V úvodním dílu série Záchranná síť před barbarstvím: anatomie sociálního státu jsme se podívali na středověkou a novověkou tradici evropské sociální péče, která se pohybovala na hranici mezi milosrdenstvím s chudými a jejich disciplinací a represí. Přísnější postoj k chudým, který se projevoval například snahou o jejich přeměnu na produktivní pracovní jednotku v donucovacích pracovnách, uvěznění či odstranění na okraj společnosti, byl patrný zejména od novověku v zemích, které bychom označili za protokapitalistické, jako byla Británie nebo Holandsko. Předpoklady pro budování moderních evropských sociálních států se objevují v období od roku 1700 do roku 1850. Osvícenství a francouzská revoluce vytvořily vize občanství, kde každý může za podpory státu dosáhnout na svá práva. „Musíme nabídnout každému příslušníkovi lidského rodu takové prostředky, aby byl schopen uspokojit své potřeby, zajistit své blaho, poznat a používat svá práva, pochopit a plnit své povinnosti. Musíme zajistit každému, aby mohl zdokonalit své schopnosti a byl s to vykonávat společenské funkce, k nimž byl povolán, a aby mohl rozvíjet v celé šíři své nadání, jímž ho obdařila příroda,“ prohlásil v Národním shromáždění Condorcet v dubnu 1792. Francouzská revoluce měla „vrátit chudým lidem vlast,“ jak prohlásil na Ústavodárném shromáždění Liancourt. Ještě dále pak šla Jakobínská deklarace práv a ústava z roku 1793, která stanovovala, že „společnost musí poskytnout podporu nemajetným občanům buď tím, že jim nabídne práci, nebo tím, že poskytne prostředky k obživě těm, kdo nejsou schopni pracovat.“
Analýza pracovní síly tří skotských bavlnářských továren v devadesátých letech 18. století ukázala, že z jejich 1818 pracovníků tvořily až 65 procent děti do 15 let.
Osvícenství a francouzská revoluce představovaly zásadní předěl ve vývoji evropské společnosti. Svět, kterému vládla nikým nevolená vrstva aristokratů na základě jejich bohem daných privilegií, se chýlil ke konci. O slovo se hlásil nový svět, založený na základních principech individuální svobody, rovnosti před zákonem a vlády zastupitelské demokracie. Jednou ze stěžejních otázek francouzské revoluce byla právě rovnost. Jean-Jacques Rousseau například chápal „obecnou vůli“ v rámci svého konceptu společenské smlouvy jako něco, co nejlépe slouží účelům společenství. Obecná vůle vyjádřená v podobě zákona podle něj převyšuje všechny konkrétní zvláštní zájmy jednotlivců a sociálních podskupin. „První a nejdůležitější zásadou legitimní nebo lidové vlády, tedy vlády, jejímž cílem je blaho lidu, je proto následovat ve všem obecnou vůli,“ napsal Rousseau. Všichni členové státu by tudíž měli upřednostnit zájmy celku před svými soukromými zájmy. Aby byl stát legitimní, musí zacházet se všemi občany rovnocenně. Takový stát by mohl prosperovat pouze tehdy, pokud by jeho občané byli naplněni ctností a ochotou upřednostnit obecný zájem před svými vlastními sobeckými touhami. Abstraktní rovnost občanů vyžadovala co největší skutečnou sociální rovnost: „Je proto jednou z nejdůležitějších starostí vlády zabránit extrémní nerovnosti majetků,“ poznamenal Rousseau. Podobné úvahy inspirovaly řadu skupin lidí po celém světě k boji proti vykořisťování a za vlastní svobodu a společenskou a právní rovnost.
Duální revoluce a etablování globálního kapitalismu
S tímto vývojem ale kolidovala jiná zásadní změna, která ovlivnila další chod dějin až do dnešních dní – došlo k etablování a konsolidaci kapitalismu. K tomu došlo zejména prostřednictvím jiné revoluce, která transformovala svět do radikálně jiné podoby, než jak se do té doby vyvíjel – průmyslové. „Kapitalisté na několika ostrovech, kde se v předchozích stoletích rozvinulo intenzivní výrobní odvětví, začali umísťovat výrobu do továren a zaměstnávat dělníky, kteří obsluhovali sofistikované stroje, nejprve poháněné vodou, později parou. Na těchto místech získali průmyslníci zcela novou míru kontroly nad výrobou, podobnou té, kterou dříve realizovali na plantážích s otroky,“ popisuje okamžik dramatické změny ve vývoji společnosti historik Sven Beckert ve své knize Capitalism: A Global History.
Kapitalistická revoluce započala nejdříve na venkově a v zemědělství. Jak jsem popisoval v úvodním textu série, proces zabírání venkovské půdy bohatými vlastníky byl v předkapitalistické Evropě nejvíce patrný v Anglii. Podobný vývoj se propsal postupně i do ostatních evropských zemí. Dramatickou proměnou společenské hierarchie, skladby obyvatelstva a zemědělské výroby prošly v tomto ohledu zaoceánské kolonie. Tato fáze kapitalismu, kterou historici nazývají „válečný kapitalismus“, je pro náš příběh důležitá, protože výrazně ovlivnila to, co se později dělo v Evropě. Systém, který byl postavený na imperiální expanzi, válečném obchodu, násilné dominanci nad pracovní silou a rozsáhlém vyvlastňování kolektivních zdrojů, přinesl Evropě jak nesmírné bohatství, tak i kompletní proměnu společenskoekonomického uspořádání založeného nově na drancování přírodních zdrojů a využívání levné pracovní síly, stejně jako ideologii bílé nadřazenosti a sociálního darwinismu.
Ostatně motorem průmyslové revoluce byl obchod s bavlnou, pro jehož produkci byly klíčové ohromné plantáže, na kterých dřely tisíce otroků. Právě bavlnářský průmysl byl pro Británii na přelomu 18. a 19. století naprosto stěžejní. Velká průmyslová centra, jako byly Manchester nebo Glasgow, vyrostla na tomto průmyslu. Mezi lety 1750 a 1769 se vývoz britské bavlny zvýšil více než desetinásobně. V takové situaci byly odměny pro toho, kdo jako první vstoupil na trh s největším množstvím bavlněných látek, astronomické a rozhodně stály za riziko technologického dobrodružství. Zatímco průmyslníci zbohatli, stále intenzivnější a namáhavější práce dělníků byla mizerně placená. Aby majitelé továren co nejvíce ušetřili, zaměstnávali ženy a děti, kterým za jejich práci platili naprosté minimum.
Život bez budoucnosti
Děti tvořily významnou část raného továrního proletariátu. Analýza pracovní síly tří skotských bavlnářských továren v devadesátých letech 18. století ukázala, že z jejich 1818 pracovníků tvořily až 65 procent děti do 15 let. Bez nadsázky lze tvrdit, že průmyslová revoluce stála na bedrech dětské práce. Když parlamentní komise v roce 1833 vyšetřovala dětskou práci, zaznamenala řadu případů zneužívání. Pracující, tedy i ženy a děti, byli vystaveni extrémním pracovním podmínkám. Dělalo se jim špatně z nesnesitelného horka, které produkovaly stroje, stejně jako z vyčerpání. Dělníci pracovali běžně 12 hodin denně. Často se tato doba ale přetahovala a stávalo se, že pracovali i 16 hodin a více. Práce byla tak náročná, že těla dělníků běžně vypověděla službu kolem čtyřicítky. Na pracovišti docházelo také často k úrazům a úmrtím. Například v továrnách ocelového magnáta Hermanna Röchlinga docházelo k podobným případům často. V prosinci 1889 spadla ocelová deska na hlavu devatenáctiletého Karla Jakoba Kleina a na místě ho zabila. Pětadvacetiletý Christian Dries byl 4. března 1884 rozdrcen mezi dvěma vagóny vlaku. Šestnáctiletý Paul Bach se 12. prosince 1888 udusil v důsledku vystavení pecnímu plynu. Kromě smrti se dělníci obávali také zranění, které by je mohlo vyřadit z práce, což by pro většinu z nich znamenalo jistou cestu do absolutní chudoby.
Životní podmínky dělníků mimo továrny nebyly o moc lepší. Dělnické rodiny bydlely ve stísněných obydlích, ve kterých v jedné nebo dvou místnostech běžně žilo pohromadě šest až osm osob. Francouzský ekonom a lékař Louise-René Villermé v roce 1840 publikoval svou analýzu pracovních a životních podmínek textilních dělníků v departementech na severovýchodě Francie a v kantonu Curych ve Švýcarsku. Villermé, průkopník hygienických reforem a jeden z prvních představitelů sociální epidemiologie, se zajímal o dopad industrializace na zdraví a kvalitu života dělnické třídy. Pozoroval „množství bledých, hubených žen, které chodily bosé bahnem.“ Spolu s nimi běželo hejno „malých dětí, které byly stejně špinavé, vyhublé a pokryté hadry mastnými od oleje, který na ně kapal ze strojů, na kterých pracovaly.“ Tyto děti neměly žádné brašny, do kterých by si mohly odnést své zásoby, takže „prostě držely v rukou nebo schovávaly pod tričky kousek chleba, který je měl nasytit, než nastane čas, aby se vrátily do svých domovů,“ popisoval Villermé dělnický život dětí. Villermé vstoupil do obydlí dělníků, tmavých místností, kde spaly dvě rodiny, každá v jednom rohu, na slámě rozházené po podlaze a ohraničené dvěma prkny, přikryté pouze hadry a špinavou přikrývkou. Poznamenal si také přemrštěné nájemné, které bylo za takové mizerné obydlí požadováno, což lákalo spekulanty k výstavbě dalších a dalších činžovních domů – byli si jisti tím, že je brzy zaplní další chudí obyvatelé. Tento život bez budoucnosti a v naprosté bídě vedl dělníky k alkoholismu a násilnému chování v rodině i na veřejnosti.
Situaci dělníků se snažili často řešit i samotní továrníci. Například zmíněný Hermann Röchling z vlastní iniciativy podporoval zdravotní zabezpečení dělníků, postavil nemocnici a snažil se přispívat těm, kteří kvůli vysokému věku už nemohli pracovat. Důvodem pro tuto vstřícnost k dělníkům nebyla pouze dobrosrdečnost, ale také snaha stabilizovat život dělnictva, pacifikovat jeho narůstající radikalizaci a zajistit si tak dostatek kvalitní levné pracovní síly. Zejména ke konci 19. století vznikala různá schémata továrního sociálního zabezpečení, kdy továrníci zajišťovali dělníkům nejen zdravotní a sociální pomoc, ale také bydlení nebo kulturní aktivity. Byl to sofistikovaný způsob, jak život dělníků propojit s jejich prací. Tím minimalizovali dělnický odpor, zakládání odborů a jejich politickou radikalizaci. Ostatně u nás byl přeborníkem v tomto směru Tomáš Baťa. Svoje vize čerpal z předchozích zkušeností německých průmyslníků. Baťa pro své zaměstnance budoval dopravní infrastrukturu, zdravotnická centra, bydlení, ale také kulturní střediska. To samé už před ním budoval Röchling, který pro dělníky nechal postavit například bazén i školy nebo pořádal různé kulturní akce jako například gymnastické soutěže.
Neregulovaný kapitalismus laissez-faire
Stálý přísun levné pracovní síly čerpal průmyslový kapitalismus z venkova, odkud proudily davy lidí, které kapitalistická transformace uvrhla do bídy. Zchudlé venkovské obyvatelstvo začalo hledat práci ve městech. Zatímco venkov se postupně vylidňoval, města zažívala masivní přísun nových obyvatel. Populace měst jako Manchester, Leeds nebo Liverpool se během krátké doby zdvojnásobila. Na takový nárůst však města nebyla připravena. Jak jsme už zmínili výše, bytové podmínky dělníků byly otřesné. Dalším rizikovým faktorem byly zhoršující se hygienické podmínky, které byly příčinou řady epidemií – nejčastěji cholery. Právě rostoucí výskyt nakažlivých epidemií, které se dotýkaly všech společenských skupin, nejen těch nejchudších, donutily vládnoucí elitu kritickou situaci dělníků řešit. V roce 1839 vznikla na základě průzkumu sanitárních podmínek britských dělnických čtvrtí obsáhlá analýza od Edwina Chadwicka. Jeho závěry podpořily domněnky, že za šíření epidemií mohou hygienické podmínky v nejchudších čtvrtích. Nejvíce diskutovaným problémem byly rozkládající se mršiny a mrtvoly, které, jak se tehdy věřilo, šířily bakterie prostřednictvím zkaženého vzduchu (podle tzv. miasmatického konceptu šíření nemocí – trvalo ještě pár let, než tuto teorii vyvrátil Louis Pasteur), jenž se vytvářel rozkládajícími se mršinami a biologickým odpadem v úzkých, navlhlých a přelidněných ulicích. Řešením měla být lepší ventilace prostorů, kanalizace a pořádná čistota. Chadwick navrhoval nákladné a ambiciózní řešení, které mělo vytvořit nový systém čištění vod a odvádění odpadů. Problémem byla otázka, kdo to všechno zaplatí? Proč by britská společnost měla financovat tak nákladný projekt ve čtvrtích, kde žijí ti nejchudší? Trvalo nějakou dobu, než na této věci padla shoda. V roce 1875 byl přijat Public Health Act, který přikazoval povinné přidělení zdravotního hygienika každé městské čtvrti.
Otázka, která se dodnes objevuje ve veřejném prostoru, když se řeší financování veřejně prospěšného opatření, se obzvláště obtížně prosazovala v Británii, kde od přelomu 18. a 19. století vládnoucí elita vycházela z přesvědčení o správnosti ekonomické ideologie laissez-faire. Britský experiment s laissez-faire vycházel z osvícenských myšlenek o individuální svobodě a nových způsobech uvažování o roli vlády. Vlivní myslitelé jako John Locke, Jeremy Bentham a Adam Smith začali zpochybňovat zavedené představy o tom, jaká by měla být role vlády. Zakladatelem laissez-faire byl francouzský ekonom Francois Quesnay. Věřil, že jednotlivcům by mělo být umožněno dělat si s jejich ekonomickými zdroji, co chtějí. Jeho myšlenky vycházely z francouzské školy ekonomického myšlení známé jako fyziokratismus, kterou Quesnay pomohl založit a jejíž hlavní myšlenkou byl neomezený obchod. Quesnayovy příspěvky naléhaly na vládní politiku, aby upřednostňovala „velké farmy, které by rozvíjeli bohatí farmáři.“ Věřil, že právě oni přijmou nové produktivní metody, které pomohou rozvinout zemědělskou produkci na novou úroveň. Chudými lidmi naopak zcela pohrdal. Chudí lidé podle něj „nepracují tak tvrdě jako bohatí, živí se levným chlebem a stávají se línými a arogantními.“
Postupem času ideologie laissez-faire – která stojí na myšlenkách malé, omezené a nezasahující vlády a spoléhání se na soukromé a dobrovolné organizace při řešení sociálních problémů – získala vliv mezi ekonomy a politiky v Británii i v jiných evropských státech. V poslední třetině 19. století ale laissez-faire přestal podle tehdejších ekonomů a politiků fungovat. Trhy samy o sobě nedokázaly řešit kupící se problémy, které vznikaly ruku v ruce s překotně se vyvíjející průmyslovou společností. Trhy v řadě ohledů selhávaly, což vyvolávalo poptávku po větších a účinnějších zásazích vlády. Pokrok vědy a techniky zároveň poskytl vládám nové nástroje, jak problémy řešit. „Stále častější intervence vlády do chodu společnosti a ekonomiky nakonec vedly k oslabení laissez-faire a jeho vymýcení na začátku 20. století,“ dodává historik W. Walker Hanlon ve své knize The Laissez-Faire Experiment.
Krize, která změnila kapitalismus
Británie se vydala směrem k řízené ekonomice pod vlivem ekonomické stagnace. Po hospodářské krizi 1873 se světová ekonomika ocitla v období hospodářské deprese. Dochází k tomu, co historik Sven Beckert nazývá rekonstrukcí globálního kapitalismu. Kapitalismus se transformuje v ještě mnohem víc produktivní, všepohlcující a energeticky náročný systém. Kapitáni průmyslu už neřídili pouze obchod a výrobu, ale vlastnili také nerostné zdroje a řídili distribuci a prodej – vznikaly obří syndikáty a monopoly. Chaotická léta neregulovaného kapitalismu skončila. Británie začala ekonomicky zaostávat za USA a Německem. Doslova studenou sprchu pak Británie dostala během búrské války, kdy velké impérium dostalo lekci od holandských osadníků v Jižní Africe. Británie sice odpor osadníků potlačila, ale řada pozorovatelů byla pobouřena brutální taktikou spálené země a režimem koncentračních táborů, které britská armáda použila ve snaze porazit svého nepřítele. Jiní byli mnohem více znepokojeni skutečností, že 400 000 vojáků se po dobu tří let snažilo porazit převážně nevycvičené milice. Mnozí se domnívali, že důvodem této potupy byla špatná fyzická a duševní kondice obyvatelstva.
