Vedete v Teplicích Centrum humanitární pomoci, ale chybějí vám peníze na provoz. V Česku přitom řada lidí věří tomu, že integrace ukrajinských uprchlíků proběhla úspěšně, a že tedy už není co řešit. Co byste jim na to řekla? V čem vlastně aktuálně spočívá vaše práce? Týká se jen nově příchozích, anebo je potřeba problémy řešit i s lidmi, kteří tu jsou déle?
Předně stále přijíždějí noví lidé, každou zimu. Přijíždějí většinou za těmi, kteří tu už jsou. Někteří lidé mají představu, že nově příchozím by měli pomáhat ti uprchlíci, kteří tu už jsou delší dobu. Jenže ti pokud mají štěstí, chodí do práce a mají dost starostí s tím, aby zvládali svůj život, a také neznají současnou podobu zákonů – nejsou to sociální nebo integrační pracovníci. Proto nově příchozí stále chodí k nám do centra. Hledat informace na internetu se bojí, protože s tím mají špatné zkušenosti. Tito lidé potřebují oběhat klasické kolečko, tedy pojišťovnu, založit si účet v bance, zaregistrovat se na Úřad práce, podat si žádost o humanitární dávku, vyřídit vízum. Pak hledají kurzy češtiny, a zjistí, že tu žádné nejsou. Potom hledají práci. A taky pediatra, zubaře a tak dál.
A co řešíte s lidmi, kteří tu jsou už déle?
Z lidí, kteří jsou tady dva nebo tři roky, se na nás obracejí ti, kteří čelí nějakým závažným problémům, a proto potřebují naši právní nebo psychologickou pomoc. Potřebují sociálního pracovníka, který si s nimi sedne a řekne jim: Tady máte po roce pobytu dluh na VZP 25 tisíc, protože jste se špatně zaregistrovala na Úřadě práce. Potřebují někoho, kdo s nimi naplánuje seznam kroků, které je potřeba udělat, aby opravdu splnili všechny náležitosti. Když přijdete do cizí země, jste dezorientovaný a potřebujete srozumitelné informace ve svém jazyce. A hlavně jsou to uprchlíci, kteří jsou v neustálém stresu, bez vidiny zlepšení své budoucnosti, takže potřebují motivaci a podporu jako takovou.
Uprchlíků, kteří měli to štěstí, že jim bylo hned na začátku pomoženo, je méně než těch, kteří na to zůstali z různých důvodů sami a nyní se v tom topí.
Naše služby vypadají například tak, že s nimi skrze nějakou aktivitu, kdy s nimi jdeme třeba na kafe, nebo jim vezeme matraci, navazujeme kontakt a zjišťujeme, jestli jsou v nevyhovujících podmínkách, jestli si nevědí rady, jsou v dluzích nebo je někdo zneužívá. Až když máme představu o jejich problémech, můžeme s nimi začít pracovat na nápravě. Ukrajinci mají všeobecně nedůvěru v instituce a je pro ně nepřirozené žádat o pomoc. Snaží se všechno zvládnout sami, ale neznají zdejší poměry a pak zbytečně padají do propasti problémů.
Jak obvykle vznikají jejich dluhy?
Typicky se zadluží na pojištění. Také jim často nejsou vypláceny mzdy, jelikož pracují hlavně přes agentury nebo načerno. Nebo si půjčí peníze po příchodu do Česka, aby měli něco do začátku. Někdy totiž přicházejí úplně bez prostředků a děje se i to, že po nich chce věřitel mnohem víc, než si půjčili.
Jde tedy o lichvu?
Ano, jsou lidé, kteří zneužívají jejich situace a většinou se jedná bohužel o lidi z jejich vlastní komunity, to je na tom nejhorší.
To je ale běžné v mnoha etnických komunitách, to není žádné ukrajinské specifikum…
Ano. Ale jsou i Ukrajinci, kteří si vzájemně půjčují a žádné úroky nechtějí. Nepotkáváme jen špatné příklady. Jenže když mají ty dluhy vysoké právě u lichvářů, je to průšvih a často to řeší tím, že jdou dělat načerno. Zamotají se do toho, nevědí, jak dál, a nejsou ve stavu, kdy jsou schopni si v klidu sednout, vzít si papír a napsat si, kolik dluží, kolik mají, co si můžou dovolit a kolik musí měsíčně splácet, aby se z toho dostali. Když k sobě najdeme cestu, můžeme to udělat spolu, podívat se na to a říct si, kolik musí vydělat, že budou každý měsíc platit třeba pět set korun, aby umořili dluh… Pomáháme jim taky hledat práci. Někdy je to skutečně těžké.
Jaká má jejich situace specifika oproti Čechům, kteří čelí sociálnímu vyloučení?
Uprchlíci jsou často traumatizovaní z války, mají posttraumatický syndrom. A také narážejí na nejrůznější problémy. Máme tu například rodinu, manžele a tři děti: on po příchodu rok pracoval, ale pak onemocněl, měl něco s hrtanem, báli se, aby to nebyl zhoubný nádor. Přišel o práci, je na dně, nevědí, co mají dělat, manželka se hroutí, on se hroutí. Vím, že i Češi se ocitají v těžkých situacích, ale oni nemají za kým jít. Nemají tu přátele mezi místními, sociální skupinu, která by jim poradila, pomohla. Potřebují rychle sehnat práci, což je bez znalosti jazyka těžké. A navíc často žijí ve strachu, aby se na ně nedomluvili sousedi a nedostali je z domu pryč, když jsou třeba v družstevním bytě. Také se začínají obávat roku 2027, protože nevědí, co bude s vízy.
Děje se často, že lidé přijdou kvůli sousedům o bydlení?
Měli jsme takové případy. Těm lidem jsme potom zaplatili rychle ubytování jinde. Většinou se to pojilo s dalšími problémy, které ti lidé měli. Například manžel jedné naší klientky pracoval pro agenturu, která mu nezaplatila, prostě ho podfoukla, a tak se ocitli ve finančních nesnázích. Snažil se z agentury své peníze dostat, ale bez úspěchu. Pak muž začal pít, začal bít manželku i děti, v domě to bylo slyšet a během týdne je vystěhovali. To by ale nemělo takhle fungovat, to je přece hrozné a situace se tím jen vyhrotila. Ona přijela zmlácená k nám do centra, stála tam s dětmi, on tam přijel taky a dál ji napadal a pak i další lidi u nás v centru – a my tam s psycholožkou řešíme, jak v tu chvíli postupovat.
Jak jste to vyřešili?
Ženu jsme poslali do nemocnice na ošetření, protože měla rozbitou hlavu, pak na policii, jenže on se k ní vrátí, pokud s ní někdo nebude, za týden je u ní znova. On mezitím začal brát i drogy, jejich děti k nám chodí do centra a je vidět, že jsou vystresované. A ona pracuje načerno, je opravdu v těžké situaci.
To je šílené. Máte ale i příklady toho, kdy jste mohli intervenovat a situaci tím zásadně zlepšit?
Naštěstí máme takových příkladů celou řadu. Třeba klientku, která má dítě a je zadlužená. Díky naší pomoci se psychicky stabilizovala, domluvili jsme se, že se budeme každý týden scházet, což je pro lidi v obtížné situaci skutečně důležité. Nastavili jsme s ní splátkový kalendář. Ona se dost špatně v těchto věcech orientuje a skutečně pomoc potřebuje, aby pochopila, co má dělat, schází jí finanční gramotnost, ale s dopomocí to nakonec zvládá. Váží necelých čtyřicet kilo, ze stresu ani nemohla jíst, protože má zažívací potíže a léky nezabírají. Poté, co jsme všechno spočítali, se ale ukázalo, že to zvládne. A jakmile se psychicky stabilizuje, je najednou schopná i lépe přemýšlet, je schopná jít do práce a nehroutí se doma u lahve alkoholu. Sama by to ale nezvládla a odneslo by to malé dítě.
Nebo paní, která se přestěhovala z ubytovny do malinkého bytečku, jen něco málo nad deset metrů čtverečních, kde bydlí se svým hendikepovaným dítětem, kterému musí podávat léky ona. Dítě chodí na speciální školu a mívá záchvaty. Teď jí domlouváme práci hned vedle školy, aby byla svému dítěti na blízku a také mohla splatit dluh na pojištění, který vznikl tím, že neměla poštovní schránku a kvůli aplikaci JENDA. Při hledání zaměstnání je důležité, že se můžeme za klienty zaručit, říct, že s nimi pracujeme, pak mají mnohem větší šanci tu práci získat. Sama by asi neměla šanci. Přišla by na pohovor a neměla by za sebou organizaci, která říká, že je to prověřená klientka, která nemá problémy, a pokud nějaké mít bude, má za sebou někoho, kdo je s ní bude řešit. To už je světlo na konci tunelu, když tu práci dostane…
Takže jsou i zaměstnavatelé, kteří s vámi jako zprostředkovali mají dobrou zkušenost…
Přesně tak, jsou firmy, kde když chtějí někoho nového, volají nám, protože vědí, že dostanou někoho, kdo je prověřený, nebo že tu v případě problémů bude někdo, kdo je s nimi bude řešit. Máme i stavební firmu, do které jsme dohodili jednu mladou ženu a ta už teď vede část té firmy. Jiné mladé ženě, která uměla dobře česky, jsme pomohli sehnat práci učitelky na hotelové škole. Do nemocnice jsme umístili doktorku. Máme celou řadu skvělých výsledků.
Pomáháte lidem kromě práce také shánět bydlení. Jakou roli při tom hrajete?
Zcela zásadní. My můžeme přijít a říct majiteli: „My tu paní známe, pracujeme s ní přes půl roku, nemá žádné problémy s drogami, s alkoholem, má dvě malé děti a ty chodí k nám do centra. Jsme schopni v případě potíží vždycky zareagovat, třeba i nějakou půjčkou, kdyby neměla na nájem.“ Také spočítáme, jaký ona má příjem, že k tomu dostává dávky, uklidníme ho. A když majitel vidí, že existuje někdo, komu může v případě problémů zavolat, protože ta paní rozumí jen omezeně česky, tak jí ten byt třeba pronajme.
My ty lidi v ten okamžik ale neopouštíme, pečujeme zpočátku i o vyúčtování energií, učíme je, jak opisovat stavy vodoměru a plynoměru a dáváme to do tabulek, aby věděli, jak na tom jsou. To totiž z Ukrajiny neznají a často se nám stávalo, že lidé plýtvali a pak se strašně divili, že mají vysoké nedoplatky. Mysleli si, že je to nějaký omyl a chtěli po nás právníka. Té práce je opravdu hodně, a i když vidíme, že s pomocí se většině lidí podaří z problémů dostat, financování našich služeb zjevně není pro stát priorita.
Z čeho vyvěrají vaše současné problémy s financováním?
Od začátku války byly přes ministerstvo vnitra alokované peníze na projekt integrace a adaptace pro města. Partnery ministerstva byla města a ta si tedy žádala o peníze. Někde si i pomoc sama administrovala skrz vlastní zaměstnance, jinde redistribuovala peníze občanským organizacím. Mám informaci z Prahy, kde jsem byla na konferenci, že údajně jenom 10 procent měst využilo tuto možnost peněz z ministerstva vnitra. V tuto chvíli je nová vláda a rozpočtové provizorium. Město Teplice o část peněz z projektu žádá, ale každý rok se částka zmenšuje a letos je už na plný provoz malá. Tím, že se zaměřujeme jen na integraci lidí s dočasnou ochranou, je to pro nás jediný zdroj příjmu. Do sítě sociálních služeb se nemáme šanci dostat, a tak jsme závislí jen na městu a darech veřejnosti. Město prý dostává každý rok informaci, že se peníze snižují a my máme žádat méně – to je prý „ukazatel“, že se integrace daří dobře…
Podle vás to tedy dobrý ukazatel není?
My tady máme pět tisíc ukrajinských uprchlíků, tedy v obci s rozšířenou působností. V centru Teplic máme zhruba dva tisíce osm set lidí, ale k tomu je potřeba ještě přičíst Krupku, Bílinu, Osek, Dubí, všechny ty obce kolem Teplic, odkud lidé jezdí k nám do města. To je podle aktuálních informací ministerstva vnitra 4800 lidí. A to je vysoké číslo. Tím, že máme pověst centra, které opravdu dokáže lidem pomoct, jezdí k nám i lidé z Ústí nad Labem, ale třeba i z Mostu, kde mají podobné služby, ale kapacitně to nezvládají. Jenže ani my už to kapacitně nezvládáme. Pokud tedy chce město vykazovat menší potřebu peněz, je to nesmysl, protože nikdy za celou tu dobu jsme nedostali takový objem peněz, abychom naši práci mohli dělat úplně v klidu a tak, jak by se měla dělat. Letos bychom potřebovali ideálně pět milionů korun. Takové peníze jsme samozřejmě nikdy nedostali. Různě jsme si je sháněli, a město nám z toho projektu třeba minulý rok dalo jen dva a půl milionu, a letos to ještě snížilo.
Proč svou podporu představitelé města snižují?
Bojí se, že ministerstvo vnitra peníze úplně škrtne. Ale zároveň chtějí být hodní a chtějí nám případně dát něco ze svého rozpočtu. Dohromady si žádají na projekt integrace 4 200 000, ale jsou tu i další organizace, jako Poradna pro integraci, Salesiánské středisko a pak i ubytovna Tyršova, která je také příjemcem peněz z projektu ministerstva. My tak podle aktuálních informací dostaneme 1 730 000 korun. Potřebujeme ale aspoň tři a půl milionu, abychom přežili. V podobné situaci navíc nejsme sami, mluvila jsem s lidmi ze Svitu v Litoměřicích, z Komunitního centra Kalyna v Pardubicích nebo z centra v Kadani či z Krajanky v Jablonci – a všem nám průměrně chybí stejně, tedy milion a půl korun, abychom aspoň mohli udržet zaměstnance a nějak fungovat.
To pro vás musí být – i vzhledem k tomu, kolik psychicky náročné práce odvádíte – značně frustrující situace.
Říkám si, že lidé dokážou poslat peníze na zbraně, dělají se velké sbírky a jen to lítá… V Česku je nějakých deset, patnáct organizací, o kterých vím, že potřebují každá tak milion a půl, ale na tuto pomoc sbírky nejsou úplně úspěšné. Přitom i ti kluci v zákopech na Ukrajině by mohli být klidnější, kdyby věděli, že tady jejich ženy a děti mají oporu a pomoc, že mají kde bydlet, že se uživí. Zvláště pak, jestli vědí o politické situaci v ČR. Když vyčíslím, kolik jsme sehnali na podporu Ukrajinců v Teplicích a okolí, je to pomoc minimálně za třicet milionů, ať už jde o kauce na byty, právní pomoc, potravinovou pomoc nebo nábytek a vybavení od lidí i různých organizací. To je úplný masakr, kolik jsme toho dokázali. Státu a městu jsme tímto ušetřili spoustu peněz, které jsme sehnali většinou z projektů zahraničních organizací. Bohužel ale i zde už finance putují výhradně na pomoc přímo na Ukrajině. Ale věřím, že se to zlomí a že peníze nakonec seženeme a z uprchlíků nebude „nechtěné zvířátko“, které jsme po Vánocích dali do útulku nebo vyhodili na ulici. Někdo řekne, že přeháním, ale vnímám to tak. Uprchlíků, kteří měli to štěstí, že jim bylo hned na začátku pomoženo, je méně než těch, kteří na to zůstali z různých důvodů sami a nyní se v tom topí.
Velký paradox projektů a grantů vidím v tom, že se vždy dá jen část peněz na něco a třeba na nájem kanceláře už není. Nebo se dá jen poloviční úvazek, i když je jasné, že to nemůže stačit. Ale zřejmě se spoléhá na dobrosrdečnost lidí z „nezisku“. Je hrozná škoda, že není pochopena integrační práce, že není od začátku války dostatečně zvládnutá. To vygeneruje v budoucnu problémy. Vždyť jsou to zatím jen čtyři roky, a lidé už toho mají dost. Na prevenci se bohužel špatně shánějí peníze. Ale my už problémy spíš jen hasíme, jelikož od začátku je tato práce podfinancovaná a nedoceněná. Mluvím za náš region, severní Čechy, ale nemám iluze. Integrace není otázkou několika let – ale to se ukáže v budoucnosti.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás