Čím méně toho o seriálu Pluribus na začátku jeho sledování víte, tím lépe. Vince Gilligan, proslavený tvůrce Perníkového táty a Volejte Saulovi, držel svůj nový projekt pro streamovací službu Apple TV+ pod pokličkou až do poslední chvíle. Nepochybně proto byl jeho start ze začátku letošního listopadu pro diváky řádným úderem na solar. To berte jako varování, že tento článek vám může prozradit věci, které je zábavnější vidět na vlastní oči. Každopádně tajnůstkářství se vyplatilo a první dvě epizody zlomily divácké rekordy Apple TV+ a podceňované službě přinesly obrovský hit.
Seriál přitom propagoval jen třicetivteřinový teaser, v němž žena olizuje koblihy. Na jeho konci diváci dostali telefonní číslo, kam když zavolali, uslyšeli zprávu: „Ahoj Carol. Jsme moc rádi, že jsi zavolala. Nemůžeme se dočkat, až se k nám přidáš.“ Po odvysílání poloviny úvodní série už víme víc. Carol Sturka (Rhea Seehorn) je úspěšná spisovatelka romantických historických novel pro ženy, která ale svými čtenářkami pohrdá a na svět pohlíží s neskrývaným cynismem. Návrat z turné autorských čtení ale naruší záhadná událost – všichni lidé v jejím okolí zamrznou a pak, když se znovu nastartují, jsou napojeni na kolektivní vědomí. Carol – jak se záhy ukáže – je jednou z pouhých dvanácti lidí na planetě, kteří o individuální vědomí nepřišli. Vzkaz ze záznamníku je tedy věnovaný právě Carol.
Téma lidského štěstí a jeho kompatibility s osobní svobodou (a zodpovědností) v moderním světě slibuje ještě mnohem vrstevnatější a komplikovanější čtení než jen to černobílé, které nabízejí současné kulturní války.
V první epizodě se divák dozví, že za přechodem lidstva do nové kvality vědomí je zpráva od mimozemšťanů, v níž jsme se dozvěděli sekvenci RNA viru, který vědci ze zvědavosti vyrobili a nechali se jím nakazit. Kolektivní vědomí lidstva komunikuje s Carol v první osobě množného čísla („my“) a trpělivě se jí snaží pomoci dokončit „přepnutí“. Jenže spisovatelka je proti viru imunní a mezi blaženě se usmívající lidské roboty zbavené individuální vůle se jí rozhodně nechce. Na to ostatně naráží propagační slogan seriálu: „Ten nejzkroušenější člověk pod sluncem musí zachránit svět před štěstím.“
Název seriálu odkazuje na latinskou frázi „e pluribus unum“, která znamená „z mnoha jedno“ a Američané ji znají ze státního znaku nebo platidel. Vyjadřuje jednotu individuálních entit, ať už států nebo lidí, ve společném federálním celku. Právě toto napětí mezi jednotlivcem a celkem je nosným prvkem Gilliganova scénáře. Na rozdíl od ostatních postapokalyptických sci-fi z posledních let (Last of Us, Živí mrtví) nepotřebuje řešit přežití hlavních hrdinů v nehostinném světě, ale může se hlouběji věnovat filozofickým otázkám.
Chceme ti pomáhat
Pluribus má opravdu neskutečný nástup. První dvě epizody v živelném tempu narýsují hlavní premisu příběhu a nechají diváka v úžasu a natěšeného na to, co se bude dít dál. Kolektivní mysl je ke Carol vlídná a opakuje, že jí chce pomáhat. Pomůže jí například zorganizovat setkání dalších „nepřipojených“. To ale skončí fiaskem. Ukáže se totiž, že jim nový stav buď vyhovuje, nechtějí s ním nic dělat, anebo by se naopak moc rádi ke kolektivnímu vědomí připojili také, aby mohli být s členy svých rodin. Carol o jedinou spřízněnou duši přišla – její partnerka Helen zemřela při „napojování“ – a lidské kolektivní vědomí proto pochopitelně vnímá jako svého zarytého nepřítele. Když ji za všech okolností pravdomluvná entita prozradí, že existuje šance, jak kolektivní vědomí zase vypnout, pustí se do soukromé války s celým lidstvem.
Od třetího dílu začne úvodní frenetické tempo seriálu postupně opadat, ale každá dosud odvysílaná epizoda otevírá nové otázky a pomáhá Carol pochopit, jak společné vědomí funguje. To ale zároveň prochází vlastním vývojem a vztah ke Carol problematizuje. Možná, že v dalších dílech už přestane být mírumilovná a bude se chtít Carol zbavit. Zatím s ní ale má trpělivost a pomáhá jí se stejnou nepodmíněnou láskou, kterou se ve vztahu k lidstvu prezentují současné modely umělé inteligence ochotné vyplnit nám každé přání, které napíšeme do promptu.
Že by byl ale scénář Pluribusu reakcí na současný boom modelů AI a možnou budoucí singularitu, tvůrce seriálu Vince Gilligan odmítá. Nápad se totiž datuje až do roku 2016, kdy vývoj AI ještě nebyl tak rapidní. Na rozpracování nápadu ale přišel čas až v okamžiku, kdy se Gilliganův předchozí seriál Volejte Saulovi chýlil ke konci. V roce 2022 nakonec námluvy vyhrála streamovací služba Apple TV+ a následně se rozjelo natáčení, které – stejně jako u Perníkového táty a Volejte Saulovi – probíhalo v městečku Albuquerque v Novém Mexiku. Právě zde od roku 2022 stojí socha Waltera Whitea a Jesseho Pinkmana z Perníkového táty.
Také herečka z hlavní role Rhea Seehorn už je divákům známá z Gilliganova předchozího projektu, zahrála si totiž partnerku neortodoxního právníka Saula Goodmana. Za tuto roli byla nominovaná dvakrát na cenu Emmy, což ji teď za Pluribus nejspíš čeká také – v novém seriálu totiž doslova nesleze z obrazovky a v roli cynické Carol, která to ale s lidstvem nechce vzdát, září.
Individualismus vs. kolektivismus
V rozhovoru pro magazín Variety Gilligan vysvětluje, že ho už trochu nudilo psát antihrdiny, kterými byli Walter White i Saul Goodman. „Myslím si, že v tomto momentu lidské historie potřebujeme klaďasy. Potřebujeme víc hrdinů,“ vysvětluje a ve svém scénáři hlavní hrdince Pluribusu nepokrytě fandí.
Carol zjevně věří v báječnost západního liberalizovaného individualismu, jenž je zjevnou antitezí kolektivního vědomí nového lidstva. Víra v univerzalitu takového přístupu je ale výrazně narušena, když se Carol potkává s dalšími přeživšími z Indie nebo Číny, kteří její boj za záchranu lidstva tak úplně nechápou. Například Koumba Diabaté neboli playboy z Mauritánie se rozhodne využít situace a dopřává si plnými hrstmi radostí života, které mu kolektivní vědomí usilující o štěstí všech bytostí na planetě ochotně servíruje.
Dá se očekávat, že napětí mezi různými pojetími vztahu jednotlivce a celku nás ještě čekají, a to jsme ještě ani nepotkali všechny přeživší. Obzvláště Manousos Oviedo, který se zabarikádoval ve svém domě v Paraguayi a odmítá se s Carol spojit, by mohl být v dalších dílech klíčovým hráčem.
V konfliktu mezi západním individualismem a ovládnutou kolektivistickou myslí připomíná Pluribus ze všeho nejvíce klasické americké sci-fi z padesátých let, jako byla třeba Invaze zlodějů těl. V nich je ztráta individuálního vědomí interpretována jako strach z hrozby komunismu, který chce ze všech lidí udělat poslušné roboty. Stejně tak by se ale synchronizované touhy kolektivního vědomí daly číst jako metafora disciplinačního mechanismu kapitalismu, o němž psal Michel Foucault na konci sedmdesátých let ve svých textech o biopolitice. Aktuálně tyto myšlenky dál rozvíjí dánský filozof Soren Mau v knize nedávno vydané i anglicky jako Mute Compulsion: A Marxist Theory of the Economic Power of Capital.
Téma lidského štěstí a jeho kompatibility s osobní svobodou (a zodpovědností) v moderním světě slibuje ještě mnohem vrstevnatější a komplikovanější čtení než jen to černobílé, které nabízejí současné kulturní války. Mezi fanoušky se ostatně už objevují někteří, kteří fandí kolektivnímu vědomí. To je v jejich interpretaci darem lidstvu od pokročilých kosmických civilizací, které nám chtějí pomoci vyřešit rozvrat klimatu zdecimovaný naší industriální a konzumní kulturou.
Neutopit se v otaznících
Seriál si zatím užívá jistou víceznačnost, protože stejně bude muset časem některé své karty odkrýt. Je kolektivní vědomí novou fází vývoje lidstva, anebo spíše jeho slepou uličkou? Proč propojené lidstvo tak silně reaguje na Carolin hněv? A můžeme se ještě vůbec vrátit zpět do individualismu? Zatím se v posledních odvysílaných dílech Pluribus z čistokrevné sci-fi změnil v detektivku – Carol je možná na stopě toho, jak se „kolektivistický“ virus šíří mezi lidmi a cliffhanger z konce páté sezóny naznačuje další zvrat.
Apple TV+ koupila projekt Pluribus na dvě sezóny po deseti epizodách, první sezóna skončí v prosinci na Štěpána (26.12.). Showrunner Gilligan se nicméně už nechal slyšet, že by rád seriál natáhl na čtyři nebo více sezón, tedy za předpokladu, že to Rheu Seehorn bude i nadále bavit. A v rozhovorech nás také ujišťuje, že ví, jak příběh skončí.
Už teď je jasné, že si seriál bude muset dát pozor na past, v níž často skončí natahované sci-fi seriály. Takovým příkladem jsou Ztracení (Lost), kteří měli podobně bombastický nástup a v expozici příběhu vršili kolem ostrova, na nějž se zřítilo letadlo, jednu záhadu za druhou, aniž by je ale kdy dokázali uspokojivě vyřešit. Podobně se v otaznících začal v druhé sérii utápět další sci-fi hit z Apple TV+, seriál Odloučení (Severance).
Gilligan je ale scenáristická těžká váha, která má za sebou dvě seriálové klasiky, které patří k tomu nejlepšímu, co televizní zábava v 21. století nabídla. A ještě navíc má četné zkušenosti s žánrem sci-fi – jeho začátky v televizní branži jsou totiž spojené se seriálem Akta X, pro který v druhé polovině devadesátých let napsal třicet epizod, a měl prsty i v jeho spin-offu The Lone Gunman.
Pokračování osamělého boje brakové spisovatelky Carol s unifikovaným lidstvem slibuje mnohé. Po prvních pěti dílech zatím Pluribus aspiruje na seriálovou senzaci letošního podzimu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás