Proč není jedno, kdo chrání lidská práva

Když z veřejné funkce odejde někdo, kdo ji vykonával dobře, většinou se nic nestane. Žádný skandál, žádná tisková konference, žádné velké rozloučení. Prostě ticho a další jedno jméno v seznamu. Teď ale má smysl se u jednoho takového jména zastavit – nejen kvůli jeho zvuku, ale kvůli kvalitě a rozsahu práce, která za ním zůstává.

Působení Kláry Laurenčíkové nastavilo měřítko, které klade vysoké nároky. Ukázalo, že lidskoprávní agenda může být funkční součástí státní správy, ne ideologickým symbolem.

V případě Kláry Laurenčíkové nejde o běžnou personální změnu. Jde o konec období, v němž zmocněnkyně pro lidská práva výjimečně nebyla pouhou formální funkcí, ale skutečně a odborně vykonávaným veřejným mandátem. Ne jako megafon politických názorů, ani jako neviditelné „ticho po pěšině“, jímž tato pozice v minulosti občas bývala, ale jako aktivní kontrolní mechanismus.

Smyslem této vládní funkce je systematicky pojmenovávat selhání státu, prosazovat strukturální změny a vnášet do rozhodování zkušenost těch, na které státní opatření dopadají nejtvrději – a kteří přitom mají nejmenší možnost je ovlivnit. Právě v tom spočívá její hodnota: nejde o prosazování názorů, ale o kontrolu reality, o to, jak instituce skutečně fungují a jak zacházejí s lidmi, kteří jsou na nich existenčně závislí. A přesně to Klára Laurenčíková dělala.

Když funkce přestane být jen názvem

Mezi klíčové výsledky jejího působení patří především prosazení konce kojeneckých ústavů a dlouhodobá transformace systému péče o ohrožené děti. Ta byla realizována prostřednictvím změn zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jejím výsledkem je zásadní posun: děti do tří let, později do sedmi let, nemají vyrůstat v ústavních zařízeních, ale v náhradní rodinné a pěstounské péči. Jde o jednu z nejvýznamnějších změn systému ochrany dětí od devadesátých let.

Významný byl také její podíl na změně definice znásilnění v trestním zákoníku. Novela zákona opustila princip „překonání odporu“ a přešla k modernímu pojetí založenému na absenci souhlasu – tedy na jasném pravidle, že „ne znamená ne“. Tato změna přiblížila české trestní právo současným mezinárodním standardům ochrany obětí sexuálního násilí. Dalším důležitým posunem bylo zakotvení deklarace nepřípustnosti fyzických trestů a jiných ponižujících forem zacházení s dětmi do občanského zákoníku. Novela neznamená kriminalizaci rodičů, ale jasný hodnotový signál státu, že násilí do výchovy nepatří. Jde o symbolicky silný krok, který mění normativní rámec ochrany dětí.

V oblasti trestní politiky se její agenda promítla také do širší novelizace trestního zákoníku. Tyto změny posílily prvky restorativní justice, rozšířily možnosti alternativních trestů a směřovaly ke snížení vězeňské populace u bagatelních a nenásilných trestných činů. Součástí byl i posun v oblasti předsudečného násilí včetně rozšíření chráněných skupin a paralelně vznikl ucelený soubor zhruba 70 závazných strategických doporučení státu k prevenci a postihu trestných činů z nenávisti.

Do bezpečnostní oblasti se propsala iniciativa Bezpečné dětství, která se v gesci Ministerstva vnitra zaměřuje se na prevenci hrůzných činů, zejména útoků na školy, a má za cíl včasné rozpoznávání rizikového chování potenciálních útočníků. Lidskoprávní role zde spočívala především v tom, aby preventivní opatření respektovala práva dětí, nevedla k plošné stigmatizaci a podpořila meziresortní a mezioborovou práci se zaměřením na včasný záchyt a podporu osob, které vykazují varovné signály, a to způsobem založeným na podpoře, nikoli na represi. Důraz byl kladen na spolupráci škol, sociálních služeb, zdravotnictví a bezpečnostních složek tak, aby intervence přicházela včas, byla přiměřená a současně chránila důstojnost, soukromí a zdraví.

Významný dopad má i posun v postavení pečujících osob. Během jejího mandátu došlo k úpravám aplikace zákona o důchodovém pojištění, díky nimž se doba péče o osobu závislou započítává jako náhradní doba pojištění s přímým vlivem na nárok i výši starobního důchodu. Péče tak přestává znamenat strukturální znevýhodnění v důchodovém systému. Podobně lze číst i úpravy zákona o sociálních službách, které se dotkly příspěvku na péči ve III. a IV. stupni závislosti a posílily možnost setrvání v domácí péči.

Práva dětí

Pozornost byla věnována také dětem vězněných rodičů – tématu, které bylo v letech 2022 až 2025 poprvé systematicky otevřeno na vládní úrovni. Nešlo o samostatnou legislativu, ale o metodickou a meziresortní práci vycházející z principu, že trest rodiče nemá dopadat na dítě. Nově jsou stanoveny zásady práce a systémy podpory dětí vězněných rodičů a je zajištěna dostupnost péče pro tyto – do té doby opomíjené – děti.

Do ochrany obětí trestných činů zasáhl i tzv. Lex Anička. Zákon posílil práva obětí, zvýšil důraz na odborné vzdělávání soudců a citlivý přístup v řízeních týkajících se nejen sexualizovaného násilí. V oblasti duševního zdraví dětí a školství se agenda Laurenčíkové promítla také do schválené novely školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících. Změny zakotvily školní psychology, sociální pedagogy a další podpůrné profese jako součást školských poradenských služeb a posílily dostupnost odborné podpory ve školách včetně systému indexového financování, tedy vyšší podpory škol, které se potýkají s větší mírou sociálních problémů dětí. 

Výčet výsledků práce ukazuje, že práva dětí byla pro Laurenčíkovou zjevně jednou z nejdůležitějších priorit. Zároveň se ale její působení neomezovalo na tuto oblast. Vedle ochrany dětí se systematicky věnovala i otázkám trestní politiky, práv obětí trestných činů, sociální ochrany, školství, postavení žen a osob se zdravotním postižením či duševního zdraví. Lidskoprávní agenda pro ni nebyla úzce vymezeným tématem, ale širokým rámcem, v němž se prolínají různé oblasti a v němž se rozhoduje o tom, jak stát zachází s různými skupinami lidí. I pro tento široký záběr se jí podařilo vrátit váhu lidskoprávní agendě jako takové, a tím profesionalizovat Radu vlády pro lidská práva a otevřít systematickou práci na tématech mnoha zranitelných skupin. 

Laťka je vysoko

V kontextu dosavadního působení zmocněnců a zmocněnkyň pro lidská práva v České republice představuje práce Kláry Laurenčíkové mimořádný rozsah i dopad. Funkce, která byla dlouho vnímána jako formální nebo politicky opatrná, se během jejího mandátu proměnila v reálný nástroj změny. Dotáhnout zásadní legislativní a systémové posuny z pozice vládní zmocněnkyně – tedy bez přímé exekutivní moci – je v českém prostředí výjimečné.

Její působení ukázalo, že lidskoprávní agenda se dá dělat bez moralizování, bez eskalace a bez okázalé sebepropagace. Viditelná byla skrze výsledky: změny promítnuté do zákonů, institucí i každodenní praxe státu. Nešlo o gesta, ale o trpělivou odbornou práci se strukturami, které změně obvykle vzdorují. Právě tento důraz na systematičnost a jazyk, který nezraňuje, umožnil otevírat témata tam, kde se jinak automaticky zavírají dveře.

Čtyři roky jsou ve státní správě velmi krátká doba, zvlášť v oblasti zatížené institucionální setrvačností a politickou opatrností. O to pozoruhodnější je, kolik zásadních změn se během tohoto období podařilo prosadit. Nešlo o kosmetické úpravy, ale o skutečné systémové posuny s dlouhodobým dopadem. Zároveň byla otevřena témata, která v českém prostředí dlouho ležela u ledu – často proto, že byla považována za „kontroverzní“. Přitom jinde jde o standardní součást fungování demokratické veřejné moci: důraz na práva dítěte, ochranu tělesné integrity, komunitní péči v oblasti duševního zdraví či respekt k lidem s postižením. Tato agenda se během jejího mandátu začala systematicky dohánět.

Každé hodnocení veřejného mandátu, které si chce zachovat věrohodnost, musí nicméně vedle těchto nezpochybnitelných úspěchů pojmenovat i momenty, kde očekávání kladená na samotnou podstatu lidskoprávní role selhaly. Působení Kláry Laurenčíkové se nemohlo vyhnout kritice. Ta směřovala k faktu, že její reakce na masivní porušování lidských práv a humanitární katastrofu v Gaze přišla příliš pozdě a s menší razancí, než jakou by situace vyžadovala. V případě funkce, která má být hlasem ochrany lidské důstojnosti bez ohledu na geopolitické sympatie, je tato výtka podstatná. Na druhou stranu je ale potřeba vidět i institucionální rámec, ve kterém se Laurenčíková pohybovala. Víme, že lidskoprávní citlivost vlády, se kterou spolupracovala, byla v případě Gazy přinejmenším selektivní. 

Sociální necitlivost minulé vlády přitom tvořila trvalý kontext jejího působení – a právě v něm se opakovaně dařilo prosazovat sociálně citlivá, odborně ukotvená a lidskoprávně konzistentní řešení navzdory převládajícím politickým tendencím. Skutečnost, že se v některých zahraničněpolitických otázkách zřetelně projevily limity její pozice, nic nemění na tom, že v oblasti domácí lidskoprávní a sociální agendy dokázala posunout systém dál, než bylo v tomto politicky nepříznivém prostředí obvyklé.

Pokračování dává smysl

Odchod Kláry Laurenčíkové neuzavírá kapitolu s pocitem hotové práce. Otevírá otázku kontinuity: zda standard odbornosti, respektu a lidskosti bude pokračovat, nebo se role zmocněnkyně znovu smrskne na formální pozici bez reálného vlivu. Tato otázka už není hypotetická.

Novou zmocněnkyní vlády pro lidská práva se stala Taťána Malá a její jmenování je od počátku provázeno rozpaky. Jednak kvůli kumulaci politických funkcí, která u role určené ke kritické kontrole moci vyvolává pochybnosti o nezávislosti a její kapacitě, jednak kvůli důrazu na „naslouchání“ ultrakonzervativním aktérům dlouhodobě se vymezujícím proti lidskoprávní agendě jako takové.

Dialog a naslouchání může být legitimní. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se ochrana práv začne relativizovat snahou o politický klid. Kontinuita v lidskoprávní agendě se totiž nepozná podle slov o otevřenosti, ale podle ochoty zůstat nepohodlná tam, kde je to nutné. Právě v tom bude spočívat skutečný test následujícího období.

V současnosti se Klára Laurenčíková uchází o pozici veřejné ochránkyně práv. „Já bych se o post ráda ucházela. Je to místo, odkud bych měla šanci dál hájit lidská práva a věnovat se podpoře a ochraně zranitelných skupin, zúročit zkušenosti z agendy i partnerství, která se mi podařilo vybudovat v resortech, nevládním sektoru, akademické sféře,“ uvedla Laurenčíková. V jejím případě rozhodně nejde o náhodný kariérní krok, ale o logickou kontinuitu její dosavadní práce. Ombudsman disponuje silnějším mandátem, větší institucionální nezávislostí a přímým napojením na konkrétní případy selhání státu – tedy nástroji, které umožňují jít v ochraně práv dál.

Nešlo by o odměnu za minulou práci, ale o zachování standardu, který se teprve nedávno podařilo vybudovat – a který se bez vědomé návaznosti může rychle rozpadnout. Působení Kláry Laurenčíkové nastavilo měřítko, které klade vysoké nároky. Ukázalo, že lidskoprávní agenda může být funkční součástí státní správy, ne ideologickým symbolem. Otázka nakonec nezní, kdo funkci obsadí, ale zda si stát může dovolit na tento standard rezignovat. Odpověď se neukáže v politických prohlášeních, ale v tom, co se bude – nebo nebude – dít dál.

Autor je sociální pracovník.