Tou základní lží a také důvodem, proč sem přes oslí můstek ropy a uhlí zatahuji bohaté Norsko, je, že bez českého státu by prostě nebyl miliardářem.

Norsko má samozřejmě rovněž svou hrstku nejbohatších, nikdo z nich ale nezbohatl uzurpováním fosilních zdrojů. Fosilní zdroje vlastní Norsko a případní soukromí těžaři jsou zdanění v souhrnné výši 78 procent, kdy vedle toho má stát ještě podíly v udělených licencích, což znamená automatický podíl na zisku z každého prodaného barelu ropy. Současně 70 procent těžby ropy a plynu realizuje polostátní společnost Equinor, v níž stát vlastní 67 procent akcií. Díky této kombinaci opatření může mít Norsko svůj masivní investiční fond s hodnotou blížící se 40 bilionům korun, kdy jen roční zisky z tohoto fondu činily za rok 2023 skoro pět bilionů český korun. To je dva a půl krát více, než je příjem českého státního ročního rozpočtu. A jsou to právě tyto peníze, které mohou mířit do běžného rozpočtu norské vlády, zatímco podstata zůstává ve fondu na horší časy pro další generace, na planetě zdevastované těžbou fosilních paliv…

Nechávám tedy stranou, na kolik je vůbec v pořádku (není) uprostřed klimatické krize dále těžit fosilní paliva a z jejich prodeje lakovat zemi nazeleno. Nicméně alespoň se tak Norsko za špinavé peníze přebuduje na zelenou ekonomiku, zatímco my ze špinavých fosilních peněz nemáme vůbec nic. Vlastně je to mnohem horší.

Kde bychom byli bez oligarchů

Samozřejmě nelze srovnávat výnosy z ropy a plynu s těžbou uhlí, ať už co se týče množství či ceny. Nicméně při „norském“ zdanění našich uhelných těžařů by mohl být stát za uplynulé roky bohatší řádově o stovky miliard korun a tyto vytěžené peníze ze zdevastované krajiny alespoň předat budoucím generacím nebo je využít na zelenou transformaci ekonomiky nebo za ně zaplatit věci typu vysokorychlostní tratě napříč republikou. Tedy něco, z čeho by mohla prosperovat celá země po generace.

Ale my máme místo toho hrstku nejbohatších fosilních miliardářů, kteří si kvůli zbabrané politice mohli většinu zisku nechat pro sebe, zatímco stát dostal drobné a k tomu sanaci veškerých škod. Sem spadá třeba „kolaps“ OKD na Ostravsku, z něhož Zdeněk Bakala prostě utekl. Nicméně před tím stihla jeho NWR vytáhnout z těžební společnosti v letech 2006–2012 neuvěřitelných 65 miliard korun. To jsou peníze, za které se mohl transformovat celý region do úplně jiného století a všechny děti mohly mít ty nejlepší možné školy. Místo toho si Bakala koupil mediální dům nebo pro zábavu cyklistickou stáj. Ostravsku zůstaly jen problémy. 

Naši fosilní miliardáři si za peníze z vydolované a spálené země kupují fotbalové kluby, politiky a celé mediální domy, aby v Česku dál prosazovali své zájmy. Výsledkem toho také je, že máme nejnižší podíl energie z obnovitelných zdrojů, v zemi se zcela etabloval odpor vůči jakékoliv zelené energii a do toho Tykač bohorovně vykládá, že musel koupit Mafru, aby ji náhodou neovládli nějací levičáci nebo jiní idealisti.

Koupil ji, aby z veřejného prostoru pokud možno zmizel i jen náznak úvahy, že by miliardář Tykač vůbec neměl být miliardářem a s ním zástup dalších. Jejich bohatství povstává z chudoby zbytku země a na této trajektorii rozdělení bohatství leží také řešení. A součástí tohoto řešení jsou také média, která se o tom nebojí mluvit.