Odpověď na řadu otázek, které búrská válka v britské společnosti vyvolala, hledala zvláštní komise, která měla zjistit, zda se fyzické schopnosti Britů zhoršují. Komise především poukázala na to, jak nerovnoměrně je v britské společnosti rozdělen pokrok a bohatství. Lidé na spodní hranici společnosti sice žili déle, ale vysoká kojenecká úmrtnost, špatný zdravotní stav a zakrnělý fyzický vývoj chudší části společnosti byly stále běžné. Podle výboru spočíval důvod fyzických rozdílů mezi sociálními třídami v životním stylu, zvycích a přístupu ke zdrojům, které lidem umožňovaly vést zdravější život. Ekonomičtí a političtí lídři země se shodovali v tom, že jediný způsob, jak předejít úpadku země, je racionální ekonomické a společenské plánování. Má-li být společnost zdravá a odolná, musí být stát aktivnější v řadě oblastí života lidí. Z výše uvedeného tak není překvapivé, že Britové obdivovali na svém rivalovi Německu nejen rostoucí ekonomiku a silnou armádu, ale také jednu z novinek, kterou na konci 19. století ve své zemi zavedl kancléř Otto von Bismarck – systém sociálního zabezpečení.
Situace v Británii byla odlišná od kontinentální Evropy, kde se politická, ekonomická a společenská otázka vyvíjela jiným směrem. Zatímco dělnická třída v Británii pod vlivem chartistického hnutí věřila, že změnu k lepšímu lze učinit prostřednictvím stávajícího systému, v Německu a Rakousku-Uhersku, kde stát vystupoval vůči dělníkům mnohem represivnějším způsobem, se dělnictvo stále více hlásilo k nastolení úplně jiného ekonomického a společenského zřízení. Průmyslová revoluce a radikální kapitalistická proměna společnosti probíhaly v těchto zemích se zpožděním několika dekád oproti Británii. Osvícenství vytvořilo v prostředí německých států a habsburské monarchie koncepci státu, který pečuje o své občany, ale zároveň je má neustále pod dohledem. Zatímco v Británii se postupně prosazovala ekonomická teorie laissez-faire, v středoevropské oblasti se prosazoval kameralismus – ekonomická věda založená na myšlence, že prosperita státu a blaho poddaných jsou úzce propojené. Myslitelé kameralismu jako Johann Heinrich Gottlieb von Justi nebo Joseph von Sonnenfeld spatřovali základ hospodářské reformy státu v posílení populačního růstu. Ten měl vyústit také v posílení konkurenceschopnosti, navýšení spotřeby, růstu zahraničního obchodu, rozšíření manufaktur a těžby nerostných a přírodních zdrojů. Podle kameralistů spočíval základ hospodářského růstu v samotné populaci, která tvoří základ státu – zdroj branné, fiskální a pracovní síly. Je producentem práce i jejím konzumentem. Důraz na stabilní růst demografie státu byl v zemích střední Evropy silnější v důsledku populačního úbytku způsobeného třicetiletou válkou, hladomoru v důsledku klimatických změn a morových epidemií.
Defenzivní modernizace
Justi i Sonnenfeld kladli důraz na jedince, jeho zdraví i duševní blahobyt. V jejich představách nešlo jen o pouhé rozmnožování populace, ale také o zlepšení kvality jejího života, což se pak státu v důsledku jejich činnosti a chování mnohonásobně vrací. Spokojená a zdravá populace by měla být pro stát příslibem menší hrozby neklidu a sociální a ekonomické destabilizace. Historik Helmut Reinalter označoval stát, který usiluje o reformu společenského zřízení za účelem potlačení radikalizace společnosti a hrozící revoluce, pojmem „defenzivní modernizace“. Tenhle pojem výstižně shrnuje koncept sociální péče a politiky v zemích středoevropského prostoru. „Lid se stává předmětem pozorování, dohledu a osvěty. Pro stát se jeví jako zásadní zlepšení jeho intelektuální a hmotné situace. Bez byrokratizace a centralizace, které umožňovaly zásady centrálních vídeňských úřadů až do nitra českých zemí, nebyla většina efektivních reforem, z nichž mohla těžit jak česká společnost 19. století, tak pozdější československá republika, myslitelná ani prosaditelná,“ shrnuje ve své knize o osvícenství v českých zemích historička Daniela Tinková.
To, jak se vyvíjely a postupně zlepšovaly pracovní a životní podmínky dělnické třídy, nezáviselo však na tom, jak se to zrovna pozdávalo vládnoucí elitě. Dělnická třída v tomto příběhu nevystupuje jako pasivní příjemce dobře míněných reforem od osvícených progresivistů. Naopak. Bez dělnického odporu a revolty by se jejich situace pravděpodobně změnila naprosto minimálně. Převládající dobové pohledy vládnoucí elity na dělnictvo vykreslují dělníky jako „zahálčivé, líné, neschopné, agresivní, hloupé a barbarské.“ Brutální vykořisťování, otřesné pracovní a životní podmínky však vedly dělnickou třídu postupně k otevřenému konfliktu vůči zaměstnavatelům a společenskoekonomickému řádu, který je ušlapával do země. Období průmyslové revoluce a zrodu kapitalistické společnosti jde tak ruku v ruce s rostoucím a stále vyhrocenějším odporem dělnictva. Napětí a konflikty byly tak závažné, že je současníci popisovali jako „válku“. Například deník The Economist hovořil o „válce mezi kapitálem a dělnictvem“. Ozbrojených a vyhrocených konfliktů a rebelií byly desítky až stovky. Nejvýznamnější z nich bylo povstání tkalců v Lyonu v roce 1831, kdy tisíce dělníků protestovaly proti svým otřesným pracovním a životním podmínkám a postavily se proti bohatým obchodníkům s hedvábím. Navzdory střelbě dělníci zvítězili a obsadili na nějaký čas město, dokud se nesetkali s převahou vojenské síly, která po sobě zanechala stovky mrtvých. Podobné povstání tkalců se objevilo také v českých zemích v roce 1844, kdy se námezdní dělníci, roztrpčení snižováním mezd, rozhodli postavit na odpor poblíž českých hranic v kladském hrabství ve Slezsku. Povstalci vzali útokem domovy svých zaměstnavatelů a rozmlátili vše, co jim přišlo pod ruku. Zastavilo je až přivolané vojsko, které zastřelilo 11 z přítomných, včetně žen a dětí. Básník Heinrich Heine o těchto událostech napsal báseň Slezští tkalci: „Prokletí králi, jenž bohatců králem, / jenž smál se, nezměkčen bídou ni žalem, / jenž pro haléř hráb nám do kapsy / a postřílet káže nás jak psy – / my tkáme, my tkáme!“
Boj dělnictva za lepší svět
Dělníci protestovali proti nízkým mzdám, vysokým cenám a vykořisťovatelským pracovním podmínkám a požadovali, aby byla dodržována zvykem daná práva a minimální životní úroveň bez ohledu na tržní podmínky. Jejich protesty se odehrávaly nejen ve výrobních závodech, ale také v hostincích, prodejnách či na tržištích, když se v době nedostatku vyváželo obilí nebo když vysoká inflace zvyšovala ceny potravin. V takových případech se mobilizovaly zejména ženy, které nutily obchodníky snížit ceny. V Berlíně a Vídni například vyplenily pekárny, které prodávaly chléb za předražené ceny. V jejich očích byla základní logika kapitalistické civilizace, tedy skutečnost, že trhy určovaly ceny, nesprávná. Podobné „bojové zkušenosti“ přinášely dělníkům kuráž, důstojnost a vůli pokračovat v boji. Byť většinou byl jejich boj potlačen a skončil neúspěchem, podobné vypjaté situace mezi nimi vytvářely solidaritu a vědomí, že v boji za lepší svět nejsou sami – ba co víc, že jich je víc než těch, co je vykořisťují. Ve stejné době docházelo k podobným, byť mnohem vyhrocenějším a brutálnějším, povstáním na otrockých plantážích v zaoceánských koloniích a USA. Francouzská revoluce a úspěšné povstání otroků v Saint Domingue (dnešní Haiti) naplnily otroky sebevědomím a vůlí k tomu, aby se o zvrat své situace pokoušeli znovu a znovu. Každá rebelie mohla změnit situaci v jejich prospěch, byť neúspěch znamenal krutou smrt.
Tlak na zrušení otroctví se také zintenzivnil v souvislosti se vzpourami průmyslových dělníků. Někdy byl tento vztah přímý. Aktivisté z řad dělnické třídy často chápali, že jejich emancipace souvisí se zrušením otroctví, přičemž Karl Marx stručně prohlásil, že „dělníci se nemohou emancipovat v bílé kůži, když ti v černé kůži jsou označeni cejchem otroctví.“ Jindy dělnická třída vyvíjela na otroctví tlak spíše nepřímo. Zintenzivněné sociální konflikty v Británii – mezi nimiž vynikal chartismus – naznačovaly ekonomickým elitám, zejména majitelům továren v Manchesteru, naléhavou potřebu snížit životní náklady britských dělníků a otevřít trhy s potravinami, což vedlo ke zrušení obilních zákonů a cukerného zákona v roce 1846, čímž se britský trh fakticky otevřel brazilským a kubánským producentům cukru. To vyvolalo nepokoje v Západní Indii, kde majitelé plantáží nemohli konkurovat v nákladech na pracovní sílu vzhledem ke zrušení otroctví v roce 1834. V důsledku toho vyvinuli obrovský politický tlak na britskou vládu, aby omezila obchod s otroky a samotné otroctví po celém světě. V březnu 1848 poprvé zaútočila královská námořní pěchota na brazilskou otrokářskou loď a zajala ji u města Salvador. Mobilizace dělnické třídy se tak nepřímo propojila s povstáními brazilských a kubánských otroků a s ochotou britského státu prosazovat protiotrokářská opatření na celosvětové úrovni.
Tento pohled na svět byl pro dělnickou třídu základem kolektivních akcí – nepokoje, stávky a nakonec i vášnivou loajalitu k odborům. Ty přivedly ke konci 19. století kapitalismus do hluboké krize. Dělníci a intelektuálové, kteří kritizovali kapitalismus, měli společné to, že poukazovali na závažnou nerovnost, extrémní chudobu, otřesné životní podmínky, situaci dětí, které byly nucené pracovat v dolech a továrnách, a krátkou délku života – to všechno nový společenský řád charakterizovalo. Zpochybňovali legitimitu nově příchozí kapitalistické civilizace a považovali ji za protichůdnou přirozenému lidskému nebo náboženskému řádu věcí. Rovněž společně zpochybňovali samotný pojem soukromého vlastnictví – nerovnosti, které vytvářelo, chudobu šířící se souběžně s hromaděním bezprecedentního bohatství a enormní moc, kterou vlastnictví kapitálu dávalo malé skupině lidí nad drtivou většinou lidstva. Neshodovali se však na povaze vnitřního fungování nového řádu, na tom, jak jej změnit, a na tom, jak by měl vypadat alternativní ekonomický řád.
Bismarckův systém sociálního zabezpečení
„Revoluční události let 1848 a 1849 otevřely stavidla politické imaginace a najednou všechny složky obyvatelstva požadovaly podíl na rozhodování o politice. Byly to roky prvních veřejných dělnických shromáždění, spolků, velkých stávek i politických programů ve střední Evropě,“ podotýká v rozhovoru pro Alarm historik Jakub Raška. Revoluční rok 1848, který byl zejména pokusem liberálních měšťanů o větší podíl na politické moci, skončil nezdarem a po další dvě dekády konsolidovala svoji moc v evropských zemích autoritářská a konzervativní vláda. Pro poražené to ale neznamenal konec bojů. Naopak, byl to čas vyjasnění si svých požadavků a vlastní agendy, za kterou budou bojovat v budoucích bitvách. Právě potomci roku 1848 stáli za postupným vznikem toho, čemu říkáme sociální stát. Ten vznikl na troskách revoluce 1848 a demokratického vzestupu společnosti od konce šedesátých let 19. století, který mocenské elity nedokázaly zastavit. Nacionalistické a imperiální ambice evropských států oživily také tradiční militarismus a posílily moc států, které vystupovaly jako ochránci a garanti lepších životních a pracovních podmínek.
Jedním z ústředních bodů vzniku sociálního státu je zákon o sociálním zabezpečení, který inicioval německý kancléř Otto von Bismarck. Jednalo se zejména o zákon o nemocenském pojištění z roku 1883, zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců z roku 1884 a zákon o invalidním a starobním pojištění z roku 1889. Tyto tři zákony patří k symbolickým mezníkům vývoje sociální politiky, ale jejich dopad na podmínky pracujících nebyl až tak významný. Například nemocenské pojištění bylo zpočátku přístupné pouze pracovníkům s ročním příjmem nižším než 2000 říšských marek. Nárok na něj vznikl od třetího dne nemoci a pracovníci dostávali v průměru asi polovinu své běžné mzdy. Pracovníci, jejichž nemoc trvala déle než několik dní, se museli uchýlit k obecním fondům pro chudé a soukromé charitě.
Velké zlepšení zaznamenalo odškodnění pracovníků v případě úrazu. To existovalo v Německu již od roku 1871, ale důkazní břemeno ohledně odpovědnosti zaměstnavatele leželo na pracovníkovi. Zákon z roku 1884 považoval odpovědnost za úraz a vymáhání náhrady škody za riziko vlastní průmyslovému podnikání. Po počátečním období podpory z nemocenských fondů mohl zraněný pracovník požadovat dvě třetiny své běžné mzdy a v případě úmrtí pracovníka mohly vdovy a sirotci pobírat důchod ve výši 20 procent jeho mzdy. Nový systém byl spravován prostřednictvím nově vytvořených vzájemných sdružení řemesel, financovaných a kontrolovaných především zaměstnavateli s účastí zástupců pracovníků a jejich příspěvky.
Zákon o pojištění pro případ invalidity a stáří patřil k nejkontroverznějším a v roce 1889 prošel říšským sněmem jen těsnou většinou. Bismarck usiloval o státem financovaný důchodový systém se standardními dávkami, ale souhlasil s programem založeným na pojištění, který prosazovalo katolické centrum a levicoví liberálové, s pěti kategoriemi dávek, které rozlišovaly mezi kvalifikovanými dělníky a nádeníky. Dělníci, včetně služebnictva a zemědělských pracovníků, měli nárok na důchod, pokud jejich roční výdělek byl nižší než 2000 marek a přispívali po dobu pěti let. Kromě příspěvků od zaměstnavatelů a pracovníků zahrnovalo financování starobních důchodů také pevně stanovený příspěvek od státu žadatele v rámci říše. V každém státě byl zřízen důchodový úřad, který spravovali profesionální úředníci. Přesto na důchod dosáhla malá část pracujících. O starobní důchod totiž mohl požádat způsobilý zaměstnanec od svých 70 let. Pouze 18 procent mužů narozených mezi lety 1871 a 1890 se dožilo tohoto věku.
Boj za lepší svět graduje
Navzdory svým omezením vytvořila tato opatření precedens pro státem dotované sociální dávky bez ztráty občanských práv, k čemuž docházelo v minulosti v případě podpory chudých. Podle historika Gerharda Rittera „vznikla celostátně organizovaná, komplexní a povinná solidární komunita zaměstnanců, zaměstnavatelů a státu, která otevřela možnost zmírnit a rozhodujícím způsobem vymýtit chudobu a bídu.“ Jedním z cílů Bismarckovy politiky bylo zastavení radikalizace dělnictva, které se stále více hlásilo k socialismu, anarchismu a později komunismu. Německá sociálně demokratická strana, která vznikla v roce 1869, donutila Bismarcka svým vytrvalým tlakem k přijetí těchto zákonů. Podoba sociálního zabezpečení však pro dělnictvo ani pro sociální demokraty nebyla zdaleka uspokojivá. Strana pokračovala v boji za sociální spravedlnost, zatímco její členové z řad dělnické třídy čelili tvrdým pracovním podmínkám, chudobě a nejistotě v době nemoci a stáří – a to i přes Bismarckovy zákony o sociálním pojištění.
I proto se Bismarckovi nepodařilo dělnictvo systémem sociálního zabezpečení deradikalizovat. Pro sociální demokracii znamenalo zavedení systému sociálního zabezpečení bod, od kterého se mohla odpíchnout a dál posouvat její hranice. Část dělnictva ale byla ve svých představách už jinde. Už jim nestačil příslib toho, že nespadnou na úplné dno. A proč by vlastně továrny měly patřit průmyslníkům a ne dělníkům? Začátek první světové války byl vyvrcholením imperiálních ambicí evropských říší, které poháněla vstříc válečné katastrofě neuhasitelná žízeň po dalších zdrojích, území a levné pracovní síle. Válka zároveň dohnala kapitalismus do smrtelné krize. Z ruin válečného šílenství se nořila vize nové budoucnosti, kde už nikdo nebude strádat.
Text vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás