Oligarcha Tykač proti demokracii

Pavel Tykač čas od času sestoupí ze svého fosilního zámku mezi prostý lid, aby skrze jemu nakloněné novináře milostivě sdělil, jak se má a co dělá. Naposledy se tak jeho fosilní jasnost zjevila v podcastu Štěpení, v němž se k němu dvojice moderátorstva chovala jako ke skutečnému blahorodí a jeho byznysu a spalování uhlí projevovala často větší sympatie než sám Tykač.

Tykač, snad aby ukázal, že přichází z jiné dimenze, se snažil svůj byznys a jeho vývoj opakovaně vysvětlovat na příkladu koněspřežky a parní lokomotivy. Snad aby dal ostentativně najevo, že ho věci a události z tohoto století zcela míjejí. Podstatu svého podnikání však vysvětlil jasně. Jedná se v zásadě o skupování končících fosilních technologií a jejich provozování až na hranu finanční návratnosti. Jakmile se situace na trhu s energiemi začne měnit v jeho neprospěch, oligarcha přichází s nabídkou, že si od něj elektrárny může klidně za korunu vzít stát nebo Greenpeace.

Takto si pojistil, že v médiích této skupiny budou zaznívat různé hlasy, které budou všechny znít jako ozvěna hlasu Pavla Tykače.

Druhá jmenovaná organizace mu přitom dlouhodobě leží v žaludku. V roce 2020 například vyšlo najevo, že lidé placení Tykačovým fosilním impériem provozovali stránky Greenpiss, které útočily na ekologické aktivisty, klimatickou politiku, obnovitelné zdroje nebo Gretu Thunberg. Prostě takový normální fosilně-konzervativní obsah.

Tykač v podcastu vůbec nejčastěji omílal tezi, že od státu nic nechce nebo nepotřebuje a jestli něco od státu opravdu nepotřebuje, tak to jsou peníze. Málokterý sektor je přitom tak propojený a regulovaný státem jako právě energetika včetně těžby fosilních paliv, kdy fosilní oligarchové vysávají státní i evropské dotace. Vždyť bez státu by Tykač ani nemohl nikdy těžit uhlí a pak si nechat prakticky veškerý zisk, který z devastace životního prostředí a spálení nerostného bohatství země získal. Příčetnější stát by ho zdanil takovým způsobem, že by se z něj miliardář, který neví co s penězi, nikdy nestal.

Tykač od státu nic nechce, ale od polostátního podniku ČEZ chtěl. A tak získal jednu z nejšpinavějších elektráren – Počerady, a u státu si následně vyjednal výjimky z emisních limitů na rtuť, aby jí do vzduchu a lidem do plic mohl vypouštět více a nemusel zbytečně utrácet za technologie, které by rtuť ze spalin odstranily. Bloky elektrárny pak běžely dál i po vypršení výjimky, kdy před zdravím lidí i přírody dostaly přednost miliardy pro Tykače. Výjimku nakonec zrušil soud, ale elektrárna stále běží. Jinak samozřejmě Tykač od státu vůbec nic nechce, jen miliardy výměnou za zdraví nás všech.

S takto nahrabanými penězi pak Tykač vyráží na nákupy médií, aby ve společnosti prosadil a upevnil své destruktivní hodnoty, v jejichž rámci pohrdá dle svých slov vším levicovým a idealistickým. V podcastu vysvětluje, že prostě stál se svýma penězma před nabídkou koupit polovinu Mafry, o kterou usiloval dlouhodobě, a prakticky neměl na výběr. Protože kdyby Mafru koupil někdo jiný, mohla by taky psát bůhví co, možná dokonce i věci, které by se mu třeba nelíbily, a toho by se dožít nechtěl. Takto si pojistil, že v médiích této skupiny budou zaznívat různé hlasy, které budou všechny znít jako ozvěna hlasu Pavla Tykače. Tykač srozumitelně vysvětlil, proč jsou oligarchové a miliardáři nebezpeční pro svobodnou společnost a jak v praxi probíhá destrukce demokracie vrstvou nejbohatších, kteří si skupují média a platformy, aby některé hlasy zesílili a jiné umlčeli.