Koukat do prázdna, ohmatat si beton, nechat na sebe působit oheň. Divadlo jako moment prožitku a napojení, na sebe i na diváka. Jako kontakt, který sociální sítě a jejich nekonečný obsah nabídnout nemohou. V době souběžných krizí může divadlo fungovat jako bezpečný prostor, kde zažíváme pocity, na které v běžném životě často nemáme sílu ani čas. Jak ale o takových osobních prožitcích psát? Jak se o nich bavit a jak z nich vytvářet nosnou divadelní kritiku? Kritiku, která není jen hodnotícím soudem, ale uměleckým dílem sama o sobě. Kritiku, která pomáhá orientovat se ve vlastních stavech, nabízí alternativní pohled a někdy je prostě jen pozvánkou na další představení, která s námi rezonovat nemusí.
Ponořme se do prostor, promluv i nálad, mohou nám přinést víc zpráv o tom, kdo v tomto světě jsme a co chceme, než bychom čekali. Jaké je současné divadlo? Co dnes nabízí a jaké výzvy před ním stojí? Jakou roli v divadelní kritice hrají mladí lidé a jak mluvit o hraném i loutkovém divadle? A jaké to je, pozorovat prázdný prostor? O tom je nový díl podcastu Moshpit, natočený živě na studentském divadelním festivalu Old Stars. Hostkami byly Kristýna Vinařová z divadelně kritické rubriky Spora a Karolína Plicková, předsedkyně Akademického senátu DAMU, festivalová dramaturgyně a kurátorka zaměřující se na současné alternativní a loutkové divadlo.
Kruh se v Moshpitu uzavírá. V podcastu není moshpit pod stageí, ale za majkem. V podcastu řešíme společenská témata, kdy do sebe – stejně jako na koncertech – narážejí a setkávají se lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Moshpit je od mladých lidí pro mladé lidi. Tvoří ho společně posluchači, hosté i moderátoři.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás