Po anihilaci sociální demokracie, kterou vysál a zlikvidoval během společné vlády Andrej Babiš, se ujala teze, že kdokoli s Babišem bude vládnout, dopadne stejně. Svět politiky už je takový, pravidla se odvozují i z ojedinělých či endemických událostí. Po pár týdnech vlády Motoristů s ANO se ale vnucuje podezření, zda toto spojení, kryté poslušným Okamurou, nezničí spíše Babiše. Ne že by ho snad Macinkovi mechanici, rozebírající příčetnost na součástky, zkušeně vysáli a převzali Babišův elektorát. Ale spojení s těmito politickými lichváři ukazuje, jak je Babiš slabý, nerozhodný a defenzivní. I kdyby Macinka házel výkaly na Pražský hrad a Turek u toho předčítal z Mein Kampfu, bude Babiš opatrně tvrdit, že to není jeho styl komunikace, a vybídne všechny ke zklidnění a jednání u společného stolu. Z Echa24 se pak ozve, že „nemáme žádný morální stát“, tak ať se prezident laskavě uklidní…
Zahraniční politika Petra Macinky působí jako koňská hlava hozená oknem do prezidentské kanceláře.
Babiš, který se neustále posmíval všem okolo, jací jsou slabí lídři, nyní bezradně odhaluje, že on sám je tím nejslabším a nejbezmocnějším ze všech, když politickou agendu nastavuje nejmenší koaliční partner. Babiš chce vládnout, řešit zákony a chlubit se politickými úspěchy a novými kilometry asfaltu. Místo toho ale veškerou pozornost na sebe přitahuje předseda strany, jejímž jediným reálným politickým cílem je udělat z hajlujícího Filipa Turka, který by házel studenty do pecí, ministra čehokoliv. V druhém kroku chce toto sdružení, které by se celé vešlo do jedné menší garáže, zdevastovat neziskový sektor a ochranu přírody v Česku. Tím politické vize Motoristů končí. Český fašismus si naštěstí zatím vystačí s málem.
Těmto cílům Macinka podřizuje vše včetně své komunikace, a tak po zveřejnění svých (nejspíš opileckých) velkohubých sms adresovaných poradci prezidenta v klidu předstoupí na tiskové konferenci před veřejnost a s úsměvem plácá páté přes deváté bez ohledu na to, co ve zprávách napsal. Na tiskové konferenci mimo jiné několikrát zopakoval, jak ho mrzí, že „máme prezidenta republiky, který se pohybuje mimo ústavní rámec“. Bohužel tuto mrzutost Macinka odmítá řešit jediným dostupným ústavním řešením, tedy kompetenční žalobou, protože nechce, aby „nám tady Ústavní soud měnil ústavní pořádek“. Takže radši volí metody, které ústavní pořádek skutečně mění…
V podobné logice obvykle operuje také mafie, když nechce, aby policie a soudy měnily tradiční rozdělení sil, a o výklad a prosazení práva se proto stará raději sama. A tak Macinka, nejspíš naboostovaný alkoholem či dalšími látkami, usedá k mobilnímu telefonu a svou starost o dodržování Ústavy formuluje ve větách, jako „spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie (…) jsem plně odhodlán učinit maximalistické kroky až do posledního možného detailu (…) jsem připraven bojovat s Petrem Pavlem za Turka tak brutálně, že z toho bude velké a dlouhotrvající téma. Bez skrupulí (…) Ve středu jedu do Bruselu, kde budu mít zásadní schůzky. Budu mluvit s nejvýznamnějšími zahraničními partnery, tak i s největšími zahraničními médii.“ Skoro se zdá, že se Macinka při psaní ve své fantazii chystal minimálně dobýt Stalingrad, a už jen chybí zamyšlení, že by bylo škoda, kdyby se prezidentovi něco stalo…
Můžeme se jistě těšit, jak Macinka ve středu či ve čtvrtek ovládne titulní strany „největších zahraničních médií“ svým sporem o jmenování nácka na ministerstvo životního prostředí. Jen se obávám, že žádné médium není tak velké, aby se v něm pro takovou naši lokální blbost našlo místo. Pokud by se o něčem v této souvislosti psát mělo, pak spíše o tom, jak český ministr zahraničí zakázal přístup na tiskovou konferenci Zdislavě Pokorné z Deníku N, a nakonec komukoli z této redakce, protože si dovolila psát o Turkovi způsobem, jako bychom stále žili v zemi se svobodnými médii. To je totiž skutečný skandál a ohrožení ústavního zřízení země.
Po svých výhružných esemeskách Macinka na tiskové konferenci vytáhl svůj největší triumf: prý tím nemyslel nic jiného, než že prezident nepovede českou delegaci na summitu NATO. Macinka by zřejmě chtěl působit jako protřelý, pragmatický politik, občas možná i jako dospělý člověk. Taková zdání se snažil vzbudit v nedávném projevu k velvyslancům v Česku, kde mimo jiné řekl: „V zahraniční politice jsme udělali zásadní obrat, co se týče její formy. Už to není politika moralizování a virtue signalling. Už to není politika postů na sociálních sítích místo diplomacie. Český stát není a nebude platformou pro aktivismus. Do centra naší diplomacie vracíme národní zájem. Zahraniční politika této vlády bude proto realističtější, pragmatičtější a zdrženlivější. Zahraniční politika pro tuto vládu nebude nástrojem politiky domácí. Naše komunikace zahraničněpolitických témat dovnitř i vně státu nebude vedena snahou po získání mediálních titulků.“
Realita je ale přesně opačná: Macinka se snaží použít zahraniční politiku jako páku k vydírání prezidenta. Jediným „národním zájmem“, který sleduje a za který je připraven krvácet, je Filip Turek a jediné, co skutečně získává, jsou právě mediální titulky. Ve skutečnosti tak zahraniční politika Petra Macinky působí jako koňská hlava hozená oknem do prezidentské kanceláře.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás