Muži jsou v České republice zodpovědní za 85 procent celkové kriminality, u sexuálně motivované trestné činnosti je to dokonce přes 90 procent. Třetina žen celosvětově zažila za svůj život nějakou formu sexuálního násilí nebo násilí ve vztahu. Ve školách, rodinách, v pracovních kolektivech nebo on-line – před těmito statistikami nelze jen tak uniknout.
S tím, jak naši společnost ovlivnila hnutí jako #MeToo a čtvrtá vlna feminismu, je stále snazší přijít do styku s kritikou zaměřenou na typicky mužské chování nebo na určitou skupinu mužů. Ve veřejném prostoru zaznívají ostré komentáře o „bílých cis hetero mužích středního věku“, kteří si uzurpují pozice moci. Na scéně se objevují nové pojmy jako heteropesimismus, tedy zklamání žen z nemožnosti najít vhodného partnera. Na muže jsou na seznamkách i v rodinném a partnerském životě kladeny větší nároky než dříve. Jejich pozice, která byla historicky relativně komfortní, se náhle může zdát ohrožena.
V době, kdy jsem internalizovanou misandrii zažíval nejintenzivněji, jsem se až obsesivně snažil nechovat se způsobem, který jsem považoval za stereotypně mužský.
Paralelně s tím zažívá vzestup pravicová manosféra: influenceři i skupiny typu incels, které staví na misogynii a odporu k feminismu. Do veřejné debaty se dostávají různé zdroje mužské frustrace od ekonomického tlaku po narušené sociální vazby. Čím dál víc se mluví i o fenoménu male loneliness, tedy mužské osamělosti.
Jsem AMAB nebinární člověk (tedy při narození určen jako muž), vychovaný jako kluk ve vcelku typické české rodině. Coming-out jsem měl v jednadvaceti. Pocity, které bych dnes nazval misandrií, se u mě objevily už v pubertě. Začal jsem si všímat, že ženy v párech kolem mě, včetně těch z mé vlastní rodiny, vykonávají většinu domácích prací a nesou velkou emocionální zátěž, a i proto jsou nespokojené. Nechápal jsem tehdy, proč s touhle situací něco neudělají. Jejich partneři se mi zdáli necitliví a nespravedliví a já si vůči nim postupně pěstoval zášť spolu s obavou, že bych se jednou mohl stát někým takovým.
Jakmile moje oči vůči tomuto vzorci zpozorněly, začal jsem ho vídat i jinde. Čím více jsem se toho dozvídal o tématech patriarchátu, hnutí za ženská práva apod., tím víc jsem byl šokovaný hloubkou problému. Především jsem se bál, že jsem jeho součástí. Poprvé jsem zjišťoval, že je mi nepříjemné být zahrnován do pojmu „muži“, ještě horší ale byly výrazy jako „chlap“, „borec“ a podobné.
Ani v českém prostředí už není novinkou, že patriarchát ubližuje nejen ženám a sexuálním či genderovým menšinám, ale také samotným mužům. Muži se ocitají v situaci, kdy řada vzorců chování, kterým se naučili od předchozích generací nebo vrstevníků, již neodpovídá dnešním standardům. Patriarchální socializace reprodukuje zastaralé normy, opírající se o překonané pojetí genderových rolí, a páchá tak ve formativních letech na mladých mužích těžko napravitelné škody. Tito muži pak v dospělém věku čelí překážkám jako nemožnost nebo neschopnost komunikovat své emoce, projevit vlastní zranitelnost či vyhledávat podporu u ostatních.
Jak má v dnešní polarizované společnosti prožívat svou identitu muž s feministickými postoji, který odmítá toxickou maskulinitu, ale přesto bývá implicitně řazen mezi „ty špatné“? A jak se v podobné situaci cítí lidé, kteří se jako muži neidentifikují, přesto jsou tak společností vnímáni?
Jeden z mnoha
Během dospívání mi přišlo, že pro rozvoj opravdu hlubokého přátelství v mužských kruzích kolem mě nebyl prostor. Jejich mezilidské vazby se zakládaly hlavně na volnočasových aktivitách, konverzace mi přišly spíše povrchní, odlehčené spoustou humoru, někdy vulgární, jindy plné provokací. Nebylo přípustné, že by se muži navzájem objímali nebo si jinak fyzicky projevovali náklonnost, přespávali u sebe navzájem nebo otevřeně dávali najevo zranitelnost, aniž by tím riskovali zesměšnění. Nelíbilo se mi, jakým způsobem se mezi nimi hovořilo o ženách. Měl jsem pocit, že určitý pohled či názor v těchto skupinách úplně chybí. Oproti tomu ženské kolektivy na mě působily přívětivěji, z pochopitelných důvodů pro mě ale nebylo lehké se k nim připojit, což dále podpořilo můj vnitřní genderový nesoulad.
Uvědomění si vlastní nebinarity, spolu s tím, že jsem se tak začal prezentovat navenek, tento nesoulad do značné míry urovnalo. Nevyřešilo ale mé pocity vůči „mužství“, které mi přisoudila společnost – vlastnostem, které jsem během vyrůstání v převážně mužských kolektivech získal, a dalším, které jsou u mě předpokládány či očekávány. Vyrovnání se s nimi pro mě představuje dlouhou cestu, a ta pokračuje dodnes.
Termín internalizovaná misandrie je v českém kontextu prakticky neznámý, a i v zahraničí budí zatím jen málo akademického a mediálního zájmu. Označuje stav, kdy si muži a lidé vnímaní jako muži (read as male) zvnitřní společenskou nedůvěru a negativní postoje namířené vůči nim samotným. Jejími charakteristikami jsou odpor, nenávist, nedůvěra nebo předpojatost zaměřené na sebe sama a mužský gender. Známější je opět protipól, internalizovaná misogynie, kdy ženy a lidé vnímaní jako ženy (read as female) přejímají misogynní názory a tendence z okolí a obracejí je proti sobě či ženám obecně.
Po značnou část historie bylo bytí mužem společensky výhodnou pozicí (a i přes veškeré snahy o rovnost je jí dodnes) a tato pozice byla jen zřídkakdy zpochybňována. Člověk v tomto postavení pak neměl důvod nebýt si svou maskulinitou jistý, natož ji vnímat negativně. Čím více ale kolektivně rozumíme mezigenderové nespravedlnosti, tím méně pohodlným se mužství stává a tím více se muži musí s vlastní identitou konfrontovat.
Odkud tedy negativní emoce vůči vlastnímu mužství pramení? Jeden ze zdrojů často leží v kulturní reprezentaci mužů, kteří mohou být v médiích zobrazováni buď jako nekompetentní, nespolehliví a snadno nahraditelní, mající omezené zájmy a malý přínos pro společnost (představme si Homera Simpsona nebo Petera Griffina), nebo naopak jako násilní, nebezpeční a posedlí mocí či sexem. Tyto narativy vytvářejí obraz mužství, který je buď zesměšňující, nebo hrozivý, a ponechává jen málo prostoru pro jeho pozitivní a rozmanité prožívání. Negativní vztah k vlastní maskulinitě se dále posiluje v situacích, kdy jsou muži za tradičně maskulinní projevy zesměšňováni, trestáni nebo označováni za toxické, egoistické, kontrolující či intelektuálně omezené, případně shazováni jako „mamánci“ závislí na ženské péči.
V jiných případech jsou muži kritizováni nikoli za to, co dělají, ale za to, co jim zdánlivě chybí, tedy za neschopnost naplnit kulturně zakořeněné maskulinní ideály. Terčem hodnocení se pak stává „zženštilé“ nebo nekonvenční chování a vzhled, nadměrná péče o vlastní tělo, sexuální výkon, libido a počet sexuálních partnerek, ať už příliš nízký, nebo naopak vysoký. Podobně jsou posuzovány i socioekonomické ukazatele, jako je výše příjmu, kariérní postup či vlastnictví auta nebo domu, které jsou často implicitně spojovány s hodnotou muže.
Neméně časté je také, že jsou na jednotlivce kladeny specifické nároky jednoduše proto, že jsou muži, nebo na ně tak společnost nahlíží. Objevuje se například předpoklad, že za nefunkční vztah nese odpovědnost primárně muž, nebo generalizace mužů jako „predátorů“ neschopných sebekontroly, manipulativních či citově nevyspělých. Mužské emoční potřeby pak mohou být zlehčovány či zcela přehlíženy, což dále prohlubuje odcizení od vlastního prožívání i identity.
V době, kdy jsem internalizovanou misandrii zažíval nejintenzivněji, jsem se až obsesivně snažil nechovat se způsobem, který jsem považoval za stereotypně mužský. Bylo mi nepříjemně ve vlastním těle, které na první pohled zaručovalo, že mě většina společnosti jako muže vnímá. Nějakou dobu jsem se dokonce bál pojmu penetrace; myslet na ten akt mi přinášelo úzkost, vnímal jsem to jako symbolický projev mužské dominance nad ženou. Mělo to paradoxně i dopady, které mi ztížily komunikaci a romantický život se ženami – erektilní dysfunkci, obavu z iniciace vztahu či sexuálního styku, upozaďování sebe sama oproti partnerkám.
Vše navíc zkomplikoval fakt, že ve vztazích se mi vícekrát dostalo tvrdé kritiky za to, že nejsem „správný chlap“. Padala slova jako „buzna“, „slaboch“ a podobně. Jako příklad správného mužství pak bylo prezentováno třeba to, že bych se měl poprat s někým, kdo moji partnerku verbálně urazil.
V LGBTQ+ kruzích jsem se vždy cítil příjemně a přijímaně, ani to ale nezabránilo rozvoji imposter syndromu. Jsem dost queer na to, abych sem patřil? Nevypadám příliš „mužsky“ a málo androgynně? Nevadí, že jsem „jen“ bisexuální a měl jsem převážně vztahy se ženami? Nejsem vlastně jenom zmatený, jak mi také bylo v jednom vztahu řečeno? Bál jsem se, že pro svoji nebinární identifikaci nemám dost dobrý důvod. Ta totiž vycházela spíš z odporu vůči genderu, který mi byl přisouzen při narození než z touhy po genderu jiném. Bál jsem se, že se lidé budou domnívat, že si vymýšlím, že to všechno dělám jen proto, abych byl něčím zajímavý.
V kůži muže
Projevy internalizované misandrie jsou velmi rozmanité a často se prolínají. Zahrnují pocit nízké sebehodnoty, stud či vinu vztahující se k vlastní genderové identitě, stejně jako obavu vstoupit do nového vztahu z přesvědčení, že by člověk mohl druhému ublížit. S tím se může pojit neschopnost otevřeně komunikovat vlastní emoce a potřeby, nejistota, jak „správně“ maskulinitu projevovat, či obecný pocit nepochopení ze strany druhých. Internalizovaná misandrie může dále vést k vyhýbání se mužům a muži dominovaným prostorům, což někdy přerůstá až v izolaci, ke snaze se vůči mužům vymezovat, nebo se naopak svým chováním snažit „napravovat“ jejich reputaci. V krajním případě se pak maskulinita sama může začít jevit jako něco nebezpečného, provázeného strachem z toho, že „jsem jako ti ostatní“.
Cílem tohoto textu v žádném případě není tvrdit, že kritizovat zraňující mužské chování se nesmí, protože to mužům ubližuje. Je ale potřeba nepřehlížet dopady, jaké mohou mít zjednodušující výroky ve stylu „muži jsou násilní, toxičtí“ apod., ke kterým se dá snadno sáhnout i bez zlého úmyslu.
Zatím nemáme dostatečná data k posouzení, jak častá internalizovaná misandrie je a jak hluboké můžou být její následky. Dá se ale předpokládat, že s pokračující proměnou společnosti a dalším obnažováním zkostnatělých patriarchálních struktur budou podobné pocity mezi muži a lidmi, které okolí jako muže chápe (read as male), narůstat.
I dnes ve svém osobním životě pozoruji dopady internalizované misandrie téměř dennodenně. Když se bavím s muži, včetně těch, které považuji za kamarády, často mám pocit, jako kdyby mezi námi stála nějaká bariéra. Ta způsobuje, že pokud se chceme bavit o něčem jiném než novinkách v našich životech, o práci a podobných „neškodných“ tématech, nepůjde to. Že kdybych si chtěl s nimi jen tak zavolat, nebo by mi nebylo dobře a potřeboval bych jejich podporu, nebude to tak docela dostupné a bude k tomu spíše potřeba nějaká „záminka“. To vše jsou dopady patriarchální socializace, výchovy směřující k mužské suverenitě a samostatnosti, jejichž následků není lehké se zbavit.
Ač se s těmito pocity pokouším pracovat, nadále se mi děje, že když potkám někoho, kdo vypadá jako muž, dostaví se obavy a pochybnosti. Jsem na pozoru, jestli si v jeho projevu nevšimnu patriarchálního smýšlení, sleduji jeho volbu slov i chování vůči ostatním. Vlastně po něm nevědomky chci, aby mě „přesvědčil“. Obzvlášť pokud se jedná o staršího muže – ten zase musí prokazovat, že nepatří mezi boomery. A i pokud se mi některý muž doposud zdál „v pohodě“ a „netoxický“, stačí někdy jen jeden malý přešlap, aby se moje uvažování otočilo do opačného extrému.
Zatímco se ale takto dopouštím automatizovaného souzení ostatních, cítím se být souzen podobně jako oni. Cítím, že prakticky při jakékoliv interakci musím dokazovat, že nejsem ani predátor ani násilník, nejsem misogynní apod. Že když se chci bavit se ženami, často tak trochu předpokládají, že mi jde o to, je sbalit. Přestože nejsem muž, cítím se být vizitkou všech mužů. Bojím se, že pokud selžu, už nikdy nedostanu příležitost to napravit.
Podpora mužů i nemužů, kteří jsou na tom podobně jako já, je v ČR mizivá. I různé iniciativy, které usilují o podporu zdravého, „netoxického“ mužství, jsou spíše v počátcích, a často je těžké poznat, zda se jedná o upřímnou, dobře motivovanou snahu, nebo o kluzký svah do hlubin manosféry.
„Nové“ mužství
Jak tedy mužům usnadnit cestu a zajistit, aby ve společnosti s větší, a ideálně plnou, genderovou rovností nemuseli internalizované misandrii čelit?
Uplatňuje se tu pravidlo – chování nerovná se osobnost. To, že se u mužů častěji vyskytuje určité násilné chování, neznamená, že jsou horšími lidmi. A na druhé straně mince, kritika škodlivého chování častěji se vyskytujícího mezi muži není totéž, co misandrie. Všichni, kdo trpí a trpěli pod vlivem patriarchátu, byť neporovnatelným způsobem, si zaslouží naši podporu a péči. To je také jeden z hlavních způsobů, jak se patriarchát podaří postupně podkopat a zničit.
Když v běžných situacích nahlížíme na muže s nedůvěrou a odstupem, generalizujeme a zároveň jim tak ztěžujeme možnost vystoupit z patriarchálních systémů. Může se dokonce stát, že tím jejich zažité zvyky spíše posílíme. Místo toho bychom se měli soustředit na konkrétní vzorce chování, po kterých budeme pátrat a pojmenovávat je.
I proto se často pracuje s rozlišením mezi tzv. „toxickými“ projevy maskulinity a jejími pozitivními podobami, jako které jsou chápány integrita a spolehlivost, emoční kompetentnost, fyzická i duševní síla, ale také asertivita, snaha o seberozvoj, schopnost pečovat o druhé a chránit je bez majetnických tendencí, a na neposledním místě také samostatnost, která ale nevede k izolaci. Ostražitost vůči těm prvním a ocenění vlastností z druhé skupiny tvoří pomyslnou cestu vpřed.
I v inkluzivních kruzích občas zaslechneme věty jako „on myslí penisem“, nebo „je to prostě týpek“. Pocity ohrožení či nedůvěry v přítomnosti mužů jsou pochopitelné, nelegitimizují ale podobná prohlášení. Pokud si během konverzace tyto projevy necháme pro sebe, nebo pozměníme jejich vyznění, vyhneme se potenciálně nepříjemným následkům, které by si (nejen) jejich terče odnesly. Zároveň ale řešení neleží jen na úrovni jednotlivců, a společnost jako celek by se měla snažit nabízet pestřejší a respektující obrazy mužství, vytvářet prostor pro mužské emoce a přestat na ně automaticky klást zjednodušující či stigmatizující očekávání.
Úsilí, které do těchto změn dáme, pak pomůže tomu, aby se stereotypy spojené s mužstvím nešířily a nepáchaly další škody. Lepší pochopení příčin a důsledků internalizované misandrie může významně pomoci k transformaci patriarchátem zjizvené společnosti.
Autorstvo se identifikuje jako nebinární a používá libovolná zájmena – v článku byla pro snazší pochopení použita mužská.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás