Do kin v polovině listopadu vstoupila druhá a závěrečná část adaptace broadwayského hitu Čarodějka (Wicked), a přestože si vyzpívala přímo pohádkové tržby atakující půl miliardy dolarů, kritické ohlasy zpívají poněkud odlišnou písničku. Spíše než velkolepé finále ságy plné muzikálových čísel a završení „příběhu o zrodu padoucha“ je Čarodějka: Druhá část dvouhodinovou jízdou napěchovanou dějovými peripetiemi, ale paradoxně také snímkem s nevyrovnaným tempem a plochou psychologizací postav. Svou kritikou totalitních praktik ve fantaskní zemi Oz a bojem za osvobození utlačovaných menšin však funguje jako trefný komentář k současné politické situaci (nejen) v domovských Spojených státech.
Druhá část Čarodějky navíc ukazuje, že vezmeme-li práva jedné skupině obyvatel, další budou zanedlouho následovat.
Dvoudílný snímek Jona M. Chu je adaptací broadwayského muzikálu vycházejícího z o poznání temnější knižní předlohy Gregoryho Maguire z roku 1995. V ní se vracíme zpátky na začátek příběhu jednoho z nejznámějších filmů zlaté éry Hollywoodu – Čaroděje ze země Oz z roku 1939. Místo na dobrodružství malé Dorotky z Kansasu se však zaměřuje na život Elphaby (ve filmech Cynthia Erivo), do té doby bezejmenné Zlé čarodějnice ze Západu, kdy sledujeme vyprávění o událostech vedoucích k proměně mladé a nadějné studentky v zarytou bojovnici proti vládci Oz.
Jak Maguirův román, tak muzikálová adaptace a její filmové zpracování jsou především příběhem o jinakosti, vyloučení a snaze pochopit komplexní otázku „zla“. Přerámování smutného osudu Elphaby je přitom v každém zpracovaném období výsostně aktuální a reagující na dobové společenské klima. Zatímco téma propagandy a hledání ideálního viníka vychází podle autora románu z příprav na první válku v Iráku a z intenzivní štvavé rétoriky britského tisku vůči Saddámu Husajnovi, muzikálová adaptace vznikala těsně po útocích na Světové obchodní centrum v roce 2001 a reagovala na intenzivní nárůst protiarabských a protimuslimských nálad ve společnosti.
Letošní a loňskou Čarodějku se pak nabízí číst jako odraz obecnější radikalizace současné americké společnosti, v níž dochází především ze strany Trumpovy administrativy k podněcování nenávisti vůči menšinám, názorovým oponentům a snaze vymazávat jejich hlasy z veřejného prostoru. Xenofobní útoky a štvavá rétorika ve filmu míří kromě hlavní hrdinky Elphaby na zvířecí obyvatele země Oz, kteří jsou prohlášeni za podvratné živly, okleštěny o svá základní práva a postupně nuceni prchat ze země před perzekucí. Představují tak metaforu doslova „dehumanizujících“ praktik státního aparátu.
Vyloučení jiného
Zatímco první část Čarodějky ukázala, že zdánlivě neslučitelné protiklady a rozdíly je možné překonat, máme-li otevřená srdce a dostatek empatie, druhá část naopak varuje, jak snadné je podlehnout svodům moci a konformismu a jak těžké je vytrvat v boji za práva slabších. Snímek začíná voiceoverem Madam Morrible (Michelle Yeoh), která coby pravá ruka Čaroděje promlouvá k občanům země Oz a shrnuje dosavadní dění. Zlá čarodějnice ze Západu je stále na útěku i s knihou kouzel Grimerií a usiluje o život Čaroděje, ale údajně také spořádaných obyvatel země.
Madam Morrible proto nabádá všechny občany, aby chránili své děti, nevěřili žádným zvířatům a společně naplňovali Čarodějovu vizi lepších zítřků země. Tato vize spočívá mimo jiné ve výstavbě mohutné cesty ze žlutých cihel, známé z původního Čaroděje ze země Oz, vedoucí přímo do Smaragdového města.
Elphaba je nyní hledaným zločincem nuceným žít v ústraní. Prostřednictvím útoků na probíhající stavbu cesty a oficiální akce se snaží veřejnosti odhalit Čarodějovy lži a napravit křivdy páchané na zvířatech. Její bývalá nejlepší kamarádka Glinda (Ariana Grande) se mezitím těší přízni Čaroděje a stává se pro něj užitečnou politickou figurkou. Samotná postava Elphaby je ztělesněním Jiného – osoby, která nezapadá do většinové společnosti svou barvou kůže, světonázorem ani mocí, jíž ona jediná disponuje.
Její jinakost ji odlišuje od ostatních, čímž se stává snadným terčem nenávisti obyvatel země Oz. Zejména Elphabin vzhled je v prvním díle okamžitým důvodem její ostrakizace – otec se jí štítí od narození, spolužáci při setkání s ní polekaně lapají po dechu a sama Elphaba vyjadřuje touhu zapadnout a zbavit se své odlišnosti. Především je ale v závěru první části její zelená kůže označena za „vnější důkaz pokřiveného charakteru“. Jinakost se v rámci oficiální rétoriky stává argumentem pro její vyloučení a z dříve idealistické Elphaby se stává politicky nežádoucí vyvrhel.
Už první část Čarodějky pracovala s tématem útlaku a xenofobie hned ve dvou rovinách – individuální a celospolečenské. Zatímco Elphaba a potažmo publikum přejímající její perspektivu (byť rámovanou prostřednictvím vzpomínek Glindy) zažívalo tuto formu oprese na individuální úrovni, celou zemí Oz se postupně nesla štvavá rétorika proti zvířatům, která se kdysi po boku lidí podílela na vládě, vyučovala na univerzitách a měla pevné místo v historii Oz.
Jak ovšem Elphaba na konci první části zjistí, zvířata jsou Čarodějem cíleně připravována o svá práva, umlčována v metaforickém i doslovném smyslu (ztrácí schopnost lidské řeči), jejich historická role začíná být tiše přepisována a smazávána, až jsou nakonec zcela dehumanizována a zavírána do klecí. Jak hlásá výhružný nápis na školní tabuli „Zvířata mají být vidět, ne slyšet“.
Domov pro všechny
Druhá část Čarodějky navíc ukazuje, že vezmeme-li práva jedné skupině obyvatel, další budou zanedlouho následovat. A tak se brzy stávají „podlidmi“ i Mlaskalové, kteří výnosem guvernérky ztrácejí svobodu volného pohybu a nesmějí vycestovat ze své domoviny bez povolení. Jak už bylo výše řečeno, předchozí zpracování Čarodějky se též obracela k aktuálním událostem a společenské náladě. A tak ani dnes nemusíme příliš dlouho pátrat po snahách přepisovat historii, hledat „společného nepřítele“, umlčovat hlasy menšin a vládnout pomocí represe a strachu. Důsledky takového vládnutí „republikánského Čaroděje“ vídáme dnes a denně ve zprávách.
Přestože se nejedná o ojedinělou snahu vnášet tato témata do populární kultury – motivy paranoie, zatýkání a boje proti represivní moci zpracoval například letošní snímek Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou – je Čarodějka výjimečná svým širokým diváckým zásahem. Coby dvojice filmů, která dohromady utržila více než 1,25 miliardy dolarů, je díky svému PG ratingu přístupná všem věkovým kategoriím a obsazením popové superstar Ariany Grande i návazností na „rodinné“ stříbro klasického Hollywoodu atraktivní pro rozličné typy diváctva.
Jedna ze dvou originálních skladeb napsaná přímo pro filmové zpracování – No Place Like Home (Všude dobře, doma nejlíp) – odkazuje na slavnou větu ze závěru filmu Čaroděj ze země Oz, kterou dojatě pronáší Dorotka (Judy Garland) po návratu do Kansasu. Zatímco sentiment takového zvolání nesl ve Flemingově snímku z konce třicátých let romantizující ideu amerického excepcionalismu, jež měla zejména v kontextu doznívající hospodářské krize působit motivujícím a chlácholivým dojmem, stejnojmenná skladba v Čarodějce je spíše výzvou k akci.
Elphaba písní promlouvá ke zvířatům, která prchají tajnými tunely ze země, protože je ve fašistické zemi nic dobrého nečeká. „Proč dál miluji to místo, / které mě nikdy nemilovalo? / Místo, které je v rozkladu / a dokonce si v něm libuje?“ ptá se Elphaba zkroušeně a následně apeluje na ostatní zvířata, aby v boji vytrvala, protože Oz je právě tak jejich domovem, jako všech ostatních obyvatel. Podivně patriotický ráz skladby spíše než stesk po idealizované představě domoviny vybízí k záchraně země, o kterou je třeba se bít. Protože domov máme jen jeden a vlast je stejně tak místem idejí a myšlenek jako fyzickým prostorem z hlíny, zeminy a kamení.
Cestou ze žlutých cihel a steskem po domově ovšem aluze na klasické technicolorové dobrodružství z konce třicátých let nekončí. Vedle třeskutých dějových zvratů, tělesných transformací vedlejších postav a pár hudebních čísel, která spoléhají převážně na repetice chytlavých melodií z první části, se paralelně s Elphabinou honbou za svržení Čaroděje odehrává klasický příběh Dorotky z Kansasu. Ta jakožto ikonická postava sice zůstává po většinu filmu skryta mimo obrazový prostor, nicméně její přítomnost v zemi Oz má neodmyslitelný dopad na Elphabiny snahy o nastolení spravedlnosti a také na budoucnost celé země.
Tak trochu queer
Ačkoli je i vzhledem k výše popsanému zřejmé, že se Čarodějka minimálně v druhém plánu zabývá reflexí systematické oprese obyvatel země Oz, kteří nějakým způsobem vybočují z akceptovaných škatulek, jde v jádru stále především o příběh komplikovaného vztahu dvou přítelkyň. Oproti první části je tentokrát větší prostor věnován postavě Glindy, která se stává kolaborující tváří režimu. I navzdory tomu, že nedisponuje žádnými magickými schopnostmi, je její veřejný obraz budován v přímém kontrastu s proradnou Zlou čarodějnicí ze Západu, jíž režimní diskurz upírá jméno, a tím ji ještě více dehumanizuje a zplošťuje na karikaturu z propagandistických plakátů opředenou různými pověrami a pověstmi.
Oproti Elphabě se Glinda s přízviskem Dobrá stává oficiální celebritou, jejíž rolí je pozvedat morálku Ozianů a účastnit se veřejných přehlídek po boku svého snoubence. Glinda tak konečně získává uznání, po kterém tolik toužila, stále ji ovšem sžírá stesk po ztrátě přítelkyně. Pokus o hlubší psychologizaci doposud komediálně laděné postavy a snaha přiblížit její rozpolcenost mezi rolí „dívky žijící v pohodlné bublině“ a věrné kamarádky působí ovšem neumětelsky a v kontrastu s postavou Elphaby také povrchně. Nenapomáhá tomu ani flashback, který se vrací do Glindina dětství a v podstatě jen replikuje již několikrát ustavenou charakteristiku postavy – všemi oblíbená dívka nikdy nemusela o lásku a náklonnost svého okolí bojovat, přesto vždy toužila po něčem mimo svůj dosah.
Na křehkém přátelství dvou rozdílných žen je vedle jejich chemie zajímavý také způsob rámování. Vzájemné pohledy a letmé doteky mohou vybízet ke čtení jejich vztahu queer optikou. Tuto interpretaci navíc přiživují také herecké představitelky Glindy a Elphaby v četných rozhovorech, a dokonce výtvarná řešení scén, kdy se v jednom z hudebních čísel ženy drží za ruce, sedí na houpačce z dvou košťat zaháknutých v sobě, zatímco na pozadí blikají světla v barvách duhy. Jelikož se jeden z ústředních konfliktů mezi Glindou a Elphabou ovšem váže především na boj o náklonnost stejného muže a jejich vztah nikdy nedojde naplnění za hranice letmých náznaků, nabízelo by se označit takové počínání za queerbaiting. I navzdory tomu má ovšem jak muzikálové zpracování, tak snímek ze studia MGM své pevné místo v queer kultuře a promlouvá k mnoha outsiderům, kteří se podobně jako Elphaba někdy cítili vyloučení pro svou jinakost.
I přes všechny své neduhy zůstává dvoudílné přerámování osudu Zlé čarodějnice ze Západu především příběhem o síle přátelství a odvaze vzepřít se represivnímu režimu. Příběh z fašizující se země Oz, v níž vládne iluzorní mocí (nikoli opravdovou silou) malý muž s velkým egem, může v současných společenských podmínkách působit až jako bajka, kterou publikum zažívá v přímém přenosu před dveřmi kinosálů. Zároveň je ovšem Čarodějka natolik přístupným a divácky vstřícným titulem, že její poselství dokáže oslovit násobně více lidí než jiné filmy s obdobnou ambicí, a v tom tkví její hlavní síla.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás