Režisér Josh Safdie si ve světě nezávislého filmu vybudoval pověst především díky spolupracím s bratrem Bennym. Po pěti společných snímcích se v roce 2024 bratři rozhodli jít každý svou vlastní tvůrčí cestou. Od svého profesního rozchodu stihli každý natočit vlastní celovečerní film, oba jsou přitom zasazeny do sportovního prostředí: Bennyho Mlátička se odehrává ve světě MMA, zatímco Joshův Velký Marty vypráví příběh hráče stolního tenisu.
Sport hraje klíčovou roli také v jejich posledním společném režijním počinu, Drahokamu (2019). Hlavní hrdina Howard zde provozuje klenotnictví a ve volném čase sází ohromné částky na basketbalové zápasy v naději, že díky výhře zvládne splatit své rostoucí dluhy. Když si hvězdný hráč Kevin Garnett od Howarda půjčí opál s domnělými magickými vlastnostmi, ihned se na drahokam spirituálně napojí. Začne věřit, že může pomoct svému týmu zvítězit jedině, když má opál při sobě. Napjaté záznamy utkání, v nichž krystalizují všechny naděje hlavního hrdiny, se tak stávají neoddělitelnou součástí vyprávění. Jejich dramatický vývoj se přímo zrcadlí v Howardově rozpoložení – nejde zde jen o výhru, ale o život.
Film je místy napínavý a zábavný, jindy ale nezvládá předložit dost přesvědčivých důvodů, proč by mělo diváctvo sympatizovat s nesnesitelným hlavním hrdinou.
Velký Marty se více přibližuje žánru biografického sportovního dramatu. Volnou předlohou pro postavu hlavního hrdiny je zesnulý pingpongový šampion Marty Reisman. V počátcích své kariéry ve čtyřicátých letech byl Reisman známý po celém New Yorku především díky svým sklonům k showmanství. V memoáru The Money Player: The Confessions of America’s Greatest Table Tennis Player and Hustler, který inspiroval scénář, Reisman vzpomíná, jak místo pálky hrál pomocí víka od popelnice nebo jak míčkem rozpůlil cigaretu postavenou na druhé straně stolu. V amatérských salonech pak záměrně skrýval své skutečné dovednosti, aby mohl obrat protihráče o peníze.
Fikční Marty (Timothée Chalamet) se pohybuje v podobném prostředí, jen o dekádu později. V ošuntělých podnicích, kde ho ještě nikdo nezná, a může tak okrádat své protivníky, se cítí jako ryba ve vodě. Se svým skutečným předobrazem sdílí křestní jméno, židovský původ, ale také neotřesitelné sebevědomí a sklony k předvádění se. Jinak se však zdaleka nejedná o biografický film, naprostá většina zlomových událostí i vyostřených konfliktů, k nimž dojde, je smyšlená.
Hlasitý Američan, klidný Japonec
Na začátku filmu Marty bydlí v malém bytě u matky. Pracuje v obuvnictví svého strýce, a přestože je ze všech prodavačů zdaleka nejschopnější, plánuje v obchodě zůstat jen tak dlouho, dokud si nevydělá na letenku do Londýna. Právě tam se totiž koná mistrovství světa ve stolním tenise. V soutěži Marty vidí příležitost: touží po slávě a uznání, ale také věří, že by jeho výhra mohla pomoct prosadit stolní tenis ve Spojených státech, kde je v té době vnímán spíše jako oddechová volnočasová aktivita než vážná sportovní disciplína.
V Londýně se Marty utká s řadou soupeřů, nikdo se mu však nevyrovná. Zápasy zpočátku snímá statická kamera, která dění nezaujatě pozoruje zpovzdálí, jako by bylo od začátku zřejmé, že hlavní hrdina vyhraje. Změna přijde až ve chvíli, kdy vstoupí na scénu japonský hráč Koto Endo, jenž pro Martyho představuje skutečnou výzvu. Oba sportovce najednou začne zblízka pozorovat těkavá ruční kamera a záběry na soustředěné protihráče začnou prokládat rychlé prostřihy na tváře v davu.
Jakožto jediný soupeř schopný hlavního hrdinu porazit představuje Endo jeho pomyslný protiklad. Zatímco drzý hlavní hrdina mluví bez rozmyslu a nedovede vydržet ani chvíli zticha, jeho protivník během války přišel o sluch, a tak mlčí nejen kvůli jazykové bariéře. Marty se řídí svou impulzivitou, Endo promýšlí každé podání. Oba svým způsobem ztělesňují stereotypní obrazy svých národů: Marty je nabubřelý hlasitý Američan, Endo klidný a rozvážný Japonec. Jejich rivalita nabývá také nadosobního rozměru. Nedlouho po druhé světové válce představují sportovní klání politizované události, kde se vlastenecké cítění přetavuje ve vyostřenou podporu národního šampiona.
Splnit si americký sen
Marty urputně trvá na tom, že se vypracuje na vrchol díky vlastním zásluhám, bez cizí pomoci. Ve svých představách ztělesňuje ideál muže, který se stane úspěšným díky svému talentu, píli a tvrdé práci. Svým způsobem by lépe zapadl do Reaganovy Ameriky než do počátku padesátých let. K éře reaganismu ostatně odkazuje i soundtrack složený převážně z osmdesátkových interpretů, od Tears For Fears přes Petera Gabriela k Alphaville. Známé hity pak prokládají skvělé syntezátorové skladby Daniela Lopatina, dlouhodobého spolupracovníka bratří Safdieových.
Film nicméně na Martyho naivní představy nahlíží kriticky a odmítá diváctvu předložit jednoduchý inspirativní příběh o talentovaném hrdinovi, který se svépomocí dostal z chudých poměrů. „Vypracovat se sám“ pro hrdinu v praxi znamená vydělávat si pomocí lží a podvodů, aniž by přitom bral jakýkoliv ohled na to, komu po cestě ublíží. Ani tak se mu však nedaří – jeho pletichy zdaleka nedopadají tak, jak by si přál, a jeho snahy splnit si svůj americký sen končí tím, že ho pronásleduje rozčílený dav s pistolemi.
V tomto ohledu film spadá do typického schématu safdieovské gangsterky. Přibližně ve třetině se děj promění v nekončící řetězec nepředvídatelných tragikomických událostí. Stejně jako Howard v Drahokamu bloumá Marty městem ve snaze co nejrychleji si vydělat. Jenže zatímco Howard se pohybuje převážně po přezdobených interiérech a jeho New York je tísnivý, ze všech zákoutí Martyho města vyzařuje život – od drobných obchůdků přes ošuntělé hotely po odpadky ve špinavých bočních uličkách.
Film vstupuje do dlouhé tradice vyprávění spjatých s New Yorkem a jeho specifickou pověstí. Městské kulisy zde tvoří podobnou živou atmosféru jako v gangsterkách Martina Scorseseho. I herecké obsazení odkazuje k newyorské kulturní paměti: ve vedlejších rolích vystupují jména, jejichž kariéra je pevně spjatá s touto metropolí. Bohatého postaršího gangstera Mishkina například ztvárnil režisér Abel Ferrara (Poručík, Král New Yorku…), roli Martyho matky pak Fran Drescher (Chůva k pohledání, Horečka sobotní noci…).
Ženy vždy připravené pomoct
V čem film pokulhává, je vyobrazení emocí a mezilidských vztahů. Přestože má Timothée Chalamet široký herecký rozsah a určitě by byl schopen ztvárnit vrstevnatou postavu s komplexním vnitřním životem, nedostane zde mnoho příležitostí projevit jiné emoce než vztek a frustraci, když zrovna prohraje zápas nebo mu nevyjde některá z intrik. Závěrečná scéna, v níž film náhle přepne do patetického tónu, proto působí nemístně. Jako by se scenáristé snažili Martyho vykoupit, i když se předtím choval jen jako bezcitný egoista. Vývoj této postavy přichází zničehonic a vyznívá nuceně.
Málo přesvědčivě působí také vyobrazení dvou hlavních ženských postav a Martyho příležitostných milenek, přítelkyně z dětství Rachel (Odessa A’Zion) a stárnoucí hollywoodské hvězdy Kay (Gwyneth Paltrow). Marty se k oběma chová bezohledně: o Rachel, která s ním čeká dítě, projevuje zájem jen zřídkakdy, zatímco poměr s Kay navazuje pouze proto, že ho přitahuje její status hvězdy. Přesto se obě ženy bez odmlouvání objeví pokaždé, když je hrdina potřebuje. V jedné scéně mu nadávají, v další jsou opět připraveny mu pomoct.
Velký Marty funguje nejlépe buď v napjatých sekvencích z utkání, nebo v divokých scénách, které se stávají tak absurdními, až jsou vtipné. Josh Safdie svým po letech prvním sólovým počinem nikoho příliš nepřekvapil. Vsadil na jistotu jak v podobě zajetých narativních vzorců, tak osvědčených spolupracovníků (scenárista Ronald Bronstein, hudebník Daniel Lopatin, kameraman Darius Khondji). Výsledkem je dvouapůlhodinový film, který je místy napínavý a zábavný, jindy ale nezvládá předložit dost přesvědčivých důvodů, proč by mělo diváctvo sympatizovat s nesnesitelným hlavním hrdinou.
Autorka je filmová publicistka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás