Vláda Zbyňka Stanjury se na rozloučenou vysmála celému vzdělávacímu sektoru

Odchází vláda Zbyňka Stanjury, což byl faktický premiér posledních čtyř let. Škoda, že zrovna tento ministr financí patřil k těm nejhorším a nejméně zodpovědným. Ilustrovat to lze na mnoha věcech, ale nejlépe asi na přístupu vlády ke školství, vědě a výzkumu.

Důležitý úkol vlády

Jako skoro každá vláda i tato si napsala do programového prohlášení, že je pro ni vzdělání prioritou. Slovy programu, že „věda, výzkum, vývoj a inovace jsou jednou ze zásadních investic do budoucnosti naší země, její prosperity a konkurenceschopnosti, kvality života všech jejích obyvatel i soudržné a zároveň odolné společnosti“. A dále: „Důležitým úkolem koaliční vlády je získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD.“ A mnoho dalších krásných slov.

Odcházející vláda v programovém prohlášení zdůrazňovala, že vzdělání a věda jsou klíčové pro budoucnost země. V reálných krocích pak tuto budoucnost soustavně sabotovala.

Jak to dopadlo? Vládě se podařilo prosadit zákon, který navzdory svému „gumovému“ znění dle slov Petra Fialy garantuje učitelům 130 procent průměrné mzdy v zemi. Tuto garanci ale bohužel vláda odmítla garantovat také v rozpočtu, a tak se platy učitelů pomalu propadaly k historickému minimu. Financování vzdělávání se pak programovému prohlášení navzdory k průměru zemí OECD nejenže nepřibližovalo, ale naopak po celé čtyři roky klesalo – navzdory tomu, že (alespoň formálním) předsedou vlády je profesor a bývalý rektor a na postu ministra školství seděl další profesor a rovněž bývalý rektor. Jenomže když priority nejsou skutečnými prioritami, rozhoduje o jejich osudu účetní, a tím byl Zbyněk Stanjura.

Toho budoucnost země nikdy nezajímala, zato ho velmi zajímalo, jak mu vyjdou čísla v rozpočtové tabulce na konci každého roku. A protože číslo u rozpočtu školství je opravdu veliké, rozhodl se Stanjura, že by mohlo být každý rok trochu menší. Výsledkem bylo, že ve školství protestovali vlastně úplně všichni a stávky učitelů patřily k těm největším, jaké jsme kdy zažili. Důvodem všech stávek byly peníze. Lidé ve školství museli každý rok půl křičet a hrozit, aby si zajistili alespoň přežití v daném roce. A když musíte řešit podobné věci, nezbývá tolik času na vzdělávání, které je tak zásadní pro „budoucnost této země“.

Vědu si dělejte zadarmo a ve volném čase

Odcházející vládě je nutné přiznat, že je ve svém hazardování s osudem celého sektoru naprosto důsledná od prvního do posledního dne svého vládnutí. Loučí se tak epickým výkonem, kdy sebrala peníze vědě a výzkumu, aby nějak zalepila chybějící peníze na platy nepedagogických pracovníků.

Ony chybějící peníze samozřejmě nejsou náhlým a překvapivým zjištěním. Že tyto peníze v rozpočtu chybějí, se ví zhruba od začátku jara. Tehdy totiž vláda posunula účinnost přesunu financování nepedagogických pracovníků obcemi a kraji ze září na leden příštího roku. A to proto, že původní termín byl šibeniční a nejspíš nereálný. Vláda tedy řešila problém, který si sama vytvořila. Tímto řešením ovšem vytvořila problém nový, protože v rozpočtu se počítalo s tím, že ministerstvo školství už nepedagogické pracovníky platit od září nebude.

Chybějící miliardy však navzdory tomu, že o problému všichni věděli, chyběly a problém se hasil na poslední chvíli tak, že se prostě sebraly peníze těm, kdo zrovna měli nějaké na účtu. A tak přišly věda a výzkum o více než tři čtvrtě miliardy. Přišly tak třeba o peníze, které měly v rezervě například na kofinancování mezinárodních projektů. Ministerstvo financí pod Stanjurou nás tak učí, že v rámci rozpočtové odpovědnosti je nejodpovědnější nemít žádné rezervy ani peníze navíc, protože pokud je máte, stát je sebere a zalepí tím, co zrovna potřebuje. Ostatně podobně poslední léta posloucháme nápady, že by stát vzal peníze obcím, které si drží bokem v souhrnu desítky miliard na financování svých projektů. A nastupující Babišova vláda zase plánuje sebrat peníze obcím za pokuty za překračování povolené rychlosti aut na svém území.

O všem se ví už dlouho, jenže školství pro vládu není priorita. Zkuste si ostatně vzpomenout, kolikrát jste letos slyšeli ministra školství varovat, že jeho resortu akutně chybějí peníze, nebo že by hrozil odchodem z vlády, protože by cítil odpovědnost za zaměstnance v sektoru. Hádám, že nikdy, a proto taky mohl ministr financí rovnou připravit rozpočet na příští rok, kde na školství chybí zhruba sedm miliard, protože ví, že to ve vládě stejně nikoho nezajímá.

Odcházející vláda v programovém prohlášení zdůrazňovala, že vzdělání a věda jsou klíčové pro budoucnost země. V reálných krocích pak tuto budoucnost soustavně sabotovala, jako by chtěla dát všem najevo, že tento stát žádnou budoucnost nemá. S výzvami současnosti nám mají pomoct věda a výzkum, ale výdaje tohoto sektoru klesly za pět let o čtvrtinu, a pokud vědcům někde něco zbylo, sebrala jim to vláda teď – asi aby je tím motivovala jít dělat něco jiného, nejspíš někam jinam.

Diletantské řízení státních financí pak odnáší celý vzdělávací sektor, kdy chybějící peníze na mzdy učitelů lepí ze svého obce nebo je ředitelé před Vánoci musí sebrat z odměn učitelstva, aby měli na běžné výplaty. Tak nevypadá vláda rozpočtové odpovědnosti, ale vláda rozpočtového chaosu a kolapsu